Autor: Longsword
Publikováno: 6. srpna 2002 |
Druhá
část
Třetí část
Čtvrtá
část
Pátá část
Šestá
část
Dělat novináře v
tak malé a bezvýznamné štaci jako byly Maldenské ostrovy je pouze za trest.
Já to za trest měl a až do včerejška se litoval a ožíral s místními balíky
v jedné z nemnoha hospod jaký že je život kurva. Ještě před rokem jsem
si užíval v redakci Reuteru v Yorku, ale ta pitomá aférka s manželkou
šéfredaktora udělala z elitního reportéra naprostou nicku v provincii,
kterou by člověk na mapě těžko hledal.
Nebyla to moje chyba, že ta holka zabrala na moje kecy, ten večírek byl
opravdu nulový, tak jako většina večírků té doby, takže bylo celkem logické,
že jsme na sebe narazili. Prvních pár slov a bylo mi jasné, že tady se
dá zabodovat, dneska bych se radši pořádně ožral, ale tenkrát mi to prostě
nedalo a skončili jsme v horizontu u ní doma. Když přišel její manžel,
a můj šéf, byly jsme zrovna v nejlepším. Její dlouhé nehty v mým zadku
byly dostatečným důvodem abych se podíval co se děje. Děj z pitomého filmu.
Netušil jsem, že to bude brát Bradly tak osobně a hlavně že bude taková
svině a přepinkne mě až sem. Tady opravdu nebylo do čeho píchnout a snad
ve všech významech toho slova, ženských tu bylo míň než šafránu a těch
pár bylo jen o trochu ošklivějších než těch pár ovcí, co tu chovali. Nedělo
se tu naprosto nic neobvyklého z čeho by se dala vytěžit byť jen několikařádková
zprávička a moje očekávání postupně klesalo se stoupajícím množstvím stále
doplňovaného alkoholu v mé krvi.
Jak jsem se zmínil, do včerejška to bylo přesně tak jak jsem si to nepředstavoval
ani ve svých nočních můrách, žádná práce, zprávy na desátou a další stranu,
dlouhé nudné večery bez možnosti to jakkoliv změnit. Teď byla situace
jiná.
Začalo to zvukem který si pamatuji z krátké ale dostatečně poučné cesty
po Afghánistánu, zvukem, který se nedal k ničemu jinému přirovnat a který
v duších těch co ho znají vzbuzuje úzkost. Hind. Ruský létající tank.
Takový stroj tu rozhodně neměl co dělat a taky z něj neměli po lanech
sjíždět muži v maskovacích kombinézách sovětských SpecNaz. Viděl jsem
jejich řádění před nedávnem z fotek Rudyho Forresta a tak mi bylo jasné,
že asi na koláče a čaj nepřijeli.
Pak už jelo všechno ráz na ráz. Ti hošani se pohybovali velice tiše a
efektivně, Forrest nelhal, věděli co mají dělat. Policejní stanice, tedy
ten směšný odraz policie která chytala jen zatoulané psy a honila zloděje
slepic, přestala existovat, když do ní jeden z maníků hodil obrannou efku.
Pak jeden z nich vyčistil dávkou prostranství před domy. Nakonec se přesunuli
i do hospody, kde jsem před chvílí ještě seděl a i v té udělaly prvotřídní
jatka, přesně věděli, kdo je starosta, kdo tu má vysílačku a kdo zbraň,
ti všichni teď měli smůlu. Jestli se ptali po mě, to nevím, ale zajímalo
by ně, jestli jsem pro ně byl taky hrozba, nebo jsem jim nestál za kulku.
To se už nedovím, protože po několika minutách něco řekli do vysílačky
a za pár minut se z celého městečka stalo Rudé náměstí v dobách oslav
listopadového puče, nebo jak tomu říkají ti s rudou knížkou, Velké říjnové
revoluce.Celý Montignac se jen hemžil bandou Ivanů s docela impozantní
výzbrojí, Hindy se jen střídaly a odněkud od moře přenášeli vojáky, bedny
s municí ale hlavně BMPčka a náklaďáky URAL plné celého polního tábora.
To už jsem ale nebyl součástí téhle parády a zmizel ještě s několika ostatními
v remízku na západě. Nebylo nás moc, ale tím bylo zastoupeno skoro padesát
procent přeživších obyvatel. Po více než vzrušené ale šeptem vedené diskusi
se nakonec domorodci dohodli, že se pokusí dostat do Gravette. Nebylo
potřeba šeptat, protože vrtulníky dělali dostatečně silný hluk, ale psychologický
efekt toho, co viděli je nutilo chovat se iracionálně. Já jsem se rozhodl
zůstat na místě a s jedním z místních dál pozorovat co se děje.
Až do rána se Rusové ve správním středisku ostrova Everon, jak zněl hrdý
titul tohoto místa, opevňovali a po svítání své vybavení začali opět doplňovat.
Několik dalších vrtulníků doneslo zbytek vojska, ale tím celá akce neskončila.
Ještě před polednem se Ivani vytasili s dalším překvapením. Po cestě z
Entre Deux se do opevnění s typickým hukotem začaly přesouvat tanky. Tyhle
typy jsem znal už také docela dobře, starší byl T 55, v něm jsem dokonce
i seděl, a novější T 72, které se stávaly ocelovou pěstí Varšavské smlouvy,
jak to pěkně nazval ten chlápek z Československa co neuměl mluvit ani
česky a slovensky už taky ne.
Bylo jasné, že tohle není jen nějaké to cvičení typu ”udeř a zmiz”, které
jedna či druhá strana čas od času provedla na nějaké odsunuté pozici s
tichým souhlasem protivníka na druhé straně železné opony. Tohle byla
zcela regulérní okupace o jaké jsem zatím jen slyšel vyprávět.
Pro každého reportéra je terno, když se takové věci zúčastní a přežije
ji, ale už to není takové terno, když u sebe nemá ani polaroid a jde mu
o kejhák jako právě mě. Začal jsem si psát aspoň deníček (ještě že všechny
moje reportérské instinkty nevymizely a deníček s tužkou jsem nosil v
každých kalhotách) abych až se dostanu ke kameře a mikrofonu měl co předčítat
jako komentář.
Teď ale už nebyl moc čas starat se o budoucího Pulitzera a exkluzivní
práva na zfilmování svých pamětí, Rusové se začali starat o své okolí
a blížili se i k nám, byl nejvyšší čas odtud vypadnout.
Maldenské ostrovy nebyly nikdy příliš ve středu něčích zájmů, byla to
příslovečná prdel světa se vším všudy, tady turista nikdy moc času nestrávil
a strategická pozice na půl cesty mezi USA a Ruskem byla v době balistických
raket jen teoretickou výhodou. Tedy až do včerejšího večera.
Na ostrovech žilo circa pět set, možná i trochu více, rádoby domorodců.
Rusko tu totiž po válce zřídilo jakýsi internační tábor pro nespolehlivé
lidi z Československa který až do půlky sedmdesátých let doplňovalo dalšími
přírůstky podle tvrdosti jednotlivých vládců v obou zemích. Všichni tihle
lidé si zde vybudovali v jistém ohledu jakousi kopii svého vzdáleného
domova, měli zde vlastní auta, vlastní traktory, domy ne nepodobné architektuře
domoviny, používali stejné dopravní značení a řídili se (v rámci možností)
stejnými zákony. Rusko je nechávalo na pokoji a oni si žili klidnými životy
rybářů (jiný druh obživy tu snad ani nebyl, těch pár políček nemohlo nakrmit
tolik lidí, takže byla spíše koníčkem, než intenzivní zemědělskou činností).
Dnes se situace změnila a já se všemi těmi obyčejnými lidičkami bral roha
co nejhlouběji do lesa na východě. Muselo to pro ně být dost krušné, opouštěli
zbytky svých rodin s malou nadějí, že je vůbec uvidí, Rusi byli v čištění
městečka dost důslední, ale šlapali usilovně do krytu hustého lesa. Jakmile
se za námi zavřely větve prvních stromů byla porada co dál. Jedni chtěli
jít na jih, druzí na sever a zbytek dál na východ. Nezdálo se mi moc bezpečné
jít pěšky až do Lamentinu, přestože přístav skýtal možnost úniku po moři,
a ani jižnější La Moule nevzbuzoval příliš nadějí, že jej Rusi minou.
Rozhodl jsem se pro třetí možnost a to byla ještě riskantnější, ale novinářsky
zajímavější severní cesta do Gravete a pak dál až na staré letiště, které
by mohlo skýtat možnost rychlejšího úniku z ostrovů.
Cestu do Gravete se mnou podnikli ještě další tři muži a všichni jsme
si užili chvilku strachu při přebíhání nekrytého terénu kolem cesty na
východ. Sotva jsme se schovaly v jižním výběžku Gravetského lesa po cestě
projela kolona bojové techniky mířící na východ, nepřál jsem těm asi dvaceti
lidem, co šli tím směrem nic špatného, ale jestli je kolona dostihne zbude
jim jen modlit se. My jsme děkovali bohu už nyní, že nám dal tu trochu
času abychom se stihli schovat do křovin, protože v koloně bylo několik
BVP a jejich střelci nekoukali zbůhdarma po krajině přes hledí kulometů.
Přestože to do vesnice pak bylo lesem sotva půl kilometru šli jsme opravdu
pomalým tempem, ten nepříjemný zážitek se na nás usadil a vázal nám nohy
i jazyky. V té chvíli jsem už na Pulitzera docela z vysoka kašlal.
Vesnice byla téměř pustá, když nepočítám těch několik čerstvých hrobů
a pár toulavých koček snažících se prohrabat k zuhelnatělým mrtvolám.
Stopy boje tu byly docela patrné a sestávaly z vymláceních oken, dveří,
stop střel na omítkách domů a štiplavého kouře spáleného masa ze kterého
se obracel žaludek. Nebylo ani nutno se příliš namáhat aby člověk věděl
co se tu stalo. Gravete byl víceméně policajtskou vesnicí, žila tu polovina
mužů zákona z celého ostrova takže tu skoro každý vlastnil zbraň. Jestli
Rusové řádili v neozbrojeném Montignacu, pak tady to musely být, a také
byly, jatka.
Po asi půl hodině se z křoví vyhrabal chlápek, který vypadal jak z hororu,
v rukou sekeru a pistoli, na sobě krví pokrytý policejní mundůr a na hlavě
nahnědlý turban. Teprve po chvíli jsme si uvědomili, že to jsou krví slepené
vlasy.
”Co se tu stalo?” jeden z mých průvodců nedbal pološíleného výrazu v obličeji
toho muže a začal s výslechem. Ani jsem si nestihl dělat poznámky co přesně
se ptal, ještě jsem ten jejich jazyk moc neuměl, ale další se mě ujal
a začal mi hovor lámaně překládat.
”Večer sem přiletěl vrtulník.”
”Hind?”
”Ne, sedmnáctka.” Mil-Mi 17, přepravní helikoptéra používaná celou východní
sférou. Ačkoliv byla často pejoratizována, měla parametry, které z ní
udělaly více než zdatného konkurenta, tím spíš, že na Západě ve své kategorii
ani adekvátní zastoupení neměla. ”Vypadlo z ní asi dvacet Ivanů ze SpecNaz
a všem bylo jasné, že se něco děje. Víte, já tu jsem od sedmdesátého prvního,
kdy mě vylili z armády kvůli Ruské invazi k nám a tuhle sračku už jsem
znovu zažít nechtěl:” Neměl jsem ani potuchy o nějaké invazi do Československa,
ale můj průvodce mě velmi rychle uvedl do obrazu, v osmašedesátém se Češi
pokoušeli o jakousi ”perestrojku” a velký bratr jim to zatrhl tanky v
ulicích. Tenkrát se nikdo nezmohl na žádný odpor. Zdálo se, že nyní to
tak pokojné nebylo. ”S bráchou jsme byli tenkrát v armádě, takže jakmile
jsme je teď zblejskli popadli jsme všechno co mělo lauf a prali to do
těch všiváků co to šlo. Stejně to udělali i ostatní, ale ani padesát pušek
by nemělo šanci proti dvaceti hrdlořezům s automatama. Navzájem se kryli
a když se dostali až k barákům, tak nás zasypaly granáty.”
”Jak jste to, proboha, přežil?”
”Zbylo nás už jen pár, Rojíčkovi z vedlejšího domu se už přestali ozývat
a u Tůmů už střílela jen jedna zbraň. Taky Procházkovi už nestříleli,
Rusi hodili dovnitř několik granátů a pak už se odtamtud nikdo ani neozval.
Běžel jsem zrovna do patra pro další munici, když hodili i bráchovi do
okna granát. Stačil jen odskočit ke dveřím ale granát byl rychlejší. Výbuch
s ním vyrazil dveře a ty i s bratrem spadly na mě, to bylo to poslední,
co si pamatuji. Když jsem se probral, bylo už k ránu a Rusáci už byli
pryč stejně jako většina ostatních z vesnice. Na cestě byly stopy po BVP,
takže si myslím, že odvezli jak Ivany, tak zbytek našich. Před chvílí
jsem pohřbil poslední z našich, byla to Tonička Bohunková a bylo jí sedm.”
Ten muž prožil krátkou, ale o to opravdovější válku. Ta krev na jeho šatech
musela být jak jeho, tak bratra, tak i všech ostatních obětí Ruského řádění
a já poprvé snad po pěti letech měl chuť zvracet.
Vydali jsme se dál na sever vstříc dalším příběhům a snad i úniku z tohoto
ostrova hrůzy. Cesta tu již nebyla a my se plahočili po pláži, neustále
se skrývajíc před stále hustšími hlídkami Rusů, blížilo se poledne a my
v jednom nemnoha křoví narazili na dalšího z domorodců.
”Vy jdete na sever?”
”Ano.”
”Tak to vám přeji hodně štěstí, protože já se pokouším schovat na jihu.”
Muž se již pokoušel odejít, když jsme ho ještě na chvíli zadrželi a vyzpovídali.
Jeho prohlášení bylo pro nás naprosto překvapující.
”Bydlím za letištěm v bývalé řídící věži, fungoval jsem tam jako dispečer
pro pár nadšenců v plachťácích a ty tři cessny, co se tu stavovali týdně
s poštou. Včera někdy kolem poledne se nad letištěm ozval zvuk, jaký tu
nebyl už možná několik let, tohle letiště se opravdu užívá jen sporadicky,
tím spíš pro velká letadla, ale najednou tu nad námi prolétala letka amerických
C130 Herkules. Z nich se vysypala banda paragánů a hromada techniky na
padácích. Netrvalo ani čtvrt hodinky a celé letiště bylo jejich.”
”Co bylo pak?”
”Co by bylo, začali se tam roztahovat a nakonec se ozvala i nějaká střelba.
Radši jsem se neptal kdo na koho střílel a v noci vzal kramle. Nenechám
se zastřelit od nějakého praštěného amíka!”
Když jsme tomu muži vysvětlili, že na jihu ho čeká zastřelení od ještě
praštěnějšího Rusa málem to s ním seklo.
”Tak to je třetí světová!” vydechl. ”Když už jsou i tady obě tyhle bandy,
tak to je konec.”
Ten naprosto logický závěr nás všechny málem položil, oči všech se přesunuly
ke mně.
”No na mě nečumte, já jsem ©véd, my jsme už tři století neutrální!”
”Ale mluvíš anglicky!”
”A taky rusky!”
Těžko se jim dalo vysvětlit, že oba to byly nepovinné jazyky na žurnalistice,
protože angličtina je novinářské esperanto a Rusko je ze ©védska co by
kamenem dohodil.
”Co podniknem?” když konečně pochopili, že nejsem ani imperialistický
štváč ani komoušský hrdlořez začali jsme hledat nějaké východisko.
”Potřebujeme rádio.”
”Komu chceš vysílat?”
”Tobě do hlavy! Potřebujem normální baterkový krátkovlnný rádio abychom
si ověřili, jestli vůbec ještě je nějaká Amerika a Sovětský svaz, nebo
jen dvě zářící díry v zemi.”
To mělo opodstatnění, ale nebylo to tak lehké, jak se na první pohled
zdálo. Nešlo zajít někam do některého z opuštěných domů a pustit si stolní
rádio, protože již večer světlo bliklo a přestalo svítit. Byl to neklamný
signál, že jediná elektrárnička na ostrově již padla do rukou některé
z armád. Zbývala jediná možnost, někde v domech takové to malé rádio najít.
A to se až příliš podobalo rabování a na to jsou všechny armády, potažmo
civilisté, dost vysazeni. Nikdo z nás si nepřál být zastřelen při tom
jak zjišťuje, jestli ještě zítra vyjde slunce.
Byli jsme domluveni, že se pokusíme nerozejít, protože v takovéto situaci
bychom se již nemuseli potkat, tím spíš, že já jsem se bez překladatele
vůbec neobešel, moje znalosti zdejšího jazyka se omezovaly na výkřiky
”Ještě jedno pivo!” a ”Platím!”, případně několik dalších frází většinou
velmi hanlivého významu.
”Taky potřebujeme něco jídla a vodu, nebo tu všichni skapem.” Tohle byla
taky dost pádná připomínka, nejedli jsme vlastně už minimálně čtyřiadvacet
hodin a nepili alespoň šestnáct. Jazyk se všem lepil na patra a hlady
se nám zhoršovalo i vidění.
Padlo rozhodnutí vrátit se zpět do Gravete a získat tam alespoň nějaké
malé množství zásob. Blížilo se poledne a činnost vojsk se tak ustálila,
nyní již bylo možné vypozorovat v hlídkách jistý řád, takže naše cesta
zpět proběhla bez výraznějších potíží. Policista nás kupodivu nezastřelil
a dokonce se rozdělil i o zásoby potravin, které vytahal z okolních domů.
Protože nefungovala elektřina nezbylo mu, než všechno rychle se kazící
ještě rychleji sníst. Teď se mohl o ten zbytek rozdělit i s námi, za pár
dní už takové zásoby nebude mít nikdo, ale jen bůh věděl co bude za pár
dní.
”Mám pro vás překvapení.” Řekl po dost vydatné snídani, obědu a večeři.
”Podařilo se mi zprovoznit jednu policejní vysílačku a už jsem se spojil
s několika kolegy po celém ostrově.”
”Jaká je situace?” Reportér, který je uprostřed dění má obrovskou výhodu,
že vidí všechno tak říkajíc z první řady, ale na druhou stranu tím ztrácí
perspektivu pohledu z odstupu, už nevidí co se děje v okolí.
”Sever je obsazen Američany a Rusové mají střed ostrova. Podle všeho se
ještě dneska poperou o letiště.”
Teď mě mrzelo, že u toho nebudu, kdybychom se odpoledne nevrátili, měl
bych ten boj jako na dlani.
”Tady rosomák, volám kunu, slyšíš mě?”
”Tady kuna, rosomáku poslouchám!”
”Jak to vypadá?”
”Máme tu celý včelín a vosy se už rojí, vypadá to na zásnubní taneček.”
Po přeložení do lidské řeči jsem pochopil, že včely jsou Američani a vosy
Rusové, dokonce mě došlo, že zásnubní taneček se rovná prvnímu uťukávacímu
střetu, ještě nešlo o svatbu, bitvu.
Válka, ať je sebemodernější, se vede jako box se zavázanýma očima, protivníci
tuší kde je nepřítel, ale díky moderním metodám maskování to může ale
také nemusí být pravda. Jako šermíř s rapírem se pokouší vyvolat na protivníka
tlak a donutit ho udělat chybu, buď předčasně zaútočit, nebo se neadekvátně
stáhnout. Teď jsme u chrchlajícího rádia čekali který z protivníků se
dřív posere a rozjede útok. Byl by to špičkový přenos lepší než fotbalový
zápas, nebýt toho že jsme seděli až po krk ve sračkách. Byla válka, my
žrali hromady masa a poslouchali jak Rusové formují útočnou vlnu tanků
jižně od Saint Phillipe zatímco jejich protivníci budují jakés takés opevnění.
Američané měli tak trochu smůlu v tom, že Herkules nedokáže unést tank,
na rozdíl od Rusů tak mohli do bojů nasadit pouze M113. Rusové měli další
výhodu i v BMP 1 a 2, které mohly nést AT a měly nejen kulomet, ale také
lehké dělo. Bylo by teď perfektní stát u stolů obou velitelů těchto operací
a vidět jakým způsobem se zachovají a co nasadí do bitvy.
”Nad námi hejno: Vypadá to na pampelišky a balíčky! Spousta balíčků!”
Tak Američani si nechali poslat další lidi a hlavně další zásoby. Shodli
jsme se na tom, že to musí být především střelivo a miny, museli nějak
vykompenzovat nedostatek těžké techniky protivníka.
”Už to začalo!” Nepotřebovali jsme ani vysílačku abychom to poznali, nic
na světě se nadá srovnat s minometnou palbou.
”Kdo?” obě strany měli osmdesátky a jejich zvuk se na tuto vzdálenost
nedal dobře rozpoznat.
”Američané!” už nebylo možné mluvit v jinotajích.
Tak amíci začali první. Buď to bylo sebevražedné gesto, nebo měli nějaké
eso v rukávu. Případně byli opravdu tak praštění jak se o nich povídalo.
Palba sílela a nyní se do ní zapojili i děla, náš informátor hlásil pohyb
jednotek z jihu, Rusové se rozjeli. Stakato těžkých kulometů z BMP zněla
tišeji než odpověď z M113. Vlny jednotek se přelévaly na sever a zpět
na jih. Náš kontakt začal bitvu popisovat jako šachový turnaj, hlásil
už jen počty jednotek, úsek fronty a výsledek střetu.
”Bílí, vlevo, dvě jednotky s podporou, ústup. Krytí LAW. Rudý hoří!” Začali
jsme si podle mapy dělat na zemi značky abychom měli přehled. ”Rudý ostřelovač
na středu, má za sebou dva kulomety. Už jen jeden. Formace BMP ze středu
vlevo. Jeden hoří, druhý stojí na ježku. LAW, LAW, LAW. Už nejsou!”
Opravdu mě mrzelo, že jsem v tu chvíli nebyl na pozici s mužem s krycím
jménem ”kuna”. Musel to být úchvatný pohled takhle sledovat bitvu, samozřejmě
pokud člověk není v zákopu a kolem nehvízdá hodně žhavé olovo. To je to
spíš pohled na posrání.
Američané vylákali veškerou těžkou techniku nepřítele do boje, nebo alespoň
na dohled, a nyní ji likvidovali raketomety. To byl důvod proč zahájili
ofenzívu, měla jen zakrýt svůj pravý účel kterým bylo srovnat síly na
obou stranách.
”Sakra! To jsou Hindy!” Burácení motorů, které musely proletět na druhé
straně ostrova se nyní přenášelo přes vysílačku až k nám. I Rusové si
nechali eso v rukávu a teď mohli bezpečně ovládnout bitevní pole. Ve vysílačce
hřměly vystřely z kanónů a k nám vzdáleně doléhala jejich ozvěna, americké
APC se začaly zmateně stahovat do krytů, ale jen málokterému se to povedlo.
Pěchota zůstala přibita k zemi a snažila se neodkrýt se ani jednomu z
nepřátel.
Jenže boj ještě neskončil a Američané se nevzdali, jakmile Ruské helikoptéry
porušily formaci a rozlétli se do stran aby mohli účinněji napadnout jednotlivé
cíle, vyběhli z krytů muži s AA, raketami typu Stinger, a soustředěnou
palbou rozsvítili nebe. Dva ze tří vrtulníků se v plamenech řítily k zemi
a třetí se v kouři vracel směrem na jih. Asi po pěti minutách kolem nás
proletěl, kolébaje se a kašlaje velké chuchvalce mastného dýmu.
Stav tak byl opět nerozhodný a nyní byl celý boj jen o morálce a vůli
velitelů. Nechtěl bych být teď v jejich kůži, měli před sebou tak nepříjemné
dilema, že bych asi radši seděl v zákopu a měl prdel ve vlastních sračkách.
Pokud ustoupí, velitelství se po nich parádně sveze a tolik másla na hlavě
by asi ani jeden neunesl. Pokud znovu zaútočí, bude to možná vítězství,
ale Pyrrhus by byl proti nim břídil, protože z jednotky by jim zbyla jen
banda rozstříleného masa. Třetí možnost, že by zaútočil a prohrál si samozřejmě
ani jeden velitel nemohl vzít na triko a tak došlo k nádherné patové situaci,
tedy pro velitele, vojáci z toho moc srandy neměli, těm ještě stále nad
hlavami hvíznalo nepříjemné množství olova.
Nakonec, sotva hodinu po začátku bojů, první couvl Rus, nejprve váhavě,
ale nakonec kryt jen palbou kulometů a sniperů. Mohl si to dovolit, podle
všech zpráv, které stále proudily z vysílačky se mu od jihu blížily posily.
Jako zvědaví kluci, kteří v životě neviděli zmrzlinářovo auto, jsme se
proplížili až téměř k hlavní cestě a pozorovali jak se kolem nás sunou
URALy naložené pěchotou, municí a palivem, zdržovány kolonou tanků a následovány
rotou BMP v obou verzích.
Longsword
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|