Autor: Bown & Max
Publikováno: 30. ledna 2002 |
První
část povídky
Druhá
část povídky
"Držte
se při zemi, ať vás nějakej hajzl nesejme. To, že se zaměřili na Bravo
neznamená, že se vás nebudou chtít taky zbavit. Jdeme." Kozlowski
se nabídl, že nás bude krýt. Jackson pro změnu podpíral Stuarta. Já s
Davisem jsme se kradli podél prašné cesty ke kostelu. Jedinou ochranou
nám bylo pár stromů asi tak v půlce cesty. Zalehli jsme za ně a počkali
na Jacksona se Stuartem. Než dorazili, viděli jsme peklo před jedním z
jednopatrových domů. Rusové v houfu vyběhli na steč. Z domu se ozýval
rachot kulometů doprovázen občas nějakým výbuchem granátu. Okamžitě jsme
začali z naší pozice Rusy ostřelovat. V chumlu rudé armády se objevil
z ničehož nic voják s raketometem. Zamířil jsem a vystřelil. Někdo jiný
však do rány vběhl a dal raketometníkovi dost času na to, aby odpálil
svou hrůznou zbraň. Má další kulka se mu zaryla do břicha a on padl mrtev.
Ozval se však výbuch, který otřásl celou budovou, jež zrovna obýval Bravo
tým. Z oken se vyvalil oblak kouře.
…
A nevypadaj na to, že by si chtěli pučit cukr." Sotva to dořekl,
začal jsem střílet. První krátkou dávkou jsem sejmul nejbližšího Rusa.
Kulka ho zvrátila do zadu a on teď ležel na ulici, zatíco pod ním se rozlejvala
kaluž krve. Miller svoji M60tku taky nešetřil. Pálil jak šílenej a zabil
další dva, který zrovna probíhali kolem svýho mrtvýho kamaráda. "Šetři
náboje Millere" řekl mu Anderson, když vykouknul z toho samýho okna
co já a jedním výstřelem zabil dalšího Rusa. Dostal zásah do krku. Krev,
která se po zásahu z rány vyvalila, potřísnila obličej vojákovi, který
probíhal okolo něho. Ten se zastavil a vyděšeně se podíval na svého spolubojovníka,
jak padá, na teď červeně zbarvenou zem pod ním. To neměl dělat, protože
ho vmžiku zasáhla druhá Andersonova kulka. Jediné, na co se zmohl, bylo
jenom pomalu otočit hlavu naším směrem. O chvilku později se zhroutil
na zem a jeho duše se vydala na krátkou cestu do pekla. Já jsem mezitim
dostal další dva. Právě jsem měl na mušce třetího, stisknul jsem kohoutek
a nic. Zbraň byla prázdná. Ten samej problém měl i Anderson. Smith, kterej
měl ještě tři rezervní zásobníky je rozdal mezi Johnsona a Anderson. Posledním
nabil svou zbraň. "Pane, došla mi munice", teď Rusové zalehli
a začali do nás šít. Kulky rvaly už takhle omlácenou omítku a likvidovaly
veškerý zbylý zařízení lokálu. Smith ležel na podlaze, samopal zvednutý
nad hlavu a alespoň poslepu se snažil klást odpor. "Richardsi"
ozval se seržant. "Mazej do prvního patra a přines všechno co se
dá použít k obraně. Ber všechno co najde, od pánviček po Kalašnikovy."
"Rozkaz pane" zaječel jsem. No to je perfektní říkal jsem si,
když jsem se plazil ven z místnosti a ke schodům. Ustřelej mi prdel, kvůli
tomu, že lezu pro pánvičky. Doplazil jsem se ke dveřím, který vedli do
předsíně a ke schodům a začal opatrně lízt nahoru. Naneštěstí nějakej
bystrozrakej Rus si i přes rozvířenej prach všiml, kam lezu a začal pálit
mím směrem. Kulky kolem mě začaly rozhazovat kusy dřeva, omítky a následně
i tvárnic. Doprdele práce, to maj bezedný zásobníky? Když jsem se doplazil
nahoru po schodech, stoupnul jsem si a běžel pro zbraně těch dvou mrtvých,
které jsme zabili s Andersonem. Když jsem k nim doběhl, tak semi zase
zvednul žaludek z toho pachu krve. Vzal jsem oba samopaly a po prohledání
těl jsem zjistil, že ke každému jsou ještě dva rezervní zásobníky a taky
jsem našel ještě dva granáty. Samopaly jsem si dal na záda, zásobníky
nacpal do kapes a rozběhnul se zpátky ke schodům. Na chvíí jsem se zarazil
a podíval se z okna chodby, co Rusové venku páchaj. To co jsem uviděl
mě docela vyděsilo. Venku bylo kolem padesáti vojáků a vzadu se některý
připravovali s raketometama. Jenže si mě zase nějakej blb, co asi neměl
co napráci všimnul a já se zase ocitnul pod palbou. Rychle jsem vypadnul
od toho okna a běžel jsem varovat Andersona s ukradeným AKčkem v ruce
a dalším na rameni. Když jsem zbíhal ze schodů uviděl jsem jak do našeho
domu vbíhají dva vojáci. Byly zrovna u vchodu, když si mě všimli. Nebyl
jsem si jistej, jestli puška není zajištěná, ale nebyl čas to zjišťovat.
Krom toho nápisy byly v azbuce. Zvednul jsem svou zbraň a stisknul spoušť.
Puška byla přepnutá na automatiku. Prvnímu Rusovi kulky skoro utrhly hlavu
a druhému se zaryly do hrudníku. Oba byli mrtví. Zrovna jsem chtěl jít
dál, když jsem zaslechnul svist a Andersonův hlas jak velí k zemi. O vteřinku
pozdějc stěna vedle mě doslova explodovala. Proletěl jsem rozbitýma dveřma
do vedlejší místnosti a praštil sebou o zem.
…
Po dalších několika výstřelech došli Jacksonovi náboje do Minimi. Odhodil
ji na zem. "Vezmi si mojí Jacksone." Nabídl se Stuart a podal
mu svůj ukořistěný AK47. Taky v ní byl už poslední zásobník. Nikdo z nás
nemusel Davisovi o nedostatku munice nic říkat. "Sakra. Tohle bude
ještě dlouhej den, jak se zdá," prohodil jen tak Davis. "Jackson
a Kozlowski. Vy koukejte naběhnout k baráku u našich hochů a trochu jim
pomožte. Stuarte. Ty tu lež a dělej mrtvýho brouka. Kdyby něco, máš pořád
ještě pistoli a mi dva Richardsi si jdeme poslechnout mši v kostele."
zavelel rozhodně Davis. "Ano pane," zaznělo od nás skoro současně.
…
V místnosti furt leželo bezhlvé tělo vojáka, ale jeho zbraň už byla pryč.
Měl jsem vyraženej dech, v hlavě mi strašně zvonilo a z levýho ucha mi
tekla krev. Jinak jsem byl OK! Když jsem se postavil, trochu se mi zatočila
hlava. Ze schdů nezbylo skoro nic a dírou, kterou raketa udělala bylo
vidět Millera a Johnosona jak s AK47 v ruce zběsile střílej po vojácích
a Andesona se Smithem jak běžej ke mě. Kulky kolem nich ničily už takhle
zničené stoly a židle. Něco na mě volali, ale neslyšel jsem je. Když doběhli
ke mě, srazili mě na zem. Anderson si vzal obě pušky a běžel zpátky pomoct
Millerovi a Johnsonovi. Pak jsem si všimnul jak se nade mnou zklání Smith
a něco mi dělá s nohou. Teprve teď jsem si všimnul, že v ní mám zabodnutý
dvě střepiny. Začal mi je vyndavat a já si všimnul Andersona jak něco
říká do vysílačky. Neslyšel jsem sice co, ještě pořád mi v hlavě šíleně
zvonilo, ale jeho výraz vypadal dost naléhavě a prosebně. Ale chvíli nato,
co sluchátko vrátil zpátky Johnosonovi jsem uviděl jak všichni zalehli
a za okny jak se rozpoutala apokalipsa. Odněkud zhora dopadlo na zem několik
granátů, ze kterých se vyvalil bílej prášek, kterej za chvilku vzplanul.
WILLY PETE problesklo mi hlavou. Kdo ze shora může schazovat fosforový
granáty??
…
Běželi jsme s Davisem ke kostelu a nechali hluk války za sebou. Kostel
nám byl na dosah. Tu se v jeho čelním barevném okně mihl nějaký stín.
Davis stačil doběhnout ke stěně kostela, když se ozval rachot kulometu
a barevné kostelní sklo se přede mnou sesypalo na zem. Kulky neškodně
dopadly pár metrů ode mě. Děkoval jsem Bohu, že se mi podařilo dostat
se ke dveřím kostela včas. Neděkoval jsem mu však příliš dlouho, protože
jsem nechtěl čekat, až po mně ten frajer nahoře hodí granát. "K zemi!"
zařval na mě Davis a vystřelil z podvěsného granátometu po útočníkovi
v prvním patře. Vystřelený granát padl do kostela a na výbuch jsme dlouho
nečekali. Rus prolétl oknem, doprovázen plameny a spadl mi k nohám. Ze
vnitř kostela se ozval jekot a pláč. Kdo to je? Pomyslel jsem si. Civilové.
Blesklo mi hlavou. Snažil jsem se rozkopnout dveře, ale nejspíš měly zevnitř
závoru. Z okna nad námi se začínaly valit slabé obláčky dýmu. Kostel hořel.
Křik a pláč zesílil. Zaznělo i volání o pomoc. Ozval se výstřel. Davis
se postavil deset metrů od zabarikádovaných dveří a řekl mi, ať ustoupím.
Věděl jsem, o co se pokusí a rozhodně jsem mu v tom nehodlal zabránit.
Odběhl jsem za roh kostela a sledoval, jak kapitán nabil další granát
do podvěsu. Za ním, v okolí obléhaného Bravo týmu, se ozvalo několik výbuchů
a všechen křik začal přehlušovat motor Black Hawka. Jeden z postraních
střelců měl co dělat, aby udržel nepřítele na uzdě. Rusové začali utíkat
k nedalekému lesu na sever od Mortonu. Davis vystřelil. Granát udělal
ve dveřích díru. Tlaková vlna z výbuchu srazila Davise na zem. Ozvala
se střelba a skrz děravé dveře prolétlo několik kulek. Když střelba ustala,
vrhl jsem se ke dveřím. Nakouknul jsem opatrně dovnitř, jen abych viděl,
jak jeden Rus pistolí bezohledně zastřelil civilistu. Bylo jich tam asi
třicet. Chudáci. Byli i s tím šmejdem u oltáře na konci kostela. Druhý
postával u zpovědnice napravo od nich a nabíjel. To byla moje chvíle.
Namířil jsem a vypálil po něm dávku. Voják se sesul po stěně zpovědnice
a padl za lavice. Nečekal jsem a otočil se na druhého, který stál na místě
jako opařený. Zmáčkl jsem kohoutek a ozvalo se cvaknutí. To Rusovi asi
otevřelo oči a hodil mi ke dveřím odjištěný granát. Odhodil jsem svůj
kulomet stranou a uskočil. Ve stejný moment granát vybuchl. Tlaková vlna
roztříštila již tak chatrné dveře kostela a mne odhodila stranou.
…
Když se kouř po výbuchu rozplynul viděl jsem, jak se na obloze mihnul
Black Hawk a od boku jak mu šlehají záblesky od hlavní dvou M60. Jeho
střelci metali náboje po přeživších Rusech, kteří jak bylo vidět právě
utíkali směrem ven z města. Uslyšel jsem jak na mě Smith mluví, ale jeho
hlas zněl jakobi z dálky. V hlavě mi už přestávalo zvonit a na pravý uch
jsem začínal slyšet. Teď mě taky začala bolet zraněná noha. Pak se za
okny zase objevil vrtulník. Hned jakmile se dotknul země, vyskákali z
něho další vojáci. Smith už na mě zase mluvil. Tentokrát to bylo zřetelnější
a já slyšel, co říká. "Je to OK Richardsi. Ten výbuch ti protrhnul
bubínek u levýho ucha a v noze si měl dvě střepiny od rakety. Za pár dní
budeš zase v pohodě." "Dík Smity" řekl jsem mu. Pak přišel
Miller, spolu se Smithem mě vzali a odnesli ven. Položili mě před hospodu
a já konečně viděl co se děje.
…
Když jsem po dopadu otevřel oči, viděl jsem, že jsem až na pár krvavých
škrábanců na nohou v pořádků. Doplazil jsem se ke stěně kostela. Zatímco
jsem seděl opřený o zeď, stanul přede mnou ruský voják s pistolí v ruce.
Prohodil něco v té jejich hatmatilce a pozvedl na mne svoji zbraň. Byl
jsem bezmocný a mé srdce naplnil strach ze smrti. V tom se ozval ukrutný
řev, při kterém se Rus otočil a následný výstřel ukončil jeho život. Život
posledního nepřítele, který v Mortonu zůstal. Mrtvý Rus se na mne bezvládně
zhroutil a já si začal uvědomovat, že nejsem po smrti. Když jsem ho odvalil
stranou, všiml jsem si ležícího Davise, z jehož hlavně stoupal slabý obláček
kouře. "Tak to bysme měli JB," prohodil, zatímco po jeho čele
tekl slabý pramínek krve. To bylo poprvé, co mě kapitán oslovil jménem.
Došel ke mně a pomohl mi vstát. Lidé již sami z kostela vybíhali a tvořili
kolem nás malý kroužek děkující za záchranu. Davis vypálil do vzduchu
zelenou světlici jako znamení, že je po všem.
…
Na zemi byly dvě těď už prázdný helikoptéry a další dvě přistávaly. Jedna
z nich měla na dveřích nakreslenej velikej červenej kříž. Z ní pak vyskočili
dva saniťáci s nosítkama a rozběhli se směrem ke mě. Pak jsem za sebou
zase uslyšel Simthe. "Odvezou tě vrtulníkem do polní nemocnice. Pár
dní si tam pobudeš a pak se knám zase vrátíš." Potom odešel. Mezi
tím mě saniťáci naložili na nosítka a nesli do vrtulníku. Když jsem všude
viděl tolik kouře a mrtvol, vzpoměl jsem si na bráchu. Doufám, že se mu
nic nestalo. Začal jsem se ohlížet na obě strany, a pak jsem ho zahlídnul,
jak jde s Johnsonem . Volal jsem na něj, ale motory vrtulníku dělali takovej
kravál, že mě neslyšel, ale naštěstí vypadal, jako že mu nic nechybí.
Když mě naložili do vrtulníku a zavřeli dveře, viděl jsem jak Arma přendavaj
z nosítek do pytle a po tvářích mi zase začaly stejkat slzy. Pak se helikoptéra
trochu zatřásla jak pilot zvýšil výkon a odlepila se od země. Naposledy
jsem ještě viděl Armovo tělo. Pak se vrtulník otočil a letěl nad moře.
Když jsme vystoupali výš, objevil se západ slunce. Začal jsem přemejšlet
o tom, co se dneska stalo. O tom, kolik jsem zabil lidí a o tom kolik
jich ještě budu muset zabít, než se odtud dostanu, a taky o tom, co řeknu
rodičům Davea Armstronga, až je potkám. To bylo ale ještě dost daleko.
Jeden ze saniťáků mi píchnul morfium a na mě najednou přišla únava. Položil
jsem se na nosítka a usnul.
…
Bylo po všem. Morton byl tedy nakonec náš. Ale za jakou cenu, přemýšlel
jsem, když jsme s kapitánem Davisem šli k Black Hawkům, kteří se snášely
z nebe. Jeden z nich měl na sobě velký rudý kříž. Hned jak přistál, vyběhla
z něj skupina zdravotníků a sháněla se po raněných. V mysli mi vyvstala
Burnsova tvář. Ten Mexičan, co si ze mě s Kozlowskim pořád utahoval. Vyhrkly
mi slzy do očí, když jsem si připomněl, že je mrtvý. Také jsem si vzpomněl
na svého bratra a na to, že ho nevidím mezi pobíhajícími vojáky. Rozeběhl
jsem se k vrtulníkům a cestou potkal Johnsona. Pozdravil jsem ho a zeptal
se, kde je můj bratr. To se zrovna zdravotnický Black Hawk vznášel k nebi
a letěl k nejbližší polní nemocnici. On jen sklopil oči a po chvíli ukázal
k nebi. "To né!" Zařval jsem. "Neboj, on se z toho dostane."
Řekl Johnson. "Co? On neni mrtvý?" Rozjasnil jsem se. "Proboha
jasně že ne. Nabrali ho zdravotníci. Má poraněnou nohu a je trochu otřesený.
Bude v pořádku." Poděkoval jsem Johnsonovi za tuto zprávu a vrátil
se s ním k Davisovi, který již na všechny čekal u kašny na náměstí. Mezi
tím přistávala druhá zdravotnická helikoptéra. Celá četa se za nedlouho
sešla. Chyběl jen Armstrong, Burns, můj bratr Max a Stuart. Od seržanta
Andersona, který byl v obležení dvou mediků, jež se mu jali ošetřovat
při proslovu rameno, jsem se dozvěděl, že je Armstrong mrtvý. Vykrvácel
po zásahu do nohou. Max byl zraněn šrapnelem po výbuchu rakety. Na naší
straně byl mrtvý Burns, jak oznámil se smutnýma očima Davis. Stuart byl
s poraněnou nohou odvezen do polní nemocnice. "To je teda pěkný skóre,"
řekl sklesle Miller. Všichni jsme se na něj podívali, jestli to míní vážně,
vtipkovat i o smrti svých přátel. Jen pokrčil rameny a sklopil hlavu.
Všichni jsme z toho byli dost přešlí. Zbytek dne přilétali helikoptéry
s vojáky a vybavením pro založení tábora. Večer byli evakuováni civilisti.
Přijela pro ně jedna speciální Mark dvojka k pobřeží. A tak dnešní den
končil. První den války na ostrově, o kterém jsem stále nic nevěděl. Zatímco
jsem stál na pobřeží a díval se na moře, přišel za mnou Jackson. V té
tmě bych ho snad ani nepoznal. Dost mne vylekal. Vzal mě kolem ramen a
řekl. "Tak dnešek jsme si odbyli JB. Jen doufám, že teď přijdou na
řadu jiní. A o bráchu se neboj. Přišla od něj zpráva, že je v pořádku
a brzo se u nás zase objeví." "Díky Davide. Jsem rád, že se
z toho dostal relativně v pořádku," odvětil jsem. "A mám pro
tebe ještě jednu zprávu JB," pokračoval. "A copak to je? Davis
mě snad chce vyznamenat za to, že jsem se tam nechal skoro zastřelit?"
řekl jsem s úsměvem na tváři. "O tom mi neřek, ale mám ti vyřídit,
že spolu máme dnes první hlídku," řekl posměšně. Nedokázal jsem potlačit
smích. Jackson se ke mně se smíchem přidal. Pak jsme se pomalu vrátili
do tábora, kde nás zase čekala práce.
Pokračování příště ...
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|