Autor: Longsword
Publikováno: 18. prosince 2002 |
První
část
Druhá část
Třetí
část
Čtvrtá část
Pátá
část
Les byl tichý a naštěstí
prázdný. Tenké větvičky nám praskaly pod nohama a nemít u sebe zbraně,
řekl bych, že jsme parta maníků, co se vydala na hříbky (až donedávna
jsem nevěděl, že se dá jíst jiná houba než žampion, ale jeden z místních
- zemřel v v hospodě v Montignacu - mě vzal na houby a já se do smaženice
doslova zamiloval, nikdy bych neřekl, že pár hříbků, pár vajec, kmín a
sůl může být takovou pohádkou ).
”Radši zabrzdi, kámo. Nebo šlápneš na nějakýho Ivana ani nebudeš vědět
jak.” Zarazil mě Vojta, když jsem se při kochání nechal unést a málem
vypadl z lesa na pláň severně od La Trinite.
”Budu vědět jak, nohou!” Odsekl jsem a vrátil se do reality.
”Ticho!” Sykl jeden z Rangers. ”Něco tu máme.”
Sotva deset metrů před námi, na kraji lesa stál ruský nákladní vrtulník.
Kolem se poflakovala posádka a o něčem diskutovala. Pár kroků od nich
jednotka SpecNaz rovnala cosi do beden.
Všichni jsme padli k zemi.
”Co teď?” Spíš jsme jen otvírali ústa, než abychom šeptali.
”Proletíme se domů:” Odezíral jsem ze rtů a nevěřil vlastní očím.
”Ses cestou praštil, ne?” Napodobil jsem kapra němohrou, ale Ranger už
chystal zbraň a ukazoval svému kolegovi ať to vezme z druhé strany.
”Nestřílet, máte moc hlučné zbraně, jen v případě průseru.” Nařídil a
zmizel v křovích. Podívali jsme se s Vojtou na sebe a pokrčili rameny.
K nepříteli to bylo dvacet kroků.
Stín se přesunul k helikoptéře a než si kdokoliv cokoliv uvědomil posádka
začala padat k zemi. SpecNaz zareagovali jen zlomek vteřiny poté, ale
to už bylo pozdě, ani jeden z nich neměl zbraň po ruce a většina z nich
po ní nestačila ani šáhnout a také se sesouvali k zemi. Ta další sekunda
překvapení, útok šel najednou z druhé strany, dala čas prvnímu z Rangers
přebít a dočistit prostor. Oba muži se pak vydali zkontrolovat jestli
někdo nepřežil. Ještě párkrát zmáčkly spoušť pro jistotu a pak se uchýlili
za helikoptéru, kde už jsme na ně čekali.
”To byl fofr.” Okomentoval to Vojta obdivně.
”Jeden by se s tím sral a my to máme hned.” Zašklebil se seržant a hnal
se jako první do vrtulníku.
”Ty s tím umíš zacházet, že se do toho tak ženeš?” Zpražil ho jeho kolega.
”Ne, a ty?”
”Abych se přiznal tak asi taky ne.”
”Co tím chceš říct asi? To jako že si nejsi jistý, jestli umíš lítat,
nebo jo?”
”Já lítal jen s bráchovým Bellem a to je mnohem menší, než tahle kráva.”
”To říkáš brzo, jsme mohli ušetřit plno střeliva.”
”Teď už je to jedno, prostě s tím zkusíš odletět a když to nepůjde, tak
to vyhodíme do povětří a půjdeme dál.”
”Čím?” špitl Vojta.
”Těma granátama, co jsou venku v těch bednách, co je nebožtíci přerovnávali.”
”Aha.” Dovtípil se Vojta a šel jednu sadu bedýnek donést. Já se zatím
uvelebil vlevo na sedačce pilota a študoval cizojazyčné nápisy.
”He.” Minulý a možná i budoucí pilot se na ně díval ještě o stupínek přitroubleji
než já a já ztrácel naději, že se proletíme.
”Tak kde to vázne?” vpadl do kabiny seržant. ”Munice je už na palubě a
čekáme, že to zvednete ze země, ještě si v La Trinite nevšimli že tu nikdo
není, ale to nebude trvat věčně.”
”Podívej se.” Ukázali jsme mu oba na ty nápisy.
”Do prdele, to tu nikdo neumí rusky?”
”Já trochu.”
”Já vůbec.”
”No tak to jsme v hajzlu.” Ulevil si voják a šel pomoct Vojtovi odjišťovat
granáty.
”Hele, co je tohle?” Nad našimi hlavami, na jednom ze středových panelů
byl veliký červený přepínač s nápisem ”Spusk” v pozici nula. ”Já to zkusím,
ne?”
A než mohl kdokoliv zareagovat jsem jej přepnul do pozice jedna.
”Neblbni!” Křikl po mě budoucí pilot, leč už bylo pozdě. V útrobách stroje
to lehce zacvakalo, zahučelo, zapředlo a najednou se začal ozývat svist
turbín. Hlavní rotor se začínal otáčet.
”Tak dělejte, startujte! Už o nás ví!” Křičel na nás někdo ze zadu a bylo
slyšet jak se pokouší rozvít kulaté okénko pro lepší střelbu. Teprve za
chvíli jsme si s hrůzou uvědomili, že nad kolem, vlastně v úrovni našich
pasů jsou dvou tisíc litrové nádrže.
”Vydrž, to se musí nažhavit.” Bručel pilot a postupně přidával plyn. Nakonec
se už rotor změnil v rozmazanou čmouhu a těžký stroj doslova poskakoval
na místě.
”Tak dělej! Ať už jsme ve vzduchu.” Ozvalo se zezadu.
”Katóryj durak? Kto adkrýl našu maskirovku? Što ty sdělajěš?” Řval mi
někdo do sluchátek. Stroj se zatím začal zmítat stále více a nakonec se
vznesl vzhůru otáčeje se proti rotoru.
”Vyvaž to, vole!” Křičel jsem na pilota.”Izvinítě menjá pažálsta tavarišč
komandir, amerikánci zděs!”
”Co to plácáš?” poslouchal moji příšernou ruštinu voják, který se do kabiny
vrátil ze střeleckého stanoviště u otevřených dveří.
”Snažím se je zblbnout aby po nás nestříleli než se dostaneme mimo.”
”Dobrý nápad, jen by tenhle rádoby pilot musel mířit směrem na sever a
nikoliv na město.” Vztekal se.
”Si to pojď zkusit, to je děsně splašenej stroj, reaguje strašně pomalu.”
”Spíš ty jsi strašně levej a asi nás zabiješ!” Kolega už úplně zuřil:
”Jdu se trochu uklidnit dozadu a ty ho hlídej!”
V zápětí se ve městě ozvala kanonáda.
”Co se děje?” Pilot zápasil s řízením jak s divokým býkem.
”Kluci sypou do města ty hromady hand granátů.” Obhlížel jsem situaci
pod námi. ”Rychle pryč, než je to nasere a sestřelí nás!”
Pilot na to zareagoval a kupodivu i správným směrem a vrtulník se s hrozivým
propadem vrhl k severu.
“Jestli nás chceš zabít, tak nás radši postřílej!” Křičel jsem na polita
zatímco on zápasil s řízením. Naštěstí jeho kolega nepanikařil jako já
a už ladil na vysílačce kanál Amerického velitelství.
“Králi! Tady Jezdec šest. Zakažte palbu na helikoptéru, která se k vám
blíží od jihu, sedíme v ní my.”
“Opakuj?” Ozvalo se nevěřícně.
“No sebrali jsem Rusům vrtulník a snažíme se o úlet.” A úlet to tedy byl.
“Rozumím, předávám rozkaz všem jednotkám.” Potvrdil rádio operátor se
stále přítomným údivem v hlase.
Helikoptéra se s povážlivým kýváním ploužila k severu a pilotovi se nakonec
podařilo dokonce i získat nějakou tu výšku.
“Co jsi to vlastně zapnul?” Začal se zajímat i o okolí.
“Je tu napsáno Avtamatíčeskyj spusk, automatický spouštěč.”
“To je tedy technika.” Hvízdl si novopečený pilot. “Žádné startovací sekvence
jako v Bellu.”
“Jakou starou belu?” Nahlédl do dveří Vojta.
“Neposlouchej řečem dospělých.” Utrhl se pilot. “Máme tu jiný problém,
já s tímhle asi nepřistanu… .”
Zatmělo se mi před očima a Vojta se vrhl vojákovi po krku.
“Debile, to jsi nemohl říct dřív, než jsem do toho krámu vlezl?” Křičel
na něj česky, což mu samozřejmě muž za spojeným řízením nemohl rozumět.
“Sundejte ho někdo ze mě!” Křičel a já si připadal jako v blbém filmu.
Naštěstí se ukázalo, že máme šanci, v nákladním prostoru byla celá sada
padáků, pravděpodobně byly určeny pro výsadek SpecNaz. Po chvílích dohadování
jestli tedy přistaneme, či nikoliv nám stejně velení doporučilo zmizet
co nejdál od letištní plochy nad kterou jsem se stále divoce zmítali.
Tentokrát jsem popruhy padáku utáhl co to jen šlo a mohl tak chodit jen
v předklonu, stejně bych si jinak rozbil hlavu o některý z ovládacích
prvků na nízkém stropu helikoptéry.
“Vyskočíme v pořadí: Já, Vojta, ty a nakonec i ty.” Ukázal na mě a pak
na pilota, který se snažil dostat stroj co nejvýše. “Napočítejte do tří
a zatáhněte tady za ten odhoz a když se nic nestane, tak tady za ten na
prsou.”
Jakmile se vrtulník dostal mimo plochu vyskočil otevřenými dveřmi a my
ho pozorovali jak se mu otevřel padák. Teprve v tu chvíli jsem pochopil
proč skákal první, on se taky otevřít nemusel… . Vojta s výkřikem “Geronimo”
následoval jeho příkladu a za chvíli i on vysel v popruzích dvě stovky
metrů nad terénem.
“Tak pojď skočíme!” Křikl jsem na pilota, který už klonil stroj směrem
k oceánu.
“Ty ještě nejsi venku? Padej!” Bylo to příhodné a já tedy už nedbal na
nic a skočil. Říká se, že druhý skok je horší než ten první a je to pravda.
Při první člověk úzkostlivě dbá aby dodržoval pokyny k otevření padáku,
soustředí se na samotné provedení skoku, ale ten druhý už opravdově prožívá.
Málem jsem se posral hrůzou, když jsem se podíval nahoru na ten třepotající
se kus hadru na kterém závisel můj život.
“Juhů!” Prosvištěl kolem mě pilot a teprve několik metrů pode mnou otevřel
padák.
Podařilo se mi otočit se v popruzích abych se podíval jak opuštěný stroj
smutně plápolá, nikým neřízen, a padá do nedalekého oceánu. To mi připomnělo,
že bych se měl postarat o to, abych v něm neskončil také. Vytáhl jsem
řídítka a zkorigoval smět na jednu plochu u jedné z budov pode mnou.
Dopad to byl docela obstojný, jen trochu nešikovný, z padáku jsem se vyhrabával
snad minutu. Trochu jsem se strefil do prázdných beden od munice. Osud.
“Vítejte zpět na Maldenu.” Usmál se mile plukovník a v duchu se jistě
ušklíbal. “Za hodinu odlétá transport na pevninu a je tam místo i pro
vás. Generál Gormit z vrchního velení mě instruoval, že nás máte co nejdříve,
abych tak řekl, opustit.”
“Děkuji, pane.” Doufám, že nebudu už nikdy muset z letadla skákat, protože
se mi vyloženě třásl hlas. Doufám, že si plukovník nemyslel, že to bylo
z vděčnosti. Hodina mi bohatě stačila abych obešel většinu známých v táboře
a naposledy se spojil se vzdáleným "rosomákem", pak přistál
Herkules a jedno z míst bylo moje.
Když jsem v New Yorku, o dvacet hodin později, vystoupil z letadla málem
jsem se zalkl. Na bráně na mě už čekala ta supí banda pisálků a chtěla
ode mě vyrazit jakoukoliv informaci o Maldenech. Chtěl jsem se schovat
v davu, ale tak trochu jsem zapomněl že jsem v zaprasených maskáčích (a
některé skvrny bych nerad komentoval), takže jsem se ven prorval ostrými
lokty a výkřiky ”No comment!” na všechny strany.
Před letištěm na mě čekalo auto od Reuterů a když jsem nastoupil, tak
dav za mnou zahučel nevolí. Měli chlapci smůlu.
”Vítej zpátky, jak bylo?”
”Ahoj Done. Až na posledních pár dnů Havaj, tedy bez slunce, pláží, polonahejch
tanečnic a daikiri.”
”Prý máš spoustu fotek?” vyzvídal Don Simons.
”Jo, docela. Ale myslím, že většina z nich je nepublikovatelná.”
”Rozumím.” Don strávil dost dlouhý čas v Kambodži, takže věděl o čem asi
tak mluvím.
Jízda městem byla jako jízda fantazií, všechny ty hluky a zvuky, které
jsem důvěrně znal a přitom skoro zapomněl, všechna ta místa, známá a neměnná.
Central park, Broadway, Empire State Building, Brooklyn Bridge, Twins
… . Myslím, že i za deset, padesát čí sto let tu tahle místa budou a lidé,
tedy turisti, kolem nich budou chodit s foťákama a kamerama a obdivovat
tu podivnou krásu ještě podivnější metropole.
”Jsme tu.” upozornil mě Don.
Vystoupil jsem z auta a vydal se do naší redakce, i to byl šok. Když jsem
odjížděl byla tu jedna telefaxová mašina a stovka psacích strojů, dnes
tu seděla celá banda novinářů u klávesnic počítačů a před nimi zeleně
blikaly obrazovky.
”To je pokrok, kamaráde! Kdybys viděl co všechno to umí, nevěřil bys.”
”Umí to uvařit kafe a nebo jít se mnou na pivo?”
”Ne, samozřejmě.”
”Tak to není žádný pokrok, jen další mašina co se ji člověk musí naučit
ovládat.” Odbyl jsem ho a šel do míst, kde kdysi bývala kukaň šéfredaktora.
Nebyl to příjemný pocit opět se setkat tváří v tvář Bradlymu, ani ne to,
že jsem mu spal se ženou, ale že mě viděl bez spodek.
”Nazdar Bradly, jak se daří.” Pokusil jsem se začít.
”Aby bylo mezi námi jasno, nemám tě rád a nikdy jsem neměl, ale jsi jediný
novinář který byl v posledních pár dnech na Maldenách a tak máš pro nás
cenu zlata. Teď vysypeš všem, co se tam děje a dolož to co nejvíce důkazama.”
Bez oslovení, bez pozdravu, bez sebe vztekem, že mě musí mít v kanceláři
a že se mnou prostě musí spolupracovat. No překousl jsem i horší zacházení.
”To nebude jen tak jednoduché. Kromě toho že jsem novinář, pověřili mě
místní obyvatelé také vyjednáváním o dalším osudu toho souostroví.”
”To mě nesere! Mě jde jen o to, abychom měli co dávat světu.”
”Tak v tom případě tímto okamžikem odcházím a veškeré informace, co bych
mohl zveřejnit, předám kterékoliv jiné agentuře, co už na mě čeká támhle
dole.”
”Tak počkej!” zadržel mě ve dveřích. ”Nějak se dohodneme. Co tedy chceš?”
”Za prvé chci naprostou exkluzivitu na všechny zprávy, za druhé chci mít
naprostý přehled o tom komu která zpráva a v jakém znění jde, žádné korektury
na poslední chvíli, žádné spekulativní zprávy z dobře informovaných zdrojů.
To prozatím.
Všechny fotky, co se tu vyvolají se nejprve dají na schválení mě a teprve
já rozhodnu které půjdou do tisku. Kdykoliv budu moci odejít a kdykoliv
se vrátit, budu mít k ruce někoho, kdo mi setřídí kupu poznámek. Taky
mi zařiď hotel a nějaký hadry, kromě tohohle ohozu nemám v Yorku ani spoďáry.”
Poprvé v životě jsem viděl jak šéfredaktor umí zapisovat těsnopisem.
”Teď jdu s těma fotkama a až budou ať tu na mě čeká alespoň pět reportérů
a dole auto do hotelu.”
Odkráčel jsem hrdě středem a vydal se do temné komory. Tam jsem z kapes
vytahal asi třicet cívek, ten muž s Arudy mě opravdu zásobil dobře, pokud
to vyjde, bude z Maldenu a okolí tak pět set použitelných fotografií.
Vždycky mě bavilo dívat se jak pracují fotografové, ale v poslední době
to už nebylo tak ono, přestože se ještě často vyvolávalo po staru v kádinkách,
nový postup skrz automat byl stále více preferován a staré dobré skvrny
od louhů se stávaly vzpomínkou. Po deseti hodinách mordování, jedné rychlé
sprše a krátkém výletu pro méně výrazně zapáchající oblečení jsem držel
v rukou dvě alba plné hrůzy z posledního týdne.
Pomalým krokem jsem šel k zasedačce, kde už čekala hromada kolegů a listoval
v těch materiálech. Šla z nich hrůza a smutek. Tohle byl dům v Houdanu
před ofenzívou, kde bydleli staří manželé a tohle byly trosky pod kterými
oba zahynuli. Tady ten chlapec dostal do ruky zbraň aby bránil svůj domov
a během pěti minut z něj zůstal jen mastný flek na zdi když jeden z Rusů
po něm vypálil dělový granát. Omítky prostřílené těžkým kulometem, hořící
vrak auta i s pasažéry. Tenhle obrázek mohl pocházet z kteréhokoliv válkou
zmítaného místa na zemi, řada mrtvých poskládaná vedle sebe na silnici,
většina z nich se za tu krátkou dobu co jsem je znal stala mými přáteli
a všem jsem pak kopal hroby. Nejhorší byl pohled na děti, zmatené, špinavé,
opuštěné a pak i mrtvé. Měl milion důvodů nenávidět válku a stejně tolik
důvodů jednu válku rozpoutat.
”Takže začínáme!” vpadl jsem do zasedačky. ”Titulky by měli znít asi takto:
”Mamon zabíjí nevinné”, případně ”Impéria a jejich hry”, ”Diamantová válka”,
nebo něco podobného. Celá věc je o jediném, před nějakou dobou bylo na
Maldenském souostroví nalezeno pravděpodobné naleziště diamantů, takzvaná
nosná skála. Podle přibližného výpočtu geologické expedice vedené z popudu
OSN je asi stokrát mocnější než známé diamantové doly v Jihoafrické republice.”
Nechal jsem odeznít první bouři která se prohnala místností.
”Takže je to pravda!”
”To je snad sen?”
”Jsi si jistý?”
Čekal jsem kdy po sobě začnou házet zmačkanými papíry jako pubertální
školáci. Možná bych se i přidal.
”Ač se tato informace stala ještě neověřenou Spojené státy i Sovětský
svaz na tato suverénní území poslaly své bojové jednotky aby je zabrali
pro případ budoucí těžby.
Maldenské ostrovy jsou samosprávnou jednotkou mající kořeny v středoevropské
Československé socialistické republice a rozhodně si nepřáli jakoukoliv
intervenci z jakékoliv strany. ”
"To není moc sranda! Tohle nikdo nespolkne, každýmu v tomhle všivým
světě je jedno čí je to země."
"No to ano, ale mám v kapse ještě jeden trumf: Maldenské souostroví
vyhlásilo samostatnost, teď můžete stvořit články na téma svoboda a nezávislost,
paralela s Amerikou."
"Na to ti dneska už nikdo neskočí."
"Skočí, jako už tolikrát, tak skočí."
Ještě dlouho do noci jsme projednávali první sérii článků, ani jsem nevnímal
ten letící čas. Tohle byla práce, kterou jsem miloval, kterou jsem si
přál dělat už od chvíle, kdy jsem poprvé napsal první písmenko. Jednotliví
kluci postupně odpadávali až jsem to nevydržel ani já a probral se až
v taxíku do hotelu.
Ráno už se noviny plnili prvními mými slovy a já zase zažíval ten skvělý
pocit moci, já donutil stovky a tisíce lidí číst zprávy o lidech, které
nikdy nepotkali, nepoznali a jen mou zásluhou je budou znát a prožívat
jejich osudy. Jediná věc mě na tom mrzela, ta moje fotka, co k nim byla
dána. Vypadal jsem tak jak idiot, vlastně tak vypadám vždycky, ale moje
negativní fotogeničnost to ještě zvýrazňovala.
"Dobrý den, pane!" pozdravil mě liftboy ve výtahu a pak mu spadla
brada na zem, doslovně - byl to stařík a vyndavací zuby mu tak nějak nedržely.
"To jste vy, ten hrdina z Malden!"
Co jsem mu měl říct? Pravdu?
"Já nejsem žádný hrdina." Usmál jsem se na něj.
"Ale ne! Jste to opravdu vy!" začal mě plácat po rameni. "Četl
jsem vaše články, jsou všude! To co jste napsal bylo úžasné, ti lidi tam,
kdybych byl mladší šel bych jim pomoct."
"Já taky, já taky." vystoupil jsem z výtahu a sklopil zrak před
oslňujícím světlem z několika kamer. Řev a jekot reportérů a jejich kolegyň
s tvrdými lokty trhal tapety. Naštěstí hotelová ochranka měla lokty tvrdší
a já tmavé brýle, takže jsem se dostal ven v kordonu jak prezident z tiskovky
o státním dluhu.
"Budova Spojených Národů, prosím." taxikář byl nějaký Arab,
či co, ale měl vzácnou vlastnost u New Yorských taxikářů neobvyklou -
dokázal mlčet a tak jsme jeli přeplněnými ulicemi jen za hluku klaksonů
a dalších stálých zvuků ulic bez spánku.
"Gustava Olmunssena, prosím, geologická sekce." Na recepci stálo
asi patnáct lidí a vyřizovali přání takových jako jsem byl já.
"Šesté patro, schodiště G, místnost číslo šest tisíc osm set dva,
výtah je hned vedle schodů. A koho mám ohlásit?" Podal jsem jí vizitku
a v tu chvíli se její výraz změnil.
"Ale já vás za ním pustit nesmím! Vy jste novinář!"
"Ano, je to tam napsáno. Jen, že je to můj kamarád ze studií, klidně
si to ověřte, neviděli jsme se několik let a já ho chci navštívit. To
snad ještě můžu, ve svobodné zemi, ne?"
Slečna, nezachovalá čtyřicátnice s pěticentimetrovým mejkapem, se zatvářila
jako vrah a po chvíli přeci jen zvedla telefon a zavolala nahoru do útrob
budovy.
"Můžete jít, pan Olmunssen vás očekává."
"Děkuji, jste neobyčejně laskavá." Na obličeji jsem vykouzlil
výraz "tebe prostě chci" a odmizel ke schodům dříve než měla
šanci zareagovat.
"Olie!" Rozrazil jsem dveře. "Jak se daří bledé tváři Old
Firehandovi v tomto vysokém vigvamu? Co dělá jeho sqaw?"
"Old Firehand zdraví Indiánského náčelníka Velkou hubu, tedy v řeči
kmene Apačů Pupa Grosa! Kde jsi se tu vzal?"
"To je na dlouhé povídání." objali jsme se s Gustavem a pak
sedli do čalouněných křesel kanceláře větší než můj celý byt.
"No to ano, v ranních Timesech toho zas až tak moc nebylo."
"A jéje, tak ty už to víš."
"Tady se nic neutají. Ale jestli čekáš nějaké senzační zprávy máš
smůlu, jsem sice vedoucí sekce geologického výzkumu, ale pouze Evropské
sekce, Oceánie je o patro výš."
"Ale znáš tam někoho, ne?"
"No, někoho jo."
"Tak mě seznam, třeba tohle nebude tak marná návštěva." Zasmál
jsem se.
"Tak jo, kamaráde." Ušklíbl se Gustav.
Za dvě hodiny jsem o geologii severního Pacifiku věděl více než jsem kdy
chtěl znát. Ten maličký pán, co teď seděl naproti mě byl Ind, Invíz Pandžábí,
a vysvětloval mi situaci starou několik miliard let.
"Ale co ten poslední výzkum, kvůli kterému je tam válka?"
"Kvůli geologii se vede válka? To slyším poprvé." Stařík opravdu
asi nevytáhl nos z kamení celý svůj život.
"Ano, na Maldenách se našly diamanty, to nevíte?"
"Tak to nevím, chlapče. Pokud jsem viděl poslední výzkumy tak jediné
co tam našli byla, jak jste řekl, nosná hornina. Víte co to znamená?"
"No že jsou tam diamanty."
"Ne, to znamená, že by tam mohly být diamanty. Podle předpokladu
se diamanty tvoří jen v několika druzích hornin a jedna z nich je na Maldenách.
Podle posledních propočtů je tam pravděpodobnost výskytu asi setina karátu
na tunu."
"Ale všichni si myslí, že je tam diamantů za miliardy!"
"To být může, ale k jeho vytěžení by bylo potřeba vytěžit materiálu
za stamiliardy."
"Aha." konečně jsem to pochopil, byl to stejný poklad jako zlato
v Londýnských stokách. Stovky let Londýňané umývají talíře se zlatým zdobením,
to se časem omývá a někdo si dal tu práci a spočítal, že by toho mohlo
být tak za dva miliony liber. To vzbudilo senzaci, ale jen do doby kdy
jiný šikula spočítal, že výtěžnost tohoto "pokladu" je více
než záporná. Asi jako pro to abyste našli cent tak utratíte dolar.
"Jste si tím jistý? Slyšel jsem, že je mnohem mocnější, než Jižní
Afrika."
"Naprosto." ujistil mě starý pán. "Podle prvních zpráv
to tak opravdu vypadalo, dokonce jsem o tom byl přesvědčen, ale pak jsem
to porovnal s ostatními vzorky z okolí a došel k téměř nezvratnému názoru,
že tam není ani co by se za nehet vešlo. Už to se mnou projednala celá
naše katedra a dneska ráno mi ty výsledky potvrdili."
"Kdo o tom, kromě vás, ví?"
"Vy, mladý muži. Oficiální zprávu vydám dnes odpoledne. Vedení geologické
sekce na mě s ní dost spěchá, asi kvůli té válce, jak jste říkal."
Pochopil jsem, že to bylo nenápadné vyzvání k odchodu a rozloučil se.
"Mohu tento váš závěr použít? Jste si naprosto jist, že je to tak?"
zeptal jsem se ještě ve dveřích.
"Ano. A doufám, že to pomůže tu válku ukončit." Najednou mi
nepřipadal tak úplně zahrabaný ve svém oboru.
"Děkuji vám."
V redakci tahle zpráva vzbudila rozruch možná ještě větší než poprask
na burze koncem dvacátých let.
Ti cyničtější se smáli, jak obě armády naletěly. Ti pragmatičtější se
vsázeli která armáda dříve vycouvá. Já se spíše strachoval o domorodce,
teď totiž mohlo nastat to, čeho se obával "rosomák", ale co
předpovídal i Bradley. Osvobozenecký boj se nemusel stát pro Američany
atraktivní a podpora jejich vojsk tak mohla velice rychle skončit, stejně
jako kdysi Vietnam. Nikdo nechce nechat umírat své syny v cizí zemi v
cizích zájmech pokud z toho nebude něco mít..
Letadlo do Washingtonu bylo něco jako autobus do vedlejšího města, plné
a zakouřené, jeho jedinou výhodou byla sotva hodinová cesta mezi městy.
Je to obrovský rozdíl mezi těmito metropolemi, jedno je stoka a druhé
hlavní město s Kongresem, památníky, knihovnou, Bílým domem a Pentagonem.
Projížděl jsem v taxíku světlým městem a kochal se Americkým snem o spravedlnosti.
"Už jste tu někdy byl, pane?"
"Ne, jsem tu poprvé."
"Za zábavou, nebo obchodně?"
"Abych splnil slib."
"Takže kvůli politice." Tenhle taxikář byl jiná káva, on byl
ten typický příklad užvaněnýho šílence za volantem s jamajskými copánky
pod barevnou pletenou čepicí.
"Dá se to tak říct."
Pentagon je stát ve státě, budova ve které se možné se ztratit a už nikdy
nevyjít na denní světlo. Dojít do štábu velení Tichomořských operací trvalo
skoro stejně dlouho jako doletět do města, ale tady se už na mě čekalo.
"Generál Gormit, těší mě." Představil se mi muž pozdně středních
let, ale vysoké postavy.
"Proč jste trval na naší schůzce?"
"Pane. Mám několik důvodů a nerad bych je říkal do telefonu.
Nejprve chci poděkovat vám a vašim lidem, kteří mi nesčetněkrát zachránili
život, nebudu je jmenovat, ale jistě máte již všechny zprávy a tam jejich
jména budou. Nebýt jich, lidé na Maldenách by už nebyli.
Druhou věcí je právě další přežití Maldenských. Před několika hodinami
jsem doručil do sídla OSN jejich Prohlášení nezávislosti a žádost o pomoc.
Víte stejně dobře jako já, že důvod proč tam byly jak vaše, tak Ruské
vojska v tomto okamžiku pominul. Ještě dnes vyjde článek Geologické sekce
OSN a jistě máte již nyní k dispozici jeho kopii.
Teď záleží na vás, co se svými vojáky na Maldenách uděláte.
Pokud je stáhnete, tak dovolíte provést Rusům genocidu, pokud zůstanete
tak mám zmocnění vám nabídnout přenechání Kolguljevu jako předsunuté základny.
je to vše, co mohou Maldenští nabídnout, je to vše co mají."
Generál se posadil do obrovského křesla obklopeného trofejemi ze všech
válek v posledním století a během mého monologu bafal z doutníku.
"Taky ti něco ukážu." Hodil na stůl zprávu o stavech vojska
na Maldenských ostrovech. "Podívej se na kolonku ztráty."
Chvíli jsme hledal a pak našel i tuhle statistiku. Za poslední týden na
Maldenách zemřelo sto dvacet sedm mužů, dalších téměř tři sta bylo zraněno.
"Víte co znamená? Že musím napsat více než stovku dopisů ve kterých
budu líčit jak něčí syn, otec, či bratr zahynul v neznámé zemi z důvodu,
který neznám já ani on."
"Nemám takovou statistiku, jen vím, že za první hodinu Ruské okupace
zemřelo minimálně jednou tolik Maldenských obyvatel. Jejich příbuzným
nikdo dopisy psát nebude.
V okamžiku, kdy jste na Maldeny vstoupili jste za ně převzali odpovědnost
a já vám nedovolím se z ní vyvléknout. Ti lidé mi věří, mnoho z nich pro
tu víru už zemřelo, a já věřím vám. Věřím, že prosadíte ve vedení návrh
ponechat na Maldenech vojsko, mnohem víc vojska, které by vyhnalo Rusy.
Věřím, že se na tom dohodneme a na plátku vám slibuji, že Reuter udělá
všechno pro to, aby vám pomohl přesvědčit lidi o správnosti té věci."
Generál si mě dlouho mlčky prohlížel. Začínal jsem mít už strach.
"Ty ani nikdy nebudeš dobrý novinář, dokonce nebudeš ani dobrý politik,
ale možná budeš mít jednoho dne na Maldenách vlastní pomník."
"Teď nerozumím."
"V šestnácti jsem utekl z domu a vyzkoušel si tak jak vypadají jatka
na Omaha beach. Pak, už jako seržant, prošel Koreou a nakonec jsem si
odkroutil šest kol v Namu.
Za tu dobu jsem se o válečnících naučil několik základních pravd. Jednou
z nich je, že se dělí na dvě skupiny. Na přeživší a hrdiny a naučil jsem
se je dobře rozlišovat. Vím, že ti co přežijí se pak stávají politiky,
ale politici se nestávají hrdiny.
Ty nebudeš nikdy politik a nejsi ani moc dobrý novinář. Z toho vyplývá,
že jsi hrdina."
Potáhl ze zbytku doutníku a pak ho zadusil v plném popelníku.
"To snad ne!" Nevěděl jestli se mám cítit polichoceně, nebo
jestli to byl výsměch.
"Nepřerušuj mě!" Ohradil se. "Většina hrdinů, které znám
dostala medaile, většina z nich in memoriam. Nebyli dva, kteří by měli
k hrdinství stejný důvod, nenašel bys mezi nimi nic společného kromě jedné
věci. Nikdy nebojovali kvůli sobě, ale pro jiné.
Už dlouho jsem žádného opravdového hrdinu neviděl. Až dnes tebe. Připomněl
jsi mi doby, kdy jsem se taky plazil po kolena ve sračkách a díval se
jak ostatní umírají abych já nemusel.
Tobě do lidí na Maldenách může být úplné hovno, není to tvůj národ, není
to tvá rodina. Podle toho, co jsem o tobě četl jsi tam byl za trest. Ale
přesto teď sedíš v kanceláři jednoho z nejvyšších velitelů armády Spojených
států a vyhrožuješ mu, že ho budeš vláčet po novinách.
To mi imponuje, sere mě, ale imponuje a proto jsem se rozhodl tě podpořit
u prezidenta. Teď se uvidí, jestli jsi byl dost přesvědčivý."
O tři dny později
jsem seděl ve vojenském speciálu směr Anchorage, v kapse měl kopii oficiálního
uznání Maldenského souostroví jakožto suverénního státu a schválení žádosti
Maldenského lidu o vojenskou pomoc na obranu jejich svobody a suverenity.
Byl jsem unavený tím byrokratickým jednáním, ale byl jsem šťastný a spokojený.
Splnil jsem slib.
Opět jsem trávil dvacet hodin ve vzduchu při přeletu severní Ameriky a
ničil si vybudované spací návyky. Nejprve na trase Washington Los Angeles
a pak sem na Sever. Teď už jsem byl na letišti a vystupoval z letadla,
trochu omámen tím silným severským vzduchem.
"Vítejte, pane. Už na vás čekáme." Hned po přistání mě z letadla
vytáhl seržant a ukazoval mi cestu.
"Kolik je hodin?"
"Půl páté, pane." Většina seržantů mě takhle neoslovovala a
většina seržantů mi tou dobou obyčejně byla jedno protože jsem spal.
"Mám tu pro vás slíbené vybavení." Aspoň jedna dobrá zpráva
pro unaveného poutníka s obtisklým polštářem na obličeji.
Došli jsme do jednoho z hangárů a tam už čekal celý stoh věcí. Byly tam
maskáče, kanady, popruhy, bedny se zbraněmi a střelivem, sady raketometů,
ale i hromady lékařské techniky. Všechno to co bude potřebovat hnutí odporu
na svou další činnost. Všechno to, co bude pomáhat k vítězství.
Do jedněch maskáčů, pro mě již připravených, jsem se převlékl a zjistil,
že se v nich najednou cítím mnohem pohodlněji než ve škrtící kravatě a
bílé košili, stali se mi druhou přirozeností. Dost divné na nanicovatého
pisálka s bývalým panděrem a budoucí pleší.
"Takhle vypadáte líp, pane." Neodpustil si seržant.
"Taky se tak cítím. Kdy poletíme dál?"
"Už by měl přistávat transport z Maldenu, pane. Můžeme se tam jít
podívat a moje družstvo ty věci pak naloží."
"Dobře." Dělalo mi podezřele dobře někomu velet. Asi napoleonský
syndrom dvoumetrového nevojáka.
"Héééj ahóóój! Hele klucííí, to je Švéd!" Z letadla vytahovali
zdravotníci desítky zraněných a jeden z nich na mě povykoval pololežíc
na nosítkách. "Heléé, co tady děláš? Slyšel jsem, že jsi jel do New
Yorku."
"Ahoj kapitáne, kde máš zbytek posádky?" Byl to jeden z letců,
který mě tak nešťastně evakuoval z Everonu.
"Ale, ani mi nemluv." Posmutněl. "Vzpomínáš na našeho operátora?
Tak ten už to má za sebou. Schytal to už u Houdanu. Můj druhý pilot tam
ještě zůstal, ale nevím kde je, vydal se na průzkum s Rangers najít toho
sestřeleného pilota Apače co jste ho měli najít s tím Francouzem. Naposledy
se hlásili z Arudy, že jsou v obklíčení a pak už o nich nevím."
"To je mi líto." Tisíc slov by to nedokázalo osvětlit, ale v
takovou chvíli není potřeba slov, ti co tohle zažili si nemusí nic říkat.
"Proč jsi se vrátil?"Změnil téma. Bylo to dobré téma, ale nevěděl
jsem jak je odpovědět. Sám jsem si nebyl jistý, ten generál v Pentagonu
měl asi pravdu, stalo se to příliš součástí mého života, ti lidé tam mi
najednou strašně moc chyběli. Mrzelo by mě kdybych se neuslyšel s "rosomákem",
chyběl by mi Jean-Luc alias Lukáš, dokonce i ta selka, co se mě pokusila
udusit objetím v Arudy mi chyběla a já se docela těšil až mi zase zvalchuje
všechny žebra.
"Asi tam už jsem doma." Usmál jsem se a kapitán to pochopil.
V zápětí se vydal na cestu domů a já na cestu mezi lidi, kteří mi věřili
a kteří se pro mě stali bližší než rodina.
"Tak ahój! A nenech se zabít, byla s tebou sranda!"
"Jo, dík za radu." zasmál jsem se a nastoupil na palubu již
skoro plně naloženého stroje. Skoro ze zvyku jsem přešel až do dveří kabiny
a pozdravil se s posádkou.
"Tak jsem slyšel, že jsi něco jako jejich prezident, co? To bychom
si měli říkat Air Force Jedna, co?"
"Já zase slyšel že jsi naposled lítal s práškovacím érem v Dakotě."
"To jsou kecy!"
"Nápodobně." Usmáli jsme se oba.
"Tak teda vítej na palubě."
Odstartovali jsme a obrátili se směrem k Maldenu. Jak cesta pokračovala
cítil jsem to stále silněji a nakonec jsem si byl jistý. Pak mi to, trochu
intuitivně a trochu symbolicky, potvrdila i vysílačka.
"Malden info tady Tango jedna, jsem v pozici na přistání, uvolněte
runway."
"Tango jedna, tady Malden. Vítejte doma."
Já byl doma.
P.S. Arudy přestalo
existovat večer po mém přistání na ostrovech. Tanková bitva z něj udělala
hromádku cihel a všichni místní obyvatelé pod nimi zahynuli. Mezi mrtvými
byl i ten druhý pilot.
Jean-Luc pomohl Rangers dobýt La Riviere, ale stálo to život více než
třiceti partyzánů a tří Rangers. Tím se Američanům podařilo získat jeden
z přístavů a po vylodění těžké techniky se stalo zničení Rusů otázkou
dvou týdnů.
Díky ”rosomákově” špionážní síti se Američané dokázali ubránit i na Everonu
a nakonec jej vyhladověly, Rusové se i tady po třech týdnech vzdali. Z
většiny měst se staly ruiny, přestalo existovat více než dvě stě padesát
domů.
Námořní pěchota naprosto zničila Kolguljev a dnes tam mají jednu z výcvikových
základen.
Celkové ztráty Amerických ozbrojených sil byly tři sta osmnáct mrtvých
a tisíc dvě stě sedmnáct zraněných, Rusové měli pět set dvacet čtyři mrtvých,
devět set osmdesát jedna raněných a padesát pět nezvěstných. Z obyvatel
Maldenských ostrovů zbyla sotva polovina.
Profesor Pandžábí měl naprostou pravdu, na ostrovech se nenašel ani střípek
z diamantu. Stejně tak i generál Gormit: V Montognacu stojí pomník na
kterém je z ”diamantového” kamene vytesáno do kruhu pět postav, ”rosomák”
s vysílačkou na zádech a sluchátkem u ucha, jeho jakoby z boku kryje Jean-Luc
s baretem Cizinecké legie namířenou puškou a z druhé strany Americký Ranger
se svěšenou hlavní lehkého kulometu, zády k nim stojím já a podpírám místní
dívku. Na zádech mám samopal, na břichu foťák a v ruce hromádku listin:
Prohlášení a Uznání nezávislosti.
KONEC
Longsword
připravil: Leon |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|