Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 





 

Operace Flashpoint - povídka #3

Autor: Bown & Max
Publikováno: 30. ledna 2002

První část povídky

Druhá část povídky

"Držte se při zemi, ať vás nějakej hajzl nesejme. To, že se zaměřili na Bravo neznamená, že se vás nebudou chtít taky zbavit. Jdeme." Kozlowski se nabídl, že nás bude krýt. Jackson pro změnu podpíral Stuarta. Já s Davisem jsme se kradli podél prašné cesty ke kostelu. Jedinou ochranou nám bylo pár stromů asi tak v půlce cesty. Zalehli jsme za ně a počkali na Jacksona se Stuartem. Než dorazili, viděli jsme peklo před jedním z jednopatrových domů. Rusové v houfu vyběhli na steč. Z domu se ozýval rachot kulometů doprovázen občas nějakým výbuchem granátu. Okamžitě jsme začali z naší pozice Rusy ostřelovat. V chumlu rudé armády se objevil z ničehož nic voják s raketometem. Zamířil jsem a vystřelil. Někdo jiný však do rány vběhl a dal raketometníkovi dost času na to, aby odpálil svou hrůznou zbraň. Má další kulka se mu zaryla do břicha a on padl mrtev. Ozval se však výbuch, který otřásl celou budovou, jež zrovna obýval Bravo tým. Z oken se vyvalil oblak kouře.
…
A nevypadaj na to, že by si chtěli pučit cukr." Sotva to dořekl, začal jsem střílet. První krátkou dávkou jsem sejmul nejbližšího Rusa. Kulka ho zvrátila do zadu a on teď ležel na ulici, zatíco pod ním se rozlejvala kaluž krve. Miller svoji M60tku taky nešetřil. Pálil jak šílenej a zabil další dva, který zrovna probíhali kolem svýho mrtvýho kamaráda. "Šetři náboje Millere" řekl mu Anderson, když vykouknul z toho samýho okna co já a jedním výstřelem zabil dalšího Rusa. Dostal zásah do krku. Krev, která se po zásahu z rány vyvalila, potřísnila obličej vojákovi, který probíhal okolo něho. Ten se zastavil a vyděšeně se podíval na svého spolubojovníka, jak padá, na teď červeně zbarvenou zem pod ním. To neměl dělat, protože ho vmžiku zasáhla druhá Andersonova kulka. Jediné, na co se zmohl, bylo jenom pomalu otočit hlavu naším směrem. O chvilku později se zhroutil na zem a jeho duše se vydala na krátkou cestu do pekla. Já jsem mezitim dostal další dva. Právě jsem měl na mušce třetího, stisknul jsem kohoutek a nic. Zbraň byla prázdná. Ten samej problém měl i Anderson. Smith, kterej měl ještě tři rezervní zásobníky je rozdal mezi Johnsona a Anderson. Posledním nabil svou zbraň. "Pane, došla mi munice", teď Rusové zalehli a začali do nás šít. Kulky rvaly už takhle omlácenou omítku a likvidovaly veškerý zbylý zařízení lokálu. Smith ležel na podlaze, samopal zvednutý nad hlavu a alespoň poslepu se snažil klást odpor. "Richardsi" ozval se seržant. "Mazej do prvního patra a přines všechno co se dá použít k obraně. Ber všechno co najde, od pánviček po Kalašnikovy." "Rozkaz pane" zaječel jsem. No to je perfektní říkal jsem si, když jsem se plazil ven z místnosti a ke schodům. Ustřelej mi prdel, kvůli tomu, že lezu pro pánvičky. Doplazil jsem se ke dveřím, který vedli do předsíně a ke schodům a začal opatrně lízt nahoru. Naneštěstí nějakej bystrozrakej Rus si i přes rozvířenej prach všiml, kam lezu a začal pálit mím směrem. Kulky kolem mě začaly rozhazovat kusy dřeva, omítky a následně i tvárnic. Doprdele práce, to maj bezedný zásobníky? Když jsem se doplazil nahoru po schodech, stoupnul jsem si a běžel pro zbraně těch dvou mrtvých, které jsme zabili s Andersonem. Když jsem k nim doběhl, tak semi zase zvednul žaludek z toho pachu krve. Vzal jsem oba samopaly a po prohledání těl jsem zjistil, že ke každému jsou ještě dva rezervní zásobníky a taky jsem našel ještě dva granáty. Samopaly jsem si dal na záda, zásobníky nacpal do kapes a rozběhnul se zpátky ke schodům. Na chvíí jsem se zarazil a podíval se z okna chodby, co Rusové venku páchaj. To co jsem uviděl mě docela vyděsilo. Venku bylo kolem padesáti vojáků a vzadu se některý připravovali s raketometama. Jenže si mě zase nějakej blb, co asi neměl co napráci všimnul a já se zase ocitnul pod palbou. Rychle jsem vypadnul od toho okna a běžel jsem varovat Andersona s ukradeným AKčkem v ruce a dalším na rameni. Když jsem zbíhal ze schodů uviděl jsem jak do našeho domu vbíhají dva vojáci. Byly zrovna u vchodu, když si mě všimli. Nebyl jsem si jistej, jestli puška není zajištěná, ale nebyl čas to zjišťovat. Krom toho nápisy byly v azbuce. Zvednul jsem svou zbraň a stisknul spoušť. Puška byla přepnutá na automatiku. Prvnímu Rusovi kulky skoro utrhly hlavu a druhému se zaryly do hrudníku. Oba byli mrtví. Zrovna jsem chtěl jít dál, když jsem zaslechnul svist a Andersonův hlas jak velí k zemi. O vteřinku pozdějc stěna vedle mě doslova explodovala. Proletěl jsem rozbitýma dveřma do vedlejší místnosti a praštil sebou o zem.
…
Po dalších několika výstřelech došli Jacksonovi náboje do Minimi. Odhodil ji na zem. "Vezmi si mojí Jacksone." Nabídl se Stuart a podal mu svůj ukořistěný AK47. Taky v ní byl už poslední zásobník. Nikdo z nás nemusel Davisovi o nedostatku munice nic říkat. "Sakra. Tohle bude ještě dlouhej den, jak se zdá," prohodil jen tak Davis. "Jackson a Kozlowski. Vy koukejte naběhnout k baráku u našich hochů a trochu jim pomožte. Stuarte. Ty tu lež a dělej mrtvýho brouka. Kdyby něco, máš pořád ještě pistoli a mi dva Richardsi si jdeme poslechnout mši v kostele." zavelel rozhodně Davis. "Ano pane," zaznělo od nás skoro současně.
…
V místnosti furt leželo bezhlvé tělo vojáka, ale jeho zbraň už byla pryč. Měl jsem vyraženej dech, v hlavě mi strašně zvonilo a z levýho ucha mi tekla krev. Jinak jsem byl OK! Když jsem se postavil, trochu se mi zatočila hlava. Ze schdů nezbylo skoro nic a dírou, kterou raketa udělala bylo vidět Millera a Johnosona jak s AK47 v ruce zběsile střílej po vojácích a Andesona se Smithem jak běžej ke mě. Kulky kolem nich ničily už takhle zničené stoly a židle. Něco na mě volali, ale neslyšel jsem je. Když doběhli ke mě, srazili mě na zem. Anderson si vzal obě pušky a běžel zpátky pomoct Millerovi a Johnsonovi. Pak jsem si všimnul jak se nade mnou zklání Smith a něco mi dělá s nohou. Teprve teď jsem si všimnul, že v ní mám zabodnutý dvě střepiny. Začal mi je vyndavat a já si všimnul Andersona jak něco říká do vysílačky. Neslyšel jsem sice co, ještě pořád mi v hlavě šíleně zvonilo, ale jeho výraz vypadal dost naléhavě a prosebně. Ale chvíli nato, co sluchátko vrátil zpátky Johnosonovi jsem uviděl jak všichni zalehli a za okny jak se rozpoutala apokalipsa. Odněkud zhora dopadlo na zem několik granátů, ze kterých se vyvalil bílej prášek, kterej za chvilku vzplanul. WILLY PETE problesklo mi hlavou. Kdo ze shora může schazovat fosforový granáty??
…
Běželi jsme s Davisem ke kostelu a nechali hluk války za sebou. Kostel nám byl na dosah. Tu se v jeho čelním barevném okně mihl nějaký stín. Davis stačil doběhnout ke stěně kostela, když se ozval rachot kulometu a barevné kostelní sklo se přede mnou sesypalo na zem. Kulky neškodně dopadly pár metrů ode mě. Děkoval jsem Bohu, že se mi podařilo dostat se ke dveřím kostela včas. Neděkoval jsem mu však příliš dlouho, protože jsem nechtěl čekat, až po mně ten frajer nahoře hodí granát. "K zemi!" zařval na mě Davis a vystřelil z podvěsného granátometu po útočníkovi v prvním patře. Vystřelený granát padl do kostela a na výbuch jsme dlouho nečekali. Rus prolétl oknem, doprovázen plameny a spadl mi k nohám. Ze vnitř kostela se ozval jekot a pláč. Kdo to je? Pomyslel jsem si. Civilové. Blesklo mi hlavou. Snažil jsem se rozkopnout dveře, ale nejspíš měly zevnitř závoru. Z okna nad námi se začínaly valit slabé obláčky dýmu. Kostel hořel. Křik a pláč zesílil. Zaznělo i volání o pomoc. Ozval se výstřel. Davis se postavil deset metrů od zabarikádovaných dveří a řekl mi, ať ustoupím. Věděl jsem, o co se pokusí a rozhodně jsem mu v tom nehodlal zabránit. Odběhl jsem za roh kostela a sledoval, jak kapitán nabil další granát do podvěsu. Za ním, v okolí obléhaného Bravo týmu, se ozvalo několik výbuchů a všechen křik začal přehlušovat motor Black Hawka. Jeden z postraních střelců měl co dělat, aby udržel nepřítele na uzdě. Rusové začali utíkat k nedalekému lesu na sever od Mortonu. Davis vystřelil. Granát udělal ve dveřích díru. Tlaková vlna z výbuchu srazila Davise na zem. Ozvala se střelba a skrz děravé dveře prolétlo několik kulek. Když střelba ustala, vrhl jsem se ke dveřím. Nakouknul jsem opatrně dovnitř, jen abych viděl, jak jeden Rus pistolí bezohledně zastřelil civilistu. Bylo jich tam asi třicet. Chudáci. Byli i s tím šmejdem u oltáře na konci kostela. Druhý postával u zpovědnice napravo od nich a nabíjel. To byla moje chvíle. Namířil jsem a vypálil po něm dávku. Voják se sesul po stěně zpovědnice a padl za lavice. Nečekal jsem a otočil se na druhého, který stál na místě jako opařený. Zmáčkl jsem kohoutek a ozvalo se cvaknutí. To Rusovi asi otevřelo oči a hodil mi ke dveřím odjištěný granát. Odhodil jsem svůj kulomet stranou a uskočil. Ve stejný moment granát vybuchl. Tlaková vlna roztříštila již tak chatrné dveře kostela a mne odhodila stranou.
…
Když se kouř po výbuchu rozplynul viděl jsem, jak se na obloze mihnul Black Hawk a od boku jak mu šlehají záblesky od hlavní dvou M60. Jeho střelci metali náboje po přeživších Rusech, kteří jak bylo vidět právě utíkali směrem ven z města. Uslyšel jsem jak na mě Smith mluví, ale jeho hlas zněl jakobi z dálky. V hlavě mi už přestávalo zvonit a na pravý uch jsem začínal slyšet. Teď mě taky začala bolet zraněná noha. Pak se za okny zase objevil vrtulník. Hned jakmile se dotknul země, vyskákali z něho další vojáci. Smith už na mě zase mluvil. Tentokrát to bylo zřetelnější a já slyšel, co říká. "Je to OK Richardsi. Ten výbuch ti protrhnul bubínek u levýho ucha a v noze si měl dvě střepiny od rakety. Za pár dní budeš zase v pohodě." "Dík Smity" řekl jsem mu. Pak přišel Miller, spolu se Smithem mě vzali a odnesli ven. Položili mě před hospodu a já konečně viděl co se děje.
…
Když jsem po dopadu otevřel oči, viděl jsem, že jsem až na pár krvavých škrábanců na nohou v pořádků. Doplazil jsem se ke stěně kostela. Zatímco jsem seděl opřený o zeď, stanul přede mnou ruský voják s pistolí v ruce. Prohodil něco v té jejich hatmatilce a pozvedl na mne svoji zbraň. Byl jsem bezmocný a mé srdce naplnil strach ze smrti. V tom se ozval ukrutný řev, při kterém se Rus otočil a následný výstřel ukončil jeho život. Život posledního nepřítele, který v Mortonu zůstal. Mrtvý Rus se na mne bezvládně zhroutil a já si začal uvědomovat, že nejsem po smrti. Když jsem ho odvalil stranou, všiml jsem si ležícího Davise, z jehož hlavně stoupal slabý obláček kouře. "Tak to bysme měli JB," prohodil, zatímco po jeho čele tekl slabý pramínek krve. To bylo poprvé, co mě kapitán oslovil jménem. Došel ke mně a pomohl mi vstát. Lidé již sami z kostela vybíhali a tvořili kolem nás malý kroužek děkující za záchranu. Davis vypálil do vzduchu zelenou světlici jako znamení, že je po všem.
…
Na zemi byly dvě těď už prázdný helikoptéry a další dvě přistávaly. Jedna z nich měla na dveřích nakreslenej velikej červenej kříž. Z ní pak vyskočili dva saniťáci s nosítkama a rozběhli se směrem ke mě. Pak jsem za sebou zase uslyšel Simthe. "Odvezou tě vrtulníkem do polní nemocnice. Pár dní si tam pobudeš a pak se knám zase vrátíš." Potom odešel. Mezi tím mě saniťáci naložili na nosítka a nesli do vrtulníku. Když jsem všude viděl tolik kouře a mrtvol, vzpoměl jsem si na bráchu. Doufám, že se mu nic nestalo. Začal jsem se ohlížet na obě strany, a pak jsem ho zahlídnul, jak jde s Johnsonem . Volal jsem na něj, ale motory vrtulníku dělali takovej kravál, že mě neslyšel, ale naštěstí vypadal, jako že mu nic nechybí. Když mě naložili do vrtulníku a zavřeli dveře, viděl jsem jak Arma přendavaj z nosítek do pytle a po tvářích mi zase začaly stejkat slzy. Pak se helikoptéra trochu zatřásla jak pilot zvýšil výkon a odlepila se od země. Naposledy jsem ještě viděl Armovo tělo. Pak se vrtulník otočil a letěl nad moře. Když jsme vystoupali výš, objevil se západ slunce. Začal jsem přemejšlet o tom, co se dneska stalo. O tom, kolik jsem zabil lidí a o tom kolik jich ještě budu muset zabít, než se odtud dostanu, a taky o tom, co řeknu rodičům Davea Armstronga, až je potkám. To bylo ale ještě dost daleko. Jeden ze saniťáků mi píchnul morfium a na mě najednou přišla únava. Položil jsem se na nosítka a usnul.
…
Bylo po všem. Morton byl tedy nakonec náš. Ale za jakou cenu, přemýšlel jsem, když jsme s kapitánem Davisem šli k Black Hawkům, kteří se snášely z nebe. Jeden z nich měl na sobě velký rudý kříž. Hned jak přistál, vyběhla z něj skupina zdravotníků a sháněla se po raněných. V mysli mi vyvstala Burnsova tvář. Ten Mexičan, co si ze mě s Kozlowskim pořád utahoval. Vyhrkly mi slzy do očí, když jsem si připomněl, že je mrtvý. Také jsem si vzpomněl na svého bratra a na to, že ho nevidím mezi pobíhajícími vojáky. Rozeběhl jsem se k vrtulníkům a cestou potkal Johnsona. Pozdravil jsem ho a zeptal se, kde je můj bratr. To se zrovna zdravotnický Black Hawk vznášel k nebi a letěl k nejbližší polní nemocnici. On jen sklopil oči a po chvíli ukázal k nebi. "To né!" Zařval jsem. "Neboj, on se z toho dostane." Řekl Johnson. "Co? On neni mrtvý?" Rozjasnil jsem se. "Proboha jasně že ne. Nabrali ho zdravotníci. Má poraněnou nohu a je trochu otřesený. Bude v pořádku." Poděkoval jsem Johnsonovi za tuto zprávu a vrátil se s ním k Davisovi, který již na všechny čekal u kašny na náměstí. Mezi tím přistávala druhá zdravotnická helikoptéra. Celá četa se za nedlouho sešla. Chyběl jen Armstrong, Burns, můj bratr Max a Stuart. Od seržanta Andersona, který byl v obležení dvou mediků, jež se mu jali ošetřovat při proslovu rameno, jsem se dozvěděl, že je Armstrong mrtvý. Vykrvácel po zásahu do nohou. Max byl zraněn šrapnelem po výbuchu rakety. Na naší straně byl mrtvý Burns, jak oznámil se smutnýma očima Davis. Stuart byl s poraněnou nohou odvezen do polní nemocnice. "To je teda pěkný skóre," řekl sklesle Miller. Všichni jsme se na něj podívali, jestli to míní vážně, vtipkovat i o smrti svých přátel. Jen pokrčil rameny a sklopil hlavu. Všichni jsme z toho byli dost přešlí. Zbytek dne přilétali helikoptéry s vojáky a vybavením pro založení tábora. Večer byli evakuováni civilisti. Přijela pro ně jedna speciální Mark dvojka k pobřeží. A tak dnešní den končil. První den války na ostrově, o kterém jsem stále nic nevěděl. Zatímco jsem stál na pobřeží a díval se na moře, přišel za mnou Jackson. V té tmě bych ho snad ani nepoznal. Dost mne vylekal. Vzal mě kolem ramen a řekl. "Tak dnešek jsme si odbyli JB. Jen doufám, že teď přijdou na řadu jiní. A o bráchu se neboj. Přišla od něj zpráva, že je v pořádku a brzo se u nás zase objeví." "Díky Davide. Jsem rád, že se z toho dostal relativně v pořádku," odvětil jsem. "A mám pro tebe ještě jednu zprávu JB," pokračoval. "A copak to je? Davis mě snad chce vyznamenat za to, že jsem se tam nechal skoro zastřelit?" řekl jsem s úsměvem na tváři. "O tom mi neřek, ale mám ti vyřídit, že spolu máme dnes první hlídku," řekl posměšně. Nedokázal jsem potlačit smích. Jackson se ke mně se smíchem přidal. Pak jsme se pomalu vrátili do tábora, kde nás zase čekala práce.


Pokračování příště ...

Bown & Max
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra