Autor: Longsword
Publikováno: 27. srpna 2002 |
První
část
Druhá část
Bitva ustrnula
na jistém mrtvém bodě, což v řeči laiků znamená, že už neumíralo sto vojáků
za minutu ale pouze deset (vysvětlujte ten rozdíl těm deseti). Sporadická
střelba z obou stran udržovala oba tábory v bdělosti a umožňovala přesouvat
jednotky podpory blíže útočné pozice. I my se přesunuli jak jen to nejblíže
šlo, ale nakonec jsme uvázli na malém výběžku mezi pozicemi obou stran.
"Co teď?" procedil jsem přes drkotání zubů strachy a zimou.
"Počkáme až naši začnou s útokem, přidáme se jim z boku a pak se
jakože stáhneme."
"A co když ti vaši nezaútočí?"
"No … tak to bude průser." odtušil velitel a mě braly mory.
Naštěstí se velitel ukázal jako dobrá vědma a Američané s blížícím se
svítáním zintenzívnili střelbu ze všech druhů zbraní. Otočili jsme se
k cestě a proti blednoucímu obzoru svítání se nám začali zjevovat postavičky
vojáků přebíhajících po blízkém horizontu. Měl jsem co dělat jen se doplazit
k cestě a podél ní dál na severovýchod, ale ty válečné mašiny kolem mě
stačily ještě rozpoutat tiché a o to hroznější jatka v ruských řadách.
Najednou jsem se při plazení zabrzdil o nějakého chlapa.
"Debile, hnul jsi mi s muškou!" zaklel. "Co jsi zač?"
Najednou mu nevadilo že má hnutou mušku, když mi z deseti čísel mířil
do ksichtu.
"Buď v klidu, ten je tu s náma." Zachránil mi kejhák jeden z
SEALů.
Celá jednotka se odplazila do zázemí, kde jsme si s mírným nedovolením
vypůjčili dva džípy a vydali se s nimi k velitelství.
Tak jako Rusové i Američané nestihli postavit žádné pořádné velitelské
stanoviště, takže "papa bear" nás přivítal v jednom z polních
stanů narychlo postavených mezi budovami hangárů. A začal hned z ostra.
"Tohle je co?" tím co myslel pravděpodobně mě.
"To je zástupce místních. Pane."
"Umí to anglicky?" pochopil jsem, že jakmile nemám uniformu,
nejsem mu hoden slušného pojmenování.
"Samozřejmě že umím anglicky, generále, ale umíte se vy k návštěvám
a vyslancům chovat s náležitou úctou?" Bylo to opovážlivé navážet
se do generála s hubou umazanou od bůhvíjakých sraček, ale zabralo to.
"Vy jste vyslanec? A čí?" nebyl jsem si zcela jistý jestli si
ze mě dělá kozy, ale už mi to venkoncem bylo jedno.
"Možná vás to překvapí, ale tady žijí i, takříkajíc, domorodí obyvatelé
a těm se ani dost málo nelíbí, že si Americká a Ruská armáda z jejich
ostrova udělala střelnici. Tím míň se jim líbí důvod proč se tak děje,
neboť veškeré nerostné bohatství těchto ostrovů patří jejich právoplatnému
majiteli a tím není ani USA ani USSR."
"Který debil si otevřel držku?" ačkoliv se říká čím vyšší hodnost
tím zelenější mozek, tenhle generál se velmi rychle dovtípil která bije.
Neměl jsem to srdce bonznout velitele, ačkoliv by si to za to koupání
v oceánu jistě zasloužil.
"Pokud jste si neuvědomil, tady se nic neutají, tohle je taková rodinná
firma a všichni ví všechno. Tím spíš, že jím pod nohama leží pohádkový
poklad."
"Nicméně. Co to pro nás znamená? Nic!"
"A abych nezapomněl, jsem novinář."vynesl jsem poslední trumf.
Kdyby do stanu padla bomba bylo by to menší překvapení.
"Doprdele! To je snad zlej sen! Ty seš novinář? Co tady sakra děláš,
kdo tě sem poslal?"
"Reuter. Jistě by nebyli moc rádi, kdyby zjistili jak se zacházelo
s jejich elitním reportérem." kul jsem železo dokud bylo žhavé.
"Mě snad klepne pepka!" generál na tom vážně nebyl moc dobře,
podle fialových kruhů pod očima a hromady papírových kelímků od kávy jsem
pochopil, že posledních pár dní žije jen z ní a konzervy čehosi, co kdysi
připomínalo maso. Nebylo to asi nic moc, takhle si užívat válčení, ale
koneckonců to byla jeho práce, tak proč ho litovat, ne?
"To je vaše věc, pane. Já se musím dostat do Washingtonu a New Yorku
a velmi bych tom ocenil vaši pomoc."
"A jak si to představuješ, že tě naložím na létající koberec a odletíš
až tam? Mě tu chybí i pár pitomých Irokézů pro odvoz raněných na Malden!
"
"A co Rusové, ti tu mají hromadu vrtulníků... ."
"Tak běž k nim!" zařval ale když se trochu uklidnil dodal. "Ti
parchanti mají na Kolguljevu základnu."
Tohle byla opravdu novinka. Netušil jsem že tam kdy byly nějaké základny,
ale generál mě poučil, že během Kubánské krize se Rusové na tom ostrově
opevnili, ale z nějakého důvodu již za dva roky všechny základny opustili.
Teď odtamtud startovali jejich stroje a vozili tam zraněné, tuto výhodu
Američané nezískali.
"Jediné řešení by bylo celé to tam vybombardovat."
"B 52?" nadhodil jsem.
"Jo." odkývl mi to generál. "Ale zatím nestíhají ve státech
ti zkurvení byrokrati. A tak tu chcípáme."
Radši jsem se neptal kde pracoval v posledních pár letech. Bylo to i tak
asi pro něj dost těžké, dostával pěkně na prdel už podruhé od Vietnamu.
Opravdu jsem mu nezáviděl a bylo mi jasné, že v tom průseru jsem s nimi.
Teď mě mrzelo, že tu poslední flašku slivovice jsem musel nechat v Gravete,
rád bych si s chutí loknul.
"Můžu vám trochu pomoci, ale bylo by to něco za něco." navrhl
jsem generálovi a ten se nakonec nechal přesvědčit, holt tonoucí se stébla
chytá. Výměnou za perfektně pracující špionážní síť se dostanu při nejbližší
příležitosti z ostrovů a dál už to bude na mě.
Jako by to kdy jindy bylo jinak.
"Generále, máme konečně spojení." Přerušil naši seanci spojovací
důstojník, co vypadal jak ze Star Treku, jen špičaté uši mu chyběly.
"Tady generál McMurdoch! Slyšíte mě?" řval ten chlap do sluchátka
až nám všem v okolí praskaly bubínky.
"Tady plukovník Simeon, pane. Slyšíme vás perfektně. Jaká je situace?"
byl to vážně maličký zázrak techniky. Krabice ne o moc větší než ta od
sušenek, k ní připojená autobaterie, vedle cosi co připomínalo otočený
deštník na trojnožce a udržovalo to spojení s celým světem. Člověk aby
se bál dne, kdy to ještě více miniaturizují a pak si to bude moci koupit
každý blbec s dostatečnou hotovostí. Pak už bude soukromí úplně v hajzlu.
"Je to v prdeli, Simeone. Jestli sem nepošlete pár tanků, tak jsme
v hajzlu. Taky by bodlo pár Cober a Irokézů pro odvoz zraněných, už se
mi tu válí víc mrtvých jak živých."
"A jaká je situace na Maldenu, pane?"
"Ty jsi mě snad špatně pochopil, já nemám vůbec potuchy co se děje
na Maldenu, s nimi nemáme vůbec žádné spojení od chvíle posledního výsadku
a to bylo včera večer. Bedny s vysílačkami šly k zemi bez padáku a je
vůbec zázrak že tenhle krám funguje:"
Konečně jsem pochopil proč Američané nezaměřili partyzány, prostě neměli
čím. Zbývalo vyřešit proč se tak nestalo na druhé straně.
"Rozumím pane. Za hodinu by u vás měli být další posily a odpoledne
pak chystáme velký transport i s těžkou technikou. To ale předpokládá
volnou přistávací dráhu."
Kdybych by v kůži generála asi bych z ní právě vyletěl.
"Půjde přistát od moře, ze severu. Nebojte se!" generál se uměl
ovládat, někdy.
"Pošleme s nimi několik Tomcatů ať zdrží Rusi a kryjí je, než odrolují
do bezpečí." Dodneška jsem byl přesvědčen, že F 14 je těžký námořní
stíhač, ale jak se říká zoufalá doba si žádá zoufalé činy. "Pošleme
vám pár laserových zaměřovačů, ať jim můžete označkovat cíle"
"No to jste hodní." Sotva generál zabručel zhasla kontrolka.
"Spojení přerušeno, družice je už za obzorem, pane."
"Nejsem slepej ani blbej, poručíku."generál hodil sluchátkem
a poručík jej chytil v letu.
Mohl jsem se těšit na pěknou parádu, než odsud vypadnu. Laserem zaměřované
střely byla dost dobrá nová machrovina a jen málokterý novinář měl to
štěstí být při tom. Teď jsem si opět rval vlasy že nemám ani pitomý polaroid.
Dopolední útok jsem málem zaspal, ale přeslechnout minometnou palbu může
akorát mrtvola. Pohled na frontu z pozice štábu vypadá opravdu jinak,
než z pozice blátošlapa. Generál a několik dalších vyšších důstojníků
stálo kolem rozviklaného stolečku a po igelitu mapy dělali fixami značky
podle hlášení podřízených důstojníků a pozorovatelů s dalekohledy. Sada
minometů schovaných za cestou východně od cesty kolem letiště vrhala desítky
střel na nepřítele a ten se chvěl při každém hvízdavém svistu miny ráže
osmdesát milimetrů. Nemuseli střelivem šetřit, ať už útok dopadne jakkoliv,
buď tu nechají prázdné laufy, nebo jim přivezou bedny nového střeliva.
Ivanům bylo opravdu pěkně zatápěno a několik střel bylo obzvláště vypečených.
Jedno z BVP na hranici dostřelu dostalo přímý zásah, přičaplo a pak, ve
zlomku vteřiny, ze všech otvorů vytryskl plamen. Jedny ze zadních dveří
zůstaly viset na pantech, ale druhé se urvali a jako špatně hozená dětská
káča rotovaly desítky metrů daleko kosíc každého kdo jim stál v cestě.
"Explodovala i munice." Ohodnotil to znalecky jeden z dělostřeleckých
pozorovatelů a vrátil se k navigování dalších minometných salv.
Další z těch efektnějších zásahů byl do hlavně jednoho z tanků. Předek
korby se zabořil do země, věž nadskočila, pravděpodobně se nadobro vyrvala
z uchycení, dělo se zlomilo a zabodlo do země. Nikdo z posádky nevylezl.
Stejně efektní, ale více zdvihající žaludek byly rudé mlhy roztrhaných
těl když mina zasáhla některý z krytů. Už jsem začínal být otrlý, nevěřil
jsem že mi střeva vymotaná z břicha a rozvěšená po stromě už ani nic neřeknou.
Válka je vážně kurevstvo.
Rusové se nenechali dlouho jen tak pasivně odstřelovat a tak spustili
nazdařbůh palbu z tankových děl. Teď se ukázala výhoda nedostatku těžké
techniky na západní straně. Bylo to totiž plýtváním střílet po holé kilometrové
pláni jen tak. A minomety byly za malou, leč v tomto případě významnou
terénní vlnou cesty bezpečně schovány.
Tohle jejich plýtvání municí bylo ale ve skutečnosti jen krycím manévrem,
stejně jim počet tanků po nočním show klesl natolik, že nebyli schopni
dát dohromady ani jednu četu. Inu jich je mnoho … .
Jižně od hangárů, přímo po cestě, se kde se vzali tu se objevili tak tři
čety SpecNaz a pokoušeli se proniknout sotva se držící jednotkou Amerických
obránců. Mátohy, co od noci a vlastně už od včerejška nebyly vystřídány
se jen ztěží bránili náporu elitních jednotek Ruské armády. Ti maníci
se probíjeli vpřed špičkovým postupem vzájemného krytí.
Byla fantazie pozorovat jak jim to jde, blbé jen bylo, že postupovali
směrem k nám.
Nakonec každý kdo ještě měl ruce a nohy popadl zbraň a dlouhými i krátkými
dávkami kosil předpolí. Mám pocit, že podobně dopadla pole u Verdunu,
kde dodnes ani tráva neroste.
Před polednem se poslední Ruští vojáci stáhli a nad frontou zavládlo naprosto
nepřirozené ticho. Člověku až pískalo v uších. Všiml jsem si, že za chvíli
sebou opravdu každý šil a vytřepával ten podivný nezvuk z uší.
Rusové si však nechali pár trumfů, těsně před tím, než se měly objevit
Herkulesy začal jejich další útok. Celá bojová linie se rozsvítila vystřely.
"Máme to tu zase!" zavrčel generál. Mám tušení, že posledních
pár dní buď nadával nebo vrčel, nechtěl bych být členem jeho domácnosti,
asi bych se dal na naverbovat jen abych od něj zdrhnul.
Rusové ale nezůstali u střelby a dali dohromady naprosto novou taktiku.
Jeden voják střílel, čímž kryl druhého jehož úkolem bylo házet před sebe
granáty. Bylo to opravdové svinstvo, jakého se dopouští jen naprosí parchanti
a to tedy Rusáci byli. Naštěstí se jim nepodařilo rozvinout druhou linii
dostatečně daleko a tak útok odumřel po několika okamžicích, i Ivan se
může unavit.
První výsadek se povedl a pak osm dalších, na letišti přistálo dvě stě
mužů a padesát tun bojového materiálu. Konečně se podařilo alespoň trochu
zkonsolidovat zdravotní péči, která do nynějška byla pouze v rukou zdravotníků.
Byla doplněna munice a speciální jednotky dostaly něco, po čem jistě opravdu
toužili. Říká se, že tuleň potřebuje vodu a tak jednotky SEAL dostali
několik člunů typu Zodiak. Konečně se mohli dostat i daleko za Ruské linie
a navázat tak přímé kontakty s hnutím odporu.
V neposlední řadě se podařilo získat i dostatek komunikační techniky a
bylo možné navázat spojení s partyzány i vysílačkami. Naposledy jsem promluvil
s "rosomákem" a dohodl se na dalších podmínkách své i jejich
činnosti. Popřál jemu i jeho přátelům hodně štěstí. Docela se mi do očí
hrnuly slzy, začínám být asi pěkná měkota.
Poprvé v životě jsem se dobrovolně chystal do první linie, generál aby
se mě zbavil, mě přidal k jednomu ze specialistů. Byl to jeden z nově
příchozích příslušníků jednotek zvláštního určení a jeho úkolem bylo zaměřit
některý z důležitých cílů na Ruském území. Kromě standardní zbraně měl
na zádech i pekelně těžkou věc, kterou hýčkal jako svoji milenku.
"Jak se dostaneme na frontu, tak to spustíme." napínal mou trpělivost
a já za ním jak ocas plandal až do bojové zóny. Co by člověk neudělal
pro dobrý článek.
Opět jsme přeběhli letiště k jejímu západnímu okraji a cestě do Saint
Phillipe, tam u malé skupinky stromů jsme zaparkovali tu velikou věc a
dalekohledem našli náš cíl, generál mě chtěl naštvat a tak jím bylo opět
velitelství Ruské armády. Ještě jsem se nevzpamatoval z toho jak na ně
v noci stříleli sniperkami ti chlapi ze SEALu, zdálo se to jako před chvílí
a jako před sto lety zároveň.
"Máme čas." upozornil mě výsadkář a ukázal mi co vidí v zaměřovači.
V malé obrazovce byl uprostřed průmětného kříže stan, kde včera stál ruský
štáb. Na počítadle vzdálenosti byly čísla devět pět nula, téměř kilometr
vzdálený cíl byl od nás díky optice jako na dosah ruky.
Na severu se zjevily čtyři stíny, bleskově se přehouply přes břeh, přeburácely
přes letiště a odhodily osm bomb. Byly to Tomcaty Amerického námořnictva
a splnili tím svou povinnost. Jejich bomby neomylně naváděné neviditelným
paprskem laseru se snesly k zemi a na blízké frontě se rozzářilo pět,
šest, sedm a nakonec osm velkých výbuchů. Ruské organizované síly právě
v tomto okamžiku přestaly existovat, tedy alespoň na nějakou dobu, než
se ruskému velení nepodaří zbytek sil zkonsolidovat.
Odpoledne, sotva půl hodiny po útoku letectva, se na nebi objevila další
letka Herkulesů a především větších Galaxií a bez navádění se pokoušela
přistát na dráhu. Od moře se přistávalo hůř, díky rozdílnému proudění
nad pevninou a mořem vznikali na rozhraní proudy, které si s velkými letadly
nehezky pohrávaly. Nakonec všech devět kousků přistálo a ihned odrolovalo
do bezpečí na severní konec dráhy.
Ihned se z nich začalo vykládat všechno co bylo na palubě, všechna střední
a těžká technika se lifrovala na dosah fronty. Tři tanky a šest M113,
z toho dva Vulkány, několik džípů, munice, lidé, zásoby. Všechno to, co
zde chybělo.
Z jednoho letadla vystoupili jen lidé a hned se chystalo dál. To byla
moje štace.
………………………………
"To je tvůj let, chlapče." Pokýval hlavou generál. Najednou
byl obrovsky starý. Bylo vidět na očích, že jen obrovská vůle mu velí
zůstat tady v tom pekle.
"Děkuji, pane." pokýval jsem i já hlavou a poprvé v životě jsem
někomu zasalutoval. Oplatil mi to a doprovodil mě ke stroji.
"Víš, jen tam mezi námi, to jak jsi prošel s těma parchantama od
SEALu, to na mě udělalo vážně dojem. Málokdo by to přežil."
"Jo? Já sám se divím, že jsem to přežil." odsouhlasil jsem.
"Ale doufám, že i vy to tu přežijete."
Nastoupil jsem do nákladového prostoru a rampa se za mnou zaklapla. Dopotácel
jsem se k pilotní kabině a piloti mě přivítali na palubě.
"Nazdar! Tak ty jsi ten VIPák, co ho máme odvézt do států? Moc na
to nevypadáš!"
Měl pravdu, opravdu jsem nevypadal na elitního dopisovatele renovované
novinářské firmy Reuter. Kalhoty měly za sebou nejen to nejlepší, ale
spíš i to nejhorší, z košile byly víceméně jen cáry, prodřené lokty a
špína, která se už drolila. Boty se taky ukázaly jako naprosto nevyhovující
pro použití v bojových podmínkách a tak se díky mořské soli úplně rozpadaly.
"Jestli chceš, vzadu jsou balíky s oblečením. Myslím, že armáda může
jeden mundůr postrádat, co myslíš?"
oslovil svého kopilota.
Ten se věnoval plně řízení, takže jen zabručel. Start jsem tedy prožil
převlíkajíc se do armádních spoďárů, kalhot a čistého zeleného trička.
Nepřipadalo mi vhodné brát si i bundu, ta pro mě tak nějak představovala
známku vojenství a tak jsem tím skončil.
"Díky."
"Není zač. Zastavíme se na Maldenu s těmi krabicemi vzadu a pak už
šupem zpátky na Aljašku." Řekl mi, když jsem se k nim připojil v
kabině.
Let nad mořem není žádný velký zážitek, dokonce ani když letíte tak nízko
jako my, takže po chvíli vázl výhled i konverzace.
"Hele, támhle dole, to je velryba!" ukázal jsem dolů na drobný
černý předmět v oceánu.
"Do hajzlu, už jsme skoro u cíle a teď tohle!"
"Co je?"
"To je ruská ponorka, vole!"
Začínal jsem mít pocit, že jsem pánaboha něčím silně nasral a on se mi
tím teď mstí.
"Máme kontakt! Padej odsud!" pochopil jsem, že to není na mě,
ale na kapitána a ten taky padal, netušil jsem, že Herkules umí dělat
takové manévry. Žaludek jsem v těle udržoval jen silně zatnutými zuby.
"Vzadu, v tom červeném, je nouzový padák, tak ať už ho máš na sobě!"
křikl na mě druhý pilot a také zápasil s řízením.
Ačkoliv jsem v životě na sobě padák neměl, teď mi to trvalo tak pět sekund
a byl jsem v něm upásaný. Sotva jsem opět doběhl do kabiny zařval operátor
od radaru.
"Fox jedna, fox jedna, máme tu střelu!"
Ani jsem se neptal co to znamená, záblesk na palubě ponorky byl dostatečně
výmluvný, stejně jako kouřová stopa mířící k nám.
"Rušení!" křikl kapitán a opět s tím těžkým strojem smýkl až
zaúpěl (nejen on, nestačil jsem se pořádně připoutat a takovou pecku do
hlavy bych si pod stromeček nepřál ). Raketa proletěla asi sto metrů daleko
a když ztratila cíl explodovala.
"Fox dvě, fox dvě!" křikl posel dobrých zpráv od radaru a my
se modlili k blížícímu se břehu, který se už rýsoval tak tři, možná pět
kilometrů před námi.
Tentokrát nám štěstí tolik nepřálo a exploze byla příliš blízko. Část
levého křídla ráčila opustit své místo a ani se nerozloučila, letadlo
sebou škublo a kapitán u řízení řval bolestí, jak se snažil udržet alespoň
trochu rovný kurz. Do toho křičel druhý pilot do vysílačky may day a operátor
řval na mě ať padám ke dveřím, že se bude skákat. V té kakofonii zvuků
mi pilotovo volání znějící jako "můj den" připadalo jako docela
skvělý vtip, opravdu jsem měl svůj den, už třetí za sebou.
Letadlo se i přes snahu obou pilotů naklánělo vlevo čím dál tím víc, skrz
okýnko bylo vidět, jak z přervaných hadic hydrauliky tryská kapalina jako
krev z tepny a jako ona pro člověka, tak i hydraulická kapalina znamenala
život pro letadlo. Z posledních sil jsem zatáhl za nouzové otvírání rampy,
protože šance vyskočit dveřmi už byla pasé.
"Jdeme ven!" řval dozadu kapitán a v příští vteřině se jejich
sedadla vystřelila. Rampa na vztek zůstala viset v tak metr širokém rozevření
a tím to zhaslo, hydraulika chcípla úplně. Herkules se řítil k zemi ve
spirále a když už jsem nevěděl co dál prostě jsem skočil šipku.
Řev vzduchu mě málem připravil o vědomí. Hned jsem roztáhl ruce a nohy
jak ve filmech s paragány a rychlost pádu se snížila. Pode mnou se kroutil
vrak letadla. Když jen těsně minul pobřeží, narazil do nehlubokého dna
a explodoval. Bylo to pro mě znamení, že bych asi měl otevřít padák.
Nahmatal jsem na hrudníku páku.a škubl za ní. Bolest jakou jsem cítil,
když mi popruhy padáku depilovaly nohy jsem nedokázal popsat a asi nikdy
nepopíšu, tolik sprostých slov neznám.
Nade mnou se vznášeli další padáky a na jednom z nich visel i kapitán.
"Hej! Jsi OK?" řval na mě. Netušil jsem, že ve vzduchu je tak
dobře slyšet.
"Jó!" řval jsem nahoru na oplátku, ale už jsem ani nemusel nahoru,
protože se manévrováním s padákem dostal na moji úroveň.
"To je prdel, co?" řval na mě a kdybych byl blíž, určitě bych
si všiml slz v očích, málokterý pilot rád přichází o mašinu. "Hele,
zkus se řídítkama dostat nad pevninu, někam nad pláň a až tam budeš, tak
je přitáhni až pod zadek. Sedneš jak do peřin."
Byl to dobrý nápad, země se najednou blížila tak nějak rychleji.
Zamanévroval jsem tedy nad pevninu, přesněji nad pláž a nadával, že to
reaguje tak pomalu, a když jsem byl tak dvacet metrů vysoko zatáhl za
řídítka jak jen to šlo.
A ono to šlo, tedy až do okamžiku, kdy jem tak jaksi zapomněl vytáhnout
podvozek a přistál na zadek. Jsem si jistý, že nejbližších čtrnáct dní
budu spát na břiše.
"Na poprvé dobrý." řekl mi druhý pilot, který si už balil padák
tak deset metrů ode mě. Nemělo smysl mu vysvětlovat, že to byla i derniéra.
"Kde jsme?" zeptal jsem se.
"Na Maldenu!" nejapně odpověděl operátor.
"Vážně? A já si říkal, že mi to nepřipomíná Havaj." neodpustil
jsem si sarkasmus. "Já se ptal kde přesně na Maldenu jsme."
"Řekl bych tak kilometr jihovýchodně od Lolisse."
"Takže jsme v prdeli, pánové. Za pět minut tu máme ruskou hlídku."
"Připravte si zbraně!" přikázal kapitán a udělal to v nejvyšší
čas, sotva několik chvil poté se ze svahu na kterém jsme přistáli řítil
našim směrem UAZ. Celá posádka jako na povel zaklekla a z krátkých zbraní
se zablesklo pár výstřelů. Rusové nestačili ani pořádně vystoupit, když
to schytali.
"To máš za to svou zkurvenou ponorku!" odplivl si kapitán.
Vzal jsem poprvé v životě do rukou nabitou zbraň. AK 74 byla docela těžká,
mnohem těžší než H&K jednotek SEAL.
"Tak, kamaráde, jestli chceš s tímhle někoho zabít, tak si to nejdříve
vyzkoušej nanečisto." Kapitán mi ukázal jak se zbraň nabíjí, jak
se přepíná z automatické střelby na jednotlivé střely, jak se natahuje
závěr. Pak mi ji dal do ruky a ukázal na obzor.
"Vystřel!"
Zbraň mi málem přerazila klíční kost a jsem si jistý, že s tím monoklem,
co mi udělala taky už nebudu takový fešák. Navíc jsem na pravé ucho skoro
neslyšel.
"Na poprvé to nebylo nejhorší." Usmál se na mě (a já si připadal
jako blbeček). "Příště zkus mít při střelbě otevřenou pusu, ať se
ti srovná tlak s uchem. Pak taky tu zbraň víc přitlač k rameni ať ti tu
nevyrazí zuby. A taky ji tlač jakoby k zemi, ona hodně zvedá."
Nasedli jsme do džípu (poté co ostatní odstranili těla) a rozhodli se
dojet na letiště oklikou. Jízda po pláži vypadá pěkně ve filmech s opálenými
blondýnkami s bikinkami menšími než kapesník, ve skutečnosti je to dost
nepříjemný zážitek. UAZ byl díky svahu nakloněný na bok a poskakoval jak
horská koza. Kapitán se s ním rval skrz křoví jako se splašeným koněm,
nakonec to psychicky nevydržel a zamířil vzhůru k cestě.
"To je Goisse!" druhý pilot srovnával mapu s tím co jsme viděli
před sebou. "Jsme mnohem jižněji než jsem čekal."
"Jsme v prdeli mnohem víc než bychom chtěli." Křikl operátor,
který seděl se mnou vzadu. "Jsou tam Rusáci!"
Bohužel měl pravdu. Kolem města šla hlídka v ruských uniformách.
"Neboj, drž hlavu dole a projedeme!" křikl kapitán a rozjel
se jak nejrychleji to šlo. "Jak se dostaneme nejrychleji k letišti?"
"V Goisse doleva, pak do kopce, pak opět doleva, po dvou kilometrech
doprava a přes Larche a Saint Louis."
"Dobrá!" kapitán srazil jednoho z vojáků a prudce zabrzdil aby
mohl zatočit. Ve smyku jsme z oken vyházeli pár granátů a náhon na všechny
kola nás vytáhl z křižovatky. Nikdo už nestačil zareagovat a my s úlevou
opouštěli žhavou zónu.
"Co tam ti parchanti dělali?"
"Co já vím? Pásli ovečky?" Kroutil hlavou kapitán. Tahle banda
byla rozhodně veselejší než moje poslední štace … a nechtěli po mě abych
se plazil až do umrtvení.
Exploze autem hodila na stranu.
"Do prdele, co to bylo?" vztekal se kapitán.
"Někdo po nás valí granátama!" křikl druhý pilot a pokosil dávkou
okolní křoviny. Nemělo to však účinek a auto zůstalo stál po druhém zásahu.
Praskl chladič a pára zahalila kapitánovi výhled, takže zaparkoval do
křoví.
"Všichni ven!" To na.nás nekřičel nárazem omámený kapitán, ale
chlápek v ruské uniformě. Nebyl ale sám, kolem stálo několik dalších a
všichni na nás mířili kalašnikovy. Možná jsem jich viděl více, protože
i já jsem ráčil políbit přední sedadlo.
O několik okamžiků později už jsme odzbrojeni šlapali směrem na severovýchod.
"To je tedy paráda." Vztekal se kapitán. "Takhle to posrat!"
"To je osud."
"Jdi s tím do háje."
"Tady bude klid, snažím se zapomenout, že jsem zajatej!"
"Držte huby!" křikl po nás jeden z Rusů a pro jistotu to přitvrdil
ranou pažbou do žeber. Shodou okolností do mých.
"Ten má tedy náladu." zabručel operátor a taky jednu schytal.
Už jsme se na zemi váleli dva. Tedy tři a pak čtyři. A dva z nás byli
mrtví.
Zbylí Rusové se ustrašeně rozhlíželi po okolí a když zazněly další dva
vystřely nechali toho.
Z křoví vyběhl chlápek s FAMASem připraveným ke střelbě.
"Máte tu docela živo, mon ami. Nechcete mě přibrat do party?"
"Co jsi zač? kapitán se shýbl pro svou zbraň kterou nesl jeden z
našich věznitelů.
"Poručík Jean-Luc LeCroa, francouzská cizinecká legie, k vašim službám!"
"Co tady dělají frantíci?"
"Nic, jak vidno!" usmál se Jean-Luc, sebral všechny zbylé nepřátelské
zbraně a zásobníky a odklusal s námi do křoví směřující na jih.
"Tak co tady děláš?" nenechal jsem se odbýt.
"Teď ne, zlato, bojí mě hlava." zažertoval. "Počkej až
budeme v bezpečí, pak bude čas si popovídat."
Už jsme slyšel, že Francouzská cizinecká legie cvičí svoje hochy aby vydrželi
šlapat pěšky obrovské vzdálenosti, ale teď jsem měl tu smůlu, že jsem
to i zažíval. Poté co nasadil pekelné tempo, kdy jsme za ním všichni vláli,
vláčel nás všemi křovinami až ke skoro kilometru vzdálenému lesu, kterým
probíhala cesta z La Pasagne do Arudy. Teprve tam jsme padli k zemi. Už
jsem chápal proč mají úsloví "Mašíruj nebo padni".
"Takže co tady děláš?" nenechal jsem se odbýt poté co jsem si
setřel krev z obličeje a popadl dech.
"To se těžko povídá." chvíli se zamyslel a pak pokračoval. "Jsem
tady doma. Před dvanácti lety jsem odtud odjel hledat štěstí. Bylo mi
osmnáct a měl jsem plno ideálů. Dostal jsem se až na dno, když všechny
ty ideály skončili krachem a tenkrát mi právě legie dala novou šanci.
A nové jméno."
"A proč tu jsi právě teď?"
"Předevčírem mi přišel telegram od otce. Bydlel tady v La Riveire
už od dětství. Nikdy mi nepsal, ale byli jsme domluveni, že kdyby se něco
stalo, tak že mi napíše. Šifrou měl být datum, rok narození měl znamenat,
že se mám vrátit, že se tu bude oslavovat svoboda našeho národa. Rok ukončení
války měl být znamením, že se mohu vrátit domů, že mě tu už nepronásledují
pro službu v cizí armádě a pak byl rok šedesát devět."
"Invaze do Československa, už jsem o tom slyšel."
"Přesně tak. Pro mě to znamenalo že doma je nějaký obrovský průser.
Zabalil jsem se, požádal o povolení a včera jsem už seděl v letadle na
Aljašku. Po osmnácti hodinách letu jsem se alespoň trochu chtěl vyspat
a osprchovat když pro mě přijeli dva pánové z americké rozvědky.
Popsali mi nástin situace a řekli, že mě tu budou potřebovat. Po další
hodině jsem už seděl v další mašině na cestě sem. Nad oceánem jsem se
dověděl, že je to dost průser, že se tu mydlí Američané s Rusy a že to
je všechno kvůli údajnému nalezišti diamantů."
"Ono se to ví?" Kdyby kolem mě projel Tom a Jerry a praštili
mě po hlavě kreslenou paličkou byl bych míň překvapený.
"Oficiálně ne, samozřejmě, ale tohle se přece nikdy neutají."
"A co bylo dál, přiletěl jsi sem a co?" Poručík se stal najednou
o poznání smutnějším.
"Přiletěl jsem včera večer, hned jsem si půjčil džíp a jel domů."
Slova, předtím tak rychle řečená začínala se najednou táhnout. "Nedbal
jsem varování že se posádka z Lolisse rozrostla a že pořádají výpady dolů
na jih a zamířil domů. V Chapoi mě zastavil jeden z kamarádů z dětství
a nepustil mě dál."
Nemusel vyprávět dál, bylo mi jasné co se stalo. Totéž jako v Gravette,
totéž co v Montignacu, totéž jako po celých ostrovech kde se dostali Rusové.
"Během noci jsem tam došel a pozabíjel pětadvacet Rusáků." Když
o tom mluvil, jako by to byl někdo jiný. "Otec byl mrtvý a s ním
půlka vesnice, obsadili celý západ ostrova a postupně se přes jih tlačili
dál na sever. Teď už je svobodná jen severovýchodní část ostrova kolem
letiště až po Houdan o který se od rána bojuje."
"Jak jsi věděl, že tu budeme?" Kapitán byl tvrdší nátura než
já a taky byl voják, ptal se na naprosto jiné věci, než nemožný škrabal.
"Z vysílačky, samozřejmě." usmál se. "Kousek od Arudy mám
auto a shromažďuje se tam hnutí odporu, zatím tam Rusové neměli nic víc
než hlídku."
Neptali jsme se co se s tou hlídkou stalo a navíc nám bylo jasné na co
bral všechny ty samopaly.
"Počkáme asi půl hodiny než ji pro nás přijedou."
Z dáli k nám pronikala střelba těžkých zbraní. Tady Američané už tanky
měli, ale Malden na rozdíl od Everonu byl hornatý a pro boj s těžkou technikou
většinou nepoužitelný.
Od vesnice se na křižovatku přiřítily dvě auta plná místních obyvatel.
Několik z nich mělo v rukou nebo na zádech zbraně.
"Arudy je jejich!" přijeli o deset minut dřív. "Před chvílí
tam vrazili dvě jednotky Rusů v BMP. Málem jsme jim nestačili ujet."
Kdybych byl pověrčivý řekl bych, že nosím smůlu.
"Co jsou tihle zač?" začali se zajímat o nás, když rozdýchali
ten úprk.
"To jsou sestřelení Američtí piloti." představil nás Jean-Luc.
"A tenhle?" byl to pokrok od generálova výrazu "tohle".
"No to je fakt, kdo jsi?"
Odvyprávěl jsem ve zkratce příběh svých posledních dní, vynechávaje některé
intimní detaily, ne každý musí vědět kolikrát jsem v poslední době zvracel.
Když jsem skončil dívali se na mě všichni tak nějak divně, že jsem začínal
mít strach.
"Takže ty jsi vlastně velitel hnutí odporu tady na ostrovech? To
jsme tedy vezli pěkně velké zvíře," zavtipkoval si kapitán.
"Ne! Proboha, já nejsem žádné zvíře, jsem novinář, rozumíte? NO-VI-NÁŘ!
To jen "rosomák" chtěl abych o tom co se tu děje informoval
taky někoho z venku. Nejsem ničí velitel, rozumíte?"
Měl jsem pocit, že mluvím do větru, ti místní vidláci najednou na mě koukali
jak na svatý obrázek a Jean-Luc až do konce cesty kdykoliv vydal nějaký
rozkaz pokukoval po mě jako by chtěl ode mě souhlas.
Jestli jsem si něco v životě přál nejméně tak kromě totální impotence
to bylo velet nějaké bandě místních vidláků v boji proti Ruské přesile.
"Co teď podnikneme?" obrátili se zase na mě.
"Nevím co máte v úmyslu vy, ale mým plánem je dostat se na letiště
a odletět do New Yorku, jak jsme se domluvili s "rosomákem"."
"To není špatný plán, ale to předpokládá vrátit se zpět do Arudy
a dál do Dourdanu a pak na sever. Což znamená probít se skrz hlídku a
pak to lepší i přes frontu." Jean-Luc rozdával ukořistěné zbraně
a kontroloval přitom východní horizont. Do vesnice to nebyl ani kilometr
a BMP se tu mohla objevit každým okamžikem.
Ve dvou rojnicích, každá po jedné straně cesty, jsme se vydali do kopce.
Moji skupinu tvořil již stabilní tým pilotů, já a tři domorodci, druhou
Jean -Luc a čtyři domorodci. Úkol byl jasný, dostat se skrz vesnici s
co nejmenšími ztrátami a vyzvednout z Jean-Lucova džípu vysílačku. Po
cestě mě napadl ještě jeden cíl.
"Promiňte, nemáte někdo náhodou foťák?" obrátil jsme se na domorodce.
"Obyčejně jich nosím sebou tak patnáct, ale zrovna dnes, jak na potvoru,
žádný nemám, no není to k vzteku?"
"Nemyslel jsem u sebe, ale potřeboval bych pár fotek tady toho aby
mi v Americe a v novinách trochu víc uvěřili." obrátil jsem oči v
sloup.
"Ale jo, byl by. A ne jeden. Můj soused byl posedlý fotoamatér, měl
doma i černou komoru."
"Vlastně máš pravdu, ten má tolik fotomateriálu jako ani u Kodaků
není." plácl se do čela ten vtipálek. "Můžeme se tam stavit,
má zadní vchod a jistě ti něco půjčí."
"Ticho vy tam!" sykl na nás z druhé strany cesty Jean-Luc. "Tohle
není procházka!"
Měl pravdu, už jsme byly těsně pod vesnicí. Na naší straně vlevo od cesty
byl hřbitov, měli jsme to v případě neúspěchu vážně blízko. Za ním byly
zaparkovány BMP a většina posádky se potulovala někde po vesnici. Jejich
cestu jsme mohli sledovat podle vymlácených okenních tabulí.
"Obkličte je a každý si najde jednu dvojici, já se Švédem se pokusím
dostat k BVPčkům a nedovolit jim použít je."
"Hej, mám i jméno, zapomněls?"
"Na to se vykašli a radši poslouchej, poplazíme se od těchhle stromů
až ke zdi, pak se podle toho jde budou rozhodneme kudy půjdeme. Pět nás
bude krýt od těch stromů tady vpravo a zbytek se pokusí dostat k vesnici
z druhé strany. Nestřílejte dokud si nebudete stoprocentně jistí zásahem,
je jich asi tak dvacet, to znamená, že i když každý sejme jednoho, ještě
jich zbývá aspoň devět a ti nám můžou pěkně zatopit."
Všichni kývli a plazili se na určené pozice. Dokonce ani piloti si nedovolili
svoje obvyklé vtípky. Asi taky neměli náladu ... a přitom byl tak hezký
den.
Když byli všichni na pozicích dali nám znamení a my, přikrčeni jak jen
to šlo, doběhli ke hřbitovu. Nemám hřbitovy rád, je tam tak nějak ticho
a mrtvo, tedy nejen v doslovném významu, ale tak nějak jinak. Neumím to
vyjádřit, ale asi je to vliv mých vikingských předků, že mám radši pohřeb
žehem a jen urnu někde na památečním místě.
Mé úvahy přerušil frantík.
"Jdeme." A zamířil skrz pobořenou zeď dál. Na hřbitově nikdo
nebyl, takže jsme pokračovali až k vrátkům u jižní zdi. Jean-Luc ukázal
ke stromům kde leželi v pozicích naši, že útočí a vrhl se do křoví za
brankou. Za tři sekundy jsme ho následoval.
U obrněných transportérů na zemi seděli obě posádky a ještě jeden voják,
další dva se blížili od protějšího domu. Ani nevím, co mě to popadlo,
ale ve stejném okamžiku, kdy Jean-Luc zmáčkl spoušť a dávkou sejmul nejdříve
tři a pak zbylé dva, já vyběhl ze křoví a třemi výstřely v běhu zabil
ty zbylé dva. Stejně by se asi trápili steskem.
Zbytek našich dostal dalších šest, možná sedm dalších vojáků. Zbytek Rusů
stačil rychle zalehnout.
"Počkej tady na mě a kryj se," Křikl po mě a zaběhl zpátky na
hřbitov. Poslušně jsem zapadl mezi pásy a hlídal aby se nikdo nepřiblížil.
Longsword
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|