Autor: Bown & Max
Publikováno: 11. července 2002 |
První
část
Druhá
část
Třetí
část
Čtvrtá
část
Pátá
část
Mezitím se nám nad
hlavami proháněly Cobry a dělaly v nepřátelských řadách paseku. Podařilo
se jim zničit poslední tank a Shilku. Měli jsme z toho velkou radost,
ale jen do chvíle, než se ozvala kanonáda z kopce a jedna z Cober havarovala
na nejjižnější dům Figari. „Nakonec budeme ještě rádi, když to přežijeme.“
Pronesl s hrůzou v hlase Frantík. Naneštěstí ve zdemolovaném domě bylo
pár našich a jediné co jsme postřehli, byl jejich hrůzyplný výkřik, když
je zasypávalo zdivo a několik málo vojáků vyběhlo v plamenech ven.. V
tu dobu už Jackson poskytl dostatečnou krycí palbu a naši zachránci se
dokázali bez dalších potíží dostat do bezpečí nedalekého domu. Druhá Cobra
již nejspíš vyprázdnila své zásoby a vracela se na základnu. Výsledek
jejího řádění byl uspokojivý. Z BMPček na kopci zbylo jen jedno a řady
postupujících ruských pěšáků notně prořídly. Nicméně nepřátelé stále ostřelovali
naše pozice, jak jen jim to vracející se M113tka s Jacksonem dovolovala.
Ale ihned po odletu našeho strážného anděla se z lesíka začaly hrnout
nějaké stroje. Mohli jsme jen doufat, že to nejsou další tanky, které
by z Figari, které už tak bylo skoro celé zničené, udělaly jen jeden velký
kráter s hromadou sutin. Po celém okolí Figari se již rozléhala střelba
z nejrůznějších zbraní a do toho nás BMPčko na kopci obohatilo o nějaký
výstřel ze svého děla.
Davisova skupina mezi tím přesunula většinu munice na dvůr, kde byla rozhodně
ve větším bezpečí, než u zdi budovy, kterou ostřeluje BMP. Miller a Johnson
si vzali jednu LAWku a počkali, až se BMP opět ozve. Výstřel udělal do
statku druhou díru a Andersona povalil výbuch na zem. Všude byl prach.
Hodně prachu, ale i přes to Miller s Johnsonem odpálili své nálože směrem
k našemu jedinému nepříteli na severu. Ač nebylo mnoho vidět, jedna z
raket vybraný cíl zasáhla. Obrněný vůz nadskočil a skoro to vypadalo,
jako by mu něco upadlo. Davis si v tom zmatku na celou věc posvítil světlicí,
kterou vypálil z podvěsného granátometu. Mezi tím, co jsme všichni viděli
moc dobře, co všechno se na nás žene, vytáhl kapitán dalekohled a prohlédl
si škody na BMPčku. Než se kraj ponořil opět do naprosté tmy, kterou rušily
jen záblesky z našich a ruských zbraní, zahlédl poraněného vojáka, jak
se škrábe z vozidla. „O problém míň. Millere, Johnsone. Zvedněte ty svoje
tlustý zadky a běžte k Richardsovi. Zdá se, že se na něj hrne pěchota.“
„Rozkaz pane.“ Odpověděli Davisovi jako jeden muž. Miller s Johnsonem
se ve vratech akorát potkali s Wintersem, který zrovna přiběhl nahlásit
situaci. „Jdou si pro nás, Davisi.“ „Už jsem tam poslal posilu.“ Odpověděl
s úšklebkem kapitán. „To nemůžete myslet vážně. Rusů je tam tak desetkrát
víc a mám takovej blbej pocit, že nepřišli pěšky.“ Rozkřikoval se Winters.
Davis mu chtěl asi zrovna připomenout, kdo tady velí, ale zabránila mu
v tom zpráva z rozbitého rádia. „…dnotky ve Fi….stáhněte se ne….pnete.
Na cestě je s….. sítek, který naděl…. gari měsíční krajinu.Máte dvacet
…. Morton je p….kem a všechny jedn…ačli stahovat na Mal…“ Po tomto výkonu
vysílačka vydala poslední zašumění a umlkla úplně. „A já si myslel, že
jsme v prdeli.“ Pronesl do rámusu z okolí Anderson. „Musíme se odsaď dostat
kapitáne.“ Připojil se Winters. Ozval se výbuch na jižní straně vesnice.
To vybuchla naše imobilizovaná M113tka, která se snažila krycí palbou
poskytnout přeživším mužům McGregorovy skupiny trochu času na útěk. To
se sice podařilo, ale střelec za tuto drzost zaplatil životem.
***
Než stačil
cokoliv říct, všechny nás upoutal zvuk palby kulometů kalibr 50, jež jsou
namontovány na našich M113. Zpoza hořícího domu začaly vyletovat trasírky.
Kam, to jsme neviděli, ale zahlédli jsme další transportér, jak dům objíždí,
zastavuje nedaleko těl a pálí do tmy. „Na co tam hergot střílej,“ ptal
se Muprhy. „No to já teda nevím..,“ než jsem stačil říct cokoliv dalšího,
rozeřval se težký kulomet i za námi. Arrons vzal vysílačku, přeladil kmitočet
a začal mluvit do mikrofonu: „Black Horse One, tady Romeo Foxtrot, utrpěli
jsme těžké ztráty, navázali jsme prozatím vizuální kontakt s částí Davisova
oddílu. Sověti se na nás tlačej ze západu a jihu, potřebujeme posily,
okamžitě, přepínám.“ Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Romeo Foxtrot,
Black Horse One. Kde jste doprdele byli chlapi ? Morton je pod těžkým
útokem Sovětů. Vy jste se pravděpodobně zapletli s vlnou, která měla udeřit
ze západu. Na cestě jsou A-10, aby Figari a okolí srovnaly se zemí, takže
se sbalte a vypadněte. Pokusíme se pro vás poslat vrtulník, ale nic neslibuju.
Everon se evakuuje.“, „No kůrva,“ vydechl Gray. „První reakce bývá obvykle
správná,“ komentoval Murphy Grayovu poznámku. „Pane,“ ozval se seržant,
„jestli jsme narazili na druhou útočnou vlnu, tak to, co proti nám stojí
je předvoj. To hlavní teprve příde. Měli bychom si sbalit sakypaky a vypadnout,
než nám to tu začne hořet pod zadkem.“ „Jo, půjdeme na východ, je tam
les, do kterýho se prozatím schováme a počkáme na vrtulník.“ „A když nepřiletí,
pane?“ otázal se Blake, „tak půjdeme do Mortonu po svých vojáku. Stačí?“
, „Ano pane.“
Pak se Arrons otočil na ty tři, jež od nás oddělovala zeď: „Vy tři jste
rozumněli?“ , „Ano, pane.“ Odpověděli skoro současně.
Arrons se snažil ještě něco dodat, ale dřív než se zmohl na první slovo,
ozvala se hlasitá exploze a M113, která stála před hořícím domem a neustále
střílela na jih, se rozletěla na kusy. Několik vteřin potom se objevil
záblesk, rána a za domem vyletělo poslední postavení těžkého kulometu
do vzduchu. Chvíli na to, se ze tmy vynořily dva tanky T72, osvětleny
šlehajícími plameny. Pomalu se sunuly podél cesty směrem k našemu úkrytu,
ale zatím nestřílely. Tanky doprovázela asi dvacítka pěšáků i ti byli
prozatím v klidu. Pořád o nás ještě nevěděli. „No pane, začíná se nám
to nějak komplikovat,“ řekl O’Malley a snažil se, aby jeho tón zněl nadneseně
a nezúčastněně. Jenže, když jsem se na něj otočil, vypadal stejně vystrašeně,
jako všichni ostatní, včetně našich velitelů. Ti se to snažili všemožně
zakrýt, ale zděšení v jejich tvářích bylo patrný dost. Další, co jsem
zaslechl byl Watson: „Šéfe, tak hoši od vedle to už balej“, „No to je
paráda, takže jsme nekrytý. Měli bychom se taky pohnout.“ „Asi máš pravdu
Eddie, tady nás nečeká nic dobrýho.“ Souhlasil Arrons. Potom dodal: „Tak
jo pánové, připravte se, za chvíli se přesunem dál do vesnice, tam nás
budou chránit ostatní domy. Blaku, Sandersi, připravte si LAWky. Na můj
povel vystřelíte po jednom tanku. Snad je to zmate, a tak budeme mít alespoň
chvilku na ústup.“ Blake i Sanders, který se krčil ve druhé místnosti,
s dalšíma dvouma klukama, které od nás dělila děravá stěna, si začali
sundavat LAW ze zad a připravovat je ke střelbě. Sandersovi v palbě bránilo
zničený BMP, které stálo u jejich dveří, a tak se vyplížil ven za něj.
Tanky i pěchota se dál blížily, aniž by vystřelily. Za námi se pořád ozývala
střelba, ale jenom z ručních zbraní. Davis s ostatními už nejspíš byli
na cestě pryč z týhle rozbombardovaný prdele.
Všichni jsme se krčili, jak nejníž to šlo, jen abychom nepříteli neukázali,
že tu jsme. Jedinej Blake klečel a nechal vyčuhovat ustí raketnice z rohu
okna, aby nebyla vidět a Rusy neupozornila. Sanders za BMP se snažil o
to samý. Tanky už byly nějakých stopadesát metrů od nás. Viděl jsem je,
jak se blíží, protože jsem ležel u dveří a levým okem vykukoval ven. Arrons
dělal to samý za mnou. Nechal tanky přiblížit ještě o nějakých deset metrů.
Pak si klekl a nahlas vykřikl „PAL!“ Blake a Sanders vystřelili skoro
zároveň, ale spoušť stiskli spíš leknutím z toho jak poručík zařval. Rakety
opustily svoje raketnice a hnaly se za svými cíli, zanechávajíc za sebou
kouřovou stopu ze spáleného paliva.
O chvíli později zasáhly svoje cíle. Rakety se silou udeřily do předků
tanků a rozletěli se o ně. Pěšáci, kteří tanky doprovázali, byli zasaženi
střepinami, které po nich mrštila tlaková vlna po výbuchu. Viděli jsme,
jak v bolestech padají na zem. Po zásahu raket se tanky zastavily. Několik
přeživších pěšáků po nás začalo střílet. Chvíli to vypadalo, jako že náš
plán vyšel, ale z omylu nás vyvedla až věž tanku, která se začala otáčet
směrem ke zničenému BMP, za kterým se schovával Sanders. Ten si otáčející
věže všimnul taky a rychle zmizel zpátky v domě.Tank zacílil a vystřelil.
Náboj oblítnul BMB z levý strany a udeřil do východní zdi domu, ve kterém
jsme se skrývali. Všechno se začalo třást a místnost zaplnil prach. Celá
východní část domu se začala hroutit. Prach byl snad úplně všude. V nosu,
uších i v puse. Zvuk podobnej hromobytí se mísil se zvukem střelby z automatických
zbraní. S klukama jsme se snažili dostat co nejdál ke straně, aby nás
bortící se stěna nezasypala.
Hromobytí ustalo a prach z větší části odnesl vítr. Krčili jsme se za
sutí a kryli se před dopadajícími kulkami, jak od těžkých kulometů, připevněných
na věžích tanků, tak i od pěšáků. Zpod rozpadlé části domu, vykukovaly
části rukou a nohou zasypaných kluků. Tanky se zase daly do pohybu a jely
směrem k nám, jakoby do nich nic neudeřilo. Naše LAW jim se štěstím odřely
lak.
Nevím proč, možná na mě, nebo spíš na můj mozek, zapůsobila scéna, kterou
jsem viděl nebo beznadějnost celý situace. Klekl jsem si na pravé koleno,
svoji zbraň přepnul na automatiku, přiložil si jí k ramenu a začal pálit
po jednom z tanků. Druhotná střelba se mísila s řevem motorů obrněnců
a mojí pušky. Když jsem měnil zásobník, srazila mě na zem poručíkova pěst.
„Co si ksakru myslíš, že děláš, co? Tohle je ti hovno platný, mladej,
takže se koukej zklidnit. A to je rozkaz, jasný?!“, „A…ano, pane“ zněla
moje odpověď. Stejně tu všichni chcípnem, tak vo co de, pomyslel jsem
si, zatímco jsem na něho koukal. V očích se mu zračila zlost, ale taky
trocha pochopení. Nebylo kam se hnout, kam se pořádně schovat. Jeden z
tanků se zase zastavil a chystal se vypálit další salvu ze svého kanónu.
My jsme stále leželi za sutí, neschopní utéct a čuměli do obrovitýho ústí
kanonu tanku T-72. Jeho střelec měl už několik vteřin zacíleno, ale očividně
si tenhle okamžik vychutnával. Kdyby ne, je dávno po nás. Stále jsme se
krčili před neustále dorážejícími kulkami ze samopalů, když se ozval svist.
Tank, který na nás do teď mířil, se změnil v planoucí ohnivou kouly. Jeho
věž i s obrovitým dělěm, které na nás do teď mířilo, se oddělila a jako
raketa vyletěla vzhůru, aby vzápětí dopadla na druhý tank, nacházející
se o deset metrů více vlevo. „Co to doprdele bylo?” Zeptal se Grey s Blakem
současně. Odpovědí jim byl zvuk rotoru, který se prohnal nedaleko nás.
“Murphy, rádio” zahulákal Arrons na Murphyho. “Je někde pod tou sutí,
pane.” ozvala ze okamžitá odpověď. “Ksakru. Zbyl ještě jeden tank a vysílačka
je v hajzlu. To je teda den.” To bylo poprvý za celou akci, co si Arrons
postěžoval. Druhý tank zacouval, aby ze sebe shodil několika tunovou věž.
Když se mu to podařilo, spatřili jsme jeho ohnutý kanón a zprohýbaný pancíř.
Začal zběsile couvat, ve snaze dostat se do bezpečí, následován zbytkem
pěšáků. Vypálili jsme po nich několik ran, ale netrefili se. Potom se
nad bojištěm znova prohnala Cobra, jež zmizela, když byla zničena první
a dodělala poslední tank. Letěla tak nízko, že když jí osvětlily plameny,
viděli jsme, že má ustřelený kanon a proděravělý překryt kokpitu střelce.
Ihned potom, co se druhý tank ocitl v plamenech, Cobra nabrala kurz na
Morton a zmizela nad lesem. Teď byla řada na nás, abychom z Figari vypadli
dřív, než se sem dostanou A-10.
***
McGregor se svými
dvěma muži se dostali do relativního bezpečí statku. McGregor se po tomto
výkonu jen opřel o zeď a sesul se na zem, držíce se za levou ruku. Okamžitě
tuto vyčerpanou skupinku přiběhl prověřit Davis s ostatními veliteli a
dožadoval se informací. „Došlo nám střelivo. Po tom, co na nás spadla
Cobra, jsme přišli o čtyři chlapy. Jeden z nich byl váš medik Smith. Já
to dostal šrapnelem do ruky a nějakej medik na víc by se hodil.“ Zašklebil
se McGregor bolestí a pokračoval. „Chvilku po tom se z jihu hnaly dva
tanky. Asi T72, ale nejsem si tim jistej. V tý tmě je vidět úplný hovno.
Viděl jsem jen záblesk z děla, když jsem řval na chlapy, ať se stáhnou.“
Proslov zakončil silným zaúpěním a ještě silněji si stiskl ránu na ruce.
„Wintersi! Zaběhněte pro lékárničku a postarejte se o McGregora.“ „Rozkaz
pane!“ vykřikl náš poslední tankista. „Andersone! Běžte za Richardsem
a rozkažte jim ústup. Vypadneme odsaď.“ Po tomto kapitánově proslovu Anderson
na nic nečekal a se zbraní v ruce odběhl. „Jestli nejsem moc dotěrnej,
kapitáne, tak kam se chcete stáhnout?“ promluvil McGregor, když se vrátil
Winters a začal ho nešetrně obvazovat, ihned jak mu z ruky vytáhl nepříjemný
kus železa. Ránu ještě zasypal jakýmsi bílým práškem, načež se ozval kapitán.
„Na východ je les. Je to naše jediná šance.“ Ozvala se další směsice výbuchů.
Jackson za kanónem stále střílel, co to dalo, ale nakonec se stejně stalo
nevyhnutelné. „Došly náboje! Padáme!“ Zařval na řidiče pod sebou do obrněného
monstra a začal se škrábat dovnitř transportéru, aby si vzal nějakou ruční
zbraň. Řidič uposlechl jeho rozkazu a začal se na místě obracet a lézt
za Jacksonem do přepravního prostoru. Najednou se celý stroj rozkymácel.
To jeden z výstřelů BMP trefil zem kousek od pásu a celé vozidlo se výbuchem
nadzvedlo a začalo se překlápět na stranu. Jackson přepadl a praštil se
do hlavy, ale přežil. Řidič však neměl tolik štěstí. V době výbuchu se
nacházel někde na půl cestě za Jacksonem a náraz mu omlátil hlavu o stěny.
Při převrácení vypadl v bezvědomí ven dírou pro střelce a při pádu si
zlomil vaz. Jackson se doplazil k dvířkům, decentně do nich párkrát kopl,
až povolila a on byl na svobodě. Díky tomu, že se po krycí akci posil
vrátil zpět k našemu domu, kde jsme usilovně s Frantíkem, Millerem a Johnsonem
stříleli po nepříteli, měl podél zdi vcelku bezpečnou cestu. A i kdyby
ne, tak se plazil tak důkladně, že by se do něj v takový tmě stejně nikdo
netrefil. Netrvalo dlouho a doplazil se až k nám do baráku. Posadil se
ke stěně a setřel si krvavý pot z čela. Nedlouho po něm, přiběhl Anderson.
„Tak pánové. Máme rozkaz vypadnout, dokud jsme ještě živý. Takže si sbalte
fidlátka.“ Vyhrknul na nás udýchaně. Munice nám docházela a mně se tak
honilo v hlavě, kam asi bude chtít Davis zdrhnout před tolika vojáky,
ale to už mě Frantík čapnul za rameno a táhnul mě od okna, ze kterého
jsem stále ostřeloval dotírající Rusy. Jak jsme tak běželi ke statku,
kde už na nás čekal zbytek velitelů, vybuchla u jednoho domu druhá M113tka.
Frantík jen suše prohodil. „Tak to asi nebude,, kdo by nám kryl prdel,
co?“ „To teda asi ne.“ Pomyslel jsem si. Další výbuchy na sebe nenechaly
dlouho čekat a dokonce i dům, který jsme před chvílí opustili, se chystal
po jedné ráně z jakéhosi kanónu to tu zabalit. Místo toho se ale jen tak
nějak divně prohnul a rozprášil kolem sebe zbytek omítky.
„Kde je ta naše rádoby posila?“ křičel na nás Davis. „Asi ještě zůstali
v domě. Asi v tom posledním, co ještě stojí.“ Prohlásil Anderson. „Zatraceně.
Koukejte hnout prdelí Millere, Johnsone. Přiveďte je sem. My se zatím
stáhneme a počkáme na vás na kopci u lesa. Nevím, kolik máte času. Naši
něco chystaj, ale asi se to dozvíte od zachránců. Vysílačku by mít měli,
jestli ne, tak jsme v prdeli.“ Po těch slovech dal rozkaz, ať se hneme
k lesu na východ. Pod rouškou tmy jsme se tedy vydali na naši ústupovou
cestu a já poznal, že ani naše armáda nemůže pořád vyhrávat. Třeba se
nám ještě poštěstí a budeme jim to moct vrátit. Při té myšlence jsem se
lehce usmál.
***
Zaslechli
jsme dusot nohou, směřujících k nám a namířili jsme své zbraně do míst,
odkud zvuk vycházel. “Bacha na co střílíte. Můžou tu bejt i naši,” hlesl
Arrons. Všichni jsme nepatrně kývli na znamení souhlasu, i když jsme si
říkali, že jestli tu z našich ještě někdo je, tak je to vůl a zastřelit
si zaslouží. Všichni jsme drželi ukazováčky na kohoutcích odjištěných
zbraní. Náhle se spoza zdi vyřítily dvě udejchaný postavy, a když si všimly,
že stojí před namířenýma hlavněma, hrůzou vykřikly. Pak se naštěstí vzpamatovaly
a zjistily, kdo jsme. “Pane......,” několik desítek metrů za vojáky, kteří
zrovna přiběhli, se zvedla postava, posunující svou zbraň k ramenům. Oheň
dohoříval, takže jsme viděli jenom temnou postavu, připravující se ke
střelbě. U hlavně jeho zbraně se objevilo několik záblesků a nad hlavami
nám proletěly kulky. Skoro všichni naráz jsme zamířili a vypálili po Rusovi.
Jeho tělo pod náporem kulek kleslo k zemi. Dva přiběhnuvší vojáci tam
stáli jako opaření. Ani neměli snahu se skrčit nebo uhnout nebo vůbec
něco udělat. Když jsem se na ně zadíval pozorněji, nemohl jsem uvěřit
svým očím. Miller a Johnson. “Pane, kapitán Davis nám řekl, že vás máme
přivést. Stahujeme se na východ do lesa. Zdá se, že tady za chvíli bude
zatracený horko.” “To mi věřte, že bude vojáku. Veďte nás. Všichni za
mnou, pádáme odsud.” Rozkázal Arrons. Nikdy jsem tyhle dvě slova neslyšel
radši. Hlavně proto, že okolo nás už zase začaly dopadat kulky. “No konečně
odsud vypadnem, už mám tohohle místa plný zuby,” prohlásil Blake. “Jo,
a taky máš plný kalhoty, viď???” pronesl k Blakeovi Grey. “Polib si, debile,”
odsekl už za běhu Blake. Přeběhli jsme silnici a oběhli dům, na kterém
spočívaly trosky zničené Cobry. Začali jsme se drát na kopec, za nímž
by měl bejt les a možná i bezpečí.
Škrábali jsme se po kopci nahoru, co nám síly stačily. Zastavil jsem se
a uvědomil si rámus, přicházející ze severu. Ohlídnul jsem se přes rameno
a ve svitu měsíce, který do teď halily mraky a kouř z bojiště, jsem uviděl
obrovskou masu tanků a BMP valících se dolů na Figari. První, co mě napadlo
bylo spojení “A doprdele.” Stál jsem a díval se, jak kolona obrněných
vozidel pomalu sjíždí ke zbytkům vesnice, která byla oproštěná od jakýchkoliv
obránců. Ale komu by se chtělo bránit ruiny, že jo??? Z mýho přemítání
a pozorování scény pode mnou mě vyrušil až Arrons: “Richardsi, hni tou
blbou prdelí nebo ti jí někdo ustřelí.” Tenhle rozkaz podložilo několik
kulek, které se zaryly do země nedaleko mě. Měsíc byl naneštěstí dvojsečnou
zbraní. Na jednu stranu nám umožňoval koukat, kde je nepřítel, ale na
druhou stranu, nepřítel zase viděl nás a hodlal toho využít. Rozběhl jsem
se tedy za ostatními.
Kousek za vrškem jsme zastavili, abychom si trochu odpočinuli. Náhle se
však ozval hluk proudových motorů. “A desítky,” pronesl jsem bezmyšlenkovitě.
“Cože tóó?” optal se Johnson stojící vedle mě. Než jsem mu stačil cokoliv
vysvětlit, ozval se Arrons. “Všichni zalehnout, bude ohňostroj.”
Na vrcholek kopce, pod kterým se rozkládalo Figari jsme se doplazili přesně
ve chvíli, kdy se nad jedoucími obrněnci prohnal stín první A – 10. O
několik dlouhých vteřin později, rozzářila celé Figari série výbuchů.
Útočící letoun zmizel dřív, než se protiletadlová obrana na cokoliv zmohla
a zanechal za sebou pouze hluk svých dvou motorů a zkázu v podobě dvaceti
zničených vozidel. Z několika z nich se draly osádky. Nekteří se hořící
váleli v rozježděné půdě, ve snaze zbavit se plamenů, obepínajících jejich
těla. Celým Figari se kromě hluku od neustále postupující útočné vlny,
ozývaly i zděšené a bolestivé výkřiky raněných a popálených.
Chvíli nato, co odezněly výbuchy bomb po prvním náletu, se nad Figari
objevil stín další A – 10. V měsíčním svitu jsme viděli, jak se jí od
závěsů oddělují bomby, kterým se ihned po odhození otevírají brzdící štíty,
aby střepiny nezranily útočící letoun. Tentokrát již protiletecká obrana
zareagovat stihla a radarem naváděné kanony Shilek poslaly směrem k prchajícímu
útočníkovi několik střel, které na obloze vypadaly jako ohnivé pásy. Ovšem
bez účinku. Zato bomby měly účinek přímo zkázonosný. Další série výbuchů
pohltila skupinku tanků a úplně ji seškvařila.
Třetí nálet na sebe nenechal dlouho čekat a k bojišti se přiřítil poslední
Warthog, jak piloti těmhle bachratejm potvorám přezdívali, a začal sypat
svůj náklad na ruské jednotky. Bohužel pro pilota, byla tentokrát protiletadlová
obrana připravena a k nebi se hnaly pásy žhnoucího olova. Pilot zjevně
nebyl žádnej nováček. Stavěl své letadlo na levé a pravé křídlo, podle
toho, z jakého směru kulky přilétaly a prokličkovával se pryč. Bohužel
jedna z Shilek měla štěstí nebo si jí pilot prostě nevšiml a její střely
zasáhly motor, obracejícího se letadla. Z ocasu vyšlehl plamen. Pilot
s letadlem zápasil, ale marně. K nebi se vznesla další salva, jež opět
umírající stroj zasáhla. Letadlo očividně přestávalo reagovat. Mezi tím
se na zemi objevily výbuchy od dopadajících bomb. Několik z nich zasáhlo
projíždějící transportéry s pěchotou, ale zbytek dopadl na už zničené
tanky a BMP. Tomu jsme však nevěnovali přílišnou pozornost a místo toho
jsme sledovali, jak pilot zápasí se svým letadlem. Hořící A – 10 nás přeletěla.
***
U lesa jsme nečekali
dlouho a už bylo slyšet zvuk letadel. Davis do nastalého ticha, které
přerušilo pouze šum nepřátel pod kopcem, pronesl. „ A desítky. Bude ohňostroj.“
Nato se nehorázně rozesmál. Chvíli jsme nevěděli, jestli se zbláznil nebo
to myslí vážně. Každý z nás přece věděl, že A desítky jsou až na Maldenu
a důvod je použít nám nikdo neoznámil. To už naše letouny začaly bombardovat
Figari a jeho nejbližší okolí. Pod kopcem se ozýval zběsilý křik vojáků.
Výstřely z protiletadlových kanónů se nám teď z bezpečné vzdálenosti jevily
jako malé žhnoucí proudy střel na obloze a s radostí jsme sledovali, jak
na jedno místo po druhém dopadají bomby. Když se A desítky vracely, zdálo
se, že jedné z nich začal hořel jeden z motorů. Letadlo lehce vybočilo
z formace a letělo k našemu lesu a s ocasem v plamenech nám přeletělo
nad hlavami. Chvíli jsme tam jen tak stáli. Zanedlouho se lesem rozlehl
ohlušující výbuch a kolem nás se prohnal zbytek slábnoucí tlakové vlny.
***
Nad lesem
se od ní cosi oddělilo. Všem bylo jasné, že se pilot katapultoval. To
se potvrdilo, když jsme zpozorovali pomalu se snášející padák. Opuštěný
stroj ještě nějakou dobu letěl a vypadal, jako padající meteor. Dopadl
několik kilometrů od místa, kde ho pilot opustil.
Nálet skončil a zprvu dezorientovaní a překvapení Rusové se opět seskupili
a vyrazili na Morton.
“Radši vypadnem, než si nás tu někdo všimne,” řekl Arrons a pokračoval,
“Kde je Davis?” Otázka směřovala k Johnsonovi.
“Kapitán je u lesa za tímhle kopcem. Čeká na vás.” Odpověděl Johnson.
„Oukej, tak se pohnem.“ Rozkázal Arrons. Tím pohnutím myslel úprk z kopce
dolů a pak k lesu, kde na nás opravdu čekal Davis a zbytek jeho čety.
Zastavili jsme se a začali prudce oddechovat. Davis se svým skřípavým
hlasem ihned dožadoval hlášení od Arronse, ale ten se snažil popadnout
dech a nevydal ani hlásku, až na několik přidušených a nesrozumitelných
slov.
***
Zbylá skupinka vedená
jakýmsi důstojníkem se dostavila jen o pár minut později. Kdyby to ale
neudělala, měla by opravdu velký problém. Davis se už začínal vztekat.
Důstojník, co přitáhl bandu ztroskotanců, s nimi i mého bratra Maxe, Arrons
se myslím jmenoval, konečně chytil dech a oznámil nám, že Morton je pod
útokem a všechny jednotky se začaly stahovat na Malden. Pár A desítek
naši vyslali, aby trochu pročistily jednotky na Ivanově straně. Taky nás
obeznámil s tím, že jestli se pro nás nestaví nějaká helikoptéra, tak
budeme muset do Mortonu pěšky. To nám na náladě moc nedodalo. Teda jak
komu. Mně to bylo ve chvíli, kdy jsem se opět viděl s bratrem, úplně jedno.
„No tak, na tohle bude snad dost času potom, co se odsud vyhrabem.“ Okřikl
nás s Maxem Davis. Den končil a jak se zdálo, Davis měl nový plán. Zachránit
pilota, který se katapultoval a mohl tedy přežít.
***
Rozhlídnul
jsem se po lidech od Davise. Miller seděl na zemi a težce dýchal. Johnson
seděl vedle něj a jako obvykle si zněj dělal srandu. Vedle Davise stál
Anderson a kdosi, koho jsem neznal, se zafačovanou rukou. Další, pro mě
neznámej chlápek v tankystickém úboru, seděl opodál a rejpal nožem v zemi,
očividně myšlenkama na hony vzdálenej od tohohle blbýho místa. Pak jsem
konečně zahlíd J.Bho. Stál vedle nějakýho dlouhána s puškou přes rameno.
Přešel jsem k němu a pozdravil. “Zdar J.B.,” pronesl jsem k němu. Jeho
typicky znuděnej ksicht se rozzářil v širokým usměvu: “Vítej v prdeli
Maxi,” po J.Býho poznámce se chlápek stojící vedle bráchy rozesmál. J.B.
pak zvážněl “Smity to koupil. Byl v tom baráku, na kterej spadnul vrtulník.
On a další tři tam uhořeli.” Stál jsem tam jak opařenej, neschopnej cokoliv
říct. Pak J.B. pokračoval: “A co ty, nemáš v sobě díru navíc?” “Ne, jsem
v pohodě.” Odpověděl jsem. „A co noha?“, “Taky dobrý, můžu chodit v pohodě,”
odověděl jsem, a začal bráchovi líčit příhody s hrůzným zásobovačem, seržantem
Franklinem. Přerušil mě Davisův hlas: “No tak, na tohle bude snad dost
času potom, co se odsud vyhrabem.” “Ano, pane” odpověděli jsme skoro současně.
Jeden zatraceně dlouhej den v pekle skončil a začínal druhej. Na programu
teď byla záchrana sestřelenýho pilota. Pak se možná vydáme zpět do Mortonu,
kterej, jak doufáme, se ještě nějakou dobu udrží a vypadnem z tohohle
podělanýho ostrova.
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|