Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 





 

Operace Flashpoint - povídka #2

Autor: Bown & Max
Publikováno: 7. prosince 2001

Zatímco jsme postupovali, začaly po nás pálit ruční zbraně snad ze všech oken, která na východní straně Mortonu bylá. Zase jsme byly nuceni zalehnout. Potom mi někdo poklepal na rameno. Prudce jsem se otočil se svou M16 namířenou před sebe. Byl to Smith. "Pro krista, Smity, tohle už mi nedělej, mohl bych tě zastřelit." "Nech těch keců, kde je seržant?" "Tamhle," a ukazoval jsem na skupinku keřů, které teď spíš než keře připomínaly výtvor nějakýho pomatenýho umělce, jak je kulky očesaly. Smith se začal plazit tím směrem a já se plazil za ním. "Pane, s Armstrongem to vypadá zle," začal hned. "Krvacení se mi nedaří zastavit. Dostal už většinu krve, co mám sebou. Potřebujeme vrtulník, aby ho dostal zpátky do tábora a do nemocnice, jinak to asi nepřežije." Anderson se hned chopil vysílačky "Hawk 2 tady Bravo, slyšíte mě? Přepínám" "Bravo, Hawk 2, slyším, co se děje?" "Potřebuju okamžitou evakuaci těžce raněného. Čverec Echo Bravo 68." Bravo rozumím, jsem na cestě. ETA 10 minut." "Rozumím, Hawk 2, vymáčkněte z toho, co půjde" "Hawk 2, Roger!" Potom co Smith radiokorespondenci vyslyšel, začal se vracet zpět k Armstrongovi. Teď bylo třeba se soustředit na to, jak se dostat do města a neumřít. Miller už zase pálil ze své M60 na všechno, co se pohnulo a zrovna se mu nezdálo. Jenže v tý chvíli byl schopnej zabít i našeho vojáka. Viděl jsem, jak v jednom okně malého baráčku kdosi vystrčil hlavu, na které měl přilbu. Ihned jsem tím směrem vypálil salvu ze své pušky, ale nevědel jsem, jestli jsem zasáhl. I přes neustávající palbu, jsme se plazili stále blíže k městu. Z prvních dvou jednopodlažních domků již nikdo nestřílel. Miller je nejspíš zahnal. Jenom jsem nevěděl, jestli svým vzhledem, nebo svým kulometem. Každopádně byly pryč.
…
Davis se zbytkem leželi za mohutným křovým naproti nám. Neměli šanci cokoli udělat a nám se nedařilo trefit toho parchanta s kulometem. Burns se však z ničeho nic zvedl a vyběhl kousek od Davisova křoví. Měl připravený odjištěný granát. V tom však přilétla jedna z mnoha kulek a zaryla se Burnsovi do těla. Stačil však granát odhodit. Krátce po výbuchu, který znamenal konec pro ruského kulometníka, se Burnsovi podlomily nohy. V kleče se na nás stačil ještě otočit a usmát. Poté padl na zem a zemřel. Stuart si za mnou ošetřil nohu a doplazil se k nám. "Zatracený parchanti," prohodil. "Zatraceně!" zařval Davis a šmátral Kozlowskimu po zádech. Šmátral tak dlouho, až vylovil sluchátko vysílačky a zařval. "Sabre jedna. Tady Alpha. Jak to vypadá ve městě? Je tam snad ještě nějaký další překvapení?" Z vysílačky cosi zarachotilo, načež Davis zahalekal. "Bylo na čase." Od východu se přihnala Cobra a prolétla se nad městem. Zazněl její kanón a v Kozlowského rádiu to opět zapraskalo. Mezitím jsem s Jacksonem hledali další cíle, které by nám mohli dělat potíže. Jeden se našel. Osamělý voják na kraji budovy. Pečlivě jsem zamířil a stiskl spoušť. Voják klesl k zemi, aniž by věděl, co ho dostalo. Do toho však Davis hystericky vykřikl. "Cože? T72? Děláte si ze mě srandu? Zbavte se ho." Sabre jedna si opravdu srandu nedělal. Voják kterého jsem před chvílí zastřelil byl jeden z posádky, která se začala pakovat do tanku ukrytého kousek od domu pod stromy. Ozvalo zahřmění motoru a k nebi se vznesl velký oblak kouře. Typický zvuk pásů nám jen napověděl, že není dobré zůstat na tomhle místě. Netrvalo dlouho a celé pancéřované monstrum ruské výroby se vynořilo zpoza malého rodinného domku a za jemného otřásání okolí se na nás začalo řítit. Davis s Kozlowskim pochopili, že jsme tentokrát píchli do vosího hnízda a vzali nohy na ramena. Nedlouho po tom se keře s ohlušujícím výbuchem vypařily. Jackson, Stuart a já jsme se rozhodli, že bez LAWky nemáme sebemenší šanci tu věc zničit a tak jsme se snažili okamžitě změnit úkryt. Jak se tak plazíme z našeho úkrytu, slyšíme otáčení tankové věže. "A teď je řada na nás." Pronesl Jackson. Ohlédl jsem se a zahlédl sto dvacetipěti milimetrový kanón tanku, mířící naším směrem. Uběhla ta nejdelší vteřina mého života, tím jsem si jistý. Tank ale místo výstřelu vybuchl v kouli ohnivého plamene a převrátil se na bok. Cobra, jejíž protitanková střela TOW T72 vyřídila, proletěla kolem svého díla jen o chvíli později.
…
Ze směru, kterým postupovala Alpha bylo vidět sloupy kouře a neustále přelétávajíci Cobru, neustále pálící ze svého minigunu. Za menšího, ale neustálého ostřelování z mnoha dalších oken jsme se doplazili až k doutnajícímu BMP. Z jeho trosek šel zápach směsice korditu a spáleného masa. Málem jsem se z toho pozvracel. Teď kulky bušily do zbytků ohořelého pancíře. Nemohli jsme ani na jednu, ani na druhou stranu. Johnson nabil svůj granátomet kouřovým granátem a vystřelil za vrak BMP. Granát vybuchl a vyvalil se z něho ohromný oblak kouře. Johnson znovu nabil svůj granátomet a vypálil na to samé místo. Chvíli jsme počkali, než prostor mezi jednopatrovým domem a naším provizorním úkrytem vyplní kouř. Výhoda toho všeho byla, že nás nepřítel neviděl. Nojo, jenomže my jsme zase neviděli jeho, a tak jsme ani pomalu nevěděli, kam jdeme. Jakmile Anderson zjistil, že kouře je dost, polohlasně řekl: "Za mnou. A držte se u země!" Ta poslední věta měla něco do sebe, protože jakmile jsme vyrazili, začala ohlušující palba. Sice zmatená, protože nebylo skoro nic vidět. Ale i tak nás držela hezky při zemi. Po asi 60 metrech, který jsem zaběhnul v rekordním čase, jsme se dostali k tomu baráku. Bylo to jednopodlažní, bůh ví co. Stáli jsme podél dveří a snažili se neukazovat, ale moc to nešlo. Z domu na protější straně se na nás neustále střílelo a Miller se snažil alespoň jakž takž nás krýt a držet jejich hlavy dole. V jednom okně se kdosi nepříliš štastně ukázal. A to byla chvíle pro Millerovu M60. Zamířil a vyslal tím směrem několik dávek. Voják se zakymácel, odlétla mu helma a od hlavy mu vystříkla krev. Pak se zhroutil. V tom Johnoson hodil do už dávno roztřílených dveří tý barabizny granát. Výbuch budovou otřásl, částečně vyrazil rám dveří a rozbil skla oken tam, kde ještě nějaký byly. Ještě předtím, než se v chodbičce usadil prach Anderson a já jsme vběhli dovnitř. Naneštěstí pro nás už i momentální podnájemníci pochopili, o co nám jde, a tak na nás jeden čekal na druhé straně chodby, vedle schodiště vedoucího do prvního patra. Vypálil první a několik kulek se zarylo do stěny, ani ne pět centimetrů od mýho ucha. Anderson naštěstí nezaváhal a nenechal toho chlápka, aby svoji chybu napravil a při dalším pokusu mi ustřelil makovici. V mžiku přepnul svoji M16 na plně automatickou a toho parchanta skoro rozpůlil.Tlaková vlna způsobená výbuchem Johnosonova granátu vyrazila dveře do další místnosti sousedící s chodbou. Opatrně jsem nahlédl dovnitř s puškou připravenou k výstřelu. Ale jediný, co jsem viděl, bylo tělo bez hlavy. V ruce furt křečovitě svíralo Kalašnikov. Vrátil jsem se zpátky a podíval se na toho, kterýho Anderson zabil. Na uniformě byla jmenovka z poloviny zakrytá krví a na ní azbukou napsaný jméno. RUSÁCI! Třetí světová, blesklo mi hned hlavou. Ale výstřely, který jsem slyšel opodál mě přinutily vrátit se zpátky do reality.O tomhle bude ještě čas popřemejšlet. Jestli to přežiju. Hned jsem se rozběhnul do míst, kde jsem výstřely slyšel. Uviděl jsem Andersona, jak sedí na podlaze a Johnosna, jak se nad ním sklání. Opodál ležel další mrtvej Rus. "Jste v pořádku, seržante?" zeptal jsem se. "Jo, je to jenom škrábnutí". "RICHARDSI, ZA TEBOU!" zařval histericky Johnson. Hned jsem se otočil a uviděl, jak zpoza rohu vyšel jakoby nic další. Už chvíli neslyšel střelbu, a nebo byl prostě neopatrnej a nenapadlo ho, že tu můžeme bejt zalezlý. Mohlo mu bejt asi tak stejně jako mně. Chvíli jsme na sebe civěli a nevěděli, co máme dělat. On se vzpamatoval první a rychle přiložil svoji AK47 k rameni a stiskl spoušť. CVAK a nic. Rychle začal svoji pušku natahovat, ale to už jsem se vzpamatoval i já. Zamířil jsem od boku a tím směrem vypálil. Jeho tělo bezvládně kleslo na zem. Ty jeho vyděšený, smutný oči uvidim ještě asi hodně dlouho. Taky asi nevěděl, co tu dělá. Taky měl tam doma svoji rodinu, možná i svoji holku. A musel umřít na kusu skály, kterýmu nějaký podělaný pohlaváři přezdívaj důležitej. Ale chtěl mě přece zabít, říkal jsem si. Nemusim mít výčitky svědomí. Anderson se mezi tím zvedl a lehce zavrávoral.
…
"Už je to skoro naše, chlapi. Bravo už je na místě, tak pohněte zadkem, ať je v tom nenecháme, samotný." slyšeli jsme volat na nás Davise. Netrvalo dlouho a naše jednotka se dala zase dohromady. Jen Burns nám chyběl. Kozlowski se ujal zraněného Stuarta a my mohli vyrazit na poslední etapu našeho dobývání Mortonu. Střelba se teď soustředila převážně na Bravo, a tak jsme neměli žádné potíže dostat se k nám vybrané jihozápadní budově, jako prvního objektu našeho plenění. Nedaleko ní se ještě kouřilo z ohořelého kulometného hnízda. Celé naše okolí teď halil smrdutý oblak kouře ze zničeného tanku. I přes to nebyl problém poznat, že jsme u malého rodinného domku. Měl rozbitá okna, nejspíš následkem výbuchu tanku, a omítka, jak se zdálo, pamatovala už lepší časy. Stuart si sedl pod okno a přivlastnil si Kalashnikov jednoho mrtvého vojáka. Byl připraven nás krýt před kýmkoli, kdo by nám chtěl vpadnout do týlu. Kozlowski zalehl za jedním z mnoha keřů a ostřeloval vojáky před gotickým kostelem. Mezi tím Davis rozkopl dveře a uskočil stranou. Když se nic nedělo, vhodil do budovy kouřový granát a poslal mne s Jacksonem prohledat dům. Zatímco Jackson stál u dveří a mířil do chodby, já jsem šel přikrčen kupředu. Kouř se začínal vlivem průvanu rozplývat. Nakoukl jsem do levé místnosti a nenašel jsem nic, než plno skla na zemi, poničený nábytek a rozbitou televizi. Dal jsem znamení Jacksonovi, že je vše v pořádku, zalehl a počkal jsem, až přijde ke dveřím do druhého pokoje. Mířil jsem na dveře a čekal, až Jackson dveře vyrazí. Netrvalo to dlouho. Jackson skoro okamžitě rozrazil pažbou svého kulometu dveře a uskočil z možného nebezpečí. Nad mojí hlavou prolétla dávka několika nábojů. Lekl jsem se a stisk spoušť. Rus na protějším konci druhého pokoje se sesul na zem s krvavým hrudníkem. Dávka mi vyprázdnila zásobník. Zatímco se Jackson jal místnost prohledat, vyměnil jsem si zásobník. Můj poslední. Místnost, v níž ležel mnou zabitý voják, byla plná opadaného zdiva. Bylo to jako být v domě těsně před demolicí. Poslední pokoj byl sice také zničený, ale nikdo ho pro naše dobro neobýval. Docela jsme si oddychli a vrátili se k Davisovi a ostatním. Kapitán zrovna bouchal sluchátkem vysílačky o futra dveří a nadával jak jen mohl. "Do prdele práce. Jakej šmejd se trefil zrovna do vysílačky." Naposledy bouchnul se sluchátkem o zem a rádio naposledy vydalo jemné zapraskání. "Je tu čisto kapitáne." Ohlásil jsem Davisovi. "Dobře. Pohneme se tedy k tomu kostelu."
…
Z vysílačky ozval hlas pilota Cobry: "Je mi líto vážení, ale dochází nám palivo. Berem roha, hodně štěstí." To nám je teda platný, pomyslel jsem si. "Krucifix, ten si ale umí vybrat chvíli," zaznělo od seržanta. To už tam přiběhl i uřícený Miller, který byl až do teď na párty u sousedů. "Seržo, docházej mi náboje! Už sem skoro na suchu," oznámil hned potom, co vstoupil do místnosti za náma. Pak uviděl mě, jak stojím dva metry od zabitého vojáka bílej jako křída a Andersona s poraněnou rukou. "Páni, tady musela bejt ale švanda.", "Drž klapačku, vojíne!" okřiknul ho Anderson, potom prošel a poplácal mě po rameni. "No, Millere, až přestaneš blbě kecat, mohl by ses zase začít chovat jako voják , vzít svůj kulomet a tady s Johnosem držet sousedy na uzdě, kdyby měli tendenci se sem za námi podívat. Ty, Richardsi, pudeš se mnou. Koukneme se, jestli tu ještě někdo neni." Začali jsme stoupat po schodech. Ještě furt se mi třásly ruce a nohy. Ježíšku na křížku, je možný, že sem měl takouvou kliku a ten blbec mě nevodprásknul? Zatímco jsem přemejšlel o štěstí a smůle, vystoupali jsme už skoro až do prvního patra, když se ke mně Andesron otočil a zašeptal. "Hej, Richardsi, vrať se zpátky na zem a koukej dávat bacha.", "Rozkaz, pane," odvětil jsem. Za neustálýho ohlížení se jsme vystoupali až do prvního podlaží. Kupodivu všude bylo ticho. Možná až moc. Byli jsme v malé předsíni, do který ústila chodba do dalších částí domu a pokoj. Anderson opatrně nahlídnul do chodby. Hlavu vrátil zpátky v okamžiku, kdy zazněly výstřely a dávka kulek zasáhla protější stěnu. "HAJZL HNUSNEJ, málem sem to koupil," v jeho hlase nebyl slyšet ani tak strach, jako spíš strašná zlost. "Já toho malýho parchanta z tý nory vykouřim," vzal kouřovej granát a hodil ho dovnitř. Chodbu zahalil hustej dým. "Poď ven, ty šmejde," šeptal si pro sebe, zatímco se chodbou valilo pořád víc a víc kouře. Teda nevim, jestli to byl dobrej nápad, protože za chvíli se místo Rusa objevil ruskej granát. "K ZEMI RICHARDSI!" vykřiknul, skočil po mně a stáhnul mě se sebou na zem. Čekali sme vteřinu, dvě, pět, deset a pořád nic. "Vadná rozbuška". V místnosti nebylo moc vidět, ale i tak Andreson granát sebral a vyhodil z okna. Za další dvě vteřiny bouchnul. "Ale teď si mě fakt namích," zařval do chodby, a bylo mu jedno jestli ten člověk na druhé straně rozuměl nebo ne. Sotva to dořekl, přiletěl další granát. Tentokrát nedbaje jestli vybouchne nebo ne ho Anderson sebral a hodil zpátky. Teď byla roznětka naprosto v pořádku. Za krátko se ozval výbuch a dům se zatřásl. Chvíli jsem si myslel, že nám ta barabizna spadne na hlavu. Naštěstí ne. V chodbě bylo pořád hodně dýmu a prachu jak od kouřovýho granátu, tak i od toho ostrýho. Chvíli počkal a pustil chodbou několik dávek ze své M16. Začal jsem trochu kašlat z nadejchanýho kouře. "Richardsi, krej mě". COŽE??? On tam chce jít? Vždyť tam neni vidět na dva metry. A ani dejchat se tam nedá. "Pane, jste si jistý, že tam chcete jít? Vždyť tam neni vidět na krok a dejchat se tam taky skoro nedá". "Klid, vojáku. Ten granát v tý chodbě rozbyl okna. Zbytek kouře nás bude jenom krejt." Zatím, co tu kecáš, se rozplyne úplně, takže dost těch blbostí a poď za mnou." "Ano pane". Anderson vyměnil zásobník a zjistil, že je to jeho poslední. Najednou se na schodech ukázal Miller. "Pane, jste v pořádku?" "Jo, bez obav Millere. Vrať se na svý místo." "Rozkaz". "Richardsi, jdeme!" Seržant měl pravdu. Kouř se částečně rozptýlil a dejchat se dalo mnohem líp. V místě, kde granát explodoval, zela velká díra do přízemí. Kristepane. Stačila chvilka a zela v nás díra stejně velká. Nepříjemná představa. Díra se naštěstí netáhla od stěny ke stěně, takže se nám ji podařilo obejít. Před námi se chodba stáčela doleva. Nevim proč, možná to bylo adrenalinem, nebo vztekem, ale vykašlali jsme se na veškerou opatrnost a prostě jsme si to do tý otáčky jen tak naštrádovali. Tam byly dva Ruský vojáci. Jeden seděl a z nohy mu tekla krev. Druhej mu ji zavazoval. Vtom si nás všimli. My jsme už zahlídli jenom to, jak jim spadla čelist. Oba jsme měli svoje pušky u ramenou a přepnuty na automat. Spoušť jsme stiskli skoro současně. Z pětimetrové vzdálenosti jsme viděli jen záblesky našich hlavní a maso odlétávající z jejich těl. Vyprázdnili jsme do nich celý svoje zásobníky. 60 nábojů. Po dlouhé salvě byla z Rusů jenom krvavá kaše. Chvíli jsem se nehybně díval na to co z těl zbylo a pak se rychle otočil a začal zvracet do kouta. Když jsem se trochu vzpamatoval, viděl jsem Andersona, jak se nad tím, co ještě před chvílí byli dva žijící lidi sklání a probírá krví nasáklé kapsy. "Richardsi dej mi jeden zásobník. Dal jsem mu jeden ze dvou mých posledních zásobníků. Nabili jsme a nahlédli do poslední místnosti. Tam už nebyl nikdo. Tak jsme se začali vracet. Už jsme byly skoro u schodů, když jsme slyšeli Johnosona "MILLERE, KREJ HÓÓ!!!" a potom ohlušující řev Millerovi M60. Rychle jsme seběhli ze schodů a viděli Johnsona i Millera pálící na sousední dům. Pak jsem zahlídnul Smithe, jak kráčí podél zdi našeho dosavadního útočistě. Co ksakru blbne, chce se nechat zabít? Když vešel do dveří, Johnson ho popad a strhnul na zem. Palba za chvilku utichla a omezila se jenom na občasný výstřely, který jakobi vyjadřovali to, ci si nepřátelští vojáci v sousedním domě myslí: "Jsme furt tady a vy nemáte kam utýct". Když jsem se kouknul na Smithe, viděl jsem, že tam, kde ho nepokrývala krev, byl bílej jak stěna a z očí mu stékaly slzy. Anderson k němu přišel a zeptal se: "Co se stalo Smithy? Proč nejsi u Armstronga?" Smith vypadal strašně a mezi vzlyky se Andersonovi snažil vysvětlit, co se stalo: "Pane......, nedokázal jsem....nedokázal jsem zastavit to zatracený krvácení. Došla mi všechna krev, co jsem pro něj měl,..........úplně všechna. Arm......Armstrong umřel." Armstrong umřel??? To není možný. Vždyť to zranění nevypadalo tak vážně. Kristepane. Znal jsem ho už od mala. Bydlel necelej blok od nás a chodil do tý samý školy. Do přijímače vstoupil stejně jako já a brácha, přesto, že mu to všichni rozmlouvali. Celý noci jsme spolu na základně probírali, co budeme dělat, až se vrátíme domů. A nějakej debil ho zabije. Vyhrkly mi v očích slzy, ale rychle jsem je setřel, aby si toho nikdo nevšim, a přešel jsem do vzdálenějšího rohu další místnosti, která vypadala jako hospoda a dělal, jakože hlídám, jestli na nás někdo nejde. A přemejšlel jsem, jak se budou tvářit jeho rodiče, až jim oznáměj, že jejich syn padnul na ostrůvku, kterej neznaj a ani nevěděj, kde leží. "To je mi líto Smithy, ale teď se zkus sebrat. Budeme tě tu ještě potřebovat." řekl mu vlídně Anderson "Ji...jistě pane", odpověděl polohlasně Smith. Seděl jsem si tak u toho okna a ledabyle se podíval ven. A dopr... "PANÉÉ!" zařval Miller, který si jich už taky všim, protože byl u vedlejšího okna. "Co je Millere?" "Sousedi jdou na navštěvu. Spousta sousedů.


Pokračování příště ...

Bown & Max
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra