Autor: Bown & Max
Publikováno: 7. prosince 2001 |
Zatímco jsme
postupovali, začaly po nás pálit ruční zbraně snad ze všech oken, která
na východní straně Mortonu bylá. Zase jsme byly nuceni zalehnout. Potom
mi někdo poklepal na rameno. Prudce jsem se otočil se svou M16 namířenou
před sebe. Byl to Smith. "Pro krista, Smity, tohle už mi nedělej,
mohl bych tě zastřelit." "Nech těch keců, kde je seržant?"
"Tamhle," a ukazoval jsem na skupinku keřů, které teď spíš než
keře připomínaly výtvor nějakýho pomatenýho umělce, jak je kulky očesaly.
Smith se začal plazit tím směrem a já se plazil za ním. "Pane, s
Armstrongem to vypadá zle," začal hned. "Krvacení se mi nedaří
zastavit. Dostal už většinu krve, co mám sebou. Potřebujeme vrtulník,
aby ho dostal zpátky do tábora a do nemocnice, jinak to asi nepřežije."
Anderson se hned chopil vysílačky "Hawk 2 tady Bravo, slyšíte mě?
Přepínám" "Bravo, Hawk 2, slyším, co se děje?" "Potřebuju
okamžitou evakuaci těžce raněného. Čverec Echo Bravo 68." Bravo rozumím,
jsem na cestě. ETA 10 minut." "Rozumím, Hawk 2, vymáčkněte z
toho, co půjde" "Hawk 2, Roger!" Potom co Smith radiokorespondenci
vyslyšel, začal se vracet zpět k Armstrongovi. Teď bylo třeba se soustředit
na to, jak se dostat do města a neumřít. Miller už zase pálil ze své M60
na všechno, co se pohnulo a zrovna se mu nezdálo. Jenže v tý chvíli byl
schopnej zabít i našeho vojáka. Viděl jsem, jak v jednom okně malého baráčku
kdosi vystrčil hlavu, na které měl přilbu. Ihned jsem tím směrem vypálil
salvu ze své pušky, ale nevědel jsem, jestli jsem zasáhl. I přes neustávající
palbu, jsme se plazili stále blíže k městu. Z prvních dvou jednopodlažních
domků již nikdo nestřílel. Miller je nejspíš zahnal. Jenom jsem nevěděl,
jestli svým vzhledem, nebo svým kulometem. Každopádně byly pryč.
…
Davis se zbytkem leželi za mohutným křovým naproti nám. Neměli šanci cokoli
udělat a nám se nedařilo trefit toho parchanta s kulometem. Burns se však
z ničeho nic zvedl a vyběhl kousek od Davisova křoví. Měl připravený odjištěný
granát. V tom však přilétla jedna z mnoha kulek a zaryla se Burnsovi do
těla. Stačil však granát odhodit. Krátce po výbuchu, který znamenal konec
pro ruského kulometníka, se Burnsovi podlomily nohy. V kleče se na nás
stačil ještě otočit a usmát. Poté padl na zem a zemřel. Stuart si za mnou
ošetřil nohu a doplazil se k nám. "Zatracený parchanti," prohodil.
"Zatraceně!" zařval Davis a šmátral Kozlowskimu po zádech. Šmátral
tak dlouho, až vylovil sluchátko vysílačky a zařval. "Sabre jedna.
Tady Alpha. Jak to vypadá ve městě? Je tam snad ještě nějaký další překvapení?"
Z vysílačky cosi zarachotilo, načež Davis zahalekal. "Bylo na čase."
Od východu se přihnala Cobra a prolétla se nad městem. Zazněl její kanón
a v Kozlowského rádiu to opět zapraskalo. Mezitím jsem s Jacksonem hledali
další cíle, které by nám mohli dělat potíže. Jeden se našel. Osamělý voják
na kraji budovy. Pečlivě jsem zamířil a stiskl spoušť. Voják klesl k zemi,
aniž by věděl, co ho dostalo. Do toho však Davis hystericky vykřikl. "Cože?
T72? Děláte si ze mě srandu? Zbavte se ho." Sabre jedna si opravdu
srandu nedělal. Voják kterého jsem před chvílí zastřelil byl jeden z posádky,
která se začala pakovat do tanku ukrytého kousek od domu pod stromy. Ozvalo
zahřmění motoru a k nebi se vznesl velký oblak kouře. Typický zvuk pásů
nám jen napověděl, že není dobré zůstat na tomhle místě. Netrvalo dlouho
a celé pancéřované monstrum ruské výroby se vynořilo zpoza malého rodinného
domku a za jemného otřásání okolí se na nás začalo řítit. Davis s Kozlowskim
pochopili, že jsme tentokrát píchli do vosího hnízda a vzali nohy na ramena.
Nedlouho po tom se keře s ohlušujícím výbuchem vypařily. Jackson, Stuart
a já jsme se rozhodli, že bez LAWky nemáme sebemenší šanci tu věc zničit
a tak jsme se snažili okamžitě změnit úkryt. Jak se tak plazíme z našeho
úkrytu, slyšíme otáčení tankové věže. "A teď je řada na nás."
Pronesl Jackson. Ohlédl jsem se a zahlédl sto dvacetipěti milimetrový
kanón tanku, mířící naším směrem. Uběhla ta nejdelší vteřina mého života,
tím jsem si jistý. Tank ale místo výstřelu vybuchl v kouli ohnivého plamene
a převrátil se na bok. Cobra, jejíž protitanková střela TOW T72 vyřídila,
proletěla kolem svého díla jen o chvíli později.
…
Ze směru, kterým postupovala Alpha bylo vidět sloupy kouře a neustále
přelétávajíci Cobru, neustále pálící ze svého minigunu. Za menšího, ale
neustálého ostřelování z mnoha dalších oken jsme se doplazili až k doutnajícímu
BMP. Z jeho trosek šel zápach směsice korditu a spáleného masa. Málem
jsem se z toho pozvracel. Teď kulky bušily do zbytků ohořelého pancíře.
Nemohli jsme ani na jednu, ani na druhou stranu. Johnson nabil svůj granátomet
kouřovým granátem a vystřelil za vrak BMP. Granát vybuchl a vyvalil se
z něho ohromný oblak kouře. Johnson znovu nabil svůj granátomet a vypálil
na to samé místo. Chvíli jsme počkali, než prostor mezi jednopatrovým
domem a naším provizorním úkrytem vyplní kouř. Výhoda toho všeho byla,
že nás nepřítel neviděl. Nojo, jenomže my jsme zase neviděli jeho, a tak
jsme ani pomalu nevěděli, kam jdeme. Jakmile Anderson zjistil, že kouře
je dost, polohlasně řekl: "Za mnou. A držte se u země!" Ta poslední
věta měla něco do sebe, protože jakmile jsme vyrazili, začala ohlušující
palba. Sice zmatená, protože nebylo skoro nic vidět. Ale i tak nás držela
hezky při zemi. Po asi 60 metrech, který jsem zaběhnul v rekordním čase,
jsme se dostali k tomu baráku. Bylo to jednopodlažní, bůh ví co. Stáli
jsme podél dveří a snažili se neukazovat, ale moc to nešlo. Z domu na
protější straně se na nás neustále střílelo a Miller se snažil alespoň
jakž takž nás krýt a držet jejich hlavy dole. V jednom okně se kdosi nepříliš
štastně ukázal. A to byla chvíle pro Millerovu M60. Zamířil a vyslal tím
směrem několik dávek. Voják se zakymácel, odlétla mu helma a od hlavy
mu vystříkla krev. Pak se zhroutil. V tom Johnoson hodil do už dávno roztřílených
dveří tý barabizny granát. Výbuch budovou otřásl, částečně vyrazil rám
dveří a rozbil skla oken tam, kde ještě nějaký byly. Ještě předtím, než
se v chodbičce usadil prach Anderson a já jsme vběhli dovnitř. Naneštěstí
pro nás už i momentální podnájemníci pochopili, o co nám jde, a tak na
nás jeden čekal na druhé straně chodby, vedle schodiště vedoucího do prvního
patra. Vypálil první a několik kulek se zarylo do stěny, ani ne pět centimetrů
od mýho ucha. Anderson naštěstí nezaváhal a nenechal toho chlápka, aby
svoji chybu napravil a při dalším pokusu mi ustřelil makovici. V mžiku
přepnul svoji M16 na plně automatickou a toho parchanta skoro rozpůlil.Tlaková
vlna způsobená výbuchem Johnosonova granátu vyrazila dveře do další místnosti
sousedící s chodbou. Opatrně jsem nahlédl dovnitř s puškou připravenou
k výstřelu. Ale jediný, co jsem viděl, bylo tělo bez hlavy. V ruce furt
křečovitě svíralo Kalašnikov. Vrátil jsem se zpátky a podíval se na toho,
kterýho Anderson zabil. Na uniformě byla jmenovka z poloviny zakrytá krví
a na ní azbukou napsaný jméno. RUSÁCI! Třetí světová, blesklo mi hned
hlavou. Ale výstřely, který jsem slyšel opodál mě přinutily vrátit se
zpátky do reality.O tomhle bude ještě čas popřemejšlet. Jestli to přežiju.
Hned jsem se rozběhnul do míst, kde jsem výstřely slyšel. Uviděl jsem
Andersona, jak sedí na podlaze a Johnosna, jak se nad ním sklání. Opodál
ležel další mrtvej Rus. "Jste v pořádku, seržante?" zeptal jsem
se. "Jo, je to jenom škrábnutí". "RICHARDSI, ZA TEBOU!"
zařval histericky Johnson. Hned jsem se otočil a uviděl, jak zpoza rohu
vyšel jakoby nic další. Už chvíli neslyšel střelbu, a nebo byl prostě
neopatrnej a nenapadlo ho, že tu můžeme bejt zalezlý. Mohlo mu bejt asi
tak stejně jako mně. Chvíli jsme na sebe civěli a nevěděli, co máme dělat.
On se vzpamatoval první a rychle přiložil svoji AK47 k rameni a stiskl
spoušť. CVAK a nic. Rychle začal svoji pušku natahovat, ale to už jsem
se vzpamatoval i já. Zamířil jsem od boku a tím směrem vypálil. Jeho tělo
bezvládně kleslo na zem. Ty jeho vyděšený, smutný oči uvidim ještě asi
hodně dlouho. Taky asi nevěděl, co tu dělá. Taky měl tam doma svoji rodinu,
možná i svoji holku. A musel umřít na kusu skály, kterýmu nějaký podělaný
pohlaváři přezdívaj důležitej. Ale chtěl mě přece zabít, říkal jsem si.
Nemusim mít výčitky svědomí. Anderson se mezi tím zvedl a lehce zavrávoral.
…
"Už je to skoro naše, chlapi. Bravo už je na místě, tak pohněte zadkem,
ať je v tom nenecháme, samotný." slyšeli jsme volat na nás Davise.
Netrvalo dlouho a naše jednotka se dala zase dohromady. Jen Burns nám
chyběl. Kozlowski se ujal zraněného Stuarta a my mohli vyrazit na poslední
etapu našeho dobývání Mortonu. Střelba se teď soustředila převážně na
Bravo, a tak jsme neměli žádné potíže dostat se k nám vybrané jihozápadní
budově, jako prvního objektu našeho plenění. Nedaleko ní se ještě kouřilo
z ohořelého kulometného hnízda. Celé naše okolí teď halil smrdutý oblak
kouře ze zničeného tanku. I přes to nebyl problém poznat, že jsme u malého
rodinného domku. Měl rozbitá okna, nejspíš následkem výbuchu tanku, a
omítka, jak se zdálo, pamatovala už lepší časy. Stuart si sedl pod okno
a přivlastnil si Kalashnikov jednoho mrtvého vojáka. Byl připraven nás
krýt před kýmkoli, kdo by nám chtěl vpadnout do týlu. Kozlowski zalehl
za jedním z mnoha keřů a ostřeloval vojáky před gotickým kostelem. Mezi
tím Davis rozkopl dveře a uskočil stranou. Když se nic nedělo, vhodil
do budovy kouřový granát a poslal mne s Jacksonem prohledat dům. Zatímco
Jackson stál u dveří a mířil do chodby, já jsem šel přikrčen kupředu.
Kouř se začínal vlivem průvanu rozplývat. Nakoukl jsem do levé místnosti
a nenašel jsem nic, než plno skla na zemi, poničený nábytek a rozbitou
televizi. Dal jsem znamení Jacksonovi, že je vše v pořádku, zalehl a počkal
jsem, až přijde ke dveřím do druhého pokoje. Mířil jsem na dveře a čekal,
až Jackson dveře vyrazí. Netrvalo to dlouho. Jackson skoro okamžitě rozrazil
pažbou svého kulometu dveře a uskočil z možného nebezpečí. Nad mojí hlavou
prolétla dávka několika nábojů. Lekl jsem se a stisk spoušť. Rus na protějším
konci druhého pokoje se sesul na zem s krvavým hrudníkem. Dávka mi vyprázdnila
zásobník. Zatímco se Jackson jal místnost prohledat, vyměnil jsem si zásobník.
Můj poslední. Místnost, v níž ležel mnou zabitý voják, byla plná opadaného
zdiva. Bylo to jako být v domě těsně před demolicí. Poslední pokoj byl
sice také zničený, ale nikdo ho pro naše dobro neobýval. Docela jsme si
oddychli a vrátili se k Davisovi a ostatním. Kapitán zrovna bouchal sluchátkem
vysílačky o futra dveří a nadával jak jen mohl. "Do prdele práce.
Jakej šmejd se trefil zrovna do vysílačky." Naposledy bouchnul se
sluchátkem o zem a rádio naposledy vydalo jemné zapraskání. "Je tu
čisto kapitáne." Ohlásil jsem Davisovi. "Dobře. Pohneme se tedy
k tomu kostelu."
…
Z vysílačky ozval hlas pilota Cobry: "Je mi líto vážení, ale dochází
nám palivo. Berem roha, hodně štěstí." To nám je teda platný, pomyslel
jsem si. "Krucifix, ten si ale umí vybrat chvíli," zaznělo od
seržanta. To už tam přiběhl i uřícený Miller, který byl až do teď na párty
u sousedů. "Seržo, docházej mi náboje! Už sem skoro na suchu,"
oznámil hned potom, co vstoupil do místnosti za náma. Pak uviděl mě, jak
stojím dva metry od zabitého vojáka bílej jako křída a Andersona s poraněnou
rukou. "Páni, tady musela bejt ale švanda.", "Drž klapačku,
vojíne!" okřiknul ho Anderson, potom prošel a poplácal mě po rameni.
"No, Millere, až přestaneš blbě kecat, mohl by ses zase začít chovat
jako voják , vzít svůj kulomet a tady s Johnosem držet sousedy na uzdě,
kdyby měli tendenci se sem za námi podívat. Ty, Richardsi, pudeš se mnou.
Koukneme se, jestli tu ještě někdo neni." Začali jsme stoupat po
schodech. Ještě furt se mi třásly ruce a nohy. Ježíšku na křížku, je možný,
že sem měl takouvou kliku a ten blbec mě nevodprásknul? Zatímco jsem přemejšlel
o štěstí a smůle, vystoupali jsme už skoro až do prvního patra, když se
ke mně Andesron otočil a zašeptal. "Hej, Richardsi, vrať se zpátky
na zem a koukej dávat bacha.", "Rozkaz, pane," odvětil
jsem. Za neustálýho ohlížení se jsme vystoupali až do prvního podlaží.
Kupodivu všude bylo ticho. Možná až moc. Byli jsme v malé předsíni, do
který ústila chodba do dalších částí domu a pokoj. Anderson opatrně nahlídnul
do chodby. Hlavu vrátil zpátky v okamžiku, kdy zazněly výstřely a dávka
kulek zasáhla protější stěnu. "HAJZL HNUSNEJ, málem sem to koupil,"
v jeho hlase nebyl slyšet ani tak strach, jako spíš strašná zlost. "Já
toho malýho parchanta z tý nory vykouřim," vzal kouřovej granát a
hodil ho dovnitř. Chodbu zahalil hustej dým. "Poď ven, ty šmejde,"
šeptal si pro sebe, zatímco se chodbou valilo pořád víc a víc kouře. Teda
nevim, jestli to byl dobrej nápad, protože za chvíli se místo Rusa objevil
ruskej granát. "K ZEMI RICHARDSI!" vykřiknul, skočil po mně
a stáhnul mě se sebou na zem. Čekali sme vteřinu, dvě, pět, deset a pořád
nic. "Vadná rozbuška". V místnosti nebylo moc vidět, ale i tak
Andreson granát sebral a vyhodil z okna. Za další dvě vteřiny bouchnul.
"Ale teď si mě fakt namích," zařval do chodby, a bylo mu jedno
jestli ten člověk na druhé straně rozuměl nebo ne. Sotva to dořekl, přiletěl
další granát. Tentokrát nedbaje jestli vybouchne nebo ne ho Anderson sebral
a hodil zpátky. Teď byla roznětka naprosto v pořádku. Za krátko se ozval
výbuch a dům se zatřásl. Chvíli jsem si myslel, že nám ta barabizna spadne
na hlavu. Naštěstí ne. V chodbě bylo pořád hodně dýmu a prachu jak od
kouřovýho granátu, tak i od toho ostrýho. Chvíli počkal a pustil chodbou
několik dávek ze své M16. Začal jsem trochu kašlat z nadejchanýho kouře.
"Richardsi, krej mě". COŽE??? On tam chce jít? Vždyť tam neni
vidět na dva metry. A ani dejchat se tam nedá. "Pane, jste si jistý,
že tam chcete jít? Vždyť tam neni vidět na krok a dejchat se tam taky
skoro nedá". "Klid, vojáku. Ten granát v tý chodbě rozbyl okna.
Zbytek kouře nás bude jenom krejt." Zatím, co tu kecáš, se rozplyne
úplně, takže dost těch blbostí a poď za mnou." "Ano pane".
Anderson vyměnil zásobník a zjistil, že je to jeho poslední. Najednou
se na schodech ukázal Miller. "Pane, jste v pořádku?" "Jo,
bez obav Millere. Vrať se na svý místo." "Rozkaz". "Richardsi,
jdeme!" Seržant měl pravdu. Kouř se částečně rozptýlil a dejchat
se dalo mnohem líp. V místě, kde granát explodoval, zela velká díra do
přízemí. Kristepane. Stačila chvilka a zela v nás díra stejně velká. Nepříjemná
představa. Díra se naštěstí netáhla od stěny ke stěně, takže se nám ji
podařilo obejít. Před námi se chodba stáčela doleva. Nevim proč, možná
to bylo adrenalinem, nebo vztekem, ale vykašlali jsme se na veškerou opatrnost
a prostě jsme si to do tý otáčky jen tak naštrádovali. Tam byly dva Ruský
vojáci. Jeden seděl a z nohy mu tekla krev. Druhej mu ji zavazoval. Vtom
si nás všimli. My jsme už zahlídli jenom to, jak jim spadla čelist. Oba
jsme měli svoje pušky u ramenou a přepnuty na automat. Spoušť jsme stiskli
skoro současně. Z pětimetrové vzdálenosti jsme viděli jen záblesky našich
hlavní a maso odlétávající z jejich těl. Vyprázdnili jsme do nich celý
svoje zásobníky. 60 nábojů. Po dlouhé salvě byla z Rusů jenom krvavá kaše.
Chvíli jsem se nehybně díval na to co z těl zbylo a pak se rychle otočil
a začal zvracet do kouta. Když jsem se trochu vzpamatoval, viděl jsem
Andersona, jak se nad tím, co ještě před chvílí byli dva žijící lidi sklání
a probírá krví nasáklé kapsy. "Richardsi dej mi jeden zásobník. Dal
jsem mu jeden ze dvou mých posledních zásobníků. Nabili jsme a nahlédli
do poslední místnosti. Tam už nebyl nikdo. Tak jsme se začali vracet.
Už jsme byly skoro u schodů, když jsme slyšeli Johnosona "MILLERE,
KREJ HÓÓ!!!" a potom ohlušující řev Millerovi M60. Rychle jsme seběhli
ze schodů a viděli Johnsona i Millera pálící na sousední dům. Pak jsem
zahlídnul Smithe, jak kráčí podél zdi našeho dosavadního útočistě. Co
ksakru blbne, chce se nechat zabít? Když vešel do dveří, Johnson ho popad
a strhnul na zem. Palba za chvilku utichla a omezila se jenom na občasný
výstřely, který jakobi vyjadřovali to, ci si nepřátelští vojáci v sousedním
domě myslí: "Jsme furt tady a vy nemáte kam utýct". Když jsem
se kouknul na Smithe, viděl jsem, že tam, kde ho nepokrývala krev, byl
bílej jak stěna a z očí mu stékaly slzy. Anderson k němu přišel a zeptal
se: "Co se stalo Smithy? Proč nejsi u Armstronga?" Smith vypadal
strašně a mezi vzlyky se Andersonovi snažil vysvětlit, co se stalo: "Pane......,
nedokázal jsem....nedokázal jsem zastavit to zatracený krvácení. Došla
mi všechna krev, co jsem pro něj měl,..........úplně všechna. Arm......Armstrong
umřel." Armstrong umřel??? To není možný. Vždyť to zranění nevypadalo
tak vážně. Kristepane. Znal jsem ho už od mala. Bydlel necelej blok od
nás a chodil do tý samý školy. Do přijímače vstoupil stejně jako já a
brácha, přesto, že mu to všichni rozmlouvali. Celý noci jsme spolu na
základně probírali, co budeme dělat, až se vrátíme domů. A nějakej debil
ho zabije. Vyhrkly mi v očích slzy, ale rychle jsem je setřel, aby si
toho nikdo nevšim, a přešel jsem do vzdálenějšího rohu další místnosti,
která vypadala jako hospoda a dělal, jakože hlídám, jestli na nás někdo
nejde. A přemejšlel jsem, jak se budou tvářit jeho rodiče, až jim oznáměj,
že jejich syn padnul na ostrůvku, kterej neznaj a ani nevěděj, kde leží.
"To je mi líto Smithy, ale teď se zkus sebrat. Budeme tě tu ještě
potřebovat." řekl mu vlídně Anderson "Ji...jistě pane",
odpověděl polohlasně Smith. Seděl jsem si tak u toho okna a ledabyle se
podíval ven. A dopr... "PANÉÉ!" zařval Miller, který si jich
už taky všim, protože byl u vedlejšího okna. "Co je Millere?"
"Sousedi jdou na navštěvu. Spousta sousedů.
Pokračování příště ...
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|