Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 





 

Operace Flashpoint - povídka - část #5

Autor: Bown & Max
Publikováno: 12. června 2002

První část
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část
Šestá část
 

1.9. 1985
1900h

Probudil mě až nějakej hluk. Než jsem stačil otevřít oči, vlítnul k nám do stanu poručík, který mě odváděl za plukovníkem. Už od dveří na mě řval: „Vstávej Richardsi. Sbal si pušku a pojď za mnou, fofrem“. Podíval jsem se ven a zjistil, že je tma jako v pytli. Takhle na severu se stmívá poměrně brzy.
Jakž takž jsem se vzmátožil, popadl pušku i ostatní věci a vyběhl ven za poručíkem. Probíhali jsme zase uličkama stanů, až jsme se dostali na stojánku vrtulníků. Tři Black Hawky už zahřívaly motory a to samý činily i dvě Cobry. Před nimi stál plukovník s dalšími asi třiceti vojáky. Sotva jsme k nim doběhli, plukovník spustil: „Davisova jednotka má u Figari potíže. Přišli o tanky. Spojení mezi námi a Davisem bylo přerušeno. Nějakou chvíli nám informace předávala Cobra, která tam měla Davisovi chlapce krejt, ale tu sundali. Takže úkol je vám doufám jasnej. Vzhůru na palubu….,“ pak přešel k poručíkovi stojícím vedle mě. „Arronsi, máte je na povel. Dejte na ně a na sebe bacha.“, „Rozkaz pane!“ odpověděl stroze poručík Arrons. Sotva jsme nasedli do vrtulníku, pilot zvýšil výkon a helikoptéra se vznesla k černému nebi.

***

Ještě jsem si protíral oči, když jedna z bomb vybuchla přímo na silnici. Mezi tím vším se proháněl Davis a křičel kolem sebe. „Koukejte se zvedat chátro.“ Z domů se začali hrabat všichni, kdo nebyli mrtví a pobíhali po Figari, aby zaujali nejlepší pozice. Veškerá munice byla uskladněna v relativním bezpečí statku, ve kterém bylo nalezlé vedení. Jedna z bomb vybuchla uprostřed jeho dvora a výbuch mrštil jedním vojákem na stranu. Hlídky na M113tkách již střílely krátkými dávkami do západního lesíku, odkud střely podle všeho přilétaly. Byla tma jako v pytli. Nikdo z nás neměl noktovizor, ale při sérii výbuchů, která otřásala celou vesnicí, by stejně nebyl platný. „Wintersi! Tak už sakra palte!“ křičel k ruskému tanku McGregor. Naše T70tka, která se schovávala pod stromy na západní straně vesnice, vystřelila na agresory. Střela proletěla řadou stromů na okraji svažujícího se kopce a výbuch osvětlil tři skupinky minometníků. To už začali startovat i naše M60tky. V tomto ohnivém pekle jsem si podle posledního Davisova rozkazu doběhl pro munici. Zatímco jsem si cpal zásobníky do kapes, přiběhl Frantík a hodil si na ramena LAWky. „Davis si přeje, abych se tě držel a pokud možno s něčim vostřejšim, než je puška.“ „To se hodí.“ Zakřičel jsem na něj v náhlém výbuchu, který zlikvidoval jednu ze severních budov. Slušně vyzbrojení jsme se napakovali do nejzápadnějšího domu vesnice a zaujali pozice u oken. Viděli jsme zrovna, jak jedna z našich M60tek jede vstříc dotěrnému nepříteli. Ozval se výstřel a minometníci se stali historií. To, co z nich zbylo, zmizelo určitě někam za stromy. Střelba a výbuchy ustaly a naše tanky se zastavily. „To bylo slabý.“ pronesl Frantík chladně. „To teda jo. Snad si nemysleli, že nás pár minometů může rozhodit.“ nadhodil jsem. „Co já vim. Rusové sou divný.“ řekl Jean Pierre a zasmál se. Z venku k nám vlítnul Anderson a zeptal se, jestli jsme celý. Když viděl, jak si Frantík zase zapaluje, bylo mu jasný, že lépe se mít nemůžem. „Jestli vás nezabijou Rusové, Pierre, tak to určitě budou ty vaše cigára.“ ozval se při odchodu Anderson. Pierre nad tím jen mávl rukou. Jak tak sedím pod oknem, začínám mít pocit, že se se mnou chvěje zem. Otočím se na Frantíka a ten jako by zkameněl. Chvění sílilo. Pierre odhodil cigáro a vyhlédl z okna. Stejně jako já nic neviděl. „Do prdele. Co to je?“ zeptal se mě, jako bych to mohl vědět. Za našimi okny se ozvalo otáčení věže M60tky. „Mám takovej špatnej pocit.“ Zašeptal jsem. Ozvalo se vzdálené dunění a nedlouho po té jakoby vybuchla půlka Figari. Byl zničen druhý nejsevernější dům a pod svými troskami zanechal pár našich vojáků. Také vybuchla jedna z našich M60tek, parkující v té době poblíž statku, v jehož zdi teď zela díra jak vrata. Winters začal otáčet hlaví ruského tanku ke kopci, na kterém se zjevily čtyři tanky. Kousek od toho, co ještě před chvílí bývalo domem, se ozval výstřel jako odpověď na nepřátelskou salvu. Tank za našimi okny se rozjel vstříc nebezpečí a též vystřelil. Na kopci se objevily dva výbuchy, v jejichž světle jsme spatřili obrysy čtyř tanků a nějakého vozidla v pozadí. Další dunění a na kopci se na moment rozsvítily čtyři malé body. Slyšel jsem svist střel a jejich následný dopad, který udělal z cesty jen místo plné kráterů. Z venku se ozýval Davisův hlas, jak se snažil překřičet výbuchy. „Opakuji. Jsme pod těžkou palbou. Pošlete sem něco, co ty hajzly zažene! Hned k sakru, hned!“ Tento proslov přerušil výstřel naší M60tky, která ihned po té vybuchla. Věž se odtrhla a teď v plamenech ležela kousek od vraku. Winters vystřelil a zasáhl jeden z tanků na kopci. Ostatní se daly do pohybu jak jsem se domníval, protože bylo opět cítit lehké chvění. „Tohle bude ještě dlouhej večer, to ti teda povim.“ řekl Frantík a doběhl ke dveřím, aby věděl, jak na tom jsme. „Je to zrovna dva jedna pro Rusy a jestli se sem nedostane nějaká posila, tak tenhle mač vyhrajou.“ pokračoval nervózně. To se zrovna ozvala další salva odněkud z kopce a ač se naše poslední M60tka snažila nedržet se na jednom místě, dostala zásah a rozlétla se po okolí. Frantík zalezl zpátky do baráku. Vzal svoji helmu a bouchnul s ní o zem. Po chvilce mlčení zanadával „Zatracený parchanti. Teď už je tu jen Winters s tim ruskym šmejdem.“ Jako by to Winters slyšel, ozvalo se za stěnou námi okupovaného domu zadunění a na obzoru se objevil výbuch. Vyhlédl jsem z okna a viděl jsem ohnivou kouli, jak se valí z kopce do údolí. Vesnicí se ozval nadšený jásot naší roty, který byl přerušen výbuchem poblíž Davisovy skupinky. Všichni padli na zem a přitiskli se k nejbližší zdi. „Jste všichni OK?“ Zahulákal zneklidněný Davis. Pak jeho oči spočinuly na Kozlowskim, který ležel opodál. Držel se za krk a mezi prsty mu prýštila krev. Bezmocně natahoval k Davisovi ruku, ale než se mohl zvednout a něco udělat, Kozlowski vykrvácel. Nebylo to totiž jeho jediné zranění. V břiše měl kus šrapnelu a z rádia, které měl na zádech, zajiskřilo. „Do prdele. Jaká svině?“ Zakřičel Davis, jako by čekal od Rusů odpověď a škrábal se pro rádio. Z jihu se najednou přihnala Cobra a dodalo nám to trochu lepší náladu. Přeletěla vesnici. Netrvalo dlouho a vypustila na jeden z tanků protitankovou střelu. Výbuch ho proměnil v další ohnivý bod na kopci. Cobra si udělala menší okruh a hned na to se začala vracet nad kopec. To už jsme s Frantíkem nevydrželi a vyhledali Davise. „Ale. Pan Richards se k nám taky připojil?“ zahulákal na mě kapitán. Zrovna jsem se chtěl na něco zeptat, ale tok mých myšlenek přerušilo zašumění ve vysílačce a hlas pilota. „O jednoho míň kapitáne. Jsme na cestě zničit ten posle….Do hajzlu.“ „Co se tam děje Sabre one?“ spustil okamžitě Davis do sluchátka. Na kopci se teď mezi vraky objevila další tři vozidla. Z vysílačky se ozval hlas střelce v Cobře. „Stáhni to do prava sakra nebo nás sejme….“ Ve vysílačce zapraskalo a signál se ztratil. Ve stejné době už z prostředního, tajemného vozidla proudily dva páry řad kulek. Bezpochyby jejich cílem byla naše Cobra. Viděli jsme jen, jak jeden z proudů střel zasáhl vrtulník, který skoro okamžitě explodoval a jako ohnivá bouře se snesly jeho zbytky na cestu mezi námi a novým nebezpečím. Zbyly nám jen oči pro pláč. Na pravo od kopce se objevil plamen z kanónu posledního tanku. Jeho střela vybuchla jen kousek od Winterse a naší poslední účinné obrany. Seržant a jeho kolega na nic nečekali a vylezli z tý rachotiny dřív, než by je mohla další rána uškvařit ve vnitřnostech té ocelové bestie. Dostali se k nám tak akorát včas. Chvíli po tom totiž z něčeho, co nám i přes nepříliš dobrou viditelnost připomínalo BMP, vyletěla raketa a v tanku udělala pěknou díru. „A teď jsme v prdeli, pánové.“ Vykoktal ze sebe Winters. „Ještě uvidíme.“ Pronesl sebevědomě Davis a poklepal na LAWku na zádech. „Myslíte, že sem ještě někoho pošlou, kapitáne?“ zeptal se Smith. Davis dělal, jako by ho neslyšel a hrabal se v rádiu, které, jak zjistil, bylo schopné již jen přijímat.

***

Za několik minut jsme se ocitli nad Figari, v němž právě zuřila bitva. V okolí vesnice i uprostřed ní plály plameny, které osvětlovaly už nehořící vraky bitevních vozidel a co chvíli jsme zahlédli záblesky z pušek, či kanonů. Obě Cobry, jež nás doprovázely, se ihned odpojily a pustily se do práce. Pilot s námi klesl a začal hledat vhodné místo pro náš výsadek. Zakroužil nad planinou a na náš vrtulník se začala zaměřovat palba. Slyšeli jsme odrážející se kulky od spodku našeho vrtulníku. Několik jich přilétlo otevřenými dveřmi do kabiny a zarylo se do stropu. To zjevně namíchlo hochy sedící na kraji, a tak se přidali k palubnímu střeci a stříleli na vše, co se viděli hýbat. „Chlapi, nechte si to až na zem. ©etřte náboje, budete je potřebovat,“ poradil jim Arrons. Vojáci po obou stranách helikoptéry přestali střílet jen s velkou nelibostí. Konečně jsme šli na přistání. Ani nevím proč, ale na zemi mi bylo, klidně i uprostřed bitvy. líp, než v helikoptéře nad ní. Na zemi se dá alespoň někam zalízt. Pilot s námi klesl nad planinu. Sotva se kola poprvé dotkla země, zahlédli jsme ohnivý chvost střely RPG a Black Hawk vedle nás dostal zásah.
Náraz rakety do čumáku vrtulník zvrátil dozadu. Jeho vyrovnávací rotor se dotkl země, začal se třístit a úlomky z něj lítaly všude kolem. Několik z nich si našlo cestu i k naší helikoptéře, zmítané tlakovou vlnou a trošku jí pocuchaly. Tím ale zkáza Black Hawku vedle nás nekončila. Stroj, jež teď téměř stál na ocase, se začal převracet do strany. Jeho hlavní rotor, který se stále ještě točil, se dotkl země. Okamžitě se začal třístit a jeden menší úlomek zalétl k nám do kabiny. Vojáka, mohutného desátníka sedícího na kraji, zasáhl do hlavy. Střepina mu roz»ala lebku a jeho krev ulpěla na obličeji vojína Kristofersona, sedícího naproti němu. Podle jeho třasu neměl už daleko k panice. Medik mu hned začal zakrvácený obličej otírat a na poručíkův příkaz mu vzal pušku a položil ji vedle sebe. Pilot konečně dostal vrtulník pod kontrolu a dosedl na zem. Všichni jsme vyskákali ven a Arrons nás zahnal za hořící vrak. Tam jsme si všimli, že i třetí Black Hawk je přizeměnej. Kusy tříštícího se rotoru se mu zabodly do motorů. Nejhorší ale bylo, že několik úlomků si našlo cestu i do kokpitu a zabilo oba piloty, palubního střelce a několik pěšáků. Zbytek teď ležel vedle vrtulníku a snažil se opětovat palbu. Když si všimli kde jsme, začali se k nám jeden po druhém plazit. Opět se ozval svist z RPG. Střela zasáhla přizeměný Black Hawk. Zbytky z něj létaly všude kolem nás a já se zatraceně divil, že nikoho nezranily. Jedinej cíl v dosahu jsme teď byli jen my. Kulky ze samopalů sovětských vojáků tudíž mířily naším směrem a bušily do hořícího vraku. Ze třiceti vojáků nás zbylo patnáct. Krčili jsme se za vrakem, propocení strachy a žárem, který z ohně sálal. Kristoferson, kterého ve vrtulníku potřísnila krev, se nervově zhroutil. Zahodil pušku a rozběhl se k nejbližšímu domu. Voják z druhého družstva se rozběhl za ním, aby ho stáhl k zemi, ale sotva se dostal mimo náš provizorní kryt, srazila ho sprška kulek od sovětů. „Krisi neblázni, vra» se. Zabijou tě!“ Buď je neslyšel, nebo spíš nechtěl slyšet. Běžel pořád dál. Nepřátelská palba za ním rozhazovala drny trávy, ale ne a ne ho trefit. Chvíli jsme si mysleli, že to zmákne, náhle však pod ním explodovala země a výbuch roztrhal jeho tělo. „Blbec jeden pitomej“ vykřikl Grey. Bylo vidět, že se v něm hromadí zlost. „Nemohli jsme nic dělat. Kdybychom za ním vyběhli, skončili bychom jako tamhle Moses,“ řekl seržant Watson, vedoucí toho, co zbylo ze třetí helikoptéry. „Měli jsme ho líp hlídat pane. Třeba.....“ „DOST,“ okřikl ho Watson „přestaň se zabejvat tím, co jsme měli nebo neměli udělat. Teď už je to jedno, takže se vra» zpátky do reality Greyi! Je to jasný???“, „Rozkaz, pane!“ odpověděl tiše Grey. Do trupu zničeného vrtulníku se zase začaly strefovat střely ze sovětských AK-47. Leželi jsme několik metrů od stále hořícího vraku druhé UH-60 a snažili jsme se co nejmíň vystrkovat cokoliv, do čeho by se nepřítel mohl trefit. Začalo to vypadat dost beznadějně. Rusové nás očividně drželi v šachu palbou ze svých pušek, zatímco pomalu postupovali k nám. Bůh ví proč chtěli tak blízko. Nestřílela po nás žádná obrněná technika, ačkoliv tam určitě byla, vzhledem k tomu co zasáhlo Kristofersona. „Watsone. Myslíš si to samý co já?“ zeptal se Arrons. „Jo pane. Chtěj zajatce.“ zněla okamžitá odpověd. Nepřítel stále postupoval a my tomu nemohli zabránit. To, jakou kadencí kulky pleskaly o trup, nás přesvědčilo, že pouhé vykouknutí by se rovnalo sebevraždě. A nikdo z nás nestál o to zjistit, jak vypadají gumový pytle na mrtvoly zevnitř. „Tak jo hoši,“ ujal se Arrons zase velení, „zkontrolujte zásobníky a připravte se na boj zblízka, nedáme jim nic zadarmo.“ Po týhle větě mě přejel mráz po zádech. Ten chlap tu otevřeně řekl, že máme radši umřít, než se nechat zajmout. No, to se mi snad zdá. Ostatní to buď nepochopili nebo na to nemysleli a kontrolovali stav svých zásobníků. Sověti byly už tak blízko, že jsme mohli slyšet dusot jejich bot. Za námi se rozeřval těžkej kulomet. Pak jsem si uvědomil, že je slyšet i motor a ohlídnul se.

***

Z kopce se na nás začaly valit nepřátelské jednotky. Davis s Wintersem situaci ohodnotili slovy. „Už se to na nás žene. Snad bychom si měli držet klobouky.“ V tom se ozval desátník Camber z McGregorovy skupiny. „Počkejte. Něco slyším a tanky to nejsou.“ Všichni jsme zpozorněli a opravdu. Z jihu se k nám něco hnalo. Podle zvuku to nebylo samo a s trochou nadsázky jsme mysleli, že to jsou BlackHawky s posilou. „Tak, na co čekáte. Táhněte na svoje pozice. Stejně dobře jako naši to můžou bejt jejich. Frantík a Richards zapadnou tam, odkud přišli a budou nás i s Jacksonem na M113tce hlídat ze západu. Johnson, Anderson a Miller. Vy si zalezte do stodoly a budete se snažit se zbylou municí ohrožovat Rusy na severním kopečku.“ Davis nabral dech a pak znovu spustil. „A vy koukejte padat k nepojízdný M113tce a hlídejte nám zadek.“ Zahulákal na skupinku vojáků, ve které se nacházel i náš medik Smith. Niko na nic nečekal a každý se rozeběhl na své pozice. Jak jsme odtušili, tak každou skupinu si vezme na povel jeden velitel. U nás byl Winters a jak nám prozradil, Davis se nacházel u Millera. McGregor běžel k transportům, které nám chránily zadek. Jediný směr nebyl chráněný. Východ. Ale nikdo nad tím moc nepřemýšlel. Hukot motorů neznámých návštěvníků zesiloval. Přilétaly k nám tři vrtulníky. Ihned jak se dostali nad Figari, spustila se palba z kulometů. Celý les pod naším úkrytem vypadal jako stroboskop. Z helikoptér se ozývali střelci a nám konečně došlo, že to jsou naši. Doprovázeli je dokonce dvě Cobry. Ve chvilce jsme viděli, jak se vrtulníky snaží přistát, ale došlo k výbuchu jednoho BlackHawka. Ostatní dva přistály jakž takž v pořádku, ale zvednout se stačil pouze jeden. Z celé záchranné jednotky, která mohla čítat na třicet mužů, se teď stala stejná skupinka dobrodruhů, jakou jsme nějakou tu dobu byli my sami. Všichni kdo katastrofu přežili, se krčili kus od hořícího vraku a snažili se nevystrčit ani nos, až na dva, kteří se z ničeho nic rozeběhli k našemu baráku. Nezvládli to. Rusové z nich nadělali žrádlo pro psy. „Na co kurva čekáte. Jeďte pro ně!“ zařval Winters z okna na Jacksona, který trůnil za těžkým kulometem na transportu, jež parkoval hned vedle baráku.

***

Z malýho kopečka za námi, sjížděl transportér M113 a dělal z nepřátelský pěchoty sekanou. Zastavil se nedaleko od nás a jeho střelec nám posunkama naznačil, že máme vypadnout. V zabléscích výstřelů, jsem poznal povědomou tvář. Prohlédl jsem si tedy střelce důkladněji a zjistil, že to je Jackson, kulometčík z mojí čety. „Hej Jacksone,“ volal jsem na něj, ale v tý šílený kakofonii zvuků mě neslyšel. Prostě jen stál za těžkým kulometem a bránil Sovětům, aby se na nás vrhli.
„Tak dělejte, zvedejte se a pohněte k vesnici, než tu všichni zařvem,“ zahulákal za mnou Arrons, „pro tebe to platí taky Richardsi. Koukej, a» už seš nahoře.“ Nechal jsem Jacksonovu M113 bejt s tím, že jestli je někdo, kdo se o sebe umí postarat, tak je to Jackson a přidal se k ostatním. Vyběhli jsme a nechali za zády zničené vrtulníky, stále se zmítající v plamenech. Ty osvětlovaly transportér, ostřelující velkorážním kulometem nepřátelské pozice.
Doběhli jsme k málé stráni, na jejímž vrcholu se tyčil první z domů Figari. Z jeho oken obrácených na zapád, se neustále blýskalo od pálících pěšáků z Davisovi skupiny. Zatímco jsme se škrábali po stráni na horu, zaslechli jsme mezi výstřely a explozemi blížící se vrtulník. Skoro všichni jsme se ohlédli za zvukem. Polohu Cobry jsme mohli určit spíš z proudů rozžhavených střel, jež se na ní snažily dosáhnout a poslat jí k zemi. Vrtulník osvětlily až záblesky z jejích pahýlovytých křídel, když z raketnic začaly vyletovat neřízené rakety. Bohužel, explodovalo jen několik prvních, jež stačily pouze osvětlit čtyři blížící se BMP a hromadu pěchoty okolo nich. Ostatní pouze neškodně dopadaly na zem, protože pilot střílel příliž blízko před sebe a rakety se tak nestačily odjistit. M113 s Jacksonem, jež nám zachránila život, začala za neutuchající střelby couvat. Nás kupředu popohnalo až několik sovětských kulek, které nadzvedly hlínu blízko nás. O helikoptéru jsme se dál nestarali a za neustálého Arronsova pokřikování jsme pokračovali dál. První dům, v němž stále byli naši, jsme oběhli a zapadli jsme hned do dalšího, který stál těsně za ním. Jeho jediná místnost se ukázala jako příliš malá pro třináct lidí, a tak poslední tři, museli vběhnout do vedlejšího vchodu, jež z části kryl vrak sovětského BMP. Ve zdi, jež sousedila s místností, kde se nacházeli oni neštastníci, naštěstí zela velká díra, která umožňovala bezproblémovou komunikaci s ostatními. Než se mi podařilo pořádně se rozkoukat, uděloval Arrons další rozkazy: „Richardsi, Murphy. Hlídáte dveře. Gray, O’Malley. Máte severní okno,“ a ukázal na rozbité okno, vedle něhož stála polámaná skříň. „Seřžant Watson a Blake si vezmou západní okno.“ „Ano, pane.“ odpověděl Watson a spolu s Blakem přešli na západní konec místnosti. Spíš místnůstky. Litoval jsem chudáka, co tady musel žít. „Tak jo, Murphy, podej mi rád...,“ Arronse přerušily výbuchy. S Muprhym jsme viděli, jak za vesnicí letí Cobra a k ní míří salva z protiletadlového kanónu. Prvních několik střel Cobru minulo, ale zbytek se jí zavrtal do trupu. V tý tmě jsme pořádně neviděli kam. Správnou polohu zasažené helikoptéry nám ukázál až oheň, jež zachvátil kokpit. Z ladného a nebezpečného stroje se ve zlomku vteřiny stal neovladatelný šrot, který se řítil na jeden z domů na jižním konci Figari. Umírající helikoptéra dopadla přímo na střechu toho baráku a vzápětí již celou stavbu olizovaly plameny, přiživované zbylým palivem v nádržích Cobry.
Nevěřícně jsme celou scénu pozorovali. Po chvíli se však ze dveří hořícího domu vypotácelo několik hořících postav. ®ár jim dávno sežehl plíce, takže nemohli ani křičet. Ušli několik kroků a padli na zem. „Kristepane...,“ utrousil Murphy vedle mě. „MURPHY! VYSÍLAČKU, HNED!!!!“ vykřikl Arrons, hned jak se vzpamatoval. Murphy si jí strhl z ramen a dal jí Arronsovi. Já stále ještě koukal na hořící těla, která ležela nedaleko od sebe, neschopnej odvrátit zrak, i když jsem se snažil. „Hej Richardsi. Jseš OK?“ zeptal se mě Muprhy, když se vrátil a viděl jak zírám ven. „Eh...co? Jo. Jo jsem OK.“ Odpověděl jsem. Ale v pořádku jsem nebyl ani trošku. Hlavou se mi honily myšlenky na bráchu a cosi uvnitř se tázalo, jestli to tělo, které dohořívalo několik desítek metrů ode mě, není můj bratr. Z přemýšlení mě vytrhl poručíkův hlas, který neustále doslova řval do vysílačky stále stejná slova: „Hammer 1, tady Romeo Foxtrot, slyšíte??? Hammer 1, tady Romeo Foxtrot, slyšíte mě krucinál?“ Ještě několikrát to zkusil, a pak jenom vztekle praštil sluchátkem.

***

Pokračování příště ...

Bown & Max
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra