Autor: Bown & Max
Publikováno: 20. listopadu 2001 |
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část
Pátá
část
Šestá část
Pentagon;
Washington DC;
21.08.1986 3:00pm
Jednou z
mnoha chodeb se rozléhaly kroky. Patřily uniformované postavě, nesoucí
v ruce složku s nápisem "Přísně tajné" . Hrobové ticho archivu
z ničeho nic přerušil tón vyťukávaného kódu. Dveře se začaly pomalu otevírat
a světlo zářivek zalilo svým jasem velkou místnost s řadami pořadačů.
Před jedním z takovým pořadačem se voják zastavil a začal si prohlížet
žluté desky, jež se chystal zrovna založit. Otevřel je a vzpomínal. Na
první straně byla mapa ostrova. "Zatracená válka." Řekl si v
duchu.
Výcvikový
tábor US ARMY;
Ostrov kdesi v Barentsově moři;
26.8. 1985; 9:00am;
Ve
výcvikovém táboře US Army se to dnes hemžilo vojáky a náklaďáky. Již od
ranních hodin probíhal výcvik vojáků a speciální důraz byl kladen na ty,
kteří nepadli kapitánovi hned po ránu do oka. To proto se za pobíhajícími
vojáky ozýval řev nadávek a povelů. Došlo i na mne. Jacka B. Richardse.
Desátníka, kterého kapitán Davis neměl příliš v lásce. Nevěděl jsem proč.
Možná pro blbý kecy, špatný pohyb nebo si jen potřeboval na někom vyřvat
hlasivky. Je také možné, že se mu nelíbila má hodnost desátníka. Spíš
jsem byl ale jen přehnaně paranoidní, a počáteční buzerace si holt vytrpěl
každej zelenáč.
"Běžim, běžim Richardsi. Nebo je to na tebe příliš velká námaha,
slečinko?" Ozýval se mi kapitán za zády. Běhal jsem už dobrých osm
minut. Od něj k náklaďáku na druhém konci tábora a zpět. Byl jsem propocený,
naštvaný, unavený, a kdybych nevěděl o nerezavějících psích známkách,
vsadil bych boty, že jsem na nich zahlédl rez. Když jsem konečně asi po
desáté dorazil k nastoupené jednotce a chystal jsem se začít další kolo
svého maratónu, kapitán Davis řekl. "No vidíš že to jde. Zařaď se
a všichni poslouchejte." Kapitán Davis byl náš černý otrokář, jak
se mu v jednotce potají přezdívalo. Byl vysoký, hubený a v jednom kuse
žvýkal doutník. Jedno se mu muselo nechat. Vypadal drsně a nikdo z nás
nebyl tak hloupej, aby si z něj dělal srandu. "Richardsi," zařval.
"Eh. Ano pane?" vypadlo ze mě. "Co jsem říkal desátníku,"
vyzvídal Davis. "Že…že…" zakoktal jsem. "Jdeme na cvičiště,
vole." šeptal mi Kozlowski. "Mlčet Kozlowski." zahřměl
kapitán. "Vy mne snad neposloucháte desátníku Richardsi?" "Já…já…"
"Mlčet!" přerušil moje koktání Davis. "Asi z vás dneska
sedřu kůži. Koukejte všichni hejbnout zadkem k trucku, ať ten výcvik stihnem
do večera. Moc dobře vím, jak jste všichni líný, takže jestli se bude
někdo loudat, nakopu mu zadek a nedostane k večeři moučník. To se týká
především tebe Millere." Celá jednotka se rozesmála. Miller se na
chvíli zamračil, ale hned na to se začal smát s námi. Ze smíchu mne jen
vytrhla Kozlowského poznámka. "Tady má někdo malér JB." "Dík
za připomenutí Kozlowski. Budu si to pamatovat." Než jsme ale doběhli
k náklaďáku, skoro na všechno jsem zapomněl, a dokonce jsem si ani nevšímal
posměšků od zbytku čety. Včetně mého bratra Maxe.
Nejezdili jsme na výcvik nikam moc daleko. Spíš za kopec. Jak říkal kapitán.
"Není to daleko od tábora ze dvou důvodů. Jednak aby nebylo v táboře
slyšet vaše fňukání lenoši, a taky aby nemuseli medici jezdit tak daleko,
kdybyste náhodou upadli vyčerpáním do kómatu." A co říct ke cvičišti
vůbec? Byla to trať pro psy. Proběhnout se po pár prknech, prolézt pod
ostnatým drátem a fofrem na začátek. Bez problémů. Teda na rozdíl od Millera,
kterej se díky svojí postavě vždycky do ostnáče zachytí. Má přeci jen
pár kilo navíc. Je fajn sledovat, jak se tam pak mele. Většinou to končí
tím, že ho buď někdo vyhákne, nebo si roztrhne triko. Tak jako tak z toho
Davis řve pořád stejně. Dnešek jsme, jako skoro každý den, strávili na
cvičišti. K večeru jsme si jen stihli trochu zastřílet. Po návratu do
tábora si mne kapitán Davis odchytil a zdvořile, jak jen to dokázal, mne
požádal o noční stráž. Tím jsem měl na zbytek dne vystaráno. Noční hlídky
jsem prostě zbožňoval. Ten bezva pocit, když si jdou všichni lehnout a
jen já budu ještě do půlnoci vzhůru, než mne někdo vystřídá. Kéž by to
byl Kozlowski. Přál bych mu to.
Helikoptéra
UH-60 Black Hawk;
Kódové označení, Hawk1;
Na cestě k LZ jihovýchodně od města Morton;
27.8. 1985; 4:20pm;
Je
to hrůza. Dnešek se nějak nevydařil a to jsme zatím v jeho půlce. Sedim
v helikoptéře BlackHawk s polovinou čety z tábora. Proč? Protože se ráno
donesla rádiem zpráva, že ostrov Everon byl napaden zatím neznámým nepřítelem.
Hned na to nás Davis strkal do helikoptér, sotva stačily přistát. A tak
jsem teď tady. Letíme zabrat vesnici Morton a zjistit, kdo nám to leze
do zelí. "Kapitáne?" vyrušil jsem Davise od poslechu rádia.
"Ano desátníku?" Odpověděl mi nevrle. "Opravdu nemáte tušení,
proti komu tam jdem?" Zeptal jsem se na patrně nejožehavější věc
celé operace. "Ne, desátníku Richardsi. Ale díky velitelství máme
to privilegium zjistit to první." Dál jsem se ho radši na nic neptal.
Byl velice zaneprázdněn hovorem se seržantem Andersonem v druhém BlackHawku.
…
Helikoptéra UH-60 Black Hawk;
Kódové označení, Hawk2;
Na cestě k LZ jihovýchodně od města Morton;
27.8. 1985; 4:20pm;
Jmenuju se
Max Richards, vojín Max Richards. Vstoupil jsem do armády teprve před
rokem. A to spíše z tradice, než z toho, že bych tam vážně chtěl. Můj
děda bojoval s Japoncema za druhý světový, přežil Pearl Harbor, a kdyby
ti frajeři z Pentagonu neodsouhlasili svrhnutí těch atomovokek , tak by
byl v první linii při invazi do Japonska. Pořád jim to má za zlý. Můj
táta zase byl velký eso ve Vietnamu. Byl u 1. jízdní, jedný z nejdrsnějších
jednotek v Namu, a vedl tam jednu četu Blues. Dostal kongresovou medaili
cti a vysloužil si přezdívku ´Divokej´ Bill. No, a můj brácha je teď taky
v armádě. Takže je to doslova v rodině. Vstoupili jsme do přijímače ve
stejný den. Ale brácha už je desátník, zatím co já jenom podělanej vojín,
ze kterýho si všichni utahujou. Ale co. Stejně si myslím, že ho povýšili
jenom proto, aby měl starej Davis na koho ječet. Občas je mi Jacka skoro
líto, ale zase na druhou stranu si říkám, že při všem tom buzerování,
obíhaní všeho možnýho a dělání kliků alespoň trošku zhubne. Ne že by to
nejak zvlášť potřeboval, ale to je vcelku jedno.
Po několikaměsíčním přijímači nás naložili do Herkulesů a řekli nám, že
se jedeme učit válčit. Předtím jsme se tomu smáli, ale teď si říkáme,
jaký jsme byli všichni blbci. Bojovej tréning už nám končil a měli jsme
odlétat zpět do Států. Bylo to fantastický, představit si, že zase uvidím
svoji rodinu a taky Rachel. Jenže dneska během výcviku, nebo spíš buzerace?,
jsme dostali hlášení, že byl ztracen kontakt s jednotkama na Everonu.
Davis nás nechal nastoupit a jenom prohlásil: "Slečinky, je čas ukázat,
že jsme vás tu neučili jen utírat si zadky. Teď máte možnost se předvést."
Po týhle větě jsme se na sebe všichni nechápavě podívali, a když jsme
pak slyšeli přilétat helikoptéry, tak se nám všem sny o návratu do států
rozplynuly. Kdo se hergot chce ukazovat, co? Já teda ne. Nemám náladu
nechat si ustřelit prdel v nějaký daleký zemi. Ale v turánu mě z přemýšlení
vytrhnul odpornej Davisův hlas. "Richardsi, hejbni tim svym zadkem
nebo tě mam snad prosit?? Za toho půl roku jsme tě tu snad běhat naučili
a do vrtulniku nasedat taky, ne? Tak pohyb." Polib si prdel říkal
jsem si a nasednul do druhýho vrtulníku. Vedle mě seděl Miller a Armstrong.
Piloti totiž chtěli, aby Miller seděl uprostřed se slovy "My ten
vrtulník nehodláme furt vyvažovat". Millera to trochu urazilo, a
proto pilotovi tiše popřál brzské sestřelení. On byl něco jako náš šašek,
metrákovej šašek v maskáčích. Naproti nám seděli Anderson a Johnoson.
Vedoucí naší skupiny Anderson, který seděl přímo naproti mě měl na hlavě
sluchátka a Davis ho z druhýho vrtulníku seznamoval se situací. Pak přišla
řada na nás, aby sme se seznámili, proti čemu jdeme.
"Takže pánové. Situace je taková", začal seržant Anderson, "neznámé
jednotky obsadily ostrov Everon a odřízly veškerou komunikaci. To byl
důvod, proč jsme se o tom dozvěděli až teď. Zatím nevíme, kdo Everon napadl
a chvíli potrvá, než chlapci přesměrují družice. Ale vzhledem k důležitosti
toho ostrova.....". To bych rád věděl, co je na tom kusu skály s
minimální civilizací tak strašně důležitýho, pomyslel jsem si, "....bylo
rozhodnuto o okamžitém vyslání bojových jednotek z přilehlých výcvikových
základen. Težká technika je už na cestě. My máme obsadit město Morton,
protože nedaleko něj je použitelná runway. Z Mortonu se následně budou
řídit veškeré další operace. To je asi tak vše. Jo a pánové. Jsme předvoj.
Naším úkolem není nechat si ustřelit hlavu, ale pokud možno se dostat
do Mortonu a zajistit ho.", "Ehm pane....", "Co je
Millere?" "A co když oni už tam mají svoje obrněné jednotky?
Co pak.....". Anderson ho uťal vprostřed věty a prohlásil "Jistě
ste si někteří z vás, kteří zrovna nemyslej na ženský, všimli že nás doprovází
Cobra. Ta by se měla postarat o všechen větší odpor. Pokud se to zvrtne,
vrtulníky se pro nás vrátěj. Stačí vojáku?", "No snad jo, jen
doufám, že se jim zase nebudou přehřívat motory jako minule při cvičení,"
odpověděl Miller.
…
Všichni jsme
byli nervózní. Aby ne. Tohle nebude cvičení. Opravdový granáty a hlavně
opravdový kulky. A to nám chybělo už jen pár dní a byli bychom zpátky
doma. Začínám litovat, že jsem šel do armády. Snad tuhle srandu přežijeme.
Hlavně brácha. Nechtěl bych, aby mě poslali domu a já musel otci říct,
že mladšího bráchu vezou v pytli. Dál jsem přemítal, co bude dál, když
tu se z vysílačky ozvalo slabé zapraskání následované dobrou zprávou.
"Hawk jedna a dva. Tady Sabre jedna. Jsme tu, abychom vám pohlídali
zadek." "Díky Sabre jedna. Počítáme s vámi." Odpověděl
do vysílačky kapitán. Ostrov se rychle blížil. Vypadal tak klidně. Opuštěně.
Proč by ho někdo napadal? Vždyť na něm skoro nic není. Pár měst, trocha
lesů. Zkusím se na to později zeptat Davise. Jestli bude ještě nějaké
později.
…
Doprčic. Za dva dny bych si už válel šunky doma, ale teď to musim chytit
zrovna tady. Na zapomenutym ostrově, v zapomenutý části světa, kde po
mně ani ten zapomenutej pes neštěkne. Příjemný místo na to tady umřít,
Maxi. Nemohl sis vybrat líp. Ach bože, do čeho jsem se to zase namočil.
Že já vůl neposlech matku a nešel na právničinu. Ale to ne, říkal jsem
ji. Každej by pak na mě koukal jako na srábka, co se bojí vzít do ruky
pušku. Vážně jsem byl idiot. Co se dá dělat, už v tom jedu.
Náš Black
Hawk si to pěkně frčel nad vodou, když pilot ohlásil "Hawk 2 suchá
noha!" a pod námi se objevila země. To už boční střelci pořádně zbystřili.
Uhasili cigarety a připravili svoje M60 k boji. Teď začalo jít do tuhýho.
"Tak pánové, připravit zbraně. Dvě minuty do výsadku" zahulákal
Anderson, aby ho bylo přes řev dvou silných Black Hawkových motorů alespoň
trochu slyšet.
Přesně za
dvě minuty, pilot ohlásil: "Tady Hawk 2, jsme na pozici Echo Echo
70, jdeme na přistání." Obě helikoptéry se rychle snesly k zemi.
Při brždění se nos vrtulníku zvedl do takové výše, až jsme si mysleli,
že náš vrtulník dostal zásah. A najednou jsme byli na zemi. Rychle, za
neustálého seržantova poučování, jsme vyskákali z vrtulníku, a ten se
stejně rychle jako přistál, zase zvedl, aby ze sebe nedělal ještě větší
cíl, než byl.
…
Hawk jedna přistával společně s dvojkou asi kilometr od Mortonu. "Tak
hoši. Všichni sebou hněte k těm pár stromkům na jedenácti hodinách."
Zavelel nekompromisně Davis a odbíhal k druhému mužstvu vedenému Andersonem.
Jeden za druhým jsme vyskakovali z vrtulníku a ženem se k několika smrkům
na kopci. Přesně jak nakázal kapitán. Ten se k nám připojil krátce po
té, co dal ještě pár rozkazů Andersonově skupině.
…
Ještě jsme se
stačily ohlédnout po odlétavájících vrtulnících, když se ozval Davis:
"Takže slečinky, na tohle ste byli vycvičený. Nechci žádný hrdinství.
Mrtví ste mi na nic. Jednoduše řečeno, držte ty svý usmrkaný zadky pěkně
dole. Skupina Bravo projde lesem a na Morton půjde z východu. Ja povedu
skupinu Alpha z jihovýchodu. Úkol je Morton vyčistit. Jakmile uvidíte
někoho, kdo se vám nezdá a v ruce má jinou zbraň než vy, zatřelte ho..."
Hmmmmm, to bych mohl odprásknout Davise a nikdo by mi nic nemohl říct.
Rozkaz je přece rozkaz. Ale asi by to nevyšlo, škoda! "... takže
to je vše. Uvidíme se v Mortonu. Hodně štěstí." Dojemný, pomyslel
jsem si. Pak se ozval Anderson. "Tak jdeme. Millere, pohni tim tlustym
zadkem, čeká tě tu zase pro změnu nějaká práce." A vyrazili jsme.
…
"Tak." Začal kapitán Davis svůj proslov. "Seržant Anderson
a jeho chlapi, jako Bravo, projdou lesem a zaútočí na Morton od severovýchodu.
Alpha, to jste vy ubožáci, bude útočit od jihovýchodu. Žádný hrdinství
jasný? Tohle není cvičení a já bych vás nerad posílal domu v bedně. Pokud
ji už nějakou koupíte a nevypustíte hned duši, tady desátník Stuart vás
z toho s pomocí Boží dostane. A teď už jdeme nakopat pár zadků."
Tak tedy naše skupina vyrazila k Mortonu. Krom mne, byl pod Davisovým
velením ještě medik Stuart, kulometník Jackson a Kozlowski s Burnsem.
Jackson byl pro svoje nadání na obsluhu těžkých zbraní přezdíván Action
Jackson. Ale nikdo si ho tím nechtěl poštvat proti sobě. Přeci jen to
byl velkej černej maník. Postavou se mohl zdát trochu silnější, ale na
rozdíl od Millera to nebyl tuk, ale svalstvo. V obličeji nebyl nijak impozantní.
Stejně jako většina z nás. Snad až na Stuarta. To byl takovej atlet. O
Burnsovi a Kozlowskim není moc co říct. Taková dvojka obyčejnejch chlápků,
který bych si spíš představil spíš u vidlí, než s M16tkou v ruce. Tak
tahle naše banda teď vybíhala zpoza kopce. Otvíral se nám ten nejhrůznější
pohled, jaký jsme mohli ve svém životě spatřit.
…
Proběhli jsme lesíkem a začali postupovat na Morton. Asi tak dvě stě,
možná tři sta metrů nalevo od nás byla Davisova skupina. Poklusem jsme
se blížili k městu. Pěkná prdel, pomyslel jsem si, když jsem ho viděl.
No, alespoň maj kostel. Když jsme byli tak asi sto metrů od prvního domu
ve městě, přibila nás k zemi palba z těžkýho kulometu. Armstrong to několikrát
koupil do nohou. Okamžitě upadl na zem a začal se svíjet bolestí. Smith,
náš medik, na něm začal hned pracovat. Dal mu morfium a začal zaškrcovat
ošklivě krvácející ránu. Podle toho, jak mu z nohy krev vystřikovala měl
nejspíš poraněnou tepnu. "Já umřu, panebože já umřu." "Ne
neumřeš," utěšoval ho Smith, zatímco mu strkal prsty do rány, aby
krvácení zastavil. "Lež klidně Arme. Bude to dobrý." Palba neustávala.
Dostali jsme se do pěkných sraček. Kulky rozhazovaly okolo nás hlínu,
drny trávy a jinej bordel a zavrtávaly se až nepříjemně blízko našich
hlav. Kromě několika málo stromů a křovisek nebylo moc za co se schovat.
"Johnsone, kde vězíš s tím rádiem?" volal Anderson ležící za
jedním ze několika stromů a snažil se přeřvat Millera, který se svou M60
začal téměř okamžitě střílet směrem na záblesky z nepřátelského kulometu.
Když jsem se trošku rozkoukal, uviděl jsem dva vojáky, jak k nám běželi
se samopaly AK47 v rukou. Vypadali nebezpečně a rozhodnutě udělat znás
novej druh ementálu. Teda, ani trochu se mi nezdáli, proto jsem do nich,
přesně podle Davisových pokynů, vyprázdnil svůj zásobník. Viděl jsem,
jak znich odletují kusy jejich výzbroje a jak ve smrtelných křečích padají
na zem. To bylo za Armstronga, vy šmejdi. Mezi tím se už seržant dovolával
podpory: "Sabre 1 tady Bravo. Jsme pod težkou palbou z kulometů.
Opakuji. Jsme pod těžkou palbou západně od naší pozice. Přibližná poloha
nepřítele je Echo Alpha 68." "Bravo 1 tady Sabre 1. Roger! Podíváme
se na to. Nechte hlavy dole." Pilot Cobry, která kroužila nedaleko
od nás, zjevně věděl, proč to říká, protože nám proletěl ani ne pět metrů
nad hlavama a zamířil nad město. V tom se palba od nás odpoutala a zaměřila
se na přilétající nebeskou zhoubu. O pár vteřin později, které nám spíš
přišli, jako hodiny, začaly od raketových bloků Cobry šlehat plameny.
A téměř současně se začalo ozývat dunění. 70 milimetrové rakety, kterými
byla hubená helikoptéra vyzbrojena vykonaly svoje. Ten kulomet se musel
doslova vypařit. Začali jsme jásat, když v tom se ozval pilot: "Chlapi,
máte problém. Ve městě jsou dva tanky, odhaduju to na T72, a k vaší pozici
jede BMP. A ani trošku se netvářej jako milej uvítací výbor." "Zameťte
to chlapi!" zařval do mikrofonu Anderson. "Rozumím" prohlásil
klidným hlasem pilot Cobry. Zakroužil nad námi a ze závěsníku vyletěla
jedna protitanková střela TOW. O pár vteřin později jsme slyšely výbuch
a hlas pilota ozývající se z vysílačky. "Jeden je v pánu". Ale
to už se před námi ukázálo BMPčko a pálilo po nás ze svého děla. Cobra
jej přeletěla a byla příliš blízko na to, aby mohla použít svoje rakety.
A střílet po něm z kulometu by bylo jako na něj házet papírový kuličky.
"LAW, LAW" zařval Anderson. "Má jí Armstrong, pane"
odpověděl jsem. "Tak co tu okouníš, Richardsi, ať už jí máš v ruce.
Už včera bylo pozdě." Rozběhnul jsem se k Armstrongovi a uviděl Smithe
celého od krve. "Potřebuju tvoji LAW Arme" řekl jsem, ale nebyl
jsem si jistý, jestli mě slyšel. Sundal jsem mu ji ze zad a nechal ho
i se zoufalým Smithem za sebou. "Tak už hergot střílej," zaslechnul
jsem. Rychle jsem roztáhl hlavěň a dal si ji na rameno. Stiskl spoušť
a čekal. Za necelou vteřinu, která mi přišla jako neuvěřitelně dlouhá
doba, raketa s rámusem opustila raketnici, zanechávajíc za sebou dlouhou
kouřovou stopu. Střela udeřila do předku BMP. Vozidlo nadskočilo a ve
stejný okamžik ho pohltila žluto červená záře plamenů, která zžírala jak
vrak tak i posádku uvnitř, za neustálého vybuchování munice, kterou sebou
vozidlo vezlo. Následná tlaková vlna srazila seržantovu helmu na zem.
Tak to by bylo. Za minutu dvanáct. Už byl vážně hodně blízko. Štěstí,
boží moc nebo možná obojí způsobilo, že střelec z BMP nikoho z nás nezabil.
Zakrátko se Anderson otočil a uviděl mě, jak si tam tak klečím s usměvem
na rtech. "Na rameno si poklep potom, Rachardsi. KUPŘEDU BANDO!"
zařval, a zatímco si nasazoval helmu, poklusem vyrazil k městu, následován
námi. Pouze Armstrong a Smith zůstali tam, kde byli.
…
Bravo už bylo za lesem a teď se krčilo před nepřátelskou palbou z kulometů.
Na nic jsme nečekali a běželi jsme k městu. Od severozápadu se přihnala
Cobra a začala rozesílat pozvánky na věčnost v podobě sedmdesáti milimetrových
raket. Menší ohnivý hřib dával dost jasně najevo, že se v Mortonu schovávalo
i něco jiného než vojáci. Na půli naší cesty k městu se z hloučku stromů
před námi ozvala střelba. Všichni jsme okamžitě zalehli a pálili po dvou
postavách ve stínech stromů. Nad námi na kopci se ozval výbuch. To právě
kdosi z Brava zneužil demoliční sílu LAWky. Naši situaci to však nezměnilo.
Kulky kolem nás svištěly. Jackson zuřivě kmital s hlavní kulometu od jednoho
nepřítele k druhému. Jednoho zasáhla sprška kulek a odhodila ho s rozstříleným
břichem vzad. Druhý voják se nijak nevzrušoval smrtí svého kolegy a opětoval
palbu. Stříleli jsme po něm jak zběsilí, ale jeho úkryt za dvěma kmeny
stromů, byl dobrý. Zatímco jsem začal řešit problém nabití nového zásobníku
v rekordním čase, Burnsovi se podařilo toho bastarda dostat. Trefil ho
do hlavy. "Jen tak dál hoši." Zařval Davis. "Ale trochu
šetřete náboje, ještě tam nejsme. Tak kupředu." Dodal hned vzápětí.
Zvedli jsme se a mírně přikrčeni jsme běželi ke stromům s mrtvými. Podle
uniforem to byli ruští vojáci. Tradiční AK - 47 Kalshnikov to jen potvrzoval.
Davis nad tím jen pohodil hlavou a rozkázal pokračovat. "Na devíti
hodinách kapitáne. U baráků se někdo mihl. Budu vás krýt." Řekl Jackson
a začal ve skrytu stromů okamžitě přebíjet zásobník do své FN Minimi.
"Dobře Jacksone. Jdeme. Rychle." Odpověděl mu Davis a poté,
co Jackson dobil, se vydal přejít menší otevřený prostor mezi našimi stromy
a keři o dvacet metrů dál. Chvíli jsem se pozdržel u Jacksona a to mi
zřejmě zachránilo život. Ozvala se ohlušující střelba, ale Jackson to
nebyl. Stuart zařval bolestí, upustil zbraň a spadl na prašnou cestu.
Rukama svíral ránu na noze, z které se mu drala krev. Nečekal jsem a hned
jak Jackson spustil krycí palbu, rozeběhl jsem se k Stuartovi. Ležel tam
s nohou a rukama od krve a snažil se odplazit do bezpečí. Přiběhl jsem
k němu a pomohl mu chytit se mě kolem ramen. Kolem nás svištěli kulky
a rozhazovaly prach na cestě. I přes to všechno se mi podařilo se Stuartem
odkulhat do stínů stromů k Jacksonovi. "Díky JB. Málem mě tam ten
smrad rozstřílel na maděru." Procedil mezi zuby Stuart a začal se
ve své lékárně přehrabovat. Kývnul jsem jen hlavou a lehl si s připravenou
M16tkou vedle Jacksona. Poprvé mne napadlo, co bychom asi tak dělali,
kdyby nám sejmuli medika. Asi by nám zbylo jen vykrvácet nebo čekat na
Bravo a doufat, že se dostaví i s medikem dřív, než by se nám podařilo
vypustit duši.
Pokračování příště ...
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|