Autor: Bown & Max
Publikováno: 20. května 2002 |
První povídka
Druhá povídka
Třetí povídka
Polní velitelství
Morton;
Ostrov Everon;
29.8.1985 9:00am
Je to už
dva dny, co jsme zabrali Morton. Za celou tu dobu se Ivan neukázal a hlídky
stále přinášeli další a další nudná hlášení. Jako prozatímní velitel na
Everonu byl Davis, ale brzy ho měl nahradit někdo z Maldenu. Prý přiletí
do dvou dní. Do té doby se máme jen starat o bezpečnost v okolí a dovážené
zásoby. Mimo to se tu v Mortonu odklízeli mrtví a nahrazovala je naše
těžká technika. Dorazilo k pobřeží také na deset tanků M60 a M 113tek.
Dostalo se nám také pocty a velení poslalo i pár dalších vojáků. Asi tak
tři sta. Davis sice pořád řval, že je to málo, ale vypadalo to, že vedení
na něj z vysoka sere. Přeci jen to byl proti nim jen kapitán.
Když jsem se procházel na hlídce, přiběhl ke mně jeden z vojínů, zasalutoval
mi a spustil. "Kapitán Davis vám po mně posílá vzkaz pane. Váš bratr
je prej v pořádku a zítra si přestane válet šunky v nemocnici a obohatí
naše řady." "Díky vojíne, vraťte se k jednotce, ať jim nechybíte."
odpověděl jsem s úsměvem. Voják se na patě otočil, něco zamručel a pomalu
se šoural k nastoupené jednotce. "No vida. Aspoň jedna dobrá zpráva."
řekl jsem si. Naše parta bude kompletní. Hned z první vlny nováčků, jsme
dostali dva, jako náhradu za Arma a Burnse. Jmenovali se Jean Pierre a
Jake Mayers. Pierovi jsme za dobu, co je s námi, neřekli jinak, než Frantíku.
Měl to rád. Byl to sice New Yorčan, ale původně se přistěhoval z New Orleans.
Ne, že by měl problém mluvit anglicky, ale svůj přízvuk nezapřel. Je to
docela veselá kopa a možná proto si ho Miller tak oblíbil. Ale humor není
zdaleka vše, čím Frantík vyniká. Krom vynikajícího posudku, který na něj
dostal Davis a okamžitě se nám s ním pochlubil, má Frantík dost charakteristické
rysy v obličeji. Jeho kompletní vzhled doplňuje zvláštní kombinace krátkých,
černých vlasů a světle modrých očí. Pokaždé, když měl volnou chvíli, zapálil
si cigáro a vypadal spokojeně. Jake je oproti nám všem asi nejmenší v
táboře. Má zhruba pět a půl stopy. Komplex ze své velikosti tedy rozhodně
nemá. Spíš naopak. Je to pěkná bedna, která by se pořád s někým rvala.
Jediná věc, co mi na něm vadí, že je tak ukecanej. To prostě nesnesu.
Když se večer rozjede, jdu radši dobrovolně na hlídku. Tak tihle dva byli
zrovna dnes z rána posláni na průzkum východního perimetru. Davis a Anderson
se starali o to, aby každý v Mortonu dělal, co měl a neflákal se, přičemž
se snažili flákat sami. Jednou jsem je, mám za to, zahlídnul, jak hrajou
šachy a stíhaj u toho kontrolovat, jestli se jim dočasně svěřená četa
nefláká a dělá kliky tak jak má. Dnešek prostě vypadal na další nudný
den. Ale nakonec tomu tak nebylo. K polednímu nás přišel navštívit jeden
ruskej sniper a podařilo se mu odpravit pět vojáků a jednoho zranit, než
si ho podali chlapci v jednom Black Hawku, který se zrovna vracel z průzkumu.
Jeden ze střelců na toho parchanta shodil pár granátů a bylo po všem.
Poraněný voják byl okamžitě převezen na Malden a poslední slova, která
jsem od něj slyšel, byla, že je rád jak se z tohohle bordelu dostal rychle.
Hlídky, které okamžitě po nenadálém napadení vyjely pročesávat okolní
lesy, se vrátily se zprávou, že ruský sniper byl členem speciálního ruského
komanda SpecNaz. Hlavou se mi honilo hodně věcí a teď přibyla další. Kdy
vyrazíme do dalšího útoku a jaký bude náš cíl.
***
Polní nemocnice;
základna u města La Riviere
Ostrov Malden
31.8. 1985
Už je
to čtvrtý den po našem útoku na Morton. Noha se mi hojí rychle, ale na
to ucho ještě pořád neslyším. V nemocnici je jen pár dalších pacientů,
mezi kterými je i Stuart. Medik z bráchovi skupiny. Hned jak ho sem dovezli,
tak jsem ho vyzpovídal, co se dělo na jejich straně útoku. Stu se ukázal
jako skvělej vypravěč a celej příběh mi odvyprávěl asi třikrát. A protože
jsme se skoro furt nudili, tak mi vyprávěl i o jeho životě ve Státech.
Co bude dělat až se vrátí a tak. Některý věci, musím uznat, zněly zajímavě,
zvlášť popis jeho přítelkyně, na kterým si dal zvlášť záležet. Přestávky
v jeho vyprávění nám vyplňovalo poslouchání zpráv v rádiu.
Zjistili
jsme se, že se o naší malé válce dozvěděli i u nás doma. Ve Státech už
lidi věděj, že se tady něco děje a ptaj se, proč bráníme kus šutru, na
kterým žije pár lidí. Což je otázka, na kterou bych taky rád znal odpověď.
Prezident Reagan předal Sovětům prej skoro až výhružnou nótu, ale prozatím
bez jakékoliv reakce. Prostě všechno co jsme se dozvěděli bylo, že nikdo
nic neví a ten kdo ví, že nepoví. Jeden z pacientů, kterýho přivezli včera,
nám řekl, že se už na Everonu vylodila veškerá těžká technika, která byla
k dispozici a letectvo prej poskytne i pár svých A-10. Moc toho ale není,
protože se ve Washingtonu bojej, že tohle je jenom taková šaráda na odlákání
pozornosti, a tak místo nás radši posilujou jednotky v západním Německu.
Což zní vcelku logicky, protože nechápu co nějakej šašek v Moskvě může
na tom ostrově vidět. Ten nově příchozí byl Fred Halloway a dozvěděli
jsme se od něho, že ho zranil odstřelovač, když byl na hlídce okolo Mortonu.
Ale než ho odvezli, tak prý viděl, jak ho dostal střelec z vrtulníku.
Podle jeho slov mu granát zarazil až do zadku.
Akorát,
když jsme se Stuem zahájili křížovej výslech Freda o tom, jak to vypadá
na Everonu a tak, přišel doktor. Prohlídnul mě a řekl, že mě zítra pustěj
zpátky k mojí jednotce. Jen budu mít ještě pár dní lehkou službu, aby
mi pořádně srostl ten protrženej ušní bubínek. Pak se kouknul na Stuartovu
nohu a se slovy "to se nám to ale krásně hojí" se na Stuarta
strašně zazubil. To pro něho musel bejt ještě horší zážitek, než jeho
prostřelená noha. U Freda se zastavil na delší dobu, a potom s pobrukováním
americké hymny někam odešel. Den jsme zakončili Fredovým vyzpovýdáním
a nepoživatelnou večeří, kterou nám přinesla ještě hůř vypadající sestra.
***
1.9.1985
8:45am
Dnes nás
hned po ránu probudil Davisův řev, když nás vykopával z pelechů. "Tak
vstávejte, zatracená bando. Mám pro vás hned po ránu dobrou zprávu. Jedeme
na Figari. Jeden Black Hawk tam viděl formující se ruský jednotky. Tentokrát
to ale bude snazší než minule. Jede s náma šest M60tek a mi sami si povezeme
zadky v M113tkách. Pojede jich celkem pět. Ze vzduchu nás bude krejt jedna
Cobra a jeden z Black Hawků bude nablízku, kdyby někdo z vás dostal víc
olova, než snese." Zatímco jsme na sebe házeli uniformu, Davis odešel
před stany a s někým se bavil. Jake a Frantík měli radost, že přišla jejich
chvíle. Je to jejich první mise. Měli z toho upřímnou radost a já si teprve
teď uvědomil, jak je válka, se vším co k ní patří, odporná. Nikdy totiž
neprobíhá tak, jak by každej chtěl. Z dnešní mise do Figari jsem neměl
dobrý pocit. Rusko nezaútočilo za poslední tři dny, pokud nebudu počítat
včerejšího snipera, tak proč by se mělo najednou seskupovat u Figari?
Přemýšlet o tom však nebylo kdy. Za těch pár minut, které jsem přemýšlel
nad taktikou ruských jednotek, jsme byli všichni připraveni vyrazit. Právě
včas, jelikož Davis opět netrpělivě otevřel dveře a zaburácel do stanu.
"Vám to trvá naházet na sebe pár hadrů. Nezapomeňte se učesat a posnídat,
slečinky." To už jsme kolem něho probíhali a hnali se k připravené
M113tce. Hned jak jsme se s první polovinou naší čety usadili uvnitř pancéřovaného
monstra, zabouchl někdo vrata a náš karavan se vydal na rande s Rusama.
Střelec se po celou dobu netrpělivě rozhlížel a viditelně byl připraven
sejmout cokoli, co se mu nebude líbit. Se mnou se vezl Frantík, Anderson,
Kozlowski a Jackson s Johnsonem. V jednom z dalších transportů byl Davis
se zbytkem. Vysílačka si vesele praskala a sem tam se z ní ozval něčí
hlas, který se ptal na situaci v okolí. Chvíli se nic nedělo a pak, za
vydatného zašumění se ozval seržant tankového praporu, že je klid a k
Figari nám zbývají ještě tři míle.
***
1.9. 1985;
ráno
Probudil
mě hluk rotorů přilétávajícího vrtulníku. Otevřel jsem oči, podíval se
na hodinky a zjistil, že je teprve 7:30h ráno. Otočil jsem se na druhej
bok s tím, že dospím , co jsem včera večer s klukama prokecal. Sotva jsem
zase zavřel oči, zaslech jsem čísi hlas, "Jsem seržant Franklin a
přišel jsem si tu vyzvednout jednoho vašeho maroda……hmmmmm, jak se jmenuje,……..jóóóó
, Richards. " "Tak toho tu máme pane, nejspíš ještě spí, mam
ho dojít vzbudit?", "Ne, tohle vyřídím já.", "Jak
si přejete pane." Sakra. To nemohl přijít o dvě hodiny pozdějc? Stalo
by se snad něco? Zatímco jsem v duchu Franklina proklínal, ozval se jeho
hřmoucí hlas: "Budíček Richardsi. Koukej vstávat." Vylítl jsem
tak rychle, až se mi zamotala hlava a já se skácel zpátky na postel. "No
tak chlape, neválej se mi tu a vstávej. Máš deset minut na sprchu a na
to, abys na sebe hodil nějaký pořádný hadry a nechodil tu s nahým zadkem."
To už se mi podařilo stoupnout si, zasalutovat a říct jen "Ano, pane".
"Tak pohyb, máš devět minut.", "Říkal jste deset…",
"Už jenom osm, koukej dělat. Nemám na tebe celej den, jasný?".
"Ano pane". Prej pár dní lehkou službu. Jestli je tohle lehká
služba, co je teda těžká??? Přemýtal jsem cestou do sprchy. Sprcha byla
fajn. Dopřál jsem si celý čtyři minuty horký vody. Potom co jsem zažil,
bych potřeboval čtyři, ale hodiny. Ještě pořád se mi ve spánku zjevoval
voják, kterýho jsem zabil v hospodě. Stále ten jeho vyděšenej výraz, když
zjistil , že se jeho zbraň zasekla. Byl jsem kvůli tomu třikrát, čtyřikrát
vzhůru. Když to první noc doktor uviděl, začal mi dávat prášky na spaní.
Tak jsem se alespoň pár hodin v klidu prospal.
Přesně za deset minut jsem stál před stanem MASHe. V maskáčích, s M16ctkou
v ruce jsem čučel do útrob Shithooka. Tak piloti překřtili své stroje
CH-47 Chinook pro jejich neohrabanost. Zrovna do něj nakládali bedny s
municí. Opodál stál Franklin, v ruce seznam věcí, tužku a odškrtával si,
co už jeho otroci naložili. Teda nejspíš otroci, podle toho jak na ty
chudáky řval, by mu totiž stačil jedině bič a byl by zněj dokonalej otrokář.
Přešel jsem k němu a oznámil mu, že jsem hotov. "No, to ti to trvalo.
Máš tři minuty zpoždění…", co to je hergot za člověka, "jakmile
skončí nakládání, vlezeš si dovnitř a svezeš se tady se zásobama na Everon.",
"Rozkaz pane."
Nakládání skončilo za hodinu. Tou dobou jsem byl už totálně ohluchlej
a připravenej Franklina na místě zastřelit. Zlatej Davis a jeho věčná
buzerace. To byl učiněnej beránek proti tomuhle uřvanýmu maniakovi s tužkou
a papírem. Jakmile se na palubě ocitla poslední bedna, pokynul mi Franklin,
abych šel dovnitř. Protáhl jsem se úzkou uličkou mezi bednami a lavičkou
a usadil těsně za kokpitem. Piloti spolu s palubním technikem už seděli
na svých místech a dělali předletovou přípravu. Jakmile tenhle jejich
rituál skončil, otočil se na mě druhej pilot se slovy: "Jak se cejtíš?",
"Cítím se trochu divně mezi palivem v nádrži a municí tady, pane",
"Klídek vojíne, nad Everonem už nebudeme mít palivo skoro žádný.",
"To mě mělo uklidnit, pane?" zeptal jsem se a odpovědí mi byl
pouze smích obou pilotů smíchaný s hlukem právě se rozebíhajících motorů.
***
Neujeli jsme
ani sto metrů a ozval se výbuch a země se zatřásla. Naše procesí se zastavilo
a začala se ozývat střelba z kulometů na M113tkách. Z vysílačky se ozvalo.
"…kurva, Rusáci na nás nalíčili past. Je jich tu jak much. Jedním
RPG nám zničili tank. Vypusťte psi. Opakuji. Vypusťte psi…" "Slyšeli
jste? Padejte ven a koukejte se činit. Ivan se nás nemoh dočkat."
okřiknul nás Anderson. Okamžitě jsme otevřeli vrata a vyskakovali z transportu.
Mezi tím se ozývaly další výbuchy. To naše tanky odpověděly na masivní
útok ruských pěšáků. Nad námi proletěla Cobra, která o kus dál svůj kulomet
rozhodně nešetřila. Tanky se rozjely k lesům, z nichž se ozývala střelba.
Zalehl jsem a snažil se zaměřit jednoho z nepřátel. Stejně tak učinili
i ostatní. Leželi jsme kolem transportů, ale Rusové byli na obou stranách
a tak bylo marné hledat bezpečný úkryt. Žádný totiž nebyl. Ozval se další
výbuch, který trochu rozhodil stromky na kraji lesa. Rusové se začali
stahovat. Párkrát jsem vypálil na několik tmavých postav v dáli, z nichž
jedna padla na zem mrtvá. I ostatní se snažili dát Rusům co proto. Několik
kulek rozhodilo kolem mě prach na cestě. Na nic jsem nečekal a zalezl
jsem za naší M113tku. Jak jsem tam tak ležel a vyhlížel další šmejdy na
kraji lesa, uvědomil jsem si, že náš střelec mlčí. Podíval jsem se nad
sebe a viděl, že leží bezvládně na kulometu. Krev z natažené ruky už tekla
až u mě. "Svině!" zařval jsem a vypálil dávku na jednoho z vojáků,
který dost nešťastně vykročil na moment ze stínu. Ozval se další výbuch
a další z našich tanků vzal za své. Pozornost našeho tankového praporu
se přesunula k severovýchodu, odkud se vynořila dvojice tanků T80. Všude
byl cítit ten nepříjemný zápach smrti a kouře. Cobra udělala další přelet,
při němž vystřelila jednu protitankovou střelu. Oba ruské tanky jako na
povel vypustily klamné cíle a raketa detonovala hezký kus nad nimi. Výbuch
jimi jen trochu otřásl, ale jinak nic. Mezi tím se vedle mě svalil Frantík
a začal nabíjet. "Merte! Nečekal sem, že nám daj na prdel už tady."
prohlásil a natáhl náboj do komory. "Tak je to vždycky. Začni si
zvykat Frantíku." řekl jsem a vystřelil další dávku do lesa. "Jak
si vedou ostatní?" zeptal jsem se mezi výbuchem a kanonádou, kterou
spustila Cobra z jednoho z dvou bubnů. Neřízené rakety nadělaly z okraje
lesa měsíční krajinu, přičemž nám několik Rusů vyběhlo vstříc v plamenech.
"Jeden tank jsme jim zničili, ale přišli jsme doteď už aspoň o deset
lidí." Z hořícího lesa vyletěla raketa a pronásledována hvízdotem
narazila do vedoucí M113tky, jejíž střelec to šil okolo jak to jen šlo.
Ve vteřině byla z transportéru hořící pancéřová rakev, z které se ozval
přidušený výkřik řidiče. Střelec byl o kus dál a plazil se od vraku. Někdo
se k němu rozeběhl, ale když probíhal kolem vraku, vybuchla v hořícím
transportéru nějaká nálož, možná granát. Z dvířek přepravního prostoru
se vyvalil ohnivý jazyk a tlaková vlna srazila odhodlaného zachránce na
zem. Střelec po chvíli vykrvácel. Další voják odtáhl svého kamaráda ze
spárů smrti a jeden z mediků ho v bezpečí za druhou M113tkou prohlédl.
Naše M60ky stále jely proti poslednímu, většímu, ruskému odporu, a pálily
z kanónů až z hlavní plameny šlehaly. Kolem ruského tanku vybuchovala
hlína a občasné detonace byly jen známkou toho, že se tank ještě nepodařilo
zničit. Z míst, odkud se náš konvoj přihnal do této pasti, se objevila
Cobra s poslední protitankovou raketou na křídle. Prohnala se opět kolem
lesa a vysypala do něj druhý, plný buben s neřízenými raketami. Pokud
tam ještě nějaký šílenec zůstal, teď už musel být jistě mrtvý. Nedlouho
po Cobře ze stejného směru přilétal Black Hawk. Naše tanky opět vydaly
mocnou salvu, kterážto vyhodila ruský tank a vše, co bylo v okolí, do
vzduchu. To už vedle kolony transportů začínal parkovat Black Hawk a vyskočily
z něj dva páry mediků s nosítkama. Přiběhly k sousední M113tce a za pomoci
dalších dvou vojáků na ně naložily zraněného vojína. Stále se držel za
břicho a křičel bolestí. Z ruského tanku se škrábal popálený voják, ale
sotva doskočil na zem, byl zastřelen. Na druhých nosítkách se již nesl
další poraněný voják. Nekřičel, byl zřejmě v kómatu. Celá záchranná operace
trval maximálně dvě minuty. Ihned po té, co dosedli medici na svá místa
a započali prohlížet raněné, Black Hawk se vznesl a frčel zpět k Mortonu.
Dnes se měla již postavit polní nemocnice i tam. Zásoby na to přivezly
Chinooky už včera. Všichni se teď už dávali z přepadení dohromady a dokonce
už bylo zase slyšet Davisovy pokyny. Naše četa byla v pořádku, ale zbylé
dvě na tom už tak dobře nebyly. Z Gregorovy skupiny zemřeli čtyři následkem
výbuchu jednoho z transportů. Přitom zemřeli jak střelec, tak i řidič.
U nás dostali střelce. Tři byli zastřeleni skoro okamžitě jak vylezli
z druhé M113tky a dva jsou na cestě k nemocnici. Tak znělo hlášení, které
James Gregor, rotmistr naší druhé úderné jednotky, nahlásil kapitánu Davisovi.
"Tak bando." Začal k nám svůj proslov Davis. "Ještě to
neskončilo. Figari je asi tři míle odsud a my máme pořád za úkol ho dobýt.
Takže vlezem zpátky do karavanů a za doprovodu našich zbylých čtyř tanků
jim natrhneme prdel. Pro mrtvé již je na cestě helikoptéra a společně
s ní je na cestě taky další Cobra. Mezitím se ta naše přezbrojí. Otázky?"
Nikdo se neozýval. Místo toho jsme se začali hrnout do transportů. Mrtvý
voják na tom našem byl odklizen na cestu a na jeho místo si vlezl Jackson.
Naše procesí se opět rozjelo k cíli, kterým ještě stále byla vesnice Figari.
Naše řady prořídly a Cobra byla teď asi někde na cestě k nám a - jak jsme
všichni doufali - s plnou výzbrojí.
***
Krátce
po startu, se k naší cestě na Everon přidaly ještě dvě Cobry. Let k Everonu
trval asi hodinu. Když jsme se k ostrovu přiblížili na dohled. Cobry,
do teď držící těsnou formaci těsnou formaci s námi, se odpoutaly a zrychlily.
Pak jsem zaslechl pilota, jak svému kolegovi povída: "Zase chtěj
bejt na zemi první. Parchanti líný. Přál bych jim řídit tenhle autobus."
Druhý pilot pouze lehce přikývl. Čtvrt hodinky na to jsme už přelétávali
nad Mortonem a chystali se na přistání. Pilot zakroužil nad provizorní
stojánkou, aby zjistil směr větru a za obětavého navigování člena pozemního
personálu měkce dosedl na zem. Jakmile palubní technik otevřel nákladový
prostor, vběhla do vrtulníku parta vojáků a začala vykládat zásoby. Vylezl
jsem ven a rozhlídnul se kolem. Na provizorní stojánce stály v řadách
narovnány Black Hawky, Cobry a několik Chinooků. Skoro okolo všech mašin
se motal pozemní personál a prováděl na nich běžnou údržbu, popřípadě
je vyzbrojoval. Hned jsem se začal shánět po svojí jednotce. Přišel jsem
k jednomu technikovi a poklepal mu na rameno. Otočil se na mě s nevrlým
výrazem v očích a se slovy "Co chceš?", "Shánim Davise,
nevíš kde ho najdu?". "Hele mladej, žádnýho Davise neznám. Já
tady jenom pracuju a tý práce je hodně, takže jdi se svejma problémama
votravovat někoho jinýho", řekl a začal se rukama od oleje rejpat
v sundaným motoru jedný Cobry. "No, tak ti dík za radu", odpověděl
jsem mu. Technik jen něco zabručel a vrátil se ke svý práci. Takže jsem
vyrazil dál směrem k městu. Od náhodnýho kolemjdoucího, kterej tu zrovna
jenom nepracoval, jsem se dozvěděl, že tu Davis zrovna není. Mám se ale
nahlásit na velitelství. To bylo zřízený v hospodě, kterou jsme s klukama
měli tu čest z větší části zlikvidovat. Cestou tam jsem měl možnost prohlídnout
si většinu věcí, co sem stačili dovést. Tanky M60, transportéry M113 a
spoustu beden s municí a výstrojí schovaný pod maskovacíma sítěma. Okolo
všeho se motala spousta vojáků, snažící se udržet vše ve stavu bojeschopnosti.
Když jsem došel k teď už bývalý hospodě, všimnul jsem si zatlučených oken
a dveří. Jediný možný vstup byl vchodem, kterým jsme do domu vpadli my,
při útoku na Morton. Ještě tam byla vidět krev těch dvou, jež mě tu načapali.
Při tý vzpomínce mi přeběhl mráz po zádech. Sotva jsem vešel, zastavil
mě nějakej poručík se slovy "Hledáš něco vojáku?", Postavil
jsem se do pozoru a zasalutoval. Pak jsem se představil a řekl mu, že
hledám někoho, u koho se mám hlásit. "Oukej, pojď se mnou."
Zavedl mě do místnosti, kde jsem skončil po výbuchu rakety z RPG. Teď
tu byla spousta stolů a elektrické topení příjemně hřálo. Všechna okna
byla zatlučena dřevem a přes ně byly ještě daný kovový pláty kvůly sniperům.
Poručík mě vedl řadou stolů. Arrons, tak se jmenoval můj průvodce, mě
zavedl k jakémusi plukovníkovi. "Pane, dorazil ten vojín z Davisovi
čety". Plukovník se na mě otočil, měl krátce střižené černé vlasy,
zjizvený obličej a jeho hnědé oči si mě právě přeměřovaly. "Fajn
vojíne, Davis se svojí četou vyrazil ráno na Figari. Takže se tady zatím
zorientuj, zajdi si do jídelny na oběd a zítra tam vyrazíš s posilama.
Teď si dej odchod." "Rozkaz pane," odpověděl jsem a vyrazil
ven. Když jsem se podíval na hodinky, viděl jsem, že je kolem poledne
a můj žaludek se už taky začal domáhat nějakýho jídla. Tak jsem se vydal
hledat něco, kde se můžu najíst. Našel jsem jídelnu, dal si oběd a konstatoval
jsem, že se armáda rozhodla neverbovat lidi, co uměj vařit. No, ale alespoň
jsem už neměl hlad. Sbalil jsem svoji pušku a vyrazil hledat obydlí naší
čety. Cestou jsem se zeptal jednoho vojína, a ten mi řekl, kde to najdu.
Když jsem ke stanu došel a otevřel dveře, zjistil jsem, že kluci odtud
vypadli ve spěchu. Kavalce rozházený, po zemi se povalovaly různý části
výstroje a tak. Našel jsem dva volný kavalce na protější straně našeho
stanu. Když jsem k nim došel, zjistil jsem, že jeden z nich je už pro
mě rezervovanej , protože vedle něj ležely moje věci. Položil jsem se
a pušku opřel o stěnu tak, abych na ní dosáhl. Tohle nám v přijímači pořád
a důrazně kladli na srdce. Zavřel jsem oči a usnul.
***
Projeli jsme
údolím mezi dvěma lesy, které ještě před několika minutami byly plné našich
nepřátel. Nechávali jsme za sebou spoustu mrtvých a na další řádění jsme
se právě připravovali. Minuli jsme opuštěný dům a Figari se konečně objevilo
na dohled. Na planině zalité sluncem se proháněli dvě T80tky a BMPčka.
Nejspíš jejich zbylá technika už někam stačila odjet. Přepadení jim možná
mělo dát jen dostatek času, ale kdo ví, taky tady nemuselo být nic víc
než teď a piloti z včerejší hlídky měli na mysli jen početnou bojovou
skupinu vojáků. Tu už jsme měli snad za sebou. Tohle všechno se mi honilo
v hlavě, když se ozvalo zadunění tankových děl. Dva naše tanky se zastavily
nalevo od kolony a vypálily uvítací salvu. Další dva pokračovaly v doprovodu,
ale jakmile se z domů začala ozývat první střelba, zastavily a vypálily
v odpověď. V tom se z východu přihnala Cobra a jedna z T80tek na ní začala
otáčet věží. Piloti však odpálili protitankovou střelu, která při kontaktu
s cílem okamžitě vybuchla. Páncéřování se rozletělo do všech stran a z
díry se vyvalil mastný dým. BMPčka na nic nečekala a zatímco se náš transport
zastavil, abychom mohli opět vyběhnout do akce, trefila jednu M113tku.
Ta střele odolala, leč praskl jí pás a stala se imobilní. To už střelci
měli co dělat a stříleli po všem, co by mohlo pocházet z Ruska , leč po
incidentu v lese se krátily zásoby munice. Naše skupina konečně celá vylezla
a Jake vytáhl z nákladového prostoru LAWku. "Střílej Mayersi!"
Křičel Anderson a vypustil dávku po jednom Rusovi, co zrovna vystrčil
hlavu z okna. Jake roztáhnul svou zbraň, zacílil na jedno BMP a vystřelil.
Z raketnice se vyvalila hromada kouře. Svůj účel však raketa splnila.
BMP se převrátilo výbuchem na střechu. Vyvstal však problém, co teď. Rusové
se zjevně nechtěli Figari vzdát zadarmo. Kolem nás vybuchoval skoro každý
čtvereční metr. V tom Anderson zavelel. "Kupředu!" Nepřátelská
střelba nás sice držela pořád pěkně při zemi, ale naše M113tky se rozjely
na návštěvu do vesnice. Deseti vojákům se podařilo za transportéry dostat
mezi domy. My ostatní jsme se chvíli plížili, ale střelba se po chvíli
soustředila na naše střelce na transportérech, kteří pro Rusy v tuto chvíli
představovali rozhodně daleko větší nebezpečí, než 26 šílenců s M16tkama
v rukou. Ozvala se další salva našich tanků a jednomu z domů se rozpadla
střecha a nejspíš zasypala pár ruských bojovníků. Cobra se také nechtěla
nechat zahanbit a tak při každém přeletu roztočila svůj rotační kulomet.
Naše skupina se u prvních domů rozdělila na dvě. Jedné velel Davis a druhé
rotmistr McGregor. "Zvláštní. Za celou dobu ve Figari se Davis ani
neozval." "Tak bando. Koukejte dělat to, co sem do vás cpal
v táboře. Co výstřel, to mrtvola, jinak je mrtvola z vás. A nešklebte
se. Bude hůř." Zařval Davis. "Kozlowski! Vysílačku!" Kozlowski
se okamžitě přichomítnul a sundal ze zad krabici se sluchátkem. Kapitán
dal příkaz k útoku i druhé skupině. Mezitím na cestě vybuchl jeden z našich
tanků. Ty se totiž zrovna začínaly vrhat do boje s BMPčkem a zbylým tankem.
Transporty odváděly dobrou práci a na Davisův příkaz se začaly stahovat
na druhý konec Figari, aby nepřítele odřízly. Z rádia se ozval vychrchlaný
hlas seržanta velícímu tankovému praporu nebo tedy toho, co z něj zbylo.
"Nemůžeme sejmout ten zatracenej tank. Je někde mezi barákama a zdá
se, že nechce vystrčit nos. Je to na vás chlapci. A snažte se, nechci
přijít o další tank." Davis jen suše pokrčil rameny. Mezi tím se
komando deseti odvážlivců propracovalo k jednomu domu na okraji Figari
a důkladně ho vyčistili od všech nepřátel. Teď měli vynikající přehled
o to, co ten poslední tank předvádí. Skryt mezi domy ostřeloval právě
naší pozici za domem, aby nikdo z nás nevylezl z úkrytu a kdyby, tak aby
nám tu blbou palici ustřelil. O našich deseti statečných však nevěděl,
a to mu bylo osudným. Při výbuchu, který rozmetal poslední ruské BMP na
kusy, se rozeběhli směrem k tanku. Až na jednoho se rozmístili cestou
k tanku a pokusili se svého posledního přítele ve zbrani krýt střelbou.
Nebylo to však příliš třeba. Polovina domů byla již opuštěna a jejich
nájemníci byli teď někde před našimi transporty a litovali, že své úkryty
opustili. Davis stále vystrkoval hlavu zpoza rohu a sledoval počínání
naší skryté jednotky. Když po další dávce z ruského kulometu odpadl kus
rohu, náš kapitán již nevypadal, že by se chtěl podívat znovu. Místo toho
jen zaklel a dal rozkaz se posunout blíž ke středu. To už ale vyvolený
hrdina hodil M16tku na záda, vyšplhal na zadek ruského tanku a klekl si.
Strhl ze sebe granát a jeho pojistku si dal do úst. Lehce trhl, aby ho
odjistil. Ještě stále však držel hlavní pojistku. Dlouho nečekal a s notnou
dávkou šikovnosti otevřel poklop tanku. Pustil pojistky na granátu. Ta
z něj v mžiku odlétla někam stranou a on vhodil svojí nadílku dovnitř.
Ihned po tomto nelehkém úkonu se odkulil z tanku pryč. Za moment se ozval
přidušený výbuch, tank nadskočil a na zdviženém poklopu se objevil krvavý
flek. Davis se podíval, co se to tam stalo a prohlásil. "No, tak
ty už to nerozchoděj. Jdeme." zavelel okamžitě a naše skupina začala
obíhat podél stěny jeden ze dvou posledních, obranyschopných obydlí. Kozlowski,
Davis a Smith se drželi vzadu. První šel Anderson, za ním já a pak Jake
a tlusťoch Miller. McGregor a jeho muži běželi na zběžnou prohlídku ostatních
domů, jestli v nich není co zastřelit. Dům byl malý, přízemní a celý takový
nějak na spadnutí. Asi jako všechny domy ve Figari. Jen nevím, jestli
tak vypadaly před tím nebo po tom, co jsme sem přijeli. Aby toho nebylo
málo Anderson odjistil jeden granát a vhodil ho ladně jedním oknem dovnitř.
Výbuch domem trochu otřásl a z okna se vyvalil oblak kouře, který následoval
ukrutný řev zasaženého vojáka. Já a Jake jsme vrazili dveřmi dovnitř a
uviděli na zemi se plácajícího se Rusa, kterému výbuch utrhl nohu a poškádlil
vnitřnosti. Zatímco Jake nakoukl do další místnosti, která mohla snad
někdy připomínat kuchyň, milosrdně jsem umírajícího zastřelil. Miller
zatím odjistil granát a po vzoru seržanta Andersona ho vhodil do druhého
okna. Výbuch udělal do dveří pokoje pěknou díru a já skrze ní vysondoval,
že nikdo uvnitř nebyl. "Je tu čisto ozvali jsme se s Jakem současně."
"Tak se nezdržujte a jděte navštívit i ten druhej barák. Pořád tam
prej někdo střílí z okna a naše chlapce u 113tek už to nebaví." Nečekali
jsme a běželi vykonat Davisův rozkaz - zlikvidovat poslední odpor. Miller
nakouknul oknem do malé předsíně a řekl mi, ať rozrazím dveře, že to tam
trochu pokropí. Jake se přikrčil u vchodu a rozhlédl se po okolí. Ve chvíli,
kdy jsem pažbou své pušky rozrážel již tak dost zničené dveře, mluvil
něco o podobnosti krajiny s jeho domovinou. Dveře se rozlítly dokořán
a Miller tam pustil pár ran z M60tky. Nikdo tam nebyl, ale za to veškerá
střelba utichla. Zatímco jsem se chystal vběhnout mírně přikrčen do místnosti
se zbytkem jakéhosi gauče a zničené televize, postavil se Miller k okraji
dveřního rámu a lehce se naklonil do místnosti. Poklepal mi na rameno,
což byl signál pro mě, že místnost je zatím prázdná. Jake nás zatím kryl
stále zezadu. To kdyby měl ten Rus, po kterém jsme šli, tolik štěstí a
dostal se nám do zad. Vběhnul jsem do pokoje a zalezl za gauč, z kterého
nepříjemným způsobem vyčuhovala péra na všechny strany. Za zády jsem měl
stěnu a před sebou výborný přehled o dvou zavřených dveřích do zbylých
místností. Miller popošel k levým dveřím a schoval se za roh. Jake zaklekl
proti nim a čekal, až se Miller rozhoupe a vykopne je. Než se to však
mohlo stát, udělal to nějaký Rus za něj. Ozval se slabší výbuch a dveře
vyletěly z pantů rovnou na Jaka. Ten překvapením stiskl spoušť a jeho
salva kulek se zabořila do dubového dřeva, které ho hned na to srazilo
k zemi. Miller byl stržen na zem tlakovou vlnou a při pádu na zem došlo
k poškození pásu s náboji. Ten teď groteskně trčel z M60tky, jako by tam
snad ani nepatřil. V celém tom zmatku jsem postřehl koutkem oka, jak se
otvírají dveře druhé místnosti a vychází z nich Rus. Od boku jsem zamířil
a vypustil jeho směrem smrtící dávku kulek, které z jeho uniformy nadělaly
jen cáry hadrů. Miller se pomalu zvedal a už nadával na všechny výbušniny
od Semtexu po C4. Zatím se Jake pomalu hrabal z pod těžkých dveří a kouř
z levé místnosti prořídl. To už jeden aktivní ruský voják vypálil salvu
na můj gauč. Stihl jsem se jen lehce za něj přikrčit, ale nebylo mi to
nic platné. Ač dost ran šlo mimo, dvě kulky mi vrazily do neprůstřelné
vesty a já se sesul ke zdi za gaučem, přičemž jsem začal lapat po dechu.
Miller v tu dobu už řešil rébus s názvem přebíjení kulometu, ale kvůli
náhlému výstřelu si uvědomil, že na to není čas. Kulomet zahodil a vytáhl
pistoli. To už se zjevně poslední nepřítel Figari, schovaný za vanou,
odhodlal vystřelit po Jakovi, který se stále plácal s dveřmi na zemi.
Dost kulek zadržela dřevěná deska, ale přesto se jedna zaryla Jakovi do
ruky. Miller neváhal a ve chvíli, kdy slyšel nabíjet Rusa svůj Kalashnikov,
vtrhl do místnosti, dal mu pistoli k hlavě a bezlítostně stiskl spoušť.
Voják jen stačil vytřeštit oči, a pak se už jeho tělo svezlo do převrácené
vany, která mu posloužila jako úkryt před výbuchem. Netrvalo dlouho a
chytil jsem dech. Trochu jsem se zakuckal a začal se ohmatávat, jestli
mi něco nechybí. To už se k nám do baráku nabalíkoval i Anderson a, co
bylo hlavní, medik Smith. Ten s Millerovou pomocí odstranil ze zraněného
Jaka dveře a věnoval se jeho zranění. Smith se podíval mým směrem a já
mu krátce pokynul rukou, že jsem OK a není třeba se o mě postarat. "Snad
jen kdybys mi chtěl nabídnout svoji neprůstřelnou vestu." doplnil
jsem svůj posunek. Smith se usmál a začal obvazovat Jakovu ruku. "Je
to čistej průstřel hochu, nic extra." Seznámil Smith se zraněním
těžce oddychujícího Jaka. Miller se teď soustředil na opravu své odložené
zbraně. Musel pás povolit a posunout o pár kulek dál. Vše se zdálo být
v pořádku, ale pro jistotu vystřelil do již tak děravého gauče. Anderson
vše se zájmem pozoroval a když jsme před ním byli opět všichni na nohou,
pronesl k nám. "Tak jsme dostali pod kontrolu Figari. Zbyly nám tři
tanky a dvě a půl 113tek. Cobra se vrací do Mortonu a vy se tu zatím porozhlídněte
a najděte si dobrý místo na přenocování, protože jsme tu dnes přes noc.
Je možný, že se Ivan vrátí, ale nikdo si to po dnešním výprasku nemyslí.
Ty Mayersi počkáš na Black Hawka a vrátíš se s nim do Mortonu. Neboj,
nepojedeš sám, to bychom ti přece nemohli udělat. Poveze se s tebou ještě
pár dalších, který tohle rodeo přežili. Pokud nic nemáte, dejte se do
práce." Jake hlášení vyslechl trochu sklesle, ale nemohl s tím nic
udělat.. Zatímco jsme se hrabali z baráku ke zbytku vojáků, kteří již
pilně pracovali na provizorním opevnění, přilétal jeden Black Hawk s rudým
křížem na boku. Jake jenom pokrčil rameny a popřál nám tu hezkou noc.
Na cestě se ze směru, kterým přiletěl Black Hawk přihnal jeden truck s
vybavením. Řidič dával svým kouřením a sledováním našeho vykládání zásob
zcela jasně najevo, že se nikam nežene. Přesto na nás občas zahalekal
něco ve smyslu, proč nám to tak dlouho trvá, když je nás tu na to tolik.
Sotva dokouřil svojí cigaretu Lucky Strike, vynášel jsem s Millerem poslední
bednu s municí. Řidič nečekal, naskočil do vozu a už si to hnal zpět do
Mortonu.
Jak jsme se tak při opevňování bavili o našich zážitcích z útoku na Figari,
začalo se pomalu stmívat. Frantík se stále chlubil, jak dostal poslední
ruský tank a dokonce jsem se od něj dozvěděl, že i sám Davis mu za to
děkoval a plácal ho po rameni. Něco takovýho snad nikomu z nás nikdy neudělal.
Frantík byl tak chvíli středem našich posměšků s námětem prdelolezectví.
Všichni jsme se prostě dost nasmáli. Davis, Anderson a McGregor byli u
vysílačky a pořád se tvářili vážně. Miller se držel stranou nás všech
a s nikým od akce nepromluvil víc, než "Ano pane. Ne pane. Rozkaz
pane." Asi ho trochu vzalo, jak vystřelil tomu Rusákovi mozek z hlavy.
Ani se mu nedivim. To by asi vzalo každého z nás. Než jsme se odebrali
k nočnímu odpočinku, ozval se celé skupině seržant Winters, že máme o
jeden tank víc. Když jsme se na něj všichni udiveně podívali, zřejmě pochopil,
že nemáme tušení, o čem mluví a tak dodal. "Podařilo se nám s chlapama
vyčistit trochu ten ruskej tank a zjistili jsme, že všechno, až na řízení,
funguje." Z našich řad se ozvalo něco jako jásot smíšený s výsměchem
a začali jsme se cpát na lůžka, někteří dokonce pod stany. Ulehal jsem
opět s jednou bojovou zkušeností navíc.
Ze spánku mě vytrhla až série výbuchů. Okamžitě jsem šátral po pušce a
najednou slyším. "Minomety!"
***
Pokračování
příště ...
Bown
& Max
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|