Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Operace Flashpoint - povídka - část #6

Autor: Bown & Max
Publikováno: 11. července 2002

První část
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část
Pátá část

Mezitím se nám nad hlavami proháněly Cobry a dělaly v nepřátelských řadách paseku. Podařilo se jim zničit poslední tank a Shilku. Měli jsme z toho velkou radost, ale jen do chvíle, než se ozvala kanonáda z kopce a jedna z Cober havarovala na nejjižnější dům Figari. „Nakonec budeme ještě rádi, když to přežijeme.“ Pronesl s hrůzou v hlase Frantík. Naneštěstí ve zdemolovaném domě bylo pár našich a jediné co jsme postřehli, byl jejich hrůzyplný výkřik, když je zasypávalo zdivo a několik málo vojáků vyběhlo v plamenech ven.. V tu dobu už Jackson poskytl dostatečnou krycí palbu a naši zachránci se dokázali bez dalších potíží dostat do bezpečí nedalekého domu. Druhá Cobra již nejspíš vyprázdnila své zásoby a vracela se na základnu. Výsledek jejího řádění byl uspokojivý. Z BMPček na kopci zbylo jen jedno a řady postupujících ruských pěšáků notně prořídly. Nicméně nepřátelé stále ostřelovali naše pozice, jak jen jim to vracející se M113tka s Jacksonem dovolovala. Ale ihned po odletu našeho strážného anděla se z lesíka začaly hrnout nějaké stroje. Mohli jsme jen doufat, že to nejsou další tanky, které by z Figari, které už tak bylo skoro celé zničené, udělaly jen jeden velký kráter s hromadou sutin. Po celém okolí Figari se již rozléhala střelba z nejrůznějších zbraní a do toho nás BMPčko na kopci obohatilo o nějaký výstřel ze svého děla.
Davisova skupina mezi tím přesunula většinu munice na dvůr, kde byla rozhodně ve větším bezpečí, než u zdi budovy, kterou ostřeluje BMP. Miller a Johnson si vzali jednu LAWku a počkali, až se BMP opět ozve. Výstřel udělal do statku druhou díru a Andersona povalil výbuch na zem. Všude byl prach. Hodně prachu, ale i přes to Miller s Johnsonem odpálili své nálože směrem k našemu jedinému nepříteli na severu. Ač nebylo mnoho vidět, jedna z raket vybraný cíl zasáhla. Obrněný vůz nadskočil a skoro to vypadalo, jako by mu něco upadlo. Davis si v tom zmatku na celou věc posvítil světlicí, kterou vypálil z podvěsného granátometu. Mezi tím, co jsme všichni viděli moc dobře, co všechno se na nás žene, vytáhl kapitán dalekohled a prohlédl si škody na BMPčku. Než se kraj ponořil opět do naprosté tmy, kterou rušily jen záblesky z našich a ruských zbraní, zahlédl poraněného vojáka, jak se škrábe z vozidla. „O problém míň. Millere, Johnsone. Zvedněte ty svoje tlustý zadky a běžte k Richardsovi. Zdá se, že se na něj hrne pěchota.“ „Rozkaz pane.“ Odpověděli Davisovi jako jeden muž. Miller s Johnsonem se ve vratech akorát potkali s Wintersem, který zrovna přiběhl nahlásit situaci. „Jdou si pro nás, Davisi.“ „Už jsem tam poslal posilu.“ Odpověděl s úšklebkem kapitán. „To nemůžete myslet vážně. Rusů je tam tak desetkrát víc a mám takovej blbej pocit, že nepřišli pěšky.“ Rozkřikoval se Winters. Davis mu chtěl asi zrovna připomenout, kdo tady velí, ale zabránila mu v tom zpráva z rozbitého rádia. „…dnotky ve Fi….stáhněte se ne….pnete. Na cestě je s….. sítek, který naděl…. gari měsíční krajinu.Máte dvacet …. Morton je p….kem a všechny jedn…ačli stahovat na Mal…“ Po tomto výkonu vysílačka vydala poslední zašumění a umlkla úplně. „A já si myslel, že jsme v prdeli.“ Pronesl do rámusu z okolí Anderson. „Musíme se odsaď dostat kapitáne.“ Připojil se Winters. Ozval se výbuch na jižní straně vesnice. To vybuchla naše imobilizovaná M113tka, která se snažila krycí palbou poskytnout přeživším mužům McGregorovy skupiny trochu času na útěk. To se sice podařilo, ale střelec za tuto drzost zaplatil životem.

***

Než stačil cokoliv říct, všechny nás upoutal zvuk palby kulometů kalibr 50, jež jsou namontovány na našich M113. Zpoza hořícího domu začaly vyletovat trasírky. Kam, to jsme neviděli, ale zahlédli jsme další transportér, jak dům objíždí, zastavuje nedaleko těl a pálí do tmy. „Na co tam hergot střílej,“ ptal se Muprhy. „No to já teda nevím..,“ než jsem stačil říct cokoliv dalšího, rozeřval se težký kulomet i za námi. Arrons vzal vysílačku, přeladil kmitočet a začal mluvit do mikrofonu: „Black Horse One, tady Romeo Foxtrot, utrpěli jsme těžké ztráty, navázali jsme prozatím vizuální kontakt s částí Davisova oddílu. Sověti se na nás tlačej ze západu a jihu, potřebujeme posily, okamžitě, přepínám.“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Romeo Foxtrot, Black Horse One. Kde jste doprdele byli chlapi ? Morton je pod těžkým útokem Sovětů. Vy jste se pravděpodobně zapletli s vlnou, která měla udeřit ze západu. Na cestě jsou A-10, aby Figari a okolí srovnaly se zemí, takže se sbalte a vypadněte. Pokusíme se pro vás poslat vrtulník, ale nic neslibuju. Everon se evakuuje.“, „No kůrva,“ vydechl Gray. „První reakce bývá obvykle správná,“ komentoval Murphy Grayovu poznámku. „Pane,“ ozval se seržant, „jestli jsme narazili na druhou útočnou vlnu, tak to, co proti nám stojí je předvoj. To hlavní teprve příde. Měli bychom si sbalit sakypaky a vypadnout, než nám to tu začne hořet pod zadkem.“ „Jo, půjdeme na východ, je tam les, do kterýho se prozatím schováme a počkáme na vrtulník.“ „A když nepřiletí, pane?“ otázal se Blake, „tak půjdeme do Mortonu po svých vojáku. Stačí?“ , „Ano pane.“
Pak se Arrons otočil na ty tři, jež od nás oddělovala zeď: „Vy tři jste rozumněli?“ , „Ano, pane.“ Odpověděli skoro současně.
Arrons se snažil ještě něco dodat, ale dřív než se zmohl na první slovo, ozvala se hlasitá exploze a M113, která stála před hořícím domem a neustále střílela na jih, se rozletěla na kusy. Několik vteřin potom se objevil záblesk, rána a za domem vyletělo poslední postavení těžkého kulometu do vzduchu. Chvíli na to, se ze tmy vynořily dva tanky T72, osvětleny šlehajícími plameny. Pomalu se sunuly podél cesty směrem k našemu úkrytu, ale zatím nestřílely. Tanky doprovázela asi dvacítka pěšáků i ti byli prozatím v klidu. Pořád o nás ještě nevěděli. „No pane, začíná se nám to nějak komplikovat,“ řekl O’Malley a snažil se, aby jeho tón zněl nadneseně a nezúčastněně. Jenže, když jsem se na něj otočil, vypadal stejně vystrašeně, jako všichni ostatní, včetně našich velitelů. Ti se to snažili všemožně zakrýt, ale zděšení v jejich tvářích bylo patrný dost. Další, co jsem zaslechl byl Watson: „Šéfe, tak hoši od vedle to už balej“, „No to je paráda, takže jsme nekrytý. Měli bychom se taky pohnout.“ „Asi máš pravdu Eddie, tady nás nečeká nic dobrýho.“ Souhlasil Arrons. Potom dodal: „Tak jo pánové, připravte se, za chvíli se přesunem dál do vesnice, tam nás budou chránit ostatní domy. Blaku, Sandersi, připravte si LAWky. Na můj povel vystřelíte po jednom tanku. Snad je to zmate, a tak budeme mít alespoň chvilku na ústup.“ Blake i Sanders, který se krčil ve druhé místnosti, s dalšíma dvouma klukama, které od nás dělila děravá stěna, si začali sundavat LAW ze zad a připravovat je ke střelbě. Sandersovi v palbě bránilo zničený BMP, které stálo u jejich dveří, a tak se vyplížil ven za něj. Tanky i pěchota se dál blížily, aniž by vystřelily. Za námi se pořád ozývala střelba, ale jenom z ručních zbraní. Davis s ostatními už nejspíš byli na cestě pryč z týhle rozbombardovaný prdele.
Všichni jsme se krčili, jak nejníž to šlo, jen abychom nepříteli neukázali, že tu jsme. Jedinej Blake klečel a nechal vyčuhovat ustí raketnice z rohu okna, aby nebyla vidět a Rusy neupozornila. Sanders za BMP se snažil o to samý. Tanky už byly nějakých stopadesát metrů od nás. Viděl jsem je, jak se blíží, protože jsem ležel u dveří a levým okem vykukoval ven. Arrons dělal to samý za mnou. Nechal tanky přiblížit ještě o nějakých deset metrů. Pak si klekl a nahlas vykřikl „PAL!“ Blake a Sanders vystřelili skoro zároveň, ale spoušť stiskli spíš leknutím z toho jak poručík zařval. Rakety opustily svoje raketnice a hnaly se za svými cíli, zanechávajíc za sebou kouřovou stopu ze spáleného paliva.
O chvíli později zasáhly svoje cíle. Rakety se silou udeřily do předků tanků a rozletěli se o ně. Pěšáci, kteří tanky doprovázali, byli zasaženi střepinami, které po nich mrštila tlaková vlna po výbuchu. Viděli jsme, jak v bolestech padají na zem. Po zásahu raket se tanky zastavily. Několik přeživších pěšáků po nás začalo střílet. Chvíli to vypadalo, jako že náš plán vyšel, ale z omylu nás vyvedla až věž tanku, která se začala otáčet směrem ke zničenému BMP, za kterým se schovával Sanders. Ten si otáčející věže všimnul taky a rychle zmizel zpátky v domě.Tank zacílil a vystřelil. Náboj oblítnul BMB z levý strany a udeřil do východní zdi domu, ve kterém jsme se skrývali. Všechno se začalo třást a místnost zaplnil prach. Celá východní část domu se začala hroutit. Prach byl snad úplně všude. V nosu, uších i v puse. Zvuk podobnej hromobytí se mísil se zvukem střelby z automatických zbraní. S klukama jsme se snažili dostat co nejdál ke straně, aby nás bortící se stěna nezasypala.
Hromobytí ustalo a prach z větší části odnesl vítr. Krčili jsme se za sutí a kryli se před dopadajícími kulkami, jak od těžkých kulometů, připevněných na věžích tanků, tak i od pěšáků. Zpod rozpadlé části domu, vykukovaly části rukou a nohou zasypaných kluků. Tanky se zase daly do pohybu a jely směrem k nám, jakoby do nich nic neudeřilo. Naše LAW jim se štěstím odřely lak.
Nevím proč, možná na mě, nebo spíš na můj mozek, zapůsobila scéna, kterou jsem viděl nebo beznadějnost celý situace. Klekl jsem si na pravé koleno, svoji zbraň přepnul na automatiku, přiložil si jí k ramenu a začal pálit po jednom z tanků. Druhotná střelba se mísila s řevem motorů obrněnců a mojí pušky. Když jsem měnil zásobník, srazila mě na zem poručíkova pěst. „Co si ksakru myslíš, že děláš, co? Tohle je ti hovno platný, mladej, takže se koukej zklidnit. A to je rozkaz, jasný?!“, „A…ano, pane“ zněla moje odpověď. Stejně tu všichni chcípnem, tak vo co de, pomyslel jsem si, zatímco jsem na něho koukal. V očích se mu zračila zlost, ale taky trocha pochopení. Nebylo kam se hnout, kam se pořádně schovat. Jeden z tanků se zase zastavil a chystal se vypálit další salvu ze svého kanónu. My jsme stále leželi za sutí, neschopní utéct a čuměli do obrovitýho ústí kanonu tanku T-72. Jeho střelec měl už několik vteřin zacíleno, ale očividně si tenhle okamžik vychutnával. Kdyby ne, je dávno po nás. Stále jsme se krčili před neustále dorážejícími kulkami ze samopalů, když se ozval svist. Tank, který na nás do teď mířil, se změnil v planoucí ohnivou kouly. Jeho věž i s obrovitým dělěm, které na nás do teď mířilo, se oddělila a jako raketa vyletěla vzhůru, aby vzápětí dopadla na druhý tank, nacházející se o deset metrů více vlevo. „Co to doprdele bylo?” Zeptal se Grey s Blakem současně. Odpovědí jim byl zvuk rotoru, který se prohnal nedaleko nás. “Murphy, rádio” zahulákal Arrons na Murphyho. “Je někde pod tou sutí, pane.” ozvala ze okamžitá odpověď. “Ksakru. Zbyl ještě jeden tank a vysílačka je v hajzlu. To je teda den.” To bylo poprvý za celou akci, co si Arrons postěžoval. Druhý tank zacouval, aby ze sebe shodil několika tunovou věž. Když se mu to podařilo, spatřili jsme jeho ohnutý kanón a zprohýbaný pancíř. Začal zběsile couvat, ve snaze dostat se do bezpečí, následován zbytkem pěšáků. Vypálili jsme po nich několik ran, ale netrefili se. Potom se nad bojištěm znova prohnala Cobra, jež zmizela, když byla zničena první a dodělala poslední tank. Letěla tak nízko, že když jí osvětlily plameny, viděli jsme, že má ustřelený kanon a proděravělý překryt kokpitu střelce. Ihned potom, co se druhý tank ocitl v plamenech, Cobra nabrala kurz na Morton a zmizela nad lesem. Teď byla řada na nás, abychom z Figari vypadli dřív, než se sem dostanou A-10.

***

McGregor se svými dvěma muži se dostali do relativního bezpečí statku. McGregor se po tomto výkonu jen opřel o zeď a sesul se na zem, držíce se za levou ruku. Okamžitě tuto vyčerpanou skupinku přiběhl prověřit Davis s ostatními veliteli a dožadoval se informací. „Došlo nám střelivo. Po tom, co na nás spadla Cobra, jsme přišli o čtyři chlapy. Jeden z nich byl váš medik Smith. Já to dostal šrapnelem do ruky a nějakej medik na víc by se hodil.“ Zašklebil se McGregor bolestí a pokračoval. „Chvilku po tom se z jihu hnaly dva tanky. Asi T72, ale nejsem si tim jistej. V tý tmě je vidět úplný hovno. Viděl jsem jen záblesk z děla, když jsem řval na chlapy, ať se stáhnou.“ Proslov zakončil silným zaúpěním a ještě silněji si stiskl ránu na ruce. „Wintersi! Zaběhněte pro lékárničku a postarejte se o McGregora.“ „Rozkaz pane!“ vykřikl náš poslední tankista. „Andersone! Běžte za Richardsem a rozkažte jim ústup. Vypadneme odsaď.“ Po tomto kapitánově proslovu Anderson na nic nečekal a se zbraní v ruce odběhl. „Jestli nejsem moc dotěrnej, kapitáne, tak kam se chcete stáhnout?“ promluvil McGregor, když se vrátil Winters a začal ho nešetrně obvazovat, ihned jak mu z ruky vytáhl nepříjemný kus železa. Ránu ještě zasypal jakýmsi bílým práškem, načež se ozval kapitán. „Na východ je les. Je to naše jediná šance.“ Ozvala se další směsice výbuchů.
Jackson za kanónem stále střílel, co to dalo, ale nakonec se stejně stalo nevyhnutelné. „Došly náboje! Padáme!“ Zařval na řidiče pod sebou do obrněného monstra a začal se škrábat dovnitř transportéru, aby si vzal nějakou ruční zbraň. Řidič uposlechl jeho rozkazu a začal se na místě obracet a lézt za Jacksonem do přepravního prostoru. Najednou se celý stroj rozkymácel. To jeden z výstřelů BMP trefil zem kousek od pásu a celé vozidlo se výbuchem nadzvedlo a začalo se překlápět na stranu. Jackson přepadl a praštil se do hlavy, ale přežil. Řidič však neměl tolik štěstí. V době výbuchu se nacházel někde na půl cestě za Jacksonem a náraz mu omlátil hlavu o stěny. Při převrácení vypadl v bezvědomí ven dírou pro střelce a při pádu si zlomil vaz. Jackson se doplazil k dvířkům, decentně do nich párkrát kopl, až povolila a on byl na svobodě. Díky tomu, že se po krycí akci posil vrátil zpět k našemu domu, kde jsme usilovně s Frantíkem, Millerem a Johnsonem stříleli po nepříteli, měl podél zdi vcelku bezpečnou cestu. A i kdyby ne, tak se plazil tak důkladně, že by se do něj v takový tmě stejně nikdo netrefil. Netrvalo dlouho a doplazil se až k nám do baráku. Posadil se ke stěně a setřel si krvavý pot z čela. Nedlouho po něm, přiběhl Anderson. „Tak pánové. Máme rozkaz vypadnout, dokud jsme ještě živý. Takže si sbalte fidlátka.“ Vyhrknul na nás udýchaně. Munice nám docházela a mně se tak honilo v hlavě, kam asi bude chtít Davis zdrhnout před tolika vojáky, ale to už mě Frantík čapnul za rameno a táhnul mě od okna, ze kterého jsem stále ostřeloval dotírající Rusy. Jak jsme tak běželi ke statku, kde už na nás čekal zbytek velitelů, vybuchla u jednoho domu druhá M113tka. Frantík jen suše prohodil. „Tak to asi nebude,, kdo by nám kryl prdel, co?“ „To teda asi ne.“ Pomyslel jsem si. Další výbuchy na sebe nenechaly dlouho čekat a dokonce i dům, který jsme před chvílí opustili, se chystal po jedné ráně z jakéhosi kanónu to tu zabalit. Místo toho se ale jen tak nějak divně prohnul a rozprášil kolem sebe zbytek omítky.
„Kde je ta naše rádoby posila?“ křičel na nás Davis. „Asi ještě zůstali v domě. Asi v tom posledním, co ještě stojí.“ Prohlásil Anderson. „Zatraceně. Koukejte hnout prdelí Millere, Johnsone. Přiveďte je sem. My se zatím stáhneme a počkáme na vás na kopci u lesa. Nevím, kolik máte času. Naši něco chystaj, ale asi se to dozvíte od zachránců. Vysílačku by mít měli, jestli ne, tak jsme v prdeli.“ Po těch slovech dal rozkaz, ať se hneme k lesu na východ. Pod rouškou tmy jsme se tedy vydali na naši ústupovou cestu a já poznal, že ani naše armáda nemůže pořád vyhrávat. Třeba se nám ještě poštěstí a budeme jim to moct vrátit. Při té myšlence jsem se lehce usmál.

***

Zaslechli jsme dusot nohou, směřujících k nám a namířili jsme své zbraně do míst, odkud zvuk vycházel. “Bacha na co střílíte. Můžou tu bejt i naši,” hlesl Arrons. Všichni jsme nepatrně kývli na znamení souhlasu, i když jsme si říkali, že jestli tu z našich ještě někdo je, tak je to vůl a zastřelit si zaslouží. Všichni jsme drželi ukazováčky na kohoutcích odjištěných zbraní. Náhle se spoza zdi vyřítily dvě udejchaný postavy, a když si všimly, že stojí před namířenýma hlavněma, hrůzou vykřikly. Pak se naštěstí vzpamatovaly a zjistily, kdo jsme. “Pane......,” několik desítek metrů za vojáky, kteří zrovna přiběhli, se zvedla postava, posunující svou zbraň k ramenům. Oheň dohoříval, takže jsme viděli jenom temnou postavu, připravující se ke střelbě. U hlavně jeho zbraně se objevilo několik záblesků a nad hlavami nám proletěly kulky. Skoro všichni naráz jsme zamířili a vypálili po Rusovi. Jeho tělo pod náporem kulek kleslo k zemi. Dva přiběhnuvší vojáci tam stáli jako opaření. Ani neměli snahu se skrčit nebo uhnout nebo vůbec něco udělat. Když jsem se na ně zadíval pozorněji, nemohl jsem uvěřit svým očím. Miller a Johnson. “Pane, kapitán Davis nám řekl, že vás máme přivést. Stahujeme se na východ do lesa. Zdá se, že tady za chvíli bude zatracený horko.” “To mi věřte, že bude vojáku. Veďte nás. Všichni za mnou, pádáme odsud.” Rozkázal Arrons. Nikdy jsem tyhle dvě slova neslyšel radši. Hlavně proto, že okolo nás už zase začaly dopadat kulky. “No konečně odsud vypadnem, už mám tohohle místa plný zuby,” prohlásil Blake. “Jo, a taky máš plný kalhoty, viď???” pronesl k Blakeovi Grey. “Polib si, debile,” odsekl už za běhu Blake. Přeběhli jsme silnici a oběhli dům, na kterém spočívaly trosky zničené Cobry. Začali jsme se drát na kopec, za nímž by měl bejt les a možná i bezpečí.
Škrábali jsme se po kopci nahoru, co nám síly stačily. Zastavil jsem se a uvědomil si rámus, přicházející ze severu. Ohlídnul jsem se přes rameno a ve svitu měsíce, který do teď halily mraky a kouř z bojiště, jsem uviděl obrovskou masu tanků a BMP valících se dolů na Figari. První, co mě napadlo bylo spojení “A doprdele.” Stál jsem a díval se, jak kolona obrněných vozidel pomalu sjíždí ke zbytkům vesnice, která byla oproštěná od jakýchkoliv obránců. Ale komu by se chtělo bránit ruiny, že jo??? Z mýho přemítání a pozorování scény pode mnou mě vyrušil až Arrons: “Richardsi, hni tou blbou prdelí nebo ti jí někdo ustřelí.” Tenhle rozkaz podložilo několik kulek, které se zaryly do země nedaleko mě. Měsíc byl naneštěstí dvojsečnou zbraní. Na jednu stranu nám umožňoval koukat, kde je nepřítel, ale na druhou stranu, nepřítel zase viděl nás a hodlal toho využít. Rozběhl jsem se tedy za ostatními.
Kousek za vrškem jsme zastavili, abychom si trochu odpočinuli. Náhle se však ozval hluk proudových motorů. “A desítky,” pronesl jsem bezmyšlenkovitě. “Cože tóó?” optal se Johnson stojící vedle mě. Než jsem mu stačil cokoliv vysvětlit, ozval se Arrons. “Všichni zalehnout, bude ohňostroj.”
Na vrcholek kopce, pod kterým se rozkládalo Figari jsme se doplazili přesně ve chvíli, kdy se nad jedoucími obrněnci prohnal stín první A – 10. O několik dlouhých vteřin později, rozzářila celé Figari série výbuchů. Útočící letoun zmizel dřív, než se protiletadlová obrana na cokoliv zmohla a zanechal za sebou pouze hluk svých dvou motorů a zkázu v podobě dvaceti zničených vozidel. Z několika z nich se draly osádky. Nekteří se hořící váleli v rozježděné půdě, ve snaze zbavit se plamenů, obepínajících jejich těla. Celým Figari se kromě hluku od neustále postupující útočné vlny, ozývaly i zděšené a bolestivé výkřiky raněných a popálených.
Chvíli nato, co odezněly výbuchy bomb po prvním náletu, se nad Figari objevil stín další A – 10. V měsíčním svitu jsme viděli, jak se jí od závěsů oddělují bomby, kterým se ihned po odhození otevírají brzdící štíty, aby střepiny nezranily útočící letoun. Tentokrát již protiletecká obrana zareagovat stihla a radarem naváděné kanony Shilek poslaly směrem k prchajícímu útočníkovi několik střel, které na obloze vypadaly jako ohnivé pásy. Ovšem bez účinku. Zato bomby měly účinek přímo zkázonosný. Další série výbuchů pohltila skupinku tanků a úplně ji seškvařila.
Třetí nálet na sebe nenechal dlouho čekat a k bojišti se přiřítil poslední Warthog, jak piloti těmhle bachratejm potvorám přezdívali, a začal sypat svůj náklad na ruské jednotky. Bohužel pro pilota, byla tentokrát protiletadlová obrana připravena a k nebi se hnaly pásy žhnoucího olova. Pilot zjevně nebyl žádnej nováček. Stavěl své letadlo na levé a pravé křídlo, podle toho, z jakého směru kulky přilétaly a prokličkovával se pryč. Bohužel jedna z Shilek měla štěstí nebo si jí pilot prostě nevšiml a její střely zasáhly motor, obracejícího se letadla. Z ocasu vyšlehl plamen. Pilot s letadlem zápasil, ale marně. K nebi se vznesla další salva, jež opět umírající stroj zasáhla. Letadlo očividně přestávalo reagovat. Mezi tím se na zemi objevily výbuchy od dopadajících bomb. Několik z nich zasáhlo projíždějící transportéry s pěchotou, ale zbytek dopadl na už zničené tanky a BMP. Tomu jsme však nevěnovali přílišnou pozornost a místo toho jsme sledovali, jak pilot zápasí se svým letadlem. Hořící A – 10 nás přeletěla.

***

U lesa jsme nečekali dlouho a už bylo slyšet zvuk letadel. Davis do nastalého ticha, které přerušilo pouze šum nepřátel pod kopcem, pronesl. „ A desítky. Bude ohňostroj.“ Nato se nehorázně rozesmál. Chvíli jsme nevěděli, jestli se zbláznil nebo to myslí vážně. Každý z nás přece věděl, že A desítky jsou až na Maldenu a důvod je použít nám nikdo neoznámil. To už naše letouny začaly bombardovat Figari a jeho nejbližší okolí. Pod kopcem se ozýval zběsilý křik vojáků. Výstřely z protiletadlových kanónů se nám teď z bezpečné vzdálenosti jevily jako malé žhnoucí proudy střel na obloze a s radostí jsme sledovali, jak na jedno místo po druhém dopadají bomby. Když se A desítky vracely, zdálo se, že jedné z nich začal hořel jeden z motorů. Letadlo lehce vybočilo z formace a letělo k našemu lesu a s ocasem v plamenech nám přeletělo nad hlavami. Chvíli jsme tam jen tak stáli. Zanedlouho se lesem rozlehl ohlušující výbuch a kolem nás se prohnal zbytek slábnoucí tlakové vlny.

***

Nad lesem se od ní cosi oddělilo. Všem bylo jasné, že se pilot katapultoval. To se potvrdilo, když jsme zpozorovali pomalu se snášející padák. Opuštěný stroj ještě nějakou dobu letěl a vypadal, jako padající meteor. Dopadl několik kilometrů od místa, kde ho pilot opustil.
Nálet skončil a zprvu dezorientovaní a překvapení Rusové se opět seskupili a vyrazili na Morton.
“Radši vypadnem, než si nás tu někdo všimne,” řekl Arrons a pokračoval, “Kde je Davis?” Otázka směřovala k Johnsonovi.
“Kapitán je u lesa za tímhle kopcem. Čeká na vás.” Odpověděl Johnson. „Oukej, tak se pohnem.“ Rozkázal Arrons. Tím pohnutím myslel úprk z kopce dolů a pak k lesu, kde na nás opravdu čekal Davis a zbytek jeho čety. Zastavili jsme se a začali prudce oddechovat. Davis se svým skřípavým hlasem ihned dožadoval hlášení od Arronse, ale ten se snažil popadnout dech a nevydal ani hlásku, až na několik přidušených a nesrozumitelných slov.

***

Zbylá skupinka vedená jakýmsi důstojníkem se dostavila jen o pár minut později. Kdyby to ale neudělala, měla by opravdu velký problém. Davis se už začínal vztekat. Důstojník, co přitáhl bandu ztroskotanců, s nimi i mého bratra Maxe, Arrons se myslím jmenoval, konečně chytil dech a oznámil nám, že Morton je pod útokem a všechny jednotky se začaly stahovat na Malden. Pár A desítek naši vyslali, aby trochu pročistily jednotky na Ivanově straně. Taky nás obeznámil s tím, že jestli se pro nás nestaví nějaká helikoptéra, tak budeme muset do Mortonu pěšky. To nám na náladě moc nedodalo. Teda jak komu. Mně to bylo ve chvíli, kdy jsem se opět viděl s bratrem, úplně jedno. „No tak, na tohle bude snad dost času potom, co se odsud vyhrabem.“ Okřikl nás s Maxem Davis. Den končil a jak se zdálo, Davis měl nový plán. Zachránit pilota, který se katapultoval a mohl tedy přežít.

***

Rozhlídnul jsem se po lidech od Davise. Miller seděl na zemi a težce dýchal. Johnson seděl vedle něj a jako obvykle si zněj dělal srandu. Vedle Davise stál Anderson a kdosi, koho jsem neznal, se zafačovanou rukou. Další, pro mě neznámej chlápek v tankystickém úboru, seděl opodál a rejpal nožem v zemi, očividně myšlenkama na hony vzdálenej od tohohle blbýho místa. Pak jsem konečně zahlíd J.Bho. Stál vedle nějakýho dlouhána s puškou přes rameno. Přešel jsem k němu a pozdravil. “Zdar J.B.,” pronesl jsem k němu. Jeho typicky znuděnej ksicht se rozzářil v širokým usměvu: “Vítej v prdeli Maxi,” po J.Býho poznámce se chlápek stojící vedle bráchy rozesmál. J.B. pak zvážněl “Smity to koupil. Byl v tom baráku, na kterej spadnul vrtulník. On a další tři tam uhořeli.” Stál jsem tam jak opařenej, neschopnej cokoliv říct. Pak J.B. pokračoval: “A co ty, nemáš v sobě díru navíc?” “Ne, jsem v pohodě.” Odpověděl jsem. „A co noha?“, “Taky dobrý, můžu chodit v pohodě,” odověděl jsem, a začal bráchovi líčit příhody s hrůzným zásobovačem, seržantem Franklinem. Přerušil mě Davisův hlas: “No tak, na tohle bude snad dost času potom, co se odsud vyhrabem.” “Ano, pane” odpověděli jsme skoro současně.
Jeden zatraceně dlouhej den v pekle skončil a začínal druhej. Na programu teď byla záchrana sestřelenýho pilota. Pak se možná vydáme zpět do Mortonu, kterej, jak doufáme, se ještě nějakou dobu udrží a vypadnem z tohohle podělanýho ostrova.

Bown & Max
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra