Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Operace Flashpoint - povídka #2 - část #2

Autor: Longsword
Publikováno: 27. srpna 2002

První část
Třetí část
Čtvrtá část
Pátá část

Šestá část

Když jsem se pak zase odplížili do bezpečí Gravete ohlásili jsme stav našemu severnímu kontaktu zvanému "kuna". Dotazem u "jezevce", nejjižnějšího kontaktu, který byl ještě slyšet, jsme se ujistili, že od něj tato kolona nejede. Znamenalo to jediné, Rusové obsadili jedno z přístavních měst a v tomto případě tu musel být Morton. Druhým přístavní městem totiž byl Saint Pierre a tam byl "jezevec", tam tudy ruské hlídky po přepadové akci ze včerejšího dne pouze projížděli a neudržovaly stálou posádku.
Možná díky tomu, že nebyl v přímém ohrožení měl "jezevec" více času přemýšlet a když byla chvilka volná a žádné ze stanovišť se nehlásilo začal rozvíjet zajímavou myšlenku.
"Pánové, nechci sýčkovat, nebo blbně šťourat, ale nepřipadá vám divný, že ještě žijeme?"
"O čem to plácáš?"
"No, no jen, že už půl dne skoro bez omezení zaplňujeme éter vysíláním na otevřené frekvenci a ani amíci ani Ivani nás zatím nezaměřili."
"Asi je tu pro ně nevhodný terén… ." Zafilozofoval "kuna".
"No tak to ses asi narodil včera, ne? Už za druhé světové, před čtyřiceti lety, byli schopni náckové zaměřit vysílačku během sotva deseti minut a nalézt do čtvrt hodiny. Myslíš, že ani bílí ani rudí se to ještě nenaučili? Tak takovou blbost jsem neslyšel od dob kdy jsem se dověděl že děti nosí čáp."
To mělo svou logiku a v tomhle světle se zdála naše existence opravdu záhadou. Ani jeden z nepřátel by nenechal tak důležitou zpravodajskou zbraň bez povšimnutí. Vždyť například informace, kterou jsme předali "kuně" mohla mít pro Američany cenu celé té kolony ve zlatě. S velkou pravděpodobností nás již dávno měly obě strany zaměřeny a bylo jen otázkou chvil, kdy se z nebe snese helikoptéra s výsadkáři a naše vysílání umlčí.
Jaké bylo naše překvapení, když i po probdělé noci v krytu daleko za městem se žádná nevítaná návštěva neobjevila. Udržovali jsme sporadické vysílání celou noc, vždy jeden z nás přeběhl nechráněný prostor a ohlásil všem, že jsme zatím naživu a ostatní nám potvrdili, že ani u nich se nic nezměnilo. Každý z nás se upřímně bál o život a i já bych radši vyměnil novinářský průkaz za neprůstřelnou vestu, ale jak se blížilo ráno a stále se na nás nesnesla žádná katastrofa, začínali jsme doufat, že "jezevec" opravdu pouze sýčkoval.
Dopoledne jsme byli všichni již tak unaveni, že jsme pokračovali stejným způsobem jako v noci. Nepřátelé naštěstí také svoji činnost zmírnili, takže se po dvou krušných dnech blížil jeden odpočinkový a nebylo co hlásit. Jako na zavolanou ještě celý ostrov zahalila hustá mlha, v těchto dnech nezvyklá, a silně se ochladilo, dalo se mnohem lépe odpočívat.
"Tiše." Můj průvodce co mi překládal mluvil anglicky s dost hrozným přízvukem, ale tohle byl akcent jak noha.
Vytřeštil jsem oči a čelem narazil na tlumič/hlaveň Hecker Kochu chlápka v černí kombinéze, který se nade mnou skláněl. Většina ostatních se nepokoušela ani dýchat, protože i na ně mířila hromada hlavní.
Málem jsem se posral.
Byla to americká průzkumná jednotka ze SEALu. Proplazili se kolem celého pobřeží, kolem Meaux dokonce částečně pod vodou, a až tady se odvážili podívat se i do vnitrozemí.
"Jaký je váš úkol?" Novinářské srdce se mi vrátilo z kalhot zpět.
"A to si myslíš, že ti řekneme? Nejsi ty tak trochu na hlavu?"
"Vlastně … máš pravdu, na to bych se asi ptát neměl." připadal jsem si jako elév.
"Neměl, ale hledáme partyzány, potřebujeme co nejvíce informací o tomhle zatraceným kusu skály a hlavně o těch rudejch parchantech. Nevíš o nějakých?"
Musel jsem v tu chvíli vypadat opravdu k smíchu.
"Co se tak blbě šklebíš?"
"Kolem tebe pobíhá celá banda partyzánů!" teď zas vypadal ten chlápek s pomalovaným ksichtem jako pitomec.
"Tohle jsou partyzáni? Si ze mě děláš kozy, ne?" Přeložili jsme tu větu všem domorodcům a ti se obrátili na "romáka".
"Ukaž jim to." rozhodli. A když ten muž viděl hroby, stopy po střelbě, a krvavé skvrny na trávě, které se díky vlhkosti až nyní, po dvou dnech, vsakovaly, pokýval hlavou a odplivl si.
"To je slušnej bordel… ." Nejsem moc zběhlý v jižanských přízvucích a tak jsem tuhle větu přeložil jako pochvalu a obdiv.
Během několika chvil jsme se dověděli v zásadě to, co nám jako přímý přenos odvysílal "kuna", ale vzájemným mrkáním jsme neprozradili, že máme i jiné zdroje informací. Byl to tvrdý a krušný boj, zraněných a mrtvých bylo na desítky a většina těžké techniky byla poškozena či zničena. Vypadalo to, že tento ostrov Američané neudrží, na druhou stranu jsme se dověděli potěšující zprávu, že na Maldenu je situace naprosto opačná, tak už po Ivanech nezbyl málem ani puch. Tam jim přístup k letišti odřízli a ničili poslední opevněnou základnu v Lolisse.
"Proč vlastně tohle šílenství začalo?" Tahle otázka měla asi přijít na přetřes jako první, ale i teď se zdála více než aktuální.
"Vy to vážně nevíte?"
"A proč bychom se jinak ptali, zelená hlavo? Aby řeč nestála?"
"No promiň, jen mě překvapilo že nevíte, že chodíte po nejdražší hroudě jaká se v oceánu nachází a čouhá nad hladinu."
"Máš pro nás ještě další hádanku, nebo konečně řekneš o čem to tu mluvíš?" Mít teď v ruce klacek, tak toho chlápka zatluču do země až po uši.
"No promiň. Všude kam se podíváš je jedno velké naleziště diamantů, sotva dvacet metrů pod tvýma nohama je tak za sto miliard babek šutrů, celé tohle souostroví je bohatší než Brunejský sultanát."
Zaražený dech ze mě dostal až pořádně velký lok slivovice, donedávna nejdůležitějšího a nejdražšího vývozního artiklu.
"Tak co je? Já mu nerozuměl!" strkal do mě můj průvodce a já se teprve několikátou herdou do zad probral.
"Jak je to se státním uspořádáním tohohle souostroví?" zeptal jsem se.
"Proč?"
"Neptej se a odpověz. Máte tu nějakého prezidenta, krále, místodržícího, guvernéra, či tak něco? Nějaký parlament, sdružení starostů, nebo jiný státní orgán?"
"Technicky vzato je tohle souostroví součástí České republiky, tedy po správní stránce. Územně patříme … no to je otázka. Tady v Beringově moři patří všechny ostrovy buď Sovětskému Svazu nebo Spojeným státům. Maldeny kdysi patřily k Aljašce, ale v kupní smlouvě mezi Ruskem a Amerikou se o ní nezmiňuje ani jedna strana, takže je v zásadě mezinárodním územím bez příslušnosti. A proč se na to , kruci, ptáš?"
"Protože už vím o co tu jde. Vzpomínáš jak tu asi před měsícem jezdili ti pošukové z Mezinárodní geologické společnosti OSN?"
"Ta banda zhulenejch hipíků? No a co?"
"Tak už vím z čeho byli zhulení, tady všude pod náma se nachází nosná skála, nejbohatší zdroj diamantů na světě. Jihoafrická republika se může jít klouzat."
S Americkými vojáky jsme užasle zírali jak ta banda začala brebentit, jásat, plakat, vztekat se. A když s tím divadlem skončili a dohodli se začali zase překládat.
"Takže Amíci i Rusáci tu jsou proto aby to všechno vytěžily a nás hnali žebrotou, co?"
Bylo mi v tu chvíli úplně blbě, tohle bylo asi jediné vysvětlení. Ti dva se prostě pobijou o to, čí ty ostrovy jsou a protože držení je půlka vlastnictví, u mezinárodního soudu mají pak dost času na vyjednávání. A současně už můžou začít s těžbou. Tím pádem nepoužívají žádnou těžší techniku a tím pádem je jasné, proč tu jsou obě bandy tak "nalehko" bez radarů, zaměřovacích vozů, technické podpory. Rusové se to dověděli ze špionáže a proto vzali jen to nejnutnější a vyrazili. U Američanů to pravděpodobně prosáklo z New Yorského sídla OSN (tam se nikdy nic neutají), takže i ti hned vzali pár letadel techniky a valili sem. Pravděpodobně do dvou týdnů tu bude voda plná ruských ponorek, hladina přecpaná americkými letadlovými loděmi s doprovodem a vzduch letadly obou stran.
Tedy jestli do té doby nezasáhne nějaká vyšší moc (a abych se přiznal nevím jaká by to mohla být, když Rusové jsou ateisti a Američané věří jen v jedinou modlu a to jsou prachy).
Když se potkají dva mlýnské kameny tak to obilí uprostřed má smůlu, domorodci nemají moc šancí.
"To si nenecháme líbit. To ti parchanti těžce zaplatí!"
"Kteří?" Když už nic jiného, tak Američani nechali obyvatelstvo naživu, takže byli menší zlo, než Rusi.
Opět proběhla dlouhá hádka jejíž obsah jsem lapal jen podle množství slov které jsem znal (tedy většinou sprostá slova) a pokoušel se to přeložit vojákům, kteří kolem lelkovali a odpočívali po docela namáhavé cestě.
"Musíme se spojit se všemi starosty z ostrovů a ti rozhodnou, jestli budeme s Američany spolupracovat, nebo budeme hrát plně na své triko. Pak jim dáme vědět."
"Je vám jasné, že vaše správní vedení v Evropě je v područí Ruska, takže bude pro spolupráci s nimi?"
"Ano, to je jasné, ale pokud sis nevšiml, tak my jsme tu všichni politicky nespolehliví jedinci a tím pádem se můžeme rozhodovat sami. Například se můžeme rozhodnout vyhlásit plnou samostatnost."
"A celý svět se vám vysměje!"
"To je možné. Proto chceme dobrého velvyslance a to budeš ty."
"Počkej, brzdi! Za prvé, nejste usnášeníschopná politická síla. Za druhé neexistuje způsob jak tohle prosadit v kterékoliv instituci. A za třetí, zeptal se mě někdo jestli to budu vůbec chtít dělat? Nezapomeň, že jsem novinář a že nejsem ani občan tohohle státu."
"Od teď máš druhé občanství."
"Ale houby!" štěkl jsem. "Nejste žádný pravomocný orgán! Nemůžete mi udělit občanství něčeho, co nefunguje, neexistuje a nikdy existovat nemůže!"
"Neboj se, jsem asi poslední zástupce místního zákone, ne?" "rosomák" se na mě podíval pohledem, který nevěstil nic dobrého. "To znamená, že přebírám pravomoc nejvyššího nadřízeného a to je policejní ředitel. Jako takový mám pravomoc udělit i občanství cizímu státnímu příslušníkovi, který o to požádá. A ty jsi právě oficiálně požádal."
"O nic jsem nepožádat!"
"Požádal!" byl v tu chvíli větší než hora a člověk mu jen ztěží mohl nějak odporovat.
"No dobře, tak požádal. I když si myslím, že to je do nebe jdoucí šaškárna. Kolem zuří válka kvůli pár praštěným šutrům, který nikdo kromě několika zhulených pošuků neviděl, střílí se tu lidi na počkání, všechno tu jde do sraček a vy mě tu nutíte dělat tomu ještě herolda … ."
"Naprosto správně." Zazubil se. "Ty teď půjdeš k amíkům. Řekneš jim, že tyhle ostrovy jim nepatří, ale že jsme ochotni je akceptovat jako spojence v případě, že splní naše podmínky. Na výměnu jim nabízíme právo těžby na jimi vybrané lokalitě mimo obytné zóny."
Ono se to sice lehce řeklo, ale o to hůř udělalo. Vojáci mě vzali mezi sebe a v docela ostrém tempu jsme se vydali k moři. Proklínal jsem každou vykouřenou cigaretu a vypité pivo, protože sotva jsme doběhli k vodě, studené jako led, běželo se dál a mě už začínali lézt plíce skrz hrudník. Jakmile jsme se dostali na dohled hlavní cesty k letišti všichni vojáci jako na povel padli do vody a plazili se v ní.
"Vy jste se zbláznili! Vždyť zmrznu!" prodrkotal jsem mezi zubama.
"Neboj, je to jen tak kilák a půl, za hoďku se zase zahřeješ během."
Nebyla to vůbec lákavá vyhlídka, ale vrátit se už nešlo. Po několika minutách jsem už z rukou měl zmrzlé pahýly a hrozilo nebezpečí, že si nějaký ten prst urazím o ostré hrany korálů. SEAL se klidně a naprosto strojově platili dál bez jakékoliv stopy či známky únavy.
"Uděláme přestávku." Škemral jsem mezi tempy.
"Až támhle v křoví." Celé moje tělo se upnulo k malému chomáčku větví na dalekém obzoru stovky světelných let daleko a přeci ve vzdálenosti, kterou bych normální chůzí ušel za pouhých pár sekund.
Tělo přestávalo poslouchat mozek a samo se vydávalo na tu cestu.
"K zemi!" strhl mě velitel. "Chceš nás všechny zabít?"
Něco jsem zablekotal a bylo štěstí, že mě neposlouchal, protože bych asi nedokázal vysvětlit co to bylo. Rukama ukázal nějaké znamení a dva muži si mě vzali mezi sebe a víceméně se mnou posunovali jak se zraněným až do chabého krytu ostružin.
"Hlídka." jen z pohybu úst jsem vypozoroval co mi chce voják vlastně říct. "Musíme je sundat."
Muži byli zahrabáni v písku tak, že by si jich člověk všiml až ve chvíli když by na ně šlápl. Ruská hlídka šla tak těsně kolem mě, že jsem si na ně mohl šáhnout. Dva ze tří mužů na hlídce už nestačili dokončit svůj rozhovor, když je sejmuli náhle se vztyčivší postavy. Třetí měl dost času aby sáhl po zbrani, ale pak se mu obličej roztříštil hned několika kulkami na beztvarou rudou hmotu. Ani jeden z nich neměl čas si uvědomit, že zemřel, na zem dopadli jen mrtvoly.
Celá akce netrvala snad ani desetinu sekundy, ale mě se zdála věčností. Jako bych viděl zpomalený záběr sportovní akce.
Když vojáci schovaly mrtvoly do křoví kde je šikovně zamaskovali pískem a já se dostatečně vyzvracel z pohledu na zbytky obličeje toho třetího, vydali jsme se na další cestu.
Nevypadalo to dobře, čím blíž Meaux jsme byli, tím hustší byly hlídky a tím více techniky se v okolí pohybovalo.
"Předtím tu nebyla ani noha." Divil se velitel a já jen kroutil očima, protože hlavou jsem už nevládl.
"Tohle je jedna ze dvou přístupových cest k Saint Philippe, tak se nediv!"
Vylezli jsme z vody a schovali se v lese jižně od města. Velitel mi dal dalekohled a sám s muži shodil veškerou nepotřebnou zátěž (když jsem se posléze pokoušel jeden z jejich balíků zvednout málem jsem si strhal záda, můj obdiv k těm maníkům ještě vzrostl). Pak si udělali malou poradu ohledně průzkumu města.
Podle mého i velitelova pozorování se v Meaux nacházely dvě BVPčka a celkem tak třicet až pětatřicet vojáků, pětinásobná přesila. Nebylo možné se přes městečko dostat nepozorovaně, protože nejméně deset vojáků v dvojicích obcházelo celé okolí a obejít je bylo tím pádem stejně nemožné.
"Vyčistíme to tu!" radši jsem se neptal co tím ten chlápek myslí, ale když mi vrazil do ruky Glock pochopil jsem to naprosto přesně. "Támhle u náklaďáků mají bedny s municí, doufám, že tam budou i bazuky na ta BVPčka, jinak je budeme muset podminovat. Je tam jednotka SpecNaz, ty musíme vyřídit první, to si vezmu na starost já a seržant, každý z vás bude mít jednu hlídku. Pak vyřadíme veškerou těžkou techniku a zbytek vojáků. Nakonec to srovnáme se zemí. A bacha na možné civilisty." dodal nakonec s pohledem na mě.
Mlžný opar, který k ránu pokrýval celý ostrov, se s odpolednem stával průsvitnějším a nyní již byl téměř neznatelný, přesto mohl dostatečně schovat tým speciálních jednotek, který se jen s nejzákladnějším vybavením plazil směrem k cíli. V dalekohledu bylo vidět jak se ruské hlídky prochází po již lehce vyšlapaných trasách, jak se spolu baví a navzájem si připalují cigarety. Zdálo by se, že si ani neuvědomují, že to všechno kolem je bojová zóna, kde včera tekly potoky krve.
SpecNaz, lehce rozeznatelní v davu řadové pěchoty, se o čemsi dohadovali s velitelem a jeho zástupcem mezi stany u rozcestí. Zdálo se, že nejsou spokojeni s postupem prací na opevnění města. Stále rozhazovali rukama a ukazovali na vojáky, kteří zatloukali do země kůly a mezi ně dávali pytle s pískem. Z mého pozorovacího stanoviště nebylo vidět na severní část města, kde práce postupovaly vyšším tempem, ale ani jedna strana ještě nebyla zcela hotová.
Po cestě z Tyrone se každou chvíli přehnala kolona Uralů severním, či jižním směrem. Jedním jezdily tracky naložené municí a pěchotou, druhým se hnaly prázdné. Několik rychlých stínů se přehnalo přes cestu aniž by si jich někdo všiml. Pak se tyto stíny vydaly dál.
Trvalo to téměř půl hodiny než se proplížili Američané na své pozice a jen to, že téměř najednou padlo asi deset vojáků k zemi, mi bylo znamením že již začala jatka. Rusové si nejdříve vůbec neuvědomili že se něco děje, tlumiče Hecker Kochů neprozradily své majitele a ti toho naprosto chladnokrevně využili. Zmatení velitelé netušili proč se diskutující SpecNaz najednou bez hlesu svezli k zemi a než mohli něco dalšího udělat dávka poslala na věčnost i je. Posádka jednoho z BVP se pokusila dostat se do vozidla, ale nestihli to. Vojáci stavící opevnění se staly slepicemi na hřadě a liška měla ostré drápy v podobě devíti milimetrových střel. Neunikl nikdo z nich.
Chladnokrevnost SEALů brala dech, velitel kryt seržantem našel bedny s RPG a hned dvě použil přičemž kolem pobíhala skupina naprosto zmatených vojáků které ani nenapadlo po tvou mužích v tmavých maskáčích vystřelit.
Teprve po dlouhých dvaceti sekundách, kdy stavy Rusů klesly na polovinu, se našel někdo s vojenským drilem a zahájil palbu po stále ještě nezřetelných postavách protivníka. Postupně se přidávali další, ale to už byli Američané dobře kryti v křovích a v domech.
Jakmile se objevila skupinka vojáků už mezi ně vletěl granát. Boj se stal nepřehledným, protože všichni zalehli a jen někdy se některá postava zvedla k krátkému přískoku vpřed a pokud měla štěstí, tak se plazila dál do bezpečí. Viděl jsem na pozice téměř celého týmu a zatím se zdálo, že ani jeden z nich není zraněn. Velitel se seržantem byli v jednom z domů a viděl jsem jak se navzájem kryjí palbou hned z přízemí hned z prvního patra. Další byl u paty stromů u cesty a hlídal tak celou hlavní cestu městečkem. Dva se plazili od moře využívaje krytí svahu a další dva obcházeli celé město od východu aby kryli svého velitele.
Rusové se zdržovali za již vybudovaným opevněním na severu a když byla chvíle ticha posílaly hlídky vpřed. Američané si s nimi hráli jako kočky s myší, jednu pustili jen pár metrů od opevnění další až na druhý konec náměstí, ale pak se muži s připravenými zbraněmi prostě sesunuli k zemi většinou bez jediného výstřelu. Pokud se pokusili palbu opětovat stříleli do míst kde už v tu dobu dávno nikdo nebyl.
Prvních pár mužů začalo panikařit a pokusili se utéct dál na sever, ale nedoběhli. Z mé pozice už nebylo dobře vidět přes stromy a budovy na druhý konec Meauxu, ale přesto jsem si všiml jak několik vojáků padá k zemi.
Po sotva pěti minutách boje byly síly více než vyrovnány, z Ruských jednotek zbylo sotva deset boje schopných mužů a Američané zatím neutrpěly žádnou ztrátu. Smyčka se začínala stahovat a jakmile se velitel se seržantem probojoval z domu utáhla se úplně.
Když na mě jeden z tuleňů zamával abych přiběhl ručička na hodinkách ani nedošla k čtvrthodině, tak krátký to byl boj. Všude po městě se válely mrtvá těla vojáků a odtékající krev tuhla v červeno rezavých mapách. Nebyli žádní zranění, SEAL svoji práci provedli až příliš perfektně. Už jsem nezvracel, nebylo co.
"Došla nám skoro všechna munice, budeme si muset vzít ty jejich krámy." Velitel se netvářil moc nadšeně, tlumiče vyhrály tuto malou bitvu a Rusové tu žádné takové zbraně neměli.
"Beru si Dragunov, ten má aspoň dalekohled." Jeden z vojáků se dobrovolně vzdal svých dvou posledních zásobníků a z bedny vytáhl krásnou a smrtící automatickou pušku s optikou.
"Dobrá, kdo další si vezme sniperku?" Další z mužů vyměnil svůj lehký automat a poslední zásobník za poměrně těžší ale účinnější zbraň.
"Já se beru tohle!" další z vojáků si vzal hned tři RPG pětasedmdesátky a k nim pak vyfasoval Kalašnikov se sklopkou. Na hromádku přibyl třetí Hecker Koch a pátý zásobník. K nim přiložil svůj zásobník velitel a jeden doplnil i jeho seržant. Nakonec se sešlo devět zásobníků, které si rozdělili právě velitel, jeho zástupce a zdravotník. Jeden voják zůstal tak říkajíc plonkový, bez zbraně a zásobníků. Tomu velitel svěřil to nejtěžší, lehký kulomet a k němu pět zásobníků. Já jsem byl proti své vůli využit jako živý soumar a velitel na mě navlékl všechny prázdné zbraně se slovy, že ani americká armáda nemůže plýtvat materiálem.
Když jsme pak po dalších asi deseti minutách odcházeli z města za námi byly jen hromady mrtvých, hořící vraky aut a bojové techniky a několik sad min na cestě. Prý ať se URALy naučí lítat.
Zapadli jsme do stínu lesa a nabrali kurz dál na sever. Ještě pořád jsem nerozmrzl a ohřívat se na ohni BVPčka se mi nechtělo, takže běh mě docela zahřál. Samopaly mě mlátily do boků a já cítil jak se mi na každém místečku kterého se dotkly naskakují modřiny, měl jsem milion chutí se na ně vykašlat a hodit je do nejbližšího křoví. Jen pohled na toho maníka s kulometem mě zahanboval. Ani novinář s pivním pupkem a vyhulenými plícemi si nepřizná, že není o nic menší chlap jak tyhle hromady svalů s licencí zabíjet. Naštěstí les nebyl zas až tak velký, takže jsem s povděkem opět padnul k zemi, když jsme se dostali na jeho kraj.
Kilometrový běh mě naprosto vyblil plíce, ale vojáci kolem na to nedbali. V předpolí se pohybovala celá armáda, Rusové chystali další ofenzívu na letiště a tak již daleko za Saint Phillipe formovali poslední jednotky. Jako na přehlídce se tu stavěli řady tanků, obrněných vozidel a pěšáků. Jižně od města stála kompletní polní nemocnice a kousek od ní celá sada doprovodných vozidel a všude kam až oko v dalekohledu pohlédlo pobíhali vojáci v montérkách i v maskáčích a snažili se vyvolat iluzi práce. Nechtěl jsem být přehnaný pesimista, ale tohle už vystřílet nešlo.
"Půjdeme zase vodou." Rozhodl velitel a já se dobrovolně hlásil že bych celý ten tábor vystřílel. Bohužel pro můj návrh už nikdo jiný nehlasoval a tak jsme se přesunuli na západ k pobřeží.
Moře bylo stále klidné, ale bohužel i stále stejně studené. Proti předchozí rozcvičce se zdála cesta kolem celého zálivu jako čiré utrpení, nejméně dva kilometry kolem pobřeží v sotva pět stupňů studené vodě (i když správný výraz je teplé, v případě teploty dobře vychlazeného ležáku se jaksi nehodí) se zdály nelidským mučením, tím spíš, že jsme ještě museli dávat pozor na velké množství vojáků kteří se kolem pláže ochomýtali.
"Počkáme na noc a nebo na bitvu." Rozhodl velitel a zapadl do křoví s dalekohledem v ruce. Temnota se prohlubovala s opět houstnoucí mlhou a jen odlesky ze zapadajícího kotouče slunce byly orientačními body, jenž nás informovaly o pozicích nepřátel. Předchozí intenzivní činnost vojska před námi jako by na chvíli ustala, bylo to pověstné ticho před bouří. Jako by ta obrovitá ocelová bestie na chvíli přešlápla na místě než vyrazí za kořistí.
První výstřely tanků vás oslepily a ohlušily, najednou jsme byli uprostřed bouře. Nebem křižovaly ohnivé jazyky a hromové dunění se odráželo v ozvěně výbuchů. Noktovizorem, sdíleným napůl se seržantem, jsem viděl jak se první řada tanků rozjela vpřed, zatímco druhá nepřestávala pálit.
"Chtějí naše vylákat a tak nechávají vyjet první útočnou řadu."
Útok v noci je vždy rizikem. I přes moderní infračervené kamery přenášející velmi přesné informace o okolí vždy bylo možné narazit na překážku, která by se za dne nezdála důležitou nebo vůbec relevantní. Jen těžko se za plného osvětlení mohla jednotka raketometčíků proplížit pár set metrů od pozic tanků a celou jednotku během několika vteřin vyřídit. Bylo nemyslitelné aby přes den po frontě jen tak pobíhaly celé družstva pěchoty aniž by si na nich nepřátelští snipeři nepochutnali. V noci se předměty zdají neskutečné, hned malé a hned zase obrovité.
Pět rot tanků typu T55 se přesouvalo k narychlo svařeným ježkům protitankové obrany letiště a ještě ani jeden nevystřelil.
Noc se proměnila v den, když celá fronta vzplála.
"Napalm!"
"Ne, fosfor!" Američané umístily po celé délce fronty fosforové pochodně a tímto okamžikem vyřadili veškeré přístroje pro noční vidění z provozu. Včetně těch našich.
Tanky zastavili protože přes záplavu světla neviděly cíle. Raketometčíci ale cíle viděli více než dobře a dobrá půlka tanků se ocitla v plamenech.
"Papa bear je dobrej." Okomentoval tento přesný manévr seržant. Aniž prozradili své pozice přesunuli se raketometčíci zase dál a tanky začaly couvat kryti palbou z kulometů.
Druhá vlna již byla složena i z pěšáků a mě to připomnělo staré filmy z Velké vlastenecké války.
"Je to kokot." Opět si z komentářem pospíšil seržant, ale tentokrát myslel na opačný post. Soustředěná palba z kulometů mu dala za pravdu, vojáci šli jako ovce na porážku a několik dalších tanků upeklo svou posádku.
Nebylo možní přehlednout celou délku fronty. Za Saint Phillipe se bitva vyvíjela jinak, tam se soustředěnou palbou tanků a obrněných vozidel podařilo přibít americkou pěchotu k zemi. První i druhý sled Ruských tanků se rozjel po ploše letiště a část se pokusila obklíčit stále dobře se bránící jednotky na Americkém pravém křídle.
"Je to v prdeli, pánové. Ivani nás pěkně kopou do prdele. S takovouhle budeme muset na Malden doplavat." Velitel vyjádřil pocity celé jednotky. "Budeme muset něco podniknout."
To co vymysleli se mi nelíbilo ani dost málo, ale jako mizerný civil jsem do toho neměl co kecat. Velitel a jeden z nich (stále jsem se v nich neorientoval, ty kukly dost ztěžovaly identifikaci, myslím že s tím museli mít problémy u ženskejch) si vzali Dragunovy a odplazili se směrem, kde se dalo tušit ruské velitelství.
"To je ale kravina." Odplivl jsem si, když ti dva zmizeli ve tmě. "Jestli chtějí posmrtně čestnou medaili kongresu, tak ji budou mít. Jen jim bude k hovnu, stejně jako nám."
Byla to naprostá volovina, ale už se nedali zastavit. Za pět minut jsme už viděli, jak se mezi domy ve městě kácí k zemi jednotlivé postavy.
Z počátku to nevyvolalo žádnou reakci, ale když už těch lidí byla skoro druhá desítka začaly se dít podivné věci. Kolem štábu se začala pravá nefalšovaná panika a hloučky vojáků se rozbíhaly všemi směry najít skrytého odstřelovače. Jenže ti byli dva, takže Ivani lítali sem a tam nemohouce najít směr odkud to jde. Střelba z fronty naprosto překryla těch pár výstřelů z týlu.
Po deseti minutách se velitel vrátil a odevzdal zbraň majiteli i s posledními dvěmi zásobníky.
"Ještě chvilku je bude John plašit a pak se podíváme k pobřeží."
Byl to docela dobrý nápad, už jsem měl tisíc chutí se na celou novinařinu vykašlat a zmizet někam do prdele, odkud by mě nedostali ani párem koní. Na pláži už tolik lidu nebylo a těch několik šašků, kteří chodili sem tam holt mělo smůlu. Dostali jsme se až k vodě a už už jsme se do ní chystali, když začalo druhé kolo pěkné mely. Rusi se hnali po levé straně letiště a tak tam přesouvali skoro všechnu techniku, která zbyla. Hnízdo odporu před námi, na jejich levém křídle, daly jen hlídat několika jednotkami a to byla chyba. Najednou se odtamtud vyhrnuly desítky postav a zkosily slabý odpor Ruských vojáků. Zamaskovaná těžká technika skládající se s několika tanků se vyhoupla z písku a během několika sekund se vydala na cestu k Saint Phillipe doprovázena spurtující pěchotou.
Překvapení Rusů bylo naprosto ohromující, nejprve sniper střílející snad odněkud z týlu a nyní takováto blamáž. Útočící jednotky zakolísaly a některé ze zadních se začaly obracet zpět na pomoc městu, čímž ještě znásobovaly chaos již tak se pomalu rozšiřující. Ruský velitel si v tuhle chvíli jistě musel vyřvat plíce, protože situace se stávala stále kritičtější. Tankový klín řítící se po cestě kolem plochy letiště se stal hromadou šrotu po kombinované akci dálkově odpalovaných min a raketometů, pěchota vysazená z obrněných vozidel se stala snadnou kořistí skrytých stanovišť kulometčíků a BVPčka naprosto ucpala cestu v chaotickém tanci pro pěchotu a na pomoc velitelství. Američané s těžkými ztrátami dosáhli křižovatky před městem a tam byli přibiti k zemi soustředěnou palbou posledních obránců města.
Vzduch houstnul olovem a pro každého bylo dost o držku byť jen zvednout hlavu. Celá planina před námi byla najednou prázdná a nám se tak otvírala cesta k pozicím Americké armády.
"Jdeme, musíme se dostat k moři a podél něj k našim."
"Ses úplně pomátl, vždyť to do nás našijou!"
"Buď v klidu, nezvedej kebuli a jsme tam, prostřílíme si cestu až k našemu velitelství."
Měl sem tisíc chutí začít hýkat. Kolem svištěly kulky, vybuchovaly granáty, noc se měnila v den a ten zelený mozek nás chtěl všechny zabít.
"To snad nemyslíš vážně! Jestli nás nesundají Rusáci, tak to dodělají Amíci!"
"Ale houby, buď v klidu. Teď se dostaneme k frontě z boku a jak se jakože odplazíme do bezpečí. Mám všechno vymyšlený." Jemu se to dobře řeklo, byl voják, ale já už sral magi v kostkách. Ještě nikdy jsem nebyl uprostřed bitvy a abych se přiznal už teď to byl zážitek bez kterého bych se kdykoliv jindy obešel.
Všichni odložili opravdu vše, co by nám mohlo při pohybu překážet, konečně jsem se mohl zbavit hromady samopalů, které jsem tahal sem a tam už skoro celý den. Jeden z vojáků z nich udělal úhlednou hromádku a pod ní položil odjištěný granát, Ivan který si na ně sáhne ruku najde až v pekle. Vyváleli jsme se v bahně, takže jsme všichni vypadali jako velké neforemné hroudy a vydali se k pláži.


Longsword
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra