Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Operace Flashpoint - povídka #2 - část #4

Autor: Longsword
Publikováno: 26. září 2002

První část
Druhá část
Třetí část
Pátá část

Šestá část

Za chvíli se s vížky hřbitovní kapličky rozeznělo několik výstřelů. Z jednoho křoví vyběhl jeden z Rusů, ale dříve než jsem ho mohl sejmout schytal to od některého z povstalců zezadu. Hrudník mu doslova explodoval a už když dopadlo tělo na zem, byla pod ním kaluž krve. Teprve teď jsem se podíval na ty, co jsem je zastřelil já a pohled to byl více než podobný. Ten co dostal dvě kulky do těla byl skoro zlomený v pase a levačka se mu tak nějak divně zkroutila, ten druhý neměl hlavu, jen přilbu a pod ní směs rudé, bílé a stříbřité. Opět jsem hodně zatínal zuby abych nezvracel, naštěstí nebylo co, protože jsem několik hodin nejedl, takže jsem jen vyplivoval žaludeční šťávy.
"Vyřízeno." Jean-Luc stál za mnou a za ním i kapitán. "Tady je to, pro začátek, čisté."
Pár zbylých místních obyvatel vyběhlo z domů a vítalo se s těmi několika partyzány. Když je dostatečně poobjímali vydali se k nám. Začal jsem nenápadně couvat, ale nestihl jsem to včas. Jedna korpulentnější selka se po mě vrhla a já začínal závidět těm mrtvých Rusům.
Jeden z místních odněkud vylovil barvu a hned přemaloval rudou hvězdu na tříbarevnou vlajku Československa.
"Teď se jim ubráníme, i kdyby sem přijeli s tanky!"
Nechtěl jsem jim brát jejich optimismus, viděl jsem co umí RPG v rukou šikovného střelce.
Než se Jean-Luc spojil s velitelstvím my ostatní jsme se vyhřívali v paprscích slávy, tím spíš, když některý z místních zjistil kdo jsem. Najednou jsem byl hrdina a objímání (především ze strany té prostorově výrazné selky) nebralo konce. Naštěstí kapitán mě vysvobodil svým hlasitým žaludkem.
"Vy máte hlad, vy naši malí chudáčci." Ačkoliv ani jeden pilot neuměl česky kývali hlavami až jsme se bál, že jim upadnou. "Tak to vám musíme honem něco donést!"
A donesli. Nevím jak to dokázali, ale ještě nikdy jsem nejedl tolik dobrot umně vyrobených z konzerv, vajíček a zeleniny. Doufám, že mě z nich pak nechytí nějaká ta sračka.
Malden, na rozdíl od Everonu, byl terén pro horské kozy. Člověk buď funěl do kopce, nebo z něj po zadku sjížděl na držku. Také husté vegetace tu bylo pomálu, schovat se dalo snad jen v těch pár křovíčkách, nebo v několika hustších lesech, dost mizerné místo pro partyzány.
Vyrazili jsme co nejdříve směrem do Dourdanu, s tím, že cestou si ještě pravděpodobně zastřílíme na minimálně jednu ruskou hlídku. Začínal jsem si až příliš připadat jako součást téhle mašinérie.
"Hele, támhle jsou!" Jean-Luc měl opravdu dobrý zrak a v lesíku sotva kilometr od vesnice objevil skupinku vojáků. Zacouvali jsme zpět do remízku a vydali se pěšky dál. Nevím proč, ale pokaždé mám staženou prdel tak že bych s ní mohl štípat dráty.
"K zemi!" sykl Jean-Luc a všichni ho poslechli.
"Máme raketomet?" rozhlédl se po nás. "Nemáme … Tak to máme průser. Je tam tank."
"A kurva." Ulevili jsme si všichni jako jeden muž. Začínal jsem mluvit česky více než srozumitelně, tedy pokud se vulgarismů týče.
"Schováme se v křovích támhle vlevo na svahu a počkáme až zaútočí na Američany, ti by si s ním měli poradit." Zhodnotil situaci Jean-Luc. Jen piloti trochu brblali, ale po pohledu do stopětadvacetimilimetrové hlavně T72 (a ani nechtěli přepočítat ráži na palce) je brblání přešlo.
Jestli je v boji něco opravdu na palici, tak to je to čekání před bojem. V bitvě se čas řítí jako splašený a asi proto si to vynahrazuje před ní. Něco jako zákon zachování času.
Od jihu k nám doléhala kanonáda z bitvy o Houdan. Američané tam byli více než dobře opevněni a ani dvojnásobná přesila Rusů neměla dostatek síly k tomu obranu prolomit.
"Už se hnuli." Upozornil mě jeden z místních. "Půjdeme jim v patách?"
Kývl jsem a v duchu opět vrčel, nelíbilo se mi být něčím velitelem, zavánělo to odpovědností. Hned jakmile zmizeli za kmeny stromů jsme se vydali je pronásledovat.
Málem jsme jim vpadli do zad, naštěstí nás temné hučení agregátu tanku včas zabrzdilo. Zůstali stát asi pět set metrů od Dourdanu a vyloženě na něco čekali. Udělali jsme si proto malinkou poradu.
"Co tam ti parchanti hledají? Včerejší den?"
"Vypadá to, že na něco čekají."
"A na co asi? Až zahřmí? Vždyť v Dourdanu není snad ani jedno družstvo. Smetli by je tankem kdy si zamanou."
"To jo, ale jim jde asi o něco jiného." Zadumal kapitán. "Kdybych já byl na jejich místě, počkal bych na útok na Houdan a pak bych provedl klasické vpadnutí do zad."
"To není špatný nápad." Zafilozofoval Jean-Luc. "Možná bych to udělal ještě jinak. Podívejte!"
Než nám mohl vylíčit svou teorii začala se provádět praxe. Bylo neuvěřitelné, jak měl ostříží zrak, sotva jsme i přes dalekohledy viděli jak od La Trinite přijíždí posila obráncům Houdanu. Dva náklaďáky s lidmi, jeden muniční a jeden opravárenský vůz, před nimi M1A1 Abrams a za nimi ještě jeden M113. Chlápkovi v tom prvním náklaďáku muselo být jistě docela horko, přeci jen turbína tohohle typu tanku docela dost hřeje, ale ještě větší vedro mu bylo v okamžiku, kdy se ozvalo dělo T sedmdesát dvojky. První rána porušila boční pancíř a než se stačil řidič otočit rozjetý Rus po něm hodil další municí. Výbuch tankem pootočil tak, že hlavní vyčistil inkriminovanou kabinu za ním jedoucího trucku a explodující munice rozervala střeva ocelové obludy na kusy. Neřízený náklaďák projel plamennou výhní a zastavil se o strom, několik málo šťastlivců z něj ještě stačilo vyskákat, než explodovala i jeho nádrž.
Ostatní řidiči v tu chvíli brzdili i očima a snažili se vypadat co nejnenápadněji k proti nim jedoucímu tanku. Pěšáci skákali přes postranice nedbaje na zlomené nohy a plazili se pryč. M113 se snažil kličkovat a znesnadnit tak míření pro hladové tankové dělo. Marně. Z dvou set metrů se nešlo netrefit.
Rusové ale udělali chybu. Pěchota, skrytá s tankem v křoví teď běžela přes celou dlouhou pláň a dostala se tak do trojího ohně, pálili na ně ti, co si nezlámali nohy skákáním, obránci je měli na svahu, po kterém běželi, jako na dlani a pak my.
Hned jak se tank rozjel, my se vydali vpřed a teď se nám to vyplatilo, Rusové se nestačili divit odkud to lítá a najednou bylo z pěchotního krytí jen mrtvé maso pro supy. Tank se točil na místě, možná padesát metrů od vraku svého amerického příbuzného a jen tak ze cviku odrovnal i zbylá vozidla. Největší podívaná byla když to dostal muniční vůz. Explodující střelivo rozpoutalo docela slušné peklo. Ohňostroj jak na čtvrtého července na Time Square. Míň nenápadní už asi ani být nemohli.
Byla to chyba, měl se spíše věnovat pěchotě, protože ti, jakmile přestali s decimací ruských pěšáků, rozevřely LAWy a pálili po tanku jednu střelu za druhou. Většina ne zcela přesně zamířených střel se po pancíři neškodně svezla a plamen jen olíznul věž. Ale pak se jich pár soustředilo na jedno místo a to už tank nerozdýchal, Plamen si otevřel všechny poklopy a pro jistotu i několik nových otvorů v korbě a z posádky zbyla jen jedna tankistická helma letící vzduchem. Jestli měli předplacený pohřeb žehem, tak se jim sen právě splnil.
Zbytek ruských pěšáků když ztratil možnost krytí tankem hledal kde tesař nechal díru, ale lesík vlevo na severozápadě byl již dobře kryt naší palbou a také zbylých pár vojáků z posil pro Houdan na ně mělo docela pifku, takže bylo jasné, že zbytek krátkého života stráví umíráním pod krupobitím střel.
Ačkoliv při tom všichni zařvali svůj úkol bohužel splnili, z celého konvoje nezbylo nic, co by se dalo použít. Jak jsme scházeli ze svahu, bylo stále lépe vidět jak účinná je tanková munice. Ohořelé vraky aut vypadaly jako z papíru, zmačkané a roztrhané. Hořící palivové nádrže plivali k nebi mastné plameny a posledních pár kousků munice ještě ohrožovalo své okolí.
Byly to perfektní fotky do archívu, díky onomu zažranému fotoamatérovi se mi na krku místo samopalu houpali tři foťáky a v brašně jsem měl nějakých deset, možná patnáct filmů, které mi tam nasypal se slovy "však ty je jistě nějak využiješ". Jestli nedostanu toho Pullitzera za články, tak za tohle určitě.
"Co jste zač?" ptal se jeden z mála přeživších vojáků z konvoje podivné skupinky, která k němu kráčela ze západního svahu. Měl důvod, nevím co bych si myslel já o partě skládající se z poručíka francouzské legie, pilotů Amerického námořnictva, chlápka v maskáčích ověšeného fototechnikou a bandy civilů s kalašnikovy.
"Co bys myslel, vojáčku, na tři krále je nás moc a na ledové muže trochu pozdě. Neměl bys spíš podat hlášení ty, jakožto šarže nižší než malinká?" navezl se do něj Jean-Luc.
"Seržant O´Maligan, sto první výsadková!" vyštěkl vydivočený voják.
"Moc mě těší." Usmál se na něj Jean-Luc a najednou byl jako vyměněný. "Tak jste to pěkně schytali, co?"
"No, jo, pane." Zabručel seržant a vypadal jako by ho bolely i mléčné zuby. On mezi mrtvými těly svých kamarádů člověk ztrácí smysl pro humor. Naštěstí ani frantík se dlouho nepásl na cizím neštěstí a začal s výslechem.
"Vy jste měli být posila pro Houdan, je to tak?"
"Ano, pane."
"Jak to tam vypadá, posledních pár hodin jsem nekoukal na zprávy:"
"Dost na hovno, pane. Měli jsme to alespoň udržet, než dorazí letadla s dalšíma jednotkama a neopevní tady Dourdan."
"Máte spojení s velitelstvím?"
"Pokud vám nevadí trochu nepohodlí a vyšší teplota, tak jo." Kývl k vraku M113.
"A alespoň frekvenci, tu znáte?" koulel očima Jean-Luc.
"Tak to jo."
Jeden z našich partyzánů shodil ze zad bednu vysílačky a všichni tři se vrhli k ladění aby informovali velitelství, že z posli zůstaly jen zbytky.
Kapitán a ostatní piloti se začali věnovat další příchozí skupince, posádce Houdanu a protože mě ladění vysílačky bavilo o trochu míň než ladění houslí připojil jsem se k nim.
"Nazdar, kluci! Jak vám vrže?" spustil už zdaleka kapitán.
"Nazdar, kapitáne, docela to jde. Posraný zeleným nahoru." odpověděl poručík, který je vedl. "Kde jste nechali éro?"
"Ani se neptej, myslím, že mi novou hračku asi na hodně dlouho nesvěří." Posmutněl kapitán ale rychle přešel do protiútoku.
"Právě mi říkali tady kluci, že vám Ivan pěkně natrhl prdelky, co je na tom pravdy?" Teď zase pro změnu posmutněl poručík.
"Jo, je to vážně v hajzlu, už to vypadalo, že je z Maldenu vypráskáme, když za posledních tak třicet hodin dostali tolik posil, že člověk musí dávat vážně bacha aby na nějakýho Ivana neslápl."
"Už víte jak se sem dostali?" zavětřil jsem já.
"Na lodích, a taky hromada vrtulníků. Zajímalo by mě, kde se tu ti sráči vzali."
"Z Kolguljevu." Zamachroval jsem.
"Hovno! Odkud to víš?" Bafli na mě oba velitelé.
"Jsem novinář, mám své zdroje." Honil jsem si triko a ti dva se mohli uvztekat.
"Tak nám to řekni." Nakonec jsem se nechal přemluvit a vyklopil jsem jim co mi práskl generál.
"To se tak někdo má, kamarádíčkuje si s vrchností a my abychom se domáhali informací z křišťálové koule." Posteskl si poručík.
"Tak už vím co tam dělal ten Viktor… ."
"Kdože?" zatvářil jsem se jako hňup.
"Ta ponorka, hňupe." Potvrdil mé city kapitán. "Vozí s ní zásoby a techniku, vsadil bych se, že všechny vojáky přepravovali takhle, nebo na padácích na ten Kolguljev, či jak se to jmenuje. Tam je zformovali a pak poslali sem a na Everon."
Všichni vojáci moudře pokývali hlavami a já si mezi nimi připadal jak chovanec ústavu pro blbečky. Naštěstí se k nám téměř přiřítil Jean-Luc a začal nás hnát k Dourdanu a dál k Houdanu (jak jsme posléze dověděli).
"Ti velitelé se snad úplně zbláznili, je nás sotva tucet a oni chtějí abychom zasáhli do bojů o Houdan!" soptil dost, ale taky pěkně šlapal do pedálů a my za ním už zase vláli. Kilometr k městu jsme zvládli za rekordní čas.
Bitevní zóna. Pojem, který i zkušeným reportérům nahání mráz na záda. Okolí města bylo jednou planinou posetou mrtvými těly, krátery, vraky, zbytky stromů přeražených střelami, ohořelými zbytky křovin a tím neuvěřitelným pachem. Smrt, smrdí korditem, střelnou bavlnou, střelným prachem, krví, potem a exkrementy. Zdá se, jakoby ani v okolí nikdy nic nerostlo a nežilo, domy měly místo dveří jen zbytky rámů a v oknech se blýskaly kousky skla. Američané se v okolí zřícenin opevnili vším možným, vedle sebe stálo několik bunkrů různých typů, na hromadách byly nakupeny pytle s pískem a zeminou a pod maskovacími sítěmi za městem byly skryty tanky aby kryly pěchotu před těžkými zbraněmi nepřítele.
Ztráty na obou stranách byly jistě obrovské, na předpolí se válely desítky těl Rusů a malém polním lazaretu ve skrytu budov ošetřovali Američtí lékaři těch několik přeživších vojáků z dnešního ranního útoku.
Všemu velel utahaný major s krví pokrytou uniformou. Na naše udivené pohledy nám odpověděl.
"Toho si nevšímejte, není moje, to byl můj radista."
Pak se začal ptát on nás. Nebylo co zvlášť vysvětlovat, většinu mu už po cestě řekli do vysílačky, takže jen rozdílel rozkazy.
"Kapitáne, vezměte si své muže a moje první družstvo, přesuňte se na pravou stranu a braňte ji za všech okolností jak jen to půjde. Poručíku, pokuste se vzít si tyhle vaše partyzány a dám vám poslední tři zbylé hochy z Delty. Protože to tady znáte dostanete pekelně těžký úkol, pokuste se proniknout naprosto nenápadně do toho lesa před námi na jihu. Jestli se prozradíte, radši se stáhněte, budu ty chlapy ještě potřebovat. Jakmile půjde do tuhého, odrovnáte je zezadu a z boku.
Já zůstanu tady na levém křídle s tímhle novinářským sráčem a pokusím se ho udržet naživu jak po mě velitelství chtělo."
Nelíbil se mi ten výraz sráč a taky jsem to majorovi, až odešli všichni ze stanu, řekl.
"Nevím co si o sobě myslíte vy, ale já si o sobě myslím, že nejsem sráč. Já nejsem ten co tady nemá co dělat, já nejsem ten, co tu vraždí lidi na příkaz jiných lidí. Nebyl jsem to já, co tuhle vesnici zničil tak, že se sem už nikdy nikdo ani nepodívá. Jestli se vám nelíbí, že jsem civil a jestli se vám nelíbí že jsem novinář, tak to je vaše věc, ale ke mě se budete chovat slušně. Jestli jste to náhodou zapomněl, tak vám připomínám, že jste důstojníkem Americké armády a podle toho byste se měl chovat, hysteriku ,ono není nic těžkého na vás podat žalobu a jistě by vás také nepotěšilo kdybych tento výš výrok dostatečně zvýraznil v novinách. Jasný?" Svá slova jsem podepřel ranou pěstí do jeho brady a ostentativním odchodem hrdě středem před udivenými zraky stráže před stanem.
"Jdu s vámi." Řekl jsem frantíkovi a ten jen kývl.
"Debil s šarží. Takových bylo i v legii dost."
Než se alespoň trochu setmělo (a tady se stmívalo strašně dlouho) udělal jsem ještě pár fotek okolí (co nejdál od stále ještě zuřícího majora) a pak se připravil na dlouhé a nebezpečné plazení do téměř dvě stě metrů vzdáleného lesa.
"Myslíš že tam nebudou?" Domlouval se kapitán s poručíkem.
"Nevím ale byli by blbí nenechat tam alespoň pár sniperů. Dokonce by nebylo marné tam nechat celou jednotku a jakmile bychom byli zaměstnáni prvním sledem převálcovali by nás odtamtud."
"Toho se taky bojím. Budu to muset obejít hodně obloukem. Asi bude nejlepší půjčit si tady nějakou tu káru a vzít to po staré stezce za statkem nahoru na svah. Tam je nechat schované v křovích, seběhnout to do lesa a pak se jím vrátit až na pozici."
"Je to trochu riskantní, ne?"
"Jo, radši bych to šlapal pěšky, ale to by mi tihle kluci z Delty asi natrhli prdel."
"To jsem nemyslel, spíš to touláním zemí nikoho, přes půlku doby budeš ve smrtící zóně na dostřel jejich sniperů."
"Inch allah."
"Cože?"
"Arabové říkají to je v rukou božích."
"Bůh neposílá kulky, Rusové ano."
"Tak jestli mě zabijou, tak jsi měl pravdu." Uzavřel diskusi Jean-Luc a šel shánět odvoz.
"Co ty, jdeš s ním?" Obrátil se kapitán na mě. "Nechceš radši zůstat v bezpečí s námi?"
"Jsi hodný, ale moje práce je vidět všechno z první linie. Už se nechci schovávat. Po tom co jsem viděl na Everonu to těm lidem dlužím. A viděl jsi ty čerstvé hroby v Arudy? Čí myslíš, že byli?"
"Hm. Máš asi pravdu." Zamyslel se. "Konec konců, za pár hodin se tady potkáme."
Usmál se a já si udělal ještě jednu společnou fotku. Piloti a jejich pasažér.
Jean-Luc přišel a vypadal jak sopka, zatím jsem ho nikdy neviděl nasraného ale ten pohled stál za to.
"To není debil s šarží, to je naprostý idiot! Že prý jestli chci auto, tak ať si ho seženu sám a jestli chci munici, tak ať si víš co."
"Tak pošlapeme pěšky, no." Snažil jsem se ho uchlácholit v duchu upě bolestí nad nohama ochozenýma až po prdel. Dva kilometry v terénu jaký se před námi rýsoval bude docela peklo, tím spíš, že se minimálně půlku doby budeme muset plazit.
Vyšli jsme v době, kdy se slunce sklánělo k západu a blížila se dlouhá a temná noc po ještě delším a temnějším dni. Začínaly se mi klížit oči spánkem, nespal jsem pořádně již několik dní a vypadalo to, že se asi vážně vyspím až v rakvi. Čerstvý večerní vzduch mě ale už po pás stech metrech přebíhání od stromu ke stromu probral. Běželi jsme severním úvozem kryti nečastými stromy a křovíčky a teprve u domů na křižovatce jsme se na chvíli zastavili abychom nabrali dech. Už jsem docela chápal proč jsou tenisté tak unaveni krátkým pobíháním po kurtech, skákání sem tam je mnohem náročnější než plynulý běh v kuse.
"Neuděláme přestávku?"
"Jak jsi to uhodl?" odtušil Jean-Luc a po krátké rekognoskaci terénu se vydal podél cesty dál na jih. Cesta stále stoupala a nakonec se obzor smrštil na dvě stěny lesů sto metrů po obou stranách.
"Už se melou." I přes tlumení lesa bylo slyšet jak Rusové vyrazili do malého nočního útoku pro udržení morálky. Minometná palba byla přerušována těžší palbou děl a stakatem těžkých kulometů a lehkých kanónů, leč střelba z lehčích zbraní se neozývala.
"Pospěšme." Už tak se kopec zdál nekonečný, přesto všichni tři elitní bojovníci v čele s Jean-Lucem zrychlili. Jediný kdo za skupinkou zaostával jsem byl já, i místní měli víc páry, než zpovykaný novinář. V duchu jsem si sliboval, že jestli tohle přežiju budu každý den cvičit, běhat, jíst netučná jídla a chlastat abych na všechny tyhle sliby zapomněl.
Silnice za statkem, či co to původně bylo, byla spíše polňačka vyjetá traktorem, který jezdil na vzdálenější pastviny. Ornice byla odnesena a zůstal tvrdý kamenitý podklad a výmoly v kterých si člověk lehce mohl vyvrtnout kotník. Tohle utrpení trvalo tak čtvrt hodiny, než jsme dorazili do křoví pod vrcholem.
"Seběhneme dolů k lesu a tam se sejdeme, kdyby vypukla střelba, tak prostě běžte a na nic se neohlížejte. Pokud proběhnete mezi vojáky utíkejte dál do lesa a tam v nejbližším křoví zalehněte. V lese je už docela tma, takže vás pravděpodobně už ani neuvidí.
Jo, a pozor na oči, sklopte hlavu a dívejte se úkosem, roztržené obočí je menší průser než vyteklý oko." To poslední si Jean-Luc mohl odpustit, ale než jsem mu mohl něco odvrčet už běžel po stráni dolů.
Byl to běh o život. Na kraji lesa samozřejmě žádní Ruští vojáci nebyli, ale nebrzditelný úprk ze svahu byl o kejhák. Někteří to vyřešili elegantní skobou na úsměv, jiní neméně elegantním řešením: objímáním stromů. Protože jsem nechtěl rozbít foťáky zavřel jsem oči a roztáhl ruce.
Zabrzdilo mě až druhé křoví, šípkové.
Poprvé v životě jsem řval se zavřenou hubou.
"Neskuč a pojď." vysvobodil mě ze křoví ten francouzský maniak. "Máme ještě dlouhou cestu."
Bohužel měl víc než pravdu, není nad noční procházku lesem, stromy krásně voní smůlou (to člověk pozná, když si o ně zlomí nos), větve tajemně skřípají v lehké bríze (až člověku naskakuje husí kůže velikosti ňader pornohereček), pod nohama šustí měkký mech (a pod ním čvachtá dvacet čísel odporného smrdutého bahna) a noční zvěř vychází (snad to je zvěř a nikoliv nepřátelská hlídka potulující se s přístroji na noční vidění po okolí).
Střelba již dávno utichla a tak se ani nedalo orientovat podle záblesků z hlavní. Na druhou stranu to bylo dobře, jak mi posléze vysvětlil jeden z Delty, pokud si oči zvyknou na tmu, tyto náhlé světelné efekty mohou i poškodit zrak.
Málem jsme šlápli na první Ruskou hlídku, ale kluci ze speciálních jednotek byli rychlejší, takže jsme z nich už nemuseli mít strach.
"Zůstaneme tady." Rozhodl Jean-Luc. "Ke kraji lesa je to kousek, tak proč riskovat."
Udělal dobře, protože všichni, především já, padali únavou. Rozdal hlídky a zbytek zalehl k neosvěžujícímu spánku.
Ráno nás probrala bitva. Ten co hlídal (jeden z domorodců) spal a my ostatní s ním. Ruské tanky spustili dělostřeleckou přípravu a vydali se vpřed. Proplížili jsme se ke kraji lesa a bitva se tak odehrávala před našima očima jako na dlani. Chyběla jen kola a kukuřice.
Rusové to rozjeli ve velkém a vyjeli se vší parádou, doslova zasypaly Americké pozice rychlopalbou z děl BVP, přičemž je kryly tanky a pěchota utíkající kolem jejich boků.
Američané si to ale nenechali líbit a po počátečním náporu se počet utíkající pěchoty začal rapidně snižovat díky palbě v bunkrech skrytých kulometů. Poté co vzdálenost BVP klesla pod sto padesát metrů od linie Americké armády dostali se do křížové palby z LAW a museli se stáhnout pod ochranu blížících se tanků.
"Tady Papa Bear, volám Red jedna, máme je venku, zahajte útok!" Z vysílačky se neustále ozývaly rozkazy pro jednotlivé sekce. Nyní byl vydán rozkaz pro jedno malé překvapení. Američané dostali v noci posilu, dvě helikoptéry Apač a ty se teď přiřítily od severu jen pár metrů nad terénem. Přeskočily zbytky domů v Houdanu a řízenými střelami sundaly první dva tanky. Rachot a síla exploze nás ohlušila i přes vzdálenost více než dvou set metrů. Hořící pochodně vraků se zastavily pár desítek metrů východně od cesty směrem k pláži. Za nimi jedoucí dvojice tanků nestačila zareagovat dostatečně rychle a druhé dva výbuchy vyrobily na Maldenské pláži další dvě nepoužitelná ocelová monstra.
Tenhle nečekaný atak Ruský útok dost rozkolísal, ale tenhle velitel nebyl taková slabota jako ten, co jsem ho viděl umírat v troskách stanu na Everonu po zásahu laserem naváděnou střelou. Tenhle se na takovouto nepravděpodobnou eventualitu připravil a při třetím průletu už jeden z Apačů vystřelit nestihl. Za ocasem mu explodovala raketa vypálená z jednoho ze tří Hindů. Druhý se obrátil na útěk, ale i on do schytal a v kouři se odvalil někam na jihozápad.
Další dva Hindy už jen rychlopalnými kanóny čistili prostor pod sebou. Rusové definitivně pronikli do Amerických linií.
"Tak. A naše mise je v hajzlu, je to v prdeli." Zakviknul jeden z "ostrých" hochů.
"Jo," odtušil Jean-Luc. "Teď jsme zase všichni zpátky partyzáni."
Už mi to nepřipadalo ani nijak smutné, díky fotoobjektivu jsem viděl ta příšerná jatka mnohem lépe, než všichni ostatní, ale nic jsem necítil. Jen strašnou únavu.
Poslední zbytky Američanů doslova zdrhaly zpět na sever do Dourdanu a dál do La Trinite. Po chvíli debat jsme se rozhodli je následovat.
Již kolem poledne Ruská vojska shromáždily veškerou možnou techniku z jižní části ostrova a začali s přesunem dál na sever. Pohyb po silnici se ztenčil až nakonec téměř odumřel.
"Tady Papa Bear pro Black jedna, slyšíte mě?" najednou opět po dlouhé době promluvila vysílačka.
"Tady Black jedna pro Papa Bear, slyším tě. Přepínám!" Adams, starší seržant speciálních jednotek měl největší postřeh a tak místo Jean-Luca odpovídal do vysílačky on. Francouz jen pokrčil rameny v pohybu který mohl značit údiv nad tím, že se do toho montuje, ale také nad tím, že plukovník na letišti ještě žije a rozdává rozkazy.
"Museli jsme nečekaně stáhnout všechny z pozic mezi Dourdanem a Houdanem, ale to pro vás nic neznamená. Vašim úkolem teď bude najít pilota a střelce toho sestřeleného vrtulníku, pokud ještě žijí a pak se pokusit dostat se s nimi přes linie k nám, ten frantík to tu jistě dost dobře zná, tak si jistě bude umět poradit. V případě, že nežijí se pokuste způsobit co největší škodu a pak se někde zašít nebo se opět dostat k nám. to už nechám na vašem uvážení.
Rád bych viděl taky toho novináře pryč z ostrova, takže pokud by to šlo tak ho přednostně dostaňte sem."
"Rozumím pane, budeme se snažit. Black končí."
"Papa Bear končí." My jsme taky končili, úplně v prdeli a možná ještě dál.
Tak trochu ze vzteku a tak trochu ze sportu se kluci ze speciálek vydali k cestě a položili na ně pár min. Připadá mi že ke speciálním jednotkám berou pouze a jedině pošuky co milují výbušniny, ale narozdíl ode mě tihle měli svaly a zbraně, takže jsem jim v tom ani příliš nebránil. Na druhou stanu, fotografie někoho jak uprostřed nepřátelské zóny pokládá bomby nejsou na škodu, tím spíš když jako pozadí mají kouřící vraky T 72.
"Když už jste si pohráli můžeme jít." Jean -Luc studoval mapu. "Podle toho jak to vypadalo museli letět s tím krámem někam sem." A zapíchl prst někam východně od Chapoi.
"Není to trochu daleko na to, že měli prdel v ohni?" jeden z místních, nějaký Jan Novák, to vyjádřil dost přesně.
"Není." Potvrdil Jean-Lucovo pozorování Adams. "Je to jediná dost rovná plocha v okolí kde se dá s tím krámem alespoň trochu rozumně plácnout o zem."
"Tak tam jdeme." Zavelel Jean-Luc a dodal. "Stejně už budou zajatí, nebo mrtví."
Nebyla to moc hezká budoucnost a o to smutnější byla naše cesta. Neustále nahoru a dolu kryti jen nízkým křovím nebo několika málo stromky. Moc mě těšilo, že na v zásadě nedalekém vrcholku Jean-Luc zastavil a když popadl dech zavelel k odpočinku. Nebyl jsem zase taková máčka jak jsem si myslel (tedy do okamžiku, když jsem jen tak ze cviku zkusil vzít frantíkův bágl a pod padesáti kily zátěže se málem zlomil).
"Támhle dole je vidět kouř, to by mohlo být ono." Nahlásil nám Jan. Všichni začali pátrat tím směrem kterým naznačil.
Mezi polámanými stromky sotva kilometr od nás byl vidět vrak helikoptéry ze kterého se jen zlehka kouřilo.
"Jakto že nehoří? Měl by být jak pochodeň?"
"Už tam byli Rusi a uhasili ho, podívej se na ty chuchvalce pěny všude kolem."
"Takže jdeme pozdě, co teď?"
"Podíváme se tam, tím se snad nic nepokazí." Ještě nebylo ani poledne když jsme se více méně přískoky dostali k cíli. Jaké bylo naše překvapení, když kabiny stroje byly prázdné. Nebyli tam nejen pilot a střelec, ale ani jejich sedačky neobsahovaly povinné nouzové vybavení.
"Hrom aby je po poli honil, oni z asi toho skočili!" Po bližším zkoumání jsme došli ke stejnému závěru i my neodborníci..
"Co je mohlo donutit zmizet? Kde jsou?" Mudrovali jsme my "odborníci" zatímco Jean-Luc a kolegové z Delty obhlíželi vzdálenější okolí.
Bohužel neobhlíželi dost obezřetně, protože najednou se kolem rozpoutalo peklo. Kulometná palba nás přibila instinktivně k zemi a výbuch hodil čímsi tělem do vzduchu. Kulky bušily do plechu vrtulníku a s hvizdem se odrážely nekontrolované po okolí. Vedle mě zůstala ležet čísi zbraň, tak jsem si ji přitáhl k tělu a hledal nepřítele. Asi sto metrů na západ byla skupina stromů a u jejich kmenů se při zemi tiskla velká skupina vojáků v ruských uniformách.
Dva jsem sejmul a ani se nedíval co se s nimi dál děje, odplížil jsem se k vraku kde už bylo docela těsno.
"To je prdel, co?" pomrkával na mě Jean-Luc jedním okem, protože druhé měl v krvi od šrámu na čele.
"Moc ne." sestřelil jsem jednoho z maníků, který se pokoušel k nám prospurtovat.
"Tak ne, no." Zabručel Jean-Luc a přehodil si zbraň na levé rameno a krátkou dávkou dostal další dva. "Ty máš ale dneska náladu."
Nemínil jsem komentovat jeho nejapné vtípky a věnoval se okolí. Dva ze tří mužů v černých kombinézách leželi rozhozeni výbuchem a třetí se ze zkrvavenou nohou plazil k stromkům na severovýchodě. Z pěti domorodců zbyl jeden. Nestačili se rychle zorientovat a rozběhli se proti kulkám.
Ten poslední, Jan Novák, se tiskl s námi za vrakem helikoptéry a taky se modlil aby neexplodovala.
"Co budeme dělat?"
"Asi umřem." Stále cenil zuby Jean-Luc a začal mě tím lézt na zbytky nervů.
"Musíme se odtud dostat." Navrhoval jsem řešení.
"Dobře, jdi si, nikdo tě nedrží." Vrčel dál Jean-Luc, ale bylo vidět, že to je nikoliv z legrace, ale rána na hlavě asi začínala pekelně bolet.
Sejmuli jsme další tři, či čtyři, příliš vystrčené Rusy a čekali na smrt. Ta se blížila kryta palbou spolubojovníků.
"No bylo mi s vámi milo, chlapci. Sejdeme se na věčnosti." Honza, jak tady říkali zdrobnělinou Janovi zadržoval slzičky ale i přes ně stále ještě hlídal perimetr. Sundal ještě dalšího a pak se mu rozstříkl mozek.
Jestli tohle někdy někomu budu vyprávět a vzpomenu si na tenhle okamžik asi to nerozchodím, ale teď jsem jen vytřel oči a dál střílel do již se blížící skupinky vojáků.
Najednou začali padat takřka houfně k zemi a my s Jean-Lucem jen hlídali jestli některý nepronikne přes neviditelnou hradbu střel.
"Kdo to je?" Křičeli jsme na sebe mezi krátkými dávkami které kosily poslední z útočníků ale ani jeden z nás neznal odpověď.
Najednou bylo ticho.
Střelba přestala a i my už neměli po kom střílet. Jean-Luc ztěžka dýchal a bylo vidět, že pomalu ztrácí vědomí.
"Běž se podívat jestli jsou pryč. Budu tě krýt." Oddychoval.
Plazil jsem se ke stromům a jen jednou musel Francouz zmáčknout spoušť aby mi zachránil život, zbytek Rusů utíkalo někam k jihu.
Smrt, smrt a zase smrt. Když jsem zkontroloval celou oblast začal jsem fotit. Nejhorší byly záběry na mé přátele ale ani pohled na nepřátele mě nenechal na pokoji. Člověk si říkal, co asi byli zač, ti chlapci v maskáčích. Měli tam doma nějakou rodinu, manželky, děti? Čekali na ně rodiče?
Všechny tyhle strašně fádní a ohrané myšlenky se mi honili hlavou a já si už nepřipadal jako tvrdý elitní novinář a strašně jsem zatoužil jít domů. Už jsem chápal všechny ty béčkové filmy z videa, kde vojáci jen chlastají a sní o domově. Najednou jsem věděl o čem psal Hemingway, Remarque a ti další a hlavně proč tak psali.
Najednou jsem věděl jakou cestou se chci dát, od tohohle okamžiku jsem věděl proč ze mě pánbůh, či kdo to byl, udělal novináře a proč jsem zde.
"Je po nich." oznámil jsem Jean-Lucovi, ale ten mě už nevnímal, byl v limbu. Obvázal jsem mu hlavu provizorně obvazem abych zastavil to nejhorší krvácení a vydal se za Adamsem.
I ten byl v bezvědomí, přestože kulka v noze nezasáhla žádnou důležitou tepnu a jen se štěstím proletěla ven aniž z nohy udělala pahýl. Po obvázání se probral a nakonec se mnou začali mluvit.
"Co moji kluci?" Jen jsem zakroutil hlavou, nechtěl jsem mu vyprávět jak jim granát roztrhal vnitřnosti.
"A co ti tví?" Zašeptal za chvíli.
"Díky že jsi zachránil život mě a frantíkovi." odpověděl jsem mu poděkováním.
"Jak jsi na to přišel?"
"Nemusel, podívej co je kolem tebe prázdných nábojnic."
"No jo, novinář." uchechtl se. "Tak co je s frantíkem?"
"Vidíš. Půjdeme pro něj, má na hlavě ránu délky Mississipy."
Jean-Luc se už taky probral a snažil se kusem plechu vykopat alespoň náznak hrobu pro naše kamarády. Když jsme se přibelhali se seržantem už byl pohřben pod tenkou vrstvou hlíny a štěrku Honza. Zatímco se ti dva navzájem ošetřovali vytvořil jsem hroby pro ty ostatní. A stejně jako já byl mizerný hrobař byli ti dva mizerní doktoři, Jean-Luc bude mít jistě celý zbytek života na hlavě jizvu a Adams jej stráví kulháním.
"Musíme jít odsud."
"Kam se chceš dostat? Oba jste na umření!" odsekl jsem.
"Mám tu kousek známého a ten nás jistě schová."
"Ten známý bydlí kde přesně?"
"V Sainte Marie má faru."
"Tam se dostanete jedině jako mrtvoly."
"Není to daleko. Dojdi tam a otec ti jistě půjčí auto."
"Otec?" Divil se Adams. "On to je vážně otec?"
"Jo, otec Petr." Jean-Luc nekomentoval Adamsův naivní údiv. "Teď by měl být asi v kostele v Chapoi, ale v takhle vážné situaci možná bude doma."
"Co když tam budou Rusi?"
"Tak je všechny postřílíš." Nevím jestli to byl od Američana pokus o suchý anglický humor, protože jsem to nepoznal.
"Nechej tu všechno a vem si jen zbraň a pár zásobníků. Dám Ti pro otce Petra dopis, jistě ti bude nápomocen a pujčí ti pro nás civilní šaty, pořádné obvazy a auto. Jinak tu asi zůstaneme vedle nich." Jean-Luc kývl hlavou směrem k hrobům, pak cosi naškrábal česky na papír a spolu se samopalem mi to dal. Poprvé od té doby co jsem ho znal byl opravdu vážný. I když se hádal a byl vzteklý měl v očích takové ty rošťácké ohýnky na které musely holky jen letět, teď tam byla temnota a bolest.
Najednou jsem pochopil něco o čem jsem předtím neměl ani zdání.
Na Everonu to bylo super dobrodružství, sice trochu nebezpečné, ale byl jsem v něm jen nezúčastněný pozorovatel. Dokonce i tady na Maldenu to zpočátku vypadalo podobně a vlastně na ničem nezáleželo, byl jsem jen novinář. Teď na mě záleželi lidské životy a já pocítil něco, co jsem nikdy neznal.
Zodpovědnost. Svazovalo mi to nohy i ruce a úžilo dech. Nikdy jsem nebyl za nic a nikoho zodpovědný, dokonce jsem se kvůli tomu ani neoženil. Moje postelové eskapády mě konec konců přivedly až sem. Snažil jsem se tomuto pocitu vyhýbat seč to jen šlo, protože pocit zodpovědnosti znamená že musíte někomu důvěřovat a někdo musí důvěřovat vám. Nemám důvěru v sebe samého, díky posledním pár měsíců jsem se začínal stávat docela úspěšným alkoholikem a začal jsem v tom být i docela dobrý, takže logicky jsem nemohl mít ani důvěru v ostatní. Teď životy dvou lidí záviseli pouze a jedině na mě, děsilo mě to.
Plazil jsem se většinu cesty a ten kilometr, který bych jinak uběhl za slabých pět minut mi trval přes všechny křoví snad půl hodiny. Cestou na kopci jsem si všiml více než živého pohybu v Chapoi a o to víc mi bylo úzko.
Sainte Marie leží v, na Maldenské poměry, mírném údolí a svým severním okrajem přiléhá k lesu. Již před mnoha lety se odsud vystěhovala většina obyvatel a jen farář a několik dalších starousedlíků zde zůstalo. Mít víc času asi bych se pokusil zjistit jaká tragédie tuto vesnici zničila již před Ruskou invazí, mohl by to být krásný a dojemný příběh jako od Victora Huga. Teď se mi času nedostávalo, protože moji kamarádi (vážně jsem to napsal?) nedaleko odsud cedili krev.
Kolem města chodila ruská hlídka, u odbočky pak stál její UAZ. Proplazil jsem se až do těsné blízkosti jednoho z opuštěných domů a schoval se v něm modle se aby střepy pod mýma nohama nekřupaly moc hlasitě. Rusové ale nevnímali okolí a probírali jakési oplzlé téma.
"... tak jsem jí roztáhl nohy a ona tam nic neměla!"
"Jak nic?"
"No nic, žádný kalhotky nebo tak něco."
Jak a co bylo dál jsem neposlouchal a ani jsem se nechtěl dovědět. Jakmile byli ke mě zády, odjistil jsem zbraň a začal po nich střílet. První nezareagoval a jen se sesul k zemi, druhý sice po zbrani sáhl, ale už ji nestihl sundat z ramene. Třetí byl z nich nejlepší, ale ani on už nestihl spoušť zmáčknout.
Pohled na umírání není příjemný, ale takhle v detailu je to ještě horší. Těžká, pomalá střela drtí vše před sebou a otvírá velké a krví naplněné rány ze kterých přímo odstřikují kusy orgánů. Byla to nechutná a noční můry tvořící zkušenost.
Hned jak jsem překontroloval, že mi ani jeden z nich nepadne do zad, jsme se vydal hledat otce Petra. Než jsem ale mohl zaklepat na dveře které mu podle popisu Jean-Luca patřily místnímu faráři ozval se z protějších dveří z domu přes ulici specifický křik. Možná jsem ho předtím neslyšel, možná jsem ho předtím ani neznal, ale přesto jsem přesně věděl o co se jedná.
Rozrazil jsem dveře a tak tak uskočil, když se s třeskotem zavřely. V místnosti byla starodávná kachlová kamna, dubová lavice a na stole z téhož materiálu se ruský seržant pokoušel znásilnit jakousi dívku. Kalhoty měl stažené ke kolenům a kolem boků mu plandala jeho košile a její sukně. Možná právě to mi zachránilo život, protože než se stihl pořádně otočit a něco provést srazil jsem ho pažbou samopalu až jeho hlava zaduněla o okenní rám. Přestože by ta rána zabila vola, jakou jsem do ní dal páru, neuvěřitelně rychle se otřepal a pokusil se po mě skočit. Poprvé v životě jsem ocenil vtip že žena se zdviženou sukní je rychlejší než chlap s kalhotami dole, protože seržant se v nich zamotal a bezmocně se skácel k zemi marně po mě lapaje rukama.
Rána z pušky do týla je v místnosti ohlušující, ale já prostě vystřelit musel, protože jsem neměl odvahu bojovat s profesionálním vojákem v stísněném prostoru ze znásilněnou ženou plačící na stole vedle sebe. Bylo to podlé a zákeřné, ale mnohem méně podlé, zákeřné, hnusné, ubohé a odsouzeníhodné než to co udělal ten parchant jehož mozek se nyní roztékal jako stříbřitá a rudá skvrna po podlaze.
Asi to už nerozchodí.

……………………….

Horší to bylo s tou nebohou dívenkou, nevypadala, že by z toho měla bůh ví jakou radost a já měl strach ji byť jen obejmout aby necítila mužské obětí (taky jsem po třech dnech bez sprchy musel být cítit jen o trochu míň než ten parchant na podlaze). Odběhl jsem tedy pro faráře a tentokrát se nezdržoval klepáním.
"Otče!" Zahřměl jsem stále ještě ohlušen výstřelem. "Potřebuji vaši pomoc!"
V místnosti sedělo několik mužů a všichni sebou dost trhli. Takhle zpětně je docela chápu a naopak obdivuji jejich chladnokrevnost. Vběhnout ke mně do bytu chlápek se samopalem v ruce, v zablácených a krví zborcených maskáčích, s nejpodivnějším přízvukem jaký se dá z lidských úst vykouzlit, tak bych asi zbytek života strávil chroptěním po infarktu.
"Čeho si žádáš, synu." Oslovil mě jeden z nejmladších mužů v místnosti a pomalým, velmi pomalým, gestem mě vybídl k usednutí. Najednou jsem nevěděl čím začít a musel jsem vypadat jak Tom a Jerry škubaje sebou tam a zpět.
"V sousedním domě, ta dívka, pokusil se ji znásilnit, zabil jsem ho. Jean-Luc a Adams potřebují doktora, mám od něj dopis. Půjčím si auto."
Kupodivu mi asi rozuměl, tedy alespoň podstatné části, ale pro jistotu mě poprosil ať zpomalím a začnu znova. Když pochopil co se stalo v sousedství poslal tam jednoho z mužů a když pochopil co je s Jean-Lucem, tak se vydal na cestu se mou.
"Pojď." Řekl velmi tichým a uklidňujícím hlasem, který mi tak trochu lezl na nervy. "Půjčíme si ruský džíp, oni ho už potřebovat nebudou, a dojedeme pro ty dva. Bude to bezpečnější než jezdit civilním autem, vlastní vozidlo nebudou z ničeho podezírat."
Měl pravdu, mohlo mě to taky napadnout. Asi už stárnu.
Dojeli jsme na místo, kde jsem opustil ty dva lazary, vytřepaní jak místní cigára. Náhon na všechny kola je fajn, ale není dobrý při rychlosti kolem šedesáti kilometrů v hodině s usměvavým farářem za volantem.
"Musím si nechat udělat řidičák, není to tak těžké jak jsem čekal." Povídá a mě braly mory. Z téhle akce budu mít vážně tik.
"Ahoj brácho, tak tě Švéd přivezl?" Nevycházel jsem z údivu.
"Neřekl jsi mi, že otec Petr je tvůj bratr."
"Ses neptal." Znáte ten pocit, kdy máte chuť někoho uškrtit. Držet ho pod krkem a rdousit až mu polezou oči z důlků? Tak vidíte, takhle jsem se cítil v tomhle okamžiku.
"Buď zdráv Lukáši." Oslovil Jeana-Luca otec Petr s podivným podtónem v hlase. Ten přízvuk byl pro mě víc záhadou než to oslovení. "Nevypadá to dobře. Na faře to bude muset doktor pořádně ošetřit a sešít. Taky noha tvého přítele nevypadá dobře, rána se stále otevírá a při troše smůly se i zanítí a to by byl opravdu problém."
Cítil jsem ve vztahu bratrů napětí, jako by se nad námi vznášela bouřka.
Adams celou dobu tiše klel, přestože jsme jej do auta nakládali jak královské miminko.
"Ber všechny ty zbraně a hlavně zásobníky, budeme je ještě potřebovat." Poučoval mě Jean-Luc z předního sedadla džípu.
"Hleď si konečně taky svého." Odsekl jsem mu, už jsem se v posledního padesáti hodinách cítil jako onuce víckrát než za posledních pět let. A to je při mých průserech opravdu co říct.
Ani nevím kdy vydal otec Petr ty rozkazy, ale když jsme přijeli do vesnice a schovali UAZ v jedné z prázdných stodol, už nás čekali ti dva muži s nosítkami a přenesli ty dva na improvizovaný operační sál kde ihned ten poslední z nich zahájil ošetřování.
Měl jsem krve už za dnešek dost, a tak jsem zůstal s otcem venku.
"Nemáte žváro?" měl jsem nepřekonatelnou chuť si zapálit.
"Ne. Nekouřím." Rozhovor začal a tak jsem pokračoval.
"Proč říkáte Jean-Lucovi Lukáš?"
"To je jeho pravé jméno. Před mnoha lety od nás odešel, ve zlém, velmi zlém. A když se dostal do armády nechtěl poskvrnit své jméno a jméno našeho rodu a změnil je."
"Co se stalo? Proč odešel? Mě to vyprávěl trochu jako dobrodružství." Vyzvídal jsem dál.
"Byla v tom žena. Oba jsme milovali jednu dívku z Canconu. Nebyl jsem vždycky kněz, víte? Bojovali jsme mezi sebou až to jednou moc vyvrcholilo obrovskou hádkou doma. Naše máma u ní byla a žalem nad námi dvěma ji puklo srdce. Lukáš si to neodpustil a nakonec utekl. A já se stal knězem."
"A co ta holka?"
"Ta už mezitím chodila s jiným." Usmál se otec Petr a já se smál s ním.
"Kdyby to nebylo ze života, řekl bych, že je to jak z pitomého románu." Neodpustil jsem si poznámku.
"To je fakt." Připustil farář. "Někdy takový život je."
Pak se mě začal vyptávat on a než nás zavolali dovnitř vytahal ze mě snad víc než CIA při výslechu s drogami.
"Tak to oba přežijí." Doktor vyšel ven a vypadal spíš jako řezník.
"Co ta dívka?"
"Ta taky." Povzdych si. "Každý si odnese nějaký ten šrám, někdo na těle, někdo na duši."
Měl jsem obrovský vztek. Že se zabíjí vojáci, budiž, že se mlátí na území které jim nepatří, no i to se vcelku dá překousnout, ale decimovat a znásilňovat místní obyvatelstvo to už tedy dost silně posrali.
"Takoví parchanti!" Vztekal jsem se.
"Tohle byla spíše vyjímka, chlapče." Doktor kouřil místní pokus o cigarety a vyfukoval oblaka jak lokomotiva. "Většina našich lidí je teď v odboji, takže Rusové dobře ví, že si to nenecháme líbit. Kdybys ho nezabil ty tak by to udělali jeho vlastní lidi a pro výstrahu by jeho tělo vystavili naražené na kůlu jak ve středověku.
Zabíjet, to zabíjí, to se bere jako normální válka, ale tohle je něco, na co si dávají pozor. Jakmile přijdou na to, co se tu stalo, budou v pohotovosti bát se toho, co jim jako odvetu provedeme. Nejsou tu tak pevní v kramflecích aby se nemuseli bát bandy zdivočelých civilů."
Tahle banda, jak ji doktor nazval, byla perfektně vojensky organizovaná jednotka a k večeru jsem se stal její součástí na mírnou přímluvu jejich duchovního vůdce otce Petra. Přišli večer pro instrukce a pak, po krátké výměně novinek, mě vzali sebou.
Rozloučil jsem se s Jean-Lucem i Adamsem a pokaždé jsem měl docela stáhnuté hrdlo dojetím, válka opravdu není pro novinářské padavky.
"Drž se, Švéde!" Potřásl mi rukou a i jemu se chvěl hlas. "Doufám, že o mě napíšeš samé hezké věci."
"Jasně, například to, že si nepamatuješ moje jméno." Zavtipkoval jsem směrem k bílému obvazu kolem jeho hlavy.
"Nahlaš na velitelství, že mí kluci padli. Ať kontaktují jejich rodinu." Připomněl mi smutné povinnosti Adams a já ho zase viděl z jiné stránky.
"Neboj. A kluci, uzdravte se!"

Longsword
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra