Autor: Bown & Max
Publikováno: 12. června 2002 |
První
část
Druhá
část
Třetí
část
Čtvrtá
část
Šestá část
1.9. 1985
1900h
Probudil
mě až nějakej hluk. Než jsem stačil otevřít oči, vlítnul k nám do stanu
poručík, který mě odváděl za plukovníkem. Už od dveří na mě řval: „Vstávej
Richardsi. Sbal si pušku a pojď za mnou, fofrem“. Podíval jsem se ven
a zjistil, že je tma jako v pytli. Takhle na severu se stmívá poměrně
brzy.
Jakž takž jsem se vzmátožil, popadl pušku i ostatní věci a vyběhl ven
za poručíkem. Probíhali jsme zase uličkama stanů, až jsme se dostali na
stojánku vrtulníků. Tři Black Hawky už zahřívaly motory a to samý činily
i dvě Cobry. Před nimi stál plukovník s dalšími asi třiceti vojáky. Sotva
jsme k nim doběhli, plukovník spustil: „Davisova jednotka má u Figari
potíže. Přišli o tanky. Spojení mezi námi a Davisem bylo přerušeno. Nějakou
chvíli nám informace předávala Cobra, která tam měla Davisovi chlapce
krejt, ale tu sundali. Takže úkol je vám doufám jasnej. Vzhůru na palubu….,“
pak přešel k poručíkovi stojícím vedle mě. „Arronsi, máte je na povel.
Dejte na ně a na sebe bacha.“, „Rozkaz pane!“ odpověděl stroze poručík
Arrons. Sotva jsme nasedli do vrtulníku, pilot zvýšil výkon a helikoptéra
se vznesla k černému nebi.
***
Ještě jsem
si protíral oči, když jedna z bomb vybuchla přímo na silnici. Mezi tím
vším se proháněl Davis a křičel kolem sebe. „Koukejte se zvedat chátro.“
Z domů se začali hrabat všichni, kdo nebyli mrtví a pobíhali po Figari,
aby zaujali nejlepší pozice. Veškerá munice byla uskladněna v relativním
bezpečí statku, ve kterém bylo nalezlé vedení. Jedna z bomb vybuchla uprostřed
jeho dvora a výbuch mrštil jedním vojákem na stranu. Hlídky na M113tkách
již střílely krátkými dávkami do západního lesíku, odkud střely podle
všeho přilétaly. Byla tma jako v pytli. Nikdo z nás neměl noktovizor,
ale při sérii výbuchů, která otřásala celou vesnicí, by stejně nebyl platný.
„Wintersi! Tak už sakra palte!“ křičel k ruskému tanku McGregor. Naše
T70tka, která se schovávala pod stromy na západní straně vesnice, vystřelila
na agresory. Střela proletěla řadou stromů na okraji svažujícího se kopce
a výbuch osvětlil tři skupinky minometníků. To už začali startovat i naše
M60tky. V tomto ohnivém pekle jsem si podle posledního Davisova rozkazu
doběhl pro munici. Zatímco jsem si cpal zásobníky do kapes, přiběhl Frantík
a hodil si na ramena LAWky. „Davis si přeje, abych se tě držel a pokud
možno s něčim vostřejšim, než je puška.“ „To se hodí.“ Zakřičel jsem na
něj v náhlém výbuchu, který zlikvidoval jednu ze severních budov. Slušně
vyzbrojení jsme se napakovali do nejzápadnějšího domu vesnice a zaujali
pozice u oken. Viděli jsme zrovna, jak jedna z našich M60tek jede vstříc
dotěrnému nepříteli. Ozval se výstřel a minometníci se stali historií.
To, co z nich zbylo, zmizelo určitě někam za stromy. Střelba a výbuchy
ustaly a naše tanky se zastavily. „To bylo slabý.“ pronesl Frantík chladně.
„To teda jo. Snad si nemysleli, že nás pár minometů může rozhodit.“ nadhodil
jsem. „Co já vim. Rusové sou divný.“ řekl Jean Pierre a zasmál se. Z venku
k nám vlítnul Anderson a zeptal se, jestli jsme celý. Když viděl, jak
si Frantík zase zapaluje, bylo mu jasný, že lépe se mít nemůžem. „Jestli
vás nezabijou Rusové, Pierre, tak to určitě budou ty vaše cigára.“ ozval
se při odchodu Anderson. Pierre nad tím jen mávl rukou. Jak tak sedím
pod oknem, začínám mít pocit, že se se mnou chvěje zem. Otočím se na Frantíka
a ten jako by zkameněl. Chvění sílilo. Pierre odhodil cigáro a vyhlédl
z okna. Stejně jako já nic neviděl. „Do prdele. Co to je?“ zeptal se mě,
jako bych to mohl vědět. Za našimi okny se ozvalo otáčení věže M60tky.
„Mám takovej špatnej pocit.“ Zašeptal jsem. Ozvalo se vzdálené dunění
a nedlouho po té jakoby vybuchla půlka Figari. Byl zničen druhý nejsevernější
dům a pod svými troskami zanechal pár našich vojáků. Také vybuchla jedna
z našich M60tek, parkující v té době poblíž statku, v jehož zdi teď zela
díra jak vrata. Winters začal otáčet hlaví ruského tanku ke kopci, na
kterém se zjevily čtyři tanky. Kousek od toho, co ještě před chvílí bývalo
domem, se ozval výstřel jako odpověď na nepřátelskou salvu. Tank za našimi
okny se rozjel vstříc nebezpečí a též vystřelil. Na kopci se objevily
dva výbuchy, v jejichž světle jsme spatřili obrysy čtyř tanků a nějakého
vozidla v pozadí. Další dunění a na kopci se na moment rozsvítily čtyři
malé body. Slyšel jsem svist střel a jejich následný dopad, který udělal
z cesty jen místo plné kráterů. Z venku se ozýval Davisův hlas, jak se
snažil překřičet výbuchy. „Opakuji. Jsme pod těžkou palbou. Pošlete sem
něco, co ty hajzly zažene! Hned k sakru, hned!“ Tento proslov přerušil
výstřel naší M60tky, která ihned po té vybuchla. Věž se odtrhla a teď
v plamenech ležela kousek od vraku. Winters vystřelil a zasáhl jeden z
tanků na kopci. Ostatní se daly do pohybu jak jsem se domníval, protože
bylo opět cítit lehké chvění. „Tohle bude ještě dlouhej večer, to ti teda
povim.“ řekl Frantík a doběhl ke dveřím, aby věděl, jak na tom jsme. „Je
to zrovna dva jedna pro Rusy a jestli se sem nedostane nějaká posila,
tak tenhle mač vyhrajou.“ pokračoval nervózně. To se zrovna ozvala další
salva odněkud z kopce a ač se naše poslední M60tka snažila nedržet se
na jednom místě, dostala zásah a rozlétla se po okolí. Frantík zalezl
zpátky do baráku. Vzal svoji helmu a bouchnul s ní o zem. Po chvilce mlčení
zanadával „Zatracený parchanti. Teď už je tu jen Winters s tim ruskym
šmejdem.“ Jako by to Winters slyšel, ozvalo se za stěnou námi okupovaného
domu zadunění a na obzoru se objevil výbuch. Vyhlédl jsem z okna a viděl
jsem ohnivou kouli, jak se valí z kopce do údolí. Vesnicí se ozval nadšený
jásot naší roty, který byl přerušen výbuchem poblíž Davisovy skupinky.
Všichni padli na zem a přitiskli se k nejbližší zdi. „Jste všichni OK?“
Zahulákal zneklidněný Davis. Pak jeho oči spočinuly na Kozlowskim, který
ležel opodál. Držel se za krk a mezi prsty mu prýštila krev. Bezmocně
natahoval k Davisovi ruku, ale než se mohl zvednout a něco udělat, Kozlowski
vykrvácel. Nebylo to totiž jeho jediné zranění. V břiše měl kus šrapnelu
a z rádia, které měl na zádech, zajiskřilo. „Do prdele. Jaká svině?“ Zakřičel
Davis, jako by čekal od Rusů odpověď a škrábal se pro rádio. Z jihu se
najednou přihnala Cobra a dodalo nám to trochu lepší náladu. Přeletěla
vesnici. Netrvalo dlouho a vypustila na jeden z tanků protitankovou střelu.
Výbuch ho proměnil v další ohnivý bod na kopci. Cobra si udělala menší
okruh a hned na to se začala vracet nad kopec. To už jsme s Frantíkem
nevydrželi a vyhledali Davise. „Ale. Pan Richards se k nám taky připojil?“
zahulákal na mě kapitán. Zrovna jsem se chtěl na něco zeptat, ale tok
mých myšlenek přerušilo zašumění ve vysílačce a hlas pilota. „O jednoho
míň kapitáne. Jsme na cestě zničit ten posle….Do hajzlu.“ „Co se tam děje
Sabre one?“ spustil okamžitě Davis do sluchátka. Na kopci se teď mezi
vraky objevila další tři vozidla. Z vysílačky se ozval hlas střelce v
Cobře. „Stáhni to do prava sakra nebo nás sejme….“ Ve vysílačce zapraskalo
a signál se ztratil. Ve stejné době už z prostředního, tajemného vozidla
proudily dva páry řad kulek. Bezpochyby jejich cílem byla naše Cobra.
Viděli jsme jen, jak jeden z proudů střel zasáhl vrtulník, který skoro
okamžitě explodoval a jako ohnivá bouře se snesly jeho zbytky na cestu
mezi námi a novým nebezpečím. Zbyly nám jen oči pro pláč. Na pravo od
kopce se objevil plamen z kanónu posledního tanku. Jeho střela vybuchla
jen kousek od Winterse a naší poslední účinné obrany. Seržant a jeho kolega
na nic nečekali a vylezli z tý rachotiny dřív, než by je mohla další rána
uškvařit ve vnitřnostech té ocelové bestie. Dostali se k nám tak akorát
včas. Chvíli po tom totiž z něčeho, co nám i přes nepříliš dobrou viditelnost
připomínalo BMP, vyletěla raketa a v tanku udělala pěknou díru. „A teď
jsme v prdeli, pánové.“ Vykoktal ze sebe Winters. „Ještě uvidíme.“ Pronesl
sebevědomě Davis a poklepal na LAWku na zádech. „Myslíte, že sem ještě
někoho pošlou, kapitáne?“ zeptal se Smith. Davis dělal, jako by ho neslyšel
a hrabal se v rádiu, které, jak zjistil, bylo schopné již jen přijímat.
***
Za několik
minut jsme se ocitli nad Figari, v němž právě zuřila bitva. V okolí vesnice
i uprostřed ní plály plameny, které osvětlovaly už nehořící vraky bitevních
vozidel a co chvíli jsme zahlédli záblesky z pušek, či kanonů. Obě Cobry,
jež nás doprovázely, se ihned odpojily a pustily se do práce. Pilot s
námi klesl a začal hledat vhodné místo pro náš výsadek. Zakroužil nad
planinou a na náš vrtulník se začala zaměřovat palba. Slyšeli jsme odrážející
se kulky od spodku našeho vrtulníku. Několik jich přilétlo otevřenými
dveřmi do kabiny a zarylo se do stropu. To zjevně namíchlo hochy sedící
na kraji, a tak se přidali k palubnímu střeci a stříleli na vše, co se
viděli hýbat. „Chlapi, nechte si to až na zem. ©etřte náboje, budete je
potřebovat,“ poradil jim Arrons. Vojáci po obou stranách helikoptéry přestali
střílet jen s velkou nelibostí. Konečně jsme šli na přistání. Ani nevím
proč, ale na zemi mi bylo, klidně i uprostřed bitvy. líp, než v helikoptéře
nad ní. Na zemi se dá alespoň někam zalízt. Pilot s námi klesl nad planinu.
Sotva se kola poprvé dotkla země, zahlédli jsme ohnivý chvost střely RPG
a Black Hawk vedle nás dostal zásah.
Náraz rakety do čumáku vrtulník zvrátil dozadu. Jeho vyrovnávací rotor
se dotkl země, začal se třístit a úlomky z něj lítaly všude kolem. Několik
z nich si našlo cestu i k naší helikoptéře, zmítané tlakovou vlnou a trošku
jí pocuchaly. Tím ale zkáza Black Hawku vedle nás nekončila. Stroj, jež
teď téměř stál na ocase, se začal převracet do strany. Jeho hlavní rotor,
který se stále ještě točil, se dotkl země. Okamžitě se začal třístit a
jeden menší úlomek zalétl k nám do kabiny. Vojáka, mohutného desátníka
sedícího na kraji, zasáhl do hlavy. Střepina mu roz»ala lebku a jeho krev
ulpěla na obličeji vojína Kristofersona, sedícího naproti němu. Podle
jeho třasu neměl už daleko k panice. Medik mu hned začal zakrvácený obličej
otírat a na poručíkův příkaz mu vzal pušku a položil ji vedle sebe. Pilot
konečně dostal vrtulník pod kontrolu a dosedl na zem. Všichni jsme vyskákali
ven a Arrons nás zahnal za hořící vrak. Tam jsme si všimli, že i třetí
Black Hawk je přizeměnej. Kusy tříštícího se rotoru se mu zabodly do motorů.
Nejhorší ale bylo, že několik úlomků si našlo cestu i do kokpitu a zabilo
oba piloty, palubního střelce a několik pěšáků. Zbytek teď ležel vedle
vrtulníku a snažil se opětovat palbu. Když si všimli kde jsme, začali
se k nám jeden po druhém plazit. Opět se ozval svist z RPG. Střela zasáhla
přizeměný Black Hawk. Zbytky z něj létaly všude kolem nás a já se zatraceně
divil, že nikoho nezranily. Jedinej cíl v dosahu jsme teď byli jen my.
Kulky ze samopalů sovětských vojáků tudíž mířily naším směrem a bušily
do hořícího vraku. Ze třiceti vojáků nás zbylo patnáct. Krčili jsme se
za vrakem, propocení strachy a žárem, který z ohně sálal. Kristoferson,
kterého ve vrtulníku potřísnila krev, se nervově zhroutil. Zahodil pušku
a rozběhl se k nejbližšímu domu. Voják z druhého družstva se rozběhl za
ním, aby ho stáhl k zemi, ale sotva se dostal mimo náš provizorní kryt,
srazila ho sprška kulek od sovětů. „Krisi neblázni, vra» se. Zabijou tě!“
Buď je neslyšel, nebo spíš nechtěl slyšet. Běžel pořád dál. Nepřátelská
palba za ním rozhazovala drny trávy, ale ne a ne ho trefit. Chvíli jsme
si mysleli, že to zmákne, náhle však pod ním explodovala země a výbuch
roztrhal jeho tělo. „Blbec jeden pitomej“ vykřikl Grey. Bylo vidět, že
se v něm hromadí zlost. „Nemohli jsme nic dělat. Kdybychom za ním vyběhli,
skončili bychom jako tamhle Moses,“ řekl seržant Watson, vedoucí toho,
co zbylo ze třetí helikoptéry. „Měli jsme ho líp hlídat pane. Třeba.....“
„DOST,“ okřikl ho Watson „přestaň se zabejvat tím, co jsme měli nebo neměli
udělat. Teď už je to jedno, takže se vra» zpátky do reality Greyi! Je
to jasný???“, „Rozkaz, pane!“ odpověděl tiše Grey. Do trupu zničeného
vrtulníku se zase začaly strefovat střely ze sovětských AK-47. Leželi
jsme několik metrů od stále hořícího vraku druhé UH-60 a snažili jsme
se co nejmíň vystrkovat cokoliv, do čeho by se nepřítel mohl trefit. Začalo
to vypadat dost beznadějně. Rusové nás očividně drželi v šachu palbou
ze svých pušek, zatímco pomalu postupovali k nám. Bůh ví proč chtěli tak
blízko. Nestřílela po nás žádná obrněná technika, ačkoliv tam určitě byla,
vzhledem k tomu co zasáhlo Kristofersona. „Watsone. Myslíš si to samý
co já?“ zeptal se Arrons. „Jo pane. Chtěj zajatce.“ zněla okamžitá odpověd.
Nepřítel stále postupoval a my tomu nemohli zabránit. To, jakou kadencí
kulky pleskaly o trup, nás přesvědčilo, že pouhé vykouknutí by se rovnalo
sebevraždě. A nikdo z nás nestál o to zjistit, jak vypadají gumový pytle
na mrtvoly zevnitř. „Tak jo hoši,“ ujal se Arrons zase velení, „zkontrolujte
zásobníky a připravte se na boj zblízka, nedáme jim nic zadarmo.“ Po týhle
větě mě přejel mráz po zádech. Ten chlap tu otevřeně řekl, že máme radši
umřít, než se nechat zajmout. No, to se mi snad zdá. Ostatní to buď nepochopili
nebo na to nemysleli a kontrolovali stav svých zásobníků. Sověti byly
už tak blízko, že jsme mohli slyšet dusot jejich bot. Za námi se rozeřval
těžkej kulomet. Pak jsem si uvědomil, že je slyšet i motor a ohlídnul
se.
***
Z kopce se
na nás začaly valit nepřátelské jednotky. Davis s Wintersem situaci ohodnotili
slovy. „Už se to na nás žene. Snad bychom si měli držet klobouky.“ V tom
se ozval desátník Camber z McGregorovy skupiny. „Počkejte. Něco slyším
a tanky to nejsou.“ Všichni jsme zpozorněli a opravdu. Z jihu se k nám
něco hnalo. Podle zvuku to nebylo samo a s trochou nadsázky jsme mysleli,
že to jsou BlackHawky s posilou. „Tak, na co čekáte. Táhněte na svoje
pozice. Stejně dobře jako naši to můžou bejt jejich. Frantík a Richards
zapadnou tam, odkud přišli a budou nás i s Jacksonem na M113tce hlídat
ze západu. Johnson, Anderson a Miller. Vy si zalezte do stodoly a budete
se snažit se zbylou municí ohrožovat Rusy na severním kopečku.“ Davis
nabral dech a pak znovu spustil. „A vy koukejte padat k nepojízdný M113tce
a hlídejte nám zadek.“ Zahulákal na skupinku vojáků, ve které se nacházel
i náš medik Smith. Niko na nic nečekal a každý se rozeběhl na své pozice.
Jak jsme odtušili, tak každou skupinu si vezme na povel jeden velitel.
U nás byl Winters a jak nám prozradil, Davis se nacházel u Millera. McGregor
běžel k transportům, které nám chránily zadek. Jediný směr nebyl chráněný.
Východ. Ale nikdo nad tím moc nepřemýšlel. Hukot motorů neznámých návštěvníků
zesiloval. Přilétaly k nám tři vrtulníky. Ihned jak se dostali nad Figari,
spustila se palba z kulometů. Celý les pod naším úkrytem vypadal jako
stroboskop. Z helikoptér se ozývali střelci a nám konečně došlo, že to
jsou naši. Doprovázeli je dokonce dvě Cobry. Ve chvilce jsme viděli, jak
se vrtulníky snaží přistát, ale došlo k výbuchu jednoho BlackHawka. Ostatní
dva přistály jakž takž v pořádku, ale zvednout se stačil pouze jeden.
Z celé záchranné jednotky, která mohla čítat na třicet mužů, se teď stala
stejná skupinka dobrodruhů, jakou jsme nějakou tu dobu byli my sami. Všichni
kdo katastrofu přežili, se krčili kus od hořícího vraku a snažili se nevystrčit
ani nos, až na dva, kteří se z ničeho nic rozeběhli k našemu baráku. Nezvládli
to. Rusové z nich nadělali žrádlo pro psy. „Na co kurva čekáte. Jeďte
pro ně!“ zařval Winters z okna na Jacksona, který trůnil za těžkým kulometem
na transportu, jež parkoval hned vedle baráku.
***
Z malýho
kopečka za námi, sjížděl transportér M113 a dělal z nepřátelský pěchoty
sekanou. Zastavil se nedaleko od nás a jeho střelec nám posunkama naznačil,
že máme vypadnout. V zabléscích výstřelů, jsem poznal povědomou tvář.
Prohlédl jsem si tedy střelce důkladněji a zjistil, že to je Jackson,
kulometčík z mojí čety. „Hej Jacksone,“ volal jsem na něj, ale v tý šílený
kakofonii zvuků mě neslyšel. Prostě jen stál za těžkým kulometem a bránil
Sovětům, aby se na nás vrhli.
„Tak dělejte, zvedejte se a pohněte k vesnici, než tu všichni zařvem,“
zahulákal za mnou Arrons, „pro tebe to platí taky Richardsi. Koukej, a»
už seš nahoře.“ Nechal jsem Jacksonovu M113 bejt s tím, že jestli je někdo,
kdo se o sebe umí postarat, tak je to Jackson a přidal se k ostatním.
Vyběhli jsme a nechali za zády zničené vrtulníky, stále se zmítající v
plamenech. Ty osvětlovaly transportér, ostřelující velkorážním kulometem
nepřátelské pozice.
Doběhli jsme k málé stráni, na jejímž vrcholu se tyčil první z domů Figari.
Z jeho oken obrácených na zapád, se neustále blýskalo od pálících pěšáků
z Davisovi skupiny. Zatímco jsme se škrábali po stráni na horu, zaslechli
jsme mezi výstřely a explozemi blížící se vrtulník. Skoro všichni jsme
se ohlédli za zvukem. Polohu Cobry jsme mohli určit spíš z proudů rozžhavených
střel, jež se na ní snažily dosáhnout a poslat jí k zemi. Vrtulník osvětlily
až záblesky z jejích pahýlovytých křídel, když z raketnic začaly vyletovat
neřízené rakety. Bohužel, explodovalo jen několik prvních, jež stačily
pouze osvětlit čtyři blížící se BMP a hromadu pěchoty okolo nich. Ostatní
pouze neškodně dopadaly na zem, protože pilot střílel příliž blízko před
sebe a rakety se tak nestačily odjistit. M113 s Jacksonem, jež nám zachránila
život, začala za neutuchající střelby couvat. Nás kupředu popohnalo až
několik sovětských kulek, které nadzvedly hlínu blízko nás. O helikoptéru
jsme se dál nestarali a za neustálého Arronsova pokřikování jsme pokračovali
dál. První dům, v němž stále byli naši, jsme oběhli a zapadli jsme hned
do dalšího, který stál těsně za ním. Jeho jediná místnost se ukázala jako
příliš malá pro třináct lidí, a tak poslední tři, museli vběhnout do vedlejšího
vchodu, jež z části kryl vrak sovětského BMP. Ve zdi, jež sousedila s
místností, kde se nacházeli oni neštastníci, naštěstí zela velká díra,
která umožňovala bezproblémovou komunikaci s ostatními. Než se mi podařilo
pořádně se rozkoukat, uděloval Arrons další rozkazy: „Richardsi, Murphy.
Hlídáte dveře. Gray, O’Malley. Máte severní okno,“ a ukázal na rozbité
okno, vedle něhož stála polámaná skříň. „Seřžant Watson a Blake si vezmou
západní okno.“ „Ano, pane.“ odpověděl Watson a spolu s Blakem přešli na
západní konec místnosti. Spíš místnůstky. Litoval jsem chudáka, co tady
musel žít. „Tak jo, Murphy, podej mi rád...,“ Arronse přerušily výbuchy.
S Muprhym jsme viděli, jak za vesnicí letí Cobra a k ní míří salva z protiletadlového
kanónu. Prvních několik střel Cobru minulo, ale zbytek se jí zavrtal do
trupu. V tý tmě jsme pořádně neviděli kam. Správnou polohu zasažené helikoptéry
nám ukázál až oheň, jež zachvátil kokpit. Z ladného a nebezpečného stroje
se ve zlomku vteřiny stal neovladatelný šrot, který se řítil na jeden
z domů na jižním konci Figari. Umírající helikoptéra dopadla přímo na
střechu toho baráku a vzápětí již celou stavbu olizovaly plameny, přiživované
zbylým palivem v nádržích Cobry.
Nevěřícně jsme celou scénu pozorovali. Po chvíli se však ze dveří hořícího
domu vypotácelo několik hořících postav. ®ár jim dávno sežehl plíce, takže
nemohli ani křičet. Ušli několik kroků a padli na zem. „Kristepane...,“
utrousil Murphy vedle mě. „MURPHY! VYSÍLAČKU, HNED!!!!“ vykřikl Arrons,
hned jak se vzpamatoval. Murphy si jí strhl z ramen a dal jí Arronsovi.
Já stále ještě koukal na hořící těla, která ležela nedaleko od sebe, neschopnej
odvrátit zrak, i když jsem se snažil. „Hej Richardsi. Jseš OK?“ zeptal
se mě Muprhy, když se vrátil a viděl jak zírám ven. „Eh...co? Jo. Jo jsem
OK.“ Odpověděl jsem. Ale v pořádku jsem nebyl ani trošku. Hlavou se mi
honily myšlenky na bráchu a cosi uvnitř se tázalo, jestli to tělo, které
dohořívalo několik desítek metrů ode mě, není můj bratr. Z přemýšlení
mě vytrhl poručíkův hlas, který neustále doslova řval do vysílačky stále
stejná slova: „Hammer 1, tady Romeo Foxtrot, slyšíte??? Hammer 1, tady
Romeo Foxtrot, slyšíte mě krucinál?“ Ještě několikrát to zkusil, a pak
jenom vztekle praštil sluchátkem.
***
Pokračování
příště ...
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|