Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Operace Flashpoint - povídka - část #1

Autor: Bown & Max
Publikováno: 20. listopadu 2001

Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část
Pátá část
Šestá část

Pentagon;
Washington DC;
21.08.1986 3:00pm

Jednou z mnoha chodeb se rozléhaly kroky. Patřily uniformované postavě, nesoucí v ruce složku s nápisem "Přísně tajné" . Hrobové ticho archivu z ničeho nic přerušil tón vyťukávaného kódu. Dveře se začaly pomalu otevírat a světlo zářivek zalilo svým jasem velkou místnost s řadami pořadačů. Před jedním z takovým pořadačem se voják zastavil a začal si prohlížet žluté desky, jež se chystal zrovna založit. Otevřel je a vzpomínal. Na první straně byla mapa ostrova. "Zatracená válka." Řekl si v duchu.

Výcvikový tábor US ARMY;
Ostrov kdesi v Barentsově moři;
26.8. 1985; 9:00am;

Ve výcvikovém táboře US Army se to dnes hemžilo vojáky a náklaďáky. Již od ranních hodin probíhal výcvik vojáků a speciální důraz byl kladen na ty, kteří nepadli kapitánovi hned po ránu do oka. To proto se za pobíhajícími vojáky ozýval řev nadávek a povelů. Došlo i na mne. Jacka B. Richardse. Desátníka, kterého kapitán Davis neměl příliš v lásce. Nevěděl jsem proč. Možná pro blbý kecy, špatný pohyb nebo si jen potřeboval na někom vyřvat hlasivky. Je také možné, že se mu nelíbila má hodnost desátníka. Spíš jsem byl ale jen přehnaně paranoidní, a počáteční buzerace si holt vytrpěl každej zelenáč.
"Běžim, běžim Richardsi. Nebo je to na tebe příliš velká námaha, slečinko?" Ozýval se mi kapitán za zády. Běhal jsem už dobrých osm minut. Od něj k náklaďáku na druhém konci tábora a zpět. Byl jsem propocený, naštvaný, unavený, a kdybych nevěděl o nerezavějících psích známkách, vsadil bych boty, že jsem na nich zahlédl rez. Když jsem konečně asi po desáté dorazil k nastoupené jednotce a chystal jsem se začít další kolo svého maratónu, kapitán Davis řekl. "No vidíš že to jde. Zařaď se a všichni poslouchejte." Kapitán Davis byl náš černý otrokář, jak se mu v jednotce potají přezdívalo. Byl vysoký, hubený a v jednom kuse žvýkal doutník. Jedno se mu muselo nechat. Vypadal drsně a nikdo z nás nebyl tak hloupej, aby si z něj dělal srandu. "Richardsi," zařval. "Eh. Ano pane?" vypadlo ze mě. "Co jsem říkal desátníku," vyzvídal Davis. "Že…že…" zakoktal jsem. "Jdeme na cvičiště, vole." šeptal mi Kozlowski. "Mlčet Kozlowski." zahřměl kapitán. "Vy mne snad neposloucháte desátníku Richardsi?" "Já…já…" "Mlčet!" přerušil moje koktání Davis. "Asi z vás dneska sedřu kůži. Koukejte všichni hejbnout zadkem k trucku, ať ten výcvik stihnem do večera. Moc dobře vím, jak jste všichni líný, takže jestli se bude někdo loudat, nakopu mu zadek a nedostane k večeři moučník. To se týká především tebe Millere." Celá jednotka se rozesmála. Miller se na chvíli zamračil, ale hned na to se začal smát s námi. Ze smíchu mne jen vytrhla Kozlowského poznámka. "Tady má někdo malér JB." "Dík za připomenutí Kozlowski. Budu si to pamatovat." Než jsme ale doběhli k náklaďáku, skoro na všechno jsem zapomněl, a dokonce jsem si ani nevšímal posměšků od zbytku čety. Včetně mého bratra Maxe.
Nejezdili jsme na výcvik nikam moc daleko. Spíš za kopec. Jak říkal kapitán. "Není to daleko od tábora ze dvou důvodů. Jednak aby nebylo v táboře slyšet vaše fňukání lenoši, a taky aby nemuseli medici jezdit tak daleko, kdybyste náhodou upadli vyčerpáním do kómatu." A co říct ke cvičišti vůbec? Byla to trať pro psy. Proběhnout se po pár prknech, prolézt pod ostnatým drátem a fofrem na začátek. Bez problémů. Teda na rozdíl od Millera, kterej se díky svojí postavě vždycky do ostnáče zachytí. Má přeci jen pár kilo navíc. Je fajn sledovat, jak se tam pak mele. Většinou to končí tím, že ho buď někdo vyhákne, nebo si roztrhne triko. Tak jako tak z toho Davis řve pořád stejně. Dnešek jsme, jako skoro každý den, strávili na cvičišti. K večeru jsme si jen stihli trochu zastřílet. Po návratu do tábora si mne kapitán Davis odchytil a zdvořile, jak jen to dokázal, mne požádal o noční stráž. Tím jsem měl na zbytek dne vystaráno. Noční hlídky jsem prostě zbožňoval. Ten bezva pocit, když si jdou všichni lehnout a jen já budu ještě do půlnoci vzhůru, než mne někdo vystřídá. Kéž by to byl Kozlowski. Přál bych mu to.

Helikoptéra UH-60 Black Hawk;
Kódové označení, Hawk1;
Na cestě k LZ jihovýchodně od města Morton;
27.8. 1985; 4:20pm;

Je to hrůza. Dnešek se nějak nevydařil a to jsme zatím v jeho půlce. Sedim v helikoptéře BlackHawk s polovinou čety z tábora. Proč? Protože se ráno donesla rádiem zpráva, že ostrov Everon byl napaden zatím neznámým nepřítelem. Hned na to nás Davis strkal do helikoptér, sotva stačily přistát. A tak jsem teď tady. Letíme zabrat vesnici Morton a zjistit, kdo nám to leze do zelí. "Kapitáne?" vyrušil jsem Davise od poslechu rádia. "Ano desátníku?" Odpověděl mi nevrle. "Opravdu nemáte tušení, proti komu tam jdem?" Zeptal jsem se na patrně nejožehavější věc celé operace. "Ne, desátníku Richardsi. Ale díky velitelství máme to privilegium zjistit to první." Dál jsem se ho radši na nic neptal. Byl velice zaneprázdněn hovorem se seržantem Andersonem v druhém BlackHawku.
…
Helikoptéra UH-60 Black Hawk;
Kódové označení, Hawk2;
Na cestě k LZ jihovýchodně od města Morton;
27.8. 1985; 4:20pm;

Jmenuju se Max Richards, vojín Max Richards. Vstoupil jsem do armády teprve před rokem. A to spíše z tradice, než z toho, že bych tam vážně chtěl. Můj děda bojoval s Japoncema za druhý světový, přežil Pearl Harbor, a kdyby ti frajeři z Pentagonu neodsouhlasili svrhnutí těch atomovokek , tak by byl v první linii při invazi do Japonska. Pořád jim to má za zlý. Můj táta zase byl velký eso ve Vietnamu. Byl u 1. jízdní, jedný z nejdrsnějších jednotek v Namu, a vedl tam jednu četu Blues. Dostal kongresovou medaili cti a vysloužil si přezdívku ´Divokej´ Bill. No, a můj brácha je teď taky v armádě. Takže je to doslova v rodině. Vstoupili jsme do přijímače ve stejný den. Ale brácha už je desátník, zatím co já jenom podělanej vojín, ze kterýho si všichni utahujou. Ale co. Stejně si myslím, že ho povýšili jenom proto, aby měl starej Davis na koho ječet. Občas je mi Jacka skoro líto, ale zase na druhou stranu si říkám, že při všem tom buzerování, obíhaní všeho možnýho a dělání kliků alespoň trošku zhubne. Ne že by to nejak zvlášť potřeboval, ale to je vcelku jedno.
Po několikaměsíčním přijímači nás naložili do Herkulesů a řekli nám, že se jedeme učit válčit. Předtím jsme se tomu smáli, ale teď si říkáme, jaký jsme byli všichni blbci. Bojovej tréning už nám končil a měli jsme odlétat zpět do Států. Bylo to fantastický, představit si, že zase uvidím svoji rodinu a taky Rachel. Jenže dneska během výcviku, nebo spíš buzerace?, jsme dostali hlášení, že byl ztracen kontakt s jednotkama na Everonu. Davis nás nechal nastoupit a jenom prohlásil: "Slečinky, je čas ukázat, že jsme vás tu neučili jen utírat si zadky. Teď máte možnost se předvést." Po týhle větě jsme se na sebe všichni nechápavě podívali, a když jsme pak slyšeli přilétat helikoptéry, tak se nám všem sny o návratu do států rozplynuly. Kdo se hergot chce ukazovat, co? Já teda ne. Nemám náladu nechat si ustřelit prdel v nějaký daleký zemi. Ale v turánu mě z přemýšlení vytrhnul odpornej Davisův hlas. "Richardsi, hejbni tim svym zadkem nebo tě mam snad prosit?? Za toho půl roku jsme tě tu snad běhat naučili a do vrtulniku nasedat taky, ne? Tak pohyb." Polib si prdel říkal jsem si a nasednul do druhýho vrtulníku. Vedle mě seděl Miller a Armstrong. Piloti totiž chtěli, aby Miller seděl uprostřed se slovy "My ten vrtulník nehodláme furt vyvažovat". Millera to trochu urazilo, a proto pilotovi tiše popřál brzské sestřelení. On byl něco jako náš šašek, metrákovej šašek v maskáčích. Naproti nám seděli Anderson a Johnoson. Vedoucí naší skupiny Anderson, který seděl přímo naproti mě měl na hlavě sluchátka a Davis ho z druhýho vrtulníku seznamoval se situací. Pak přišla řada na nás, aby sme se seznámili, proti čemu jdeme.
"Takže pánové. Situace je taková", začal seržant Anderson, "neznámé jednotky obsadily ostrov Everon a odřízly veškerou komunikaci. To byl důvod, proč jsme se o tom dozvěděli až teď. Zatím nevíme, kdo Everon napadl a chvíli potrvá, než chlapci přesměrují družice. Ale vzhledem k důležitosti toho ostrova.....". To bych rád věděl, co je na tom kusu skály s minimální civilizací tak strašně důležitýho, pomyslel jsem si, "....bylo rozhodnuto o okamžitém vyslání bojových jednotek z přilehlých výcvikových základen. Težká technika je už na cestě. My máme obsadit město Morton, protože nedaleko něj je použitelná runway. Z Mortonu se následně budou řídit veškeré další operace. To je asi tak vše. Jo a pánové. Jsme předvoj. Naším úkolem není nechat si ustřelit hlavu, ale pokud možno se dostat do Mortonu a zajistit ho.", "Ehm pane....", "Co je Millere?" "A co když oni už tam mají svoje obrněné jednotky? Co pak.....". Anderson ho uťal vprostřed věty a prohlásil "Jistě ste si někteří z vás, kteří zrovna nemyslej na ženský, všimli že nás doprovází Cobra. Ta by se měla postarat o všechen větší odpor. Pokud se to zvrtne, vrtulníky se pro nás vrátěj. Stačí vojáku?", "No snad jo, jen doufám, že se jim zase nebudou přehřívat motory jako minule při cvičení," odpověděl Miller.
…
Všichni jsme byli nervózní. Aby ne. Tohle nebude cvičení. Opravdový granáty a hlavně opravdový kulky. A to nám chybělo už jen pár dní a byli bychom zpátky doma. Začínám litovat, že jsem šel do armády. Snad tuhle srandu přežijeme. Hlavně brácha. Nechtěl bych, aby mě poslali domu a já musel otci říct, že mladšího bráchu vezou v pytli. Dál jsem přemítal, co bude dál, když tu se z vysílačky ozvalo slabé zapraskání následované dobrou zprávou. "Hawk jedna a dva. Tady Sabre jedna. Jsme tu, abychom vám pohlídali zadek." "Díky Sabre jedna. Počítáme s vámi." Odpověděl do vysílačky kapitán. Ostrov se rychle blížil. Vypadal tak klidně. Opuštěně. Proč by ho někdo napadal? Vždyť na něm skoro nic není. Pár měst, trocha lesů. Zkusím se na to později zeptat Davise. Jestli bude ještě nějaké později.
…
Doprčic. Za dva dny bych si už válel šunky doma, ale teď to musim chytit zrovna tady. Na zapomenutym ostrově, v zapomenutý části světa, kde po mně ani ten zapomenutej pes neštěkne. Příjemný místo na to tady umřít, Maxi. Nemohl sis vybrat líp. Ach bože, do čeho jsem se to zase namočil. Že já vůl neposlech matku a nešel na právničinu. Ale to ne, říkal jsem ji. Každej by pak na mě koukal jako na srábka, co se bojí vzít do ruky pušku. Vážně jsem byl idiot. Co se dá dělat, už v tom jedu.

Náš Black Hawk si to pěkně frčel nad vodou, když pilot ohlásil "Hawk 2 suchá noha!" a pod námi se objevila země. To už boční střelci pořádně zbystřili. Uhasili cigarety a připravili svoje M60 k boji. Teď začalo jít do tuhýho. "Tak pánové, připravit zbraně. Dvě minuty do výsadku" zahulákal Anderson, aby ho bylo přes řev dvou silných Black Hawkových motorů alespoň trochu slyšet.

Přesně za dvě minuty, pilot ohlásil: "Tady Hawk 2, jsme na pozici Echo Echo 70, jdeme na přistání." Obě helikoptéry se rychle snesly k zemi. Při brždění se nos vrtulníku zvedl do takové výše, až jsme si mysleli, že náš vrtulník dostal zásah. A najednou jsme byli na zemi. Rychle, za neustálého seržantova poučování, jsme vyskákali z vrtulníku, a ten se stejně rychle jako přistál, zase zvedl, aby ze sebe nedělal ještě větší cíl, než byl.
…
Hawk jedna přistával společně s dvojkou asi kilometr od Mortonu. "Tak hoši. Všichni sebou hněte k těm pár stromkům na jedenácti hodinách." Zavelel nekompromisně Davis a odbíhal k druhému mužstvu vedenému Andersonem. Jeden za druhým jsme vyskakovali z vrtulníku a ženem se k několika smrkům na kopci. Přesně jak nakázal kapitán. Ten se k nám připojil krátce po té, co dal ještě pár rozkazů Andersonově skupině.
…
Ještě jsme se stačily ohlédnout po odlétavájících vrtulnících, když se ozval Davis: "Takže slečinky, na tohle ste byli vycvičený. Nechci žádný hrdinství. Mrtví ste mi na nic. Jednoduše řečeno, držte ty svý usmrkaný zadky pěkně dole. Skupina Bravo projde lesem a na Morton půjde z východu. Ja povedu skupinu Alpha z jihovýchodu. Úkol je Morton vyčistit. Jakmile uvidíte někoho, kdo se vám nezdá a v ruce má jinou zbraň než vy, zatřelte ho..." Hmmmmm, to bych mohl odprásknout Davise a nikdo by mi nic nemohl říct. Rozkaz je přece rozkaz. Ale asi by to nevyšlo, škoda! "... takže to je vše. Uvidíme se v Mortonu. Hodně štěstí." Dojemný, pomyslel jsem si. Pak se ozval Anderson. "Tak jdeme. Millere, pohni tim tlustym zadkem, čeká tě tu zase pro změnu nějaká práce." A vyrazili jsme.
…
"Tak." Začal kapitán Davis svůj proslov. "Seržant Anderson a jeho chlapi, jako Bravo, projdou lesem a zaútočí na Morton od severovýchodu. Alpha, to jste vy ubožáci, bude útočit od jihovýchodu. Žádný hrdinství jasný? Tohle není cvičení a já bych vás nerad posílal domu v bedně. Pokud ji už nějakou koupíte a nevypustíte hned duši, tady desátník Stuart vás z toho s pomocí Boží dostane. A teď už jdeme nakopat pár zadků." Tak tedy naše skupina vyrazila k Mortonu. Krom mne, byl pod Davisovým velením ještě medik Stuart, kulometník Jackson a Kozlowski s Burnsem. Jackson byl pro svoje nadání na obsluhu těžkých zbraní přezdíván Action Jackson. Ale nikdo si ho tím nechtěl poštvat proti sobě. Přeci jen to byl velkej černej maník. Postavou se mohl zdát trochu silnější, ale na rozdíl od Millera to nebyl tuk, ale svalstvo. V obličeji nebyl nijak impozantní. Stejně jako většina z nás. Snad až na Stuarta. To byl takovej atlet. O Burnsovi a Kozlowskim není moc co říct. Taková dvojka obyčejnejch chlápků, který bych si spíš představil spíš u vidlí, než s M16tkou v ruce. Tak tahle naše banda teď vybíhala zpoza kopce. Otvíral se nám ten nejhrůznější pohled, jaký jsme mohli ve svém životě spatřit.
…
Proběhli jsme lesíkem a začali postupovat na Morton. Asi tak dvě stě, možná tři sta metrů nalevo od nás byla Davisova skupina. Poklusem jsme se blížili k městu. Pěkná prdel, pomyslel jsem si, když jsem ho viděl. No, alespoň maj kostel. Když jsme byli tak asi sto metrů od prvního domu ve městě, přibila nás k zemi palba z těžkýho kulometu. Armstrong to několikrát koupil do nohou. Okamžitě upadl na zem a začal se svíjet bolestí. Smith, náš medik, na něm začal hned pracovat. Dal mu morfium a začal zaškrcovat ošklivě krvácející ránu. Podle toho, jak mu z nohy krev vystřikovala měl nejspíš poraněnou tepnu. "Já umřu, panebože já umřu." "Ne neumřeš," utěšoval ho Smith, zatímco mu strkal prsty do rány, aby krvácení zastavil. "Lež klidně Arme. Bude to dobrý." Palba neustávala. Dostali jsme se do pěkných sraček. Kulky rozhazovaly okolo nás hlínu, drny trávy a jinej bordel a zavrtávaly se až nepříjemně blízko našich hlav. Kromě několika málo stromů a křovisek nebylo moc za co se schovat. "Johnsone, kde vězíš s tím rádiem?" volal Anderson ležící za jedním ze několika stromů a snažil se přeřvat Millera, který se svou M60 začal téměř okamžitě střílet směrem na záblesky z nepřátelského kulometu. Když jsem se trošku rozkoukal, uviděl jsem dva vojáky, jak k nám běželi se samopaly AK47 v rukou. Vypadali nebezpečně a rozhodnutě udělat znás novej druh ementálu. Teda, ani trochu se mi nezdáli, proto jsem do nich, přesně podle Davisových pokynů, vyprázdnil svůj zásobník. Viděl jsem, jak znich odletují kusy jejich výzbroje a jak ve smrtelných křečích padají na zem. To bylo za Armstronga, vy šmejdi. Mezi tím se už seržant dovolával podpory: "Sabre 1 tady Bravo. Jsme pod težkou palbou z kulometů. Opakuji. Jsme pod těžkou palbou západně od naší pozice. Přibližná poloha nepřítele je Echo Alpha 68." "Bravo 1 tady Sabre 1. Roger! Podíváme se na to. Nechte hlavy dole." Pilot Cobry, která kroužila nedaleko od nás, zjevně věděl, proč to říká, protože nám proletěl ani ne pět metrů nad hlavama a zamířil nad město. V tom se palba od nás odpoutala a zaměřila se na přilétající nebeskou zhoubu. O pár vteřin později, které nám spíš přišli, jako hodiny, začaly od raketových bloků Cobry šlehat plameny. A téměř současně se začalo ozývat dunění. 70 milimetrové rakety, kterými byla hubená helikoptéra vyzbrojena vykonaly svoje. Ten kulomet se musel doslova vypařit. Začali jsme jásat, když v tom se ozval pilot: "Chlapi, máte problém. Ve městě jsou dva tanky, odhaduju to na T72, a k vaší pozici jede BMP. A ani trošku se netvářej jako milej uvítací výbor." "Zameťte to chlapi!" zařval do mikrofonu Anderson. "Rozumím" prohlásil klidným hlasem pilot Cobry. Zakroužil nad námi a ze závěsníku vyletěla jedna protitanková střela TOW. O pár vteřin později jsme slyšely výbuch a hlas pilota ozývající se z vysílačky. "Jeden je v pánu". Ale to už se před námi ukázálo BMPčko a pálilo po nás ze svého děla. Cobra jej přeletěla a byla příliš blízko na to, aby mohla použít svoje rakety. A střílet po něm z kulometu by bylo jako na něj házet papírový kuličky. "LAW, LAW" zařval Anderson. "Má jí Armstrong, pane" odpověděl jsem. "Tak co tu okouníš, Richardsi, ať už jí máš v ruce. Už včera bylo pozdě." Rozběhnul jsem se k Armstrongovi a uviděl Smithe celého od krve. "Potřebuju tvoji LAW Arme" řekl jsem, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě slyšel. Sundal jsem mu ji ze zad a nechal ho i se zoufalým Smithem za sebou. "Tak už hergot střílej," zaslechnul jsem. Rychle jsem roztáhl hlavěň a dal si ji na rameno. Stiskl spoušť a čekal. Za necelou vteřinu, která mi přišla jako neuvěřitelně dlouhá doba, raketa s rámusem opustila raketnici, zanechávajíc za sebou dlouhou kouřovou stopu. Střela udeřila do předku BMP. Vozidlo nadskočilo a ve stejný okamžik ho pohltila žluto červená záře plamenů, která zžírala jak vrak tak i posádku uvnitř, za neustálého vybuchování munice, kterou sebou vozidlo vezlo. Následná tlaková vlna srazila seržantovu helmu na zem. Tak to by bylo. Za minutu dvanáct. Už byl vážně hodně blízko. Štěstí, boží moc nebo možná obojí způsobilo, že střelec z BMP nikoho z nás nezabil. Zakrátko se Anderson otočil a uviděl mě, jak si tam tak klečím s usměvem na rtech. "Na rameno si poklep potom, Rachardsi. KUPŘEDU BANDO!" zařval, a zatímco si nasazoval helmu, poklusem vyrazil k městu, následován námi. Pouze Armstrong a Smith zůstali tam, kde byli.
…
Bravo už bylo za lesem a teď se krčilo před nepřátelskou palbou z kulometů. Na nic jsme nečekali a běželi jsme k městu. Od severozápadu se přihnala Cobra a začala rozesílat pozvánky na věčnost v podobě sedmdesáti milimetrových raket. Menší ohnivý hřib dával dost jasně najevo, že se v Mortonu schovávalo i něco jiného než vojáci. Na půli naší cesty k městu se z hloučku stromů před námi ozvala střelba. Všichni jsme okamžitě zalehli a pálili po dvou postavách ve stínech stromů. Nad námi na kopci se ozval výbuch. To právě kdosi z Brava zneužil demoliční sílu LAWky. Naši situaci to však nezměnilo. Kulky kolem nás svištěly. Jackson zuřivě kmital s hlavní kulometu od jednoho nepřítele k druhému. Jednoho zasáhla sprška kulek a odhodila ho s rozstříleným břichem vzad. Druhý voják se nijak nevzrušoval smrtí svého kolegy a opětoval palbu. Stříleli jsme po něm jak zběsilí, ale jeho úkryt za dvěma kmeny stromů, byl dobrý. Zatímco jsem začal řešit problém nabití nového zásobníku v rekordním čase, Burnsovi se podařilo toho bastarda dostat. Trefil ho do hlavy. "Jen tak dál hoši." Zařval Davis. "Ale trochu šetřete náboje, ještě tam nejsme. Tak kupředu." Dodal hned vzápětí. Zvedli jsme se a mírně přikrčeni jsme běželi ke stromům s mrtvými. Podle uniforem to byli ruští vojáci. Tradiční AK - 47 Kalshnikov to jen potvrzoval. Davis nad tím jen pohodil hlavou a rozkázal pokračovat. "Na devíti hodinách kapitáne. U baráků se někdo mihl. Budu vás krýt." Řekl Jackson a začal ve skrytu stromů okamžitě přebíjet zásobník do své FN Minimi. "Dobře Jacksone. Jdeme. Rychle." Odpověděl mu Davis a poté, co Jackson dobil, se vydal přejít menší otevřený prostor mezi našimi stromy a keři o dvacet metrů dál. Chvíli jsem se pozdržel u Jacksona a to mi zřejmě zachránilo život. Ozvala se ohlušující střelba, ale Jackson to nebyl. Stuart zařval bolestí, upustil zbraň a spadl na prašnou cestu. Rukama svíral ránu na noze, z které se mu drala krev. Nečekal jsem a hned jak Jackson spustil krycí palbu, rozeběhl jsem se k Stuartovi. Ležel tam s nohou a rukama od krve a snažil se odplazit do bezpečí. Přiběhl jsem k němu a pomohl mu chytit se mě kolem ramen. Kolem nás svištěli kulky a rozhazovaly prach na cestě. I přes to všechno se mi podařilo se Stuartem odkulhat do stínů stromů k Jacksonovi. "Díky JB. Málem mě tam ten smrad rozstřílel na maděru." Procedil mezi zuby Stuart a začal se ve své lékárně přehrabovat. Kývnul jsem jen hlavou a lehl si s připravenou M16tkou vedle Jacksona. Poprvé mne napadlo, co bychom asi tak dělali, kdyby nám sejmuli medika. Asi by nám zbylo jen vykrvácet nebo čekat na Bravo a doufat, že se dostaví i s medikem dřív, než by se nám podařilo vypustit duši.


Pokračování příště
...

Bown & Max
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra