Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 





 

Operace Flashpoint - povídka #2.5

Autor: Longsword
Publikováno: 8. října 2002

První část
Druhá část
Třetí část
Čtvrtá část

Venku se již stmívalo, když skupina asi deseti místních partyzánů vyrazila i se mnou do příšeří lesa kde se skrýval jejich tábor. Zase jsem si na ramena naházel tu hromadu fotografické techniky ale nyní taky zbraň, když už sedřít ramena do krve, tak proč ne i do masa, ne?
"Ty jsi zachránil život mé dceři." Po chvíli mlčení se ozval jejich velitel. Les se za námi již zavřel a otec Petr se již vrátil zpět starat se o zraněné. "Jsem ti za to vděčný. Stejně tak i za to, že o tomhle svinstvu chceš napsal po světě. Lukáš mi říkal, že jsi na Everonu v hnutí odporu hodně dokázal, věřím, že pomůžeš i nám."
Mluvil úsečně, krátce, vojensky. Později jsem se dověděl že opravdu byl voják, dokonce u rozvědky.
"Nemáte mi zač děkovat, to by udělal každý, jen doufám, že bude v pořádku." Odpověděl jsem. "Co se týče Everonu. Prostě jsem tam byl a to je všechno, "rosomák" mi spíš poručil než aby mě prosil abych jej a jeho lidi reprezentoval a nic víc v tom není." Nemohl jsem mu vykládat jak mě chtěl "rosomák" zastřelit pokud nepůjdu, stejně by mi to nesežral.
"Tak teď budeš reprezentovat i nás." Muž se usmál, já ne. Kdo by se divil, že.
"Máme společnost." Jeden z mužů na hrotu narazil na Ruskou hlídku, či pátrací oddíl. Tahle část Maldenu byla hornatá a docela pustá, nebyl žádný závažný důvod posílat sem vojáky které bylo lepší nechat připravené k boji s Američany. Jediná možnost byla, že se dověděli o táboru povstalců a teď se na něj chystali.
Skryti za stromy i křovisky jsme se vydali na sledování oddílu SpecNaz. Po chvíli bylo jasné, že opravdu prohledávají les.
"Sundáme je?"
"Ne, počkáme až se pokusí dostat k táboru a pak je skřípneme ze dvou stran."
"Nebylo by to lepší udělat to dříve než nahlásí jeho polohu?"
"To jasně, Vojto, vem si na starost toho s vysílačkou, u tábora už do ní nesmí za žádných okolností promluvit."
Začínala být tma a orientace s lese se tím ještě více ztížila.
"Jsou před námi, už by měli vidět tábor." Střelba z Kalašnikovů obránců tábora prozrazovala jejich pozice a na druhou stranu speciální ruské oddíly s Bizony neslyšně mizeli pod příkrovem tmy.
"Sejměte je!" Poručil velitel a muži zahájili palbu do posledních známých pozic Ruských vojáků. Mnozí měli smůlu, ale několik jich již pozice změnilo a ti se chladnokrevně bránili. Zažil jsem už boj s tlumičem vybavenými zbraněmi, ale tohle byla naprosto jiná situace, nejen, že poměr sil byl mnohem vyrovnanější, ale i terén lesa měl před městem mnohé výhody. Zdecimované Ruské jednotky se pokoušely prorazit z obklíčení a partyzáni je sháněly do malého houfu až nakonec zbyli jen dva tři poslední. Střelba, předtím hustá a nekompromisní, téměř naráz utichla.
"Vzdejte se a necháme vás žít!" Křikl velitel. Odpovědí mu bylo několik nepublikovatelných výrazů a hromada olova.
"Myslím to vážně, nemáte šanci." Tentokrát se už nic neozvalo.
"Budu počítat od tří k nule ale tu už neuslyšíte." Nemusel ani dávat povel a všichni namířili do malé oblasti kde se nacházeli zdecimovaní SpecNaz.
"Tři, dva, jedna." Odříkal pomalu a s mírným váháním řekl potichu i to poslední číslo. Hluk mohutné palby jej opravdu přehlušil.
Byl to nechutný masakr, celá Ruská jednotka skončila v tratolišti krve.
"Dobře jim tak, parchantům. Nemají tu co dělat." Okomentoval situaci jeden z domorodců. Uvažoval jsem jestli tuhle nenávist dokážu nějakým způsobem vůbec popsat a hlavně pochopit. Před čtyřiceti lety jejich dědové osvobodili půlku Evropy, před dvaceti lety se jejich otcové "dočasně" usadili v Československu a nyní oni ničili tuhle malou výspu malého národa ze středu malého kontinentu.
"Když jsme před pár dny seděli v La Port v hospodě u piva ani nás nenapadlo, že to velké houkání v přístavu je něco jiného než některý z těch velkých rybářských traulerů, který se tu někdy stavuje z důvodu opravy některých součástí. Přeci jenom my Češi máme ve světě pověst všeumělů.
Nebyl to trauler, byla to rychlá válečná loď a z ní se do vody takřka sypaly desítky malých vyloďovacích člunů plných Ruské námořní pěchoty. O chvíli později už byla pláž jejich a vyhrnuli se do města střílíce pro výstrahu do vzduchu ale i do oken. Většina z nás ani nestačila reagovat, emoce se dostavily až mnohem později. Nejprve to byl strach, údiv a pak i rozhořčení.
Nedaleko La Port, u velkého mola, už nějakou dobu měli cvičení naši parašutisté. Čas od času se na ostrovech stavili a trochu si zablbli. Měli tam postaven stanový tábor a kolem pár stěn z písku a jeden bunkr.
Poté co se takřka za jejich zády začali vyloďovat Rusové nastal i u nich poplach. Přestože to v české armádě nebývá zvykem za několik minut byly vyzbrojeni a zaujali obranné postavení. Rusové jim ale nedali šanci. Takřka stonásobná přesila vyjádřená těžkou bojovou technikou doslova převálcovala celý tábor na prach, z českých vojáků nezbylo vůbec nic i přesto, že sebou vzali desítky Rusů.
Když oni nedali šanci našim, pak nabídka kterou udělal velitel jim byla více než rytířská."
Než jsme pomohli sbalit tábor partyzánů setkal jsem se ještě jednou s velitelem o samotě.
"Vím co se ti honí hlavou. Proč jsem je nechal postřílet? Protože tohle je válka. Tady se nedá filozofovat, tady se musí jednat, rychle jednat. Měl jsem dvě možnosti, rovnou je postřílet, nebo jim dát šanci se vzdát. V případě že by ji využili měl jsem zase dvě možnosti, zabít je nebo vyslechnout a pak je buď zabít, nebo je vyměnit za některé naše muže. Je to jako hra v šachy, jsou tu stovky možností a jen dvě zakončení, šach následován matem a pat." Velitel o tom všem mluvil jako o naprosto přirozené věci, jako o pojídání sendvičů na pikniku, jako o dýchání. "Víš, možná právě v tomhle je ta hrůza války. Za nemožnost se správně rozhodnout obětujeme své duše, přátele, rodinu, i své vlastní životy."
Druhý tábor jsme rozbili sotva pár set metrů od toho prvního, v severněji umístěném lese. Mělo to své výhody, pokud by se Rusové pokoušeli najít své mrtvé muže mohli jim partyzáni pěkně zatopit, stejně tak jako všem transportům jedoucím po pobřežní cestě na východě a na druhou stranu to bylo blízko do hor, kde se mohli místní schovat na téměř nekonečně dlouhou dobu aniž by je kdokoliv byl schopen najít.
Velitel se se mnou ještě jednou sešel a tentokrát měl na srdci úplně jiné téma.
"Budeš muset odsud odejít. Jsi pro hnutí odporu příliš důležitý než abychom o tebe přišli tady v horách při nějaké pitomé přestřelce."
"O čem to mluvíš?"
"O tom, co mi naznačil Petr i Lukáš a o tom co jsem se dověděl i z jiných pramenů. Na Everonu ti dal "rosomák" úkol a ten musíš splnit. Musíš nás zastupovat před světem, musíš všem ukázat jak nás naši "bratři" už po několikáté zradili a jak nás decimují. Svět se o těchto zvěrstvech páchaných na nevinných civilistech musí dovědět, viděl jsi moji dceru."
"Kdybych byl rejpal, zeptal bych se: A co Američani? I ti sem přišli bez pozvánky." Jsem rejpal, protože jsem novinář. Nebo je to naopak?
"To je pravda." Připustil velitel. "Ale mezi námi, radši tady budu jako Japonci na Okinawě, než jako mužici v Gulagu."
Vzpomněl jsem si na jednu reportáž v Life o novém Islandském životním stylu poté, co se za druhé světové války na ostrově usadila americká armáda. Z nicotného ostrůvku, kde byl průmysl vzácností se stal významným ústředním bodem Atlantského oceánu. Dodnes těží z tehdy vybudované popularity a synové tehdejších vojáků dají místním obyvatelům docela dobře vydělat turistikou.
O půlnoci, po třech hodinách spánku (už jsem si začínal zvykat) mě probudil ten, kterému velitel říkal Vojta.
"Část chlapů jde na přepad a my půjdeme s nimi. Až s tím skončí vydáme se na sever na letiště, ať se odtud můžeš dostat."
"Dobře." Kývl jsem a sbalil veškerý svůj majetek. Pár foťáků, hromadu filmů, dalekohled, noční vidění od Jean-Luca, samopal a několik zásobníků, nůž, deku, dvě konzervy, polní láhev a poslední ruličku toaletního papíru. Na to první všichni koukali s despektem, na to třetí s obdivem a na to poslední s žádostí. Zásobování hygienickými potřebami docela slušně vázlo.
Jestli jsem se ještě nezmínil, že chodit v noci po lese je o držku, tak to tu činím, pokud jsem to už naznačil, tak je tohle potvrzení mých předchozích slov. Abych ušetřil baterky, a také aby si spolubojovníci nestěžovali na protekci, jsem šel s ostatními lesem potmě. Všichni si drželi před obličeji ruku a každou chvíli někdo šeptem zasakroval jak se na něco napíchl, nebo někam spadl. Přestože pro mě čeština stále byla dost záhadou a většinu hovorů jsem vedl směsí angličtiny, ruštiny a češtiny, teď jsem jim všem rozuměl dokonale. Tyhle slova mi šla tak nějak sama.
Les naštěstí nebyl zas až tak velký, takže po pár šrámech jsem se vyhoupli do svitu zamžené luny, jak by řekl básník. Nebo do sinavého světla toho zatraceného rybího oka, co každého prozradí, mate vzdálenosti a ničí perspektivu, jestli chcete. Mě je to jedno, já už uražený palec měl.
Zbytek cesty ke křižovatce cesty z Chapoi do La Pessagne a La Riviere proběhl bez problémů, nikdo si nic nezlomil, nikdo nezabloudil. Ani já ne.
I přes velmi pozdní hodinu byl na křižovatce více než čilý provoz. La Riviere byl jeden z větších přístavů a tak stejně jako v La Port se z něj přímo řinuly proudy kamionů. Několik jich směřovalo na západ k Chapoi, ale větší část zamířila na severovýchod. Přesun a rozdělování aut řídilo několik vojáků s baterkami, kteří se střídali s asi desítkou dalších, kteří odpočívali nedaleko u ohýnku.
"Co je to támhle vlevo?" Asi sto metrů podél cesty se nacházela jakási plechová ohrada.
"To je vrakoviště." Poučil mě Vojta. "U nás je docela problém s odpady, protože tu není v zásadě žádný těžký průmysl, který by je zpracovával. Takže všechno, co se upotřebí, shromažďujeme v takovýchto ohradách a čas od času se najde nějaká loď která od nás ten šrot koupí a odveze jej."
"Rozumím. Jen mě napadá, jestli tam někdo nemůže být, přeci jen by odtamtud mohl na nás někdo nepříjemně vybafnout když budeme pacifikovat tu hlídku."
Vojta se na mě napůl zkoumavě a napůl obdivně podíval a potom moji úvahu přetlumočil veliteli akce. Z našeho hloučku se odloupla skupinka tří mužů a vydali se po svahu dolů k ohradě, my ostatní se přesunuli k první metě - skupině křoví táhnoucí se podél svahu.
Provoz začínal znatelně slábnout až nakonec ustal úplně, jen několik pravděpodobně kurýrních UAZů ještě světlomety ozářilo pár mužů zimomřivě se ohřívajících u ohýnku. To nám dalo čas a prostor se přesunout až k druhé metě, stromoví o asi sto padesát metrů níže směrem k cestě. Teď nás čekal další sprint k poslední metě kterou se stal srpek křovin vybíhajících od skládky.
Chladivý noční vzduch jakoby zesiloval každý zvuk, člověk měl pocit, že slyší každé šeptnutí, každé ohnuté a zlomené stéblo trávy.
"Počkáme na ty kluky od skládky a pokud tam nic nebude, tak se s nimi spojíme a srovnáme je se zemí." Šeptal Vojta a já jen kýval hlavou a drkotal zuby. Teď jsem litoval, že nemám maskáčovou bundu, byla pitomost si ji v tom letadle nevzít.Za blbost se platí, například rýmou.
Rusové se postupně poskládali k ohni a začali o čemsi diskutovat a pak, když je to omrzelo začal jeden zpívat. Hlas měl jak struhadlo na řepu, ale k té dumce se to docela hodilo, byť byl text docela dětský a ne každé slovo k nám dolétlo.
"Na garmošku si vyhrávám … krokodýlek snad se zbláznil … říkají … ."
Pak změnil repertoár a spustil i jednu mě známou:
"Rascvětali jabloni i gruši … vychadila ne běreg Kaťuša, na vysokyj … ." Všiml jsem si, že i většina mých průvodců stejně jako já němě otvírala pusu s textem této populární písně východní fronty druhé světové války.
Byla to ironie, stejně jako za té války, kdy se jedna píseň stala symbolem obou bojujících stran, i nyní obě strany konfliktu měly na rtech stejné verše. Děsivé na tom bylo to, že nyní obě strany zpívali i stejná slova … .
Zpěvák dál a dál trápil své hlasivky a posléze i naše uši, ale najednou ho někdo umlčel dávkou střel z Bizona. Tiše se sesul k zemi a my střelci za ten akt milosrdenství v duchu poděkovali. Totiž, čím víc se snažil, tím ten zpěv byl horší a horší až nakonec jsme málem vyvěsili bílou vlajku jen aby přestal.
"Vpřed." Sykl jeden z partyzánů a celá rojnice se vyřítila z úkrytu. Rusové nestačili ještě ani reagovat na smrt svého muzikálního druha, když další dávka pokropila jejich nejbližší okolí a sejmula chlapa, který neprozřetelně zastínil oheň svým vlastním tělem, jeho silueta se tak stala pro skrytého střelce naprosto báječným terčem. Další část vojáků se začala zvedat, ale stále houstnoucí palba z nehlučných zbraní je nutila zpět padnout k zemi a v mnoha případech se jednalo o poslední pád v životě.
Naše skupina se již nemusela skrývat a sotva deset, patnáct metrů před pozicemi nepřítele zahájila palbu. Bylo to ohlušující a oslepující, v nočním tichu každý zvuk výstřelu trhal uši hůř než nebožtík zpěvák a oči zvyklé na tmu trpěly zášlehy z hlavní jako by to byly ohnivé jehly. Jen málokterý Rus dokázal zareagovat jakkoliv na svou obranu a vystřelit směrem kde ve tmě mohl tušit nepřítele. Nakonec jsme mezi ně vběhli a tím střelba utichla úplně, začal boj muže proti muži, tedy přesily mužů proti pár vojákům a v tomto boji se síly vyrovnaly.
V těch filmech s Bruce Lee to vypadá tak snadně, člověk jednoho praští, ozve se zvuk jako když se udeří do boxovacího pytle a chlápek odletí až na oběžnou dráhu Marsu. Skutečnost byla taková, že když jsem toho Rusa napral ozval se sice zvuk, ale nebylo to tak zcela ono … moje klouby zapraskaly a já zaúpěl tak, že to za tou drahou Marsu jistě taky muselo být slyšet.
"Hehe." Zachechtal se Rus a teprve rána pažbou do obličeje jej zastavila od dalšího postupu po mém krku.
"Otrava, co?" Houkl na mě Vojta a už se oháněl zbraní po dalším chlapovi. Stačil jsem se alespoň rozhlédnout po okolí a zkontrolovat situaci, většina mužů se již válela po zemi s protivníky a navzájem se škrtili jak malí kluci na hřišti, jen v málo případech byla situace taková, že náš člověk byl ten nahoře a Rus dole. Na jednom hromotlukovi viseli dva muži a ani přes tuto i váhovou přesilu se obr nechystal na cestu k zemi.
"Doraž ho!" křičel jeden z našich.
"Pomozte mi!" prosil jiný a ti, kteří už své protivníky zpacifikovali se vrhali do dalších bojů. I já to zkusil a jeden kopanec do břicha mi připomněl, že nejsem zrovna extra dobrý válečník. Když se mi zase vrátil pohled do reálu a já rozdýchal tu dost slušnou bolest bylo už po všem, i na hromotlukovi už ležela celá banda partyzánů a vázala mu jednotlivé údy k sobě.
"Proč jste začali bez nás?" od skládky k nám běželi zbylí muži a nevěřícně kroutili hlavou.
"Jak bez vás? Někdo je začal kosit tlumičem a jen vy máte tlumiče, ne?"
"Ne, tihle je mají taky." Prohlásil spíš šeptem jeden z partyzánů, myslím, že Jirka.
Po cestě se k nám blížila skupinka černě oděných mužů v maskách. Na chvíli jsem si pomyslel, že to jsou bratranci těch chlapíků z Everonu a udělalo se mi mdlo. Minulá zkušenost z jejich způsobem boje a doteď bolící ruce a kolena od uplazených kilometrů mi k tomu dávala dost slušný důvod.
"Nazdar, gentlemani, máte tu super večírek, můžeme se taky přidat?"
"Jo." Houkl jsem na něj. "Ale maminka nás učila nebavit se s cizími lidmi."
"To jsi měl chytrou maminku cizinče." Muži v maskách nás nenápadně obkličovali. "A učila tě taky, že by ses měl představit?"
"My už tu byli, takže vy jste příchozí a podle bontonu byste se měli představit vy, ale my se nemáme zač stydět, takže se představíme." I my se k nim otáčeli aby byli na našich muškách. V celku vzato to z odstupu musela být dost srandovní situace, jedni chlápci tancují kolem druhých chlápků, kolem pár mrtvol a na všechno svítí jeden skomírající ohníček a bledý měsíc. Jenže my odstup moc neměli a jen velmi nerad bych schytal pár střel od řekněme spřátelených jednotek.
"Většina těchto hochů je tady z okolí a to že mají v rukou zbraně je znamením, že se jim nelíbili tihle chlápci se zřetelných sibiřským akcentem. Mě si nevšímejte tím tuplem, protože já jsem jen novinář z Reuteru a vlastně tu ani nejsem a nemám v ruce kalašnikov, protože to novináři prostě nemají, je vám to doufám dost jasné?"
"Jo, je. Vy jste to místní hnutí odporu, co? Tak to mě moc těší, že jsem vás našel, jsem kapitán Don ze sedmdesáté páté pěchotní, Rangers." Najednou byl jak mílius a zbraně se obrátili jinam. "Mám tě za úkol najít, tedy vlastně vás všechny ale speciálně tebe a místní vrchní velení. Vypadá to tu na dost slušný průser."
"Tím myslíš co? Že se tu už týden mlátí Rusi s Američany neohlížeje se na místní obyvatelstvo, nebo že tu už čtvrt hodiny kvákáme zatímco kolem se už jistě stahují kamarádi těchhle šoumenů?"
"V tomhle případě odmítám vypovídat." Zasmál se Don. "Ale máš pravdu, měli bychom zmizet."
Většina jeho mužů mlčela a i "moji" kluci nedávali najevo, že umí řeč. Proč prozrazovat všechny trumfy hned na začátku, že? Přesto všichni pochopili situaci a během několika minut jsme byli zpět v lese.
"Ty seš tu zas? Myslel jsem, že už budeš na cestě k Američanům." podivil se velitel.
"Hora došla k Mohamedovi, podívej koho ti vedu. Chtějí s tebou něco projednat." Velitel si prohlédl znáček na klopě mundůrů a zašklebil se jako by žvýkal citrón.
"Rangers lead the Way. Co?" všichni Američani zastříhali ušima.
"Ty znáš naše heslo?" podivil se poručík.
"Možná tě to, chlapče, překvapí ale nejsme tu sto let za opicema, i k nám se dostaly takové vymoženosti jako rádio, televize a noviny. Věřil bys tomu?"
"Což o to. Já věřím každé blbině." Zasmál se kapitán. "Teď jde o to abys ty věřil mě. Mám pro tebe jisté informace a potřeboval bych něco s tebou projednat."
Oba zvážněli a nenápadně se odsunuli projednat takové ty vojenské řeči ze kterých se stává z normálního člověka zelená hlava. Nechal jsem je být a radši vyzpovídal nové hosty.
"Jak jste se sem dostali?"
"Tak jako ty. Na padáku." Celá banda se začala chechtat jako zběsilá, ale já nevím co jim na tom připadalo směšné. Byl to zážitek, který už bych si nechtěl znovu zopakovat, dokonce ani kdybych byl hodně ožralý.
"To ví každej tady na ostrovech, nebo kdo vám to řekl?"
"Ale ne, zas tak špatnou pověst nemáš, spíš naopak, ale v Nome jsme se tak říkajíc minuli s evakuačním strojem tady z Maldenu a byl tam i bývalý velící major s prostřeleným břichem a jeho pobočník. S majorem se moc pokecat nedalo, ale s tím jeho pucflekem jsem vyzunkli jednu láhev Kentackýho Jacka a ten nám pošpital hromadu frků."
Tihle kluci byli tak trochu zjevením proti ponuré a smutné atmosféře posledního dne. Od chvíle, kdy jsem zůstal bez Jean-Luca jsem si připadal sám, smutný, opuštěný. Tihle kluci mi ho v mnohém připomínali, jako by se vrátil.
"Říkal, že vás jeho starej poslal hledat nějaký piloty, ale že jste je tak nějak minuli, či co."
"To je fakt, když jsme se dostali k vrtulníku nebyla tam ani noha, když nepočítám tu bandu Rusáků, která zdecimovala naši skupinku."
"Škoda, že nevíš víc, usnadnilo by nám to práci, protože je to i náš úkol se po nich porozhlédnout."
"Je mi líto." Opravdu bylo. "Ale jestli chcete, tak půjdu s vámi a pokusíme se je najít."
"Co bys s námi dělal, vypadáš jako by jsi za poslední půlrok nejedl a chceš a námi sprintovat za Ruskou armádou." Ten chlápek měl pravdu, střízlivě řečeno jsem za poslední týden shodil aspoň deset kilo a můj úspěšně se rýsující pivní mozol zmizel jako pára nad hrncem. Nikdy jsem neměl kondici závodního koně, spíš jsem bral sport jako něco o čem můžu akorát tak napsat ale co se mě nijak osobně netýká, teď jsem toho mohl akorát tak litovat.
"Konec diskusí!" křikl po nás velitel partyzánů, který se najednou vynořil ze tmy následován velitelem Rangers. "Dohodli jsme se na spolupráci, amíci nám pomůžou sehnat co nejvíce zbraní a střeliva a za to my jim pomůžeme najít ty sestřelený piloty."
Po táboře nastal šum, ale po několika minutách bylo vše dohodnuto a většina se odebrala ke spánku, vyrážet se bude před úsvitem, tedy za dvě hodiny.
Když do mě Vojta šťouch ani jsem neměl tendenci se pohnout, ale když pak se mnou zatřásl o minutu později kapitán Don málem jsem vyletěl jak čertík z krabičky.
"Vstávej! Už svítá a před námi je dlouhá cesta. Dohodl jsem se s velitelem, že ti přenechám dva kluky jako ochranku a on ti dá taky jednoho jako průvodce. Nemáš tu co dělat, takže tě dostaneme hezky na letiště a pokud je ještě naše, tak i dál do letadla do Ameriky."
"Ještě před pár dny bych se s tebou hádal kdo že tu být má a kdo ne, ale teď na to nemám sílu."
"Já vím." Kapitán zvážněl. "Velitel mi říkal co se tu děje a taky proč. Taky mi řekl, že na tebe na Everonu hodně myslí, že věří že jim pomůžeš. Nikdy jsem neměl moc rád pisálky, ale ty máš můj obdiv. Zažil jsem za posledních pár let už několik konfliktů a většina z novinářů která při nich byla byly buď primadony nebo ožralci, ale většinou oboje. Ty jsi světlá vyjímka."
Nechtěl jsem mu to vymlouvat, nebyl tu před čtrnácti dny, kdy jsem se plazil domů po kolenou o půl třetí ráno skárovaný jak líska. Naopak bylo fajn, že si někdo o mě myslel že jsem něco víc, než jen otravný přívažek, co má moc keců a nároků.
Druhé loučení s velitelem už proběhlo bez srdcervoucích scén a i tábor se opouštěl spíše za ticha, než jako minule za hlasité podpory partyzánů. Někteří za námi ale tiše vyhlíželi ještě daleko na pláně.
"Čekají, že jim doneseš dobré zprávy." Odhadl směr mých myšlenek Vojta.
"Doufám." Pokýval jsem hlavou. "A třeba mi pak postaví i pomník."
"Jó." Zasmál se jeden s Rangerů. "S takovýmhle ksichtem bys mohl mít i fotky na cukřenkách aby do nich nelezli děti."
V téhle docela veselé náladě jsem se vydali na severozápad skrz centrální hornatou oblast Maldenu. Humor nás ovšem přešel hned při prvním šplhání do docela nepříjemně se zdvíhajícího kopce, respektive do sedla mezi dvěma kopci.
"Tohle nemyslíš vážně!" shodli jsme se všichni tři proti Vojtovi.
"Klid, přejdeme tenhle kopec a dostaneme se na příjemnější cestu bez takového převýšení." chlácholil nás náš průvodce. Měl proč, protože jsme do kopce lezli chvílemi i po čtyřech a na vrcholku i zdatní vojáci dýchali jak parní lokomotiva.
Ale naštěstí měl pravdu a dál už to bylo docela pohodlné a za slabou hodinu jsme již trochu více opatrně vcházeli do Arudy.
Ačkoliv mě to mrzelo i dnes si mě našla ta bodrá selka s nemírnou nadváhou a já tedy musel strpět další život beroucí obětí. Bylo to jako vítání dávno ztraceného syna a celá vesnice se na nás přišla podívat.
V očích svých souputníků jsem stoupl o pomyslnou příčku výše, najednou jsem si připadal jako král.
"Tak co aparáty, fungují dobře?" Fotoamatér si mě na chvíli "půjčil" a když viděl v jakém stavu jsou jeho chlouby málem se rozbrečel. Naštěstí ho slabá chvilka rychle přešla a za deset minut mi všechny foťáky nesl opravené a vyčištěné jako z výkladu.
"Jsou perfektní, doufám, že fotky z nich vyjdou a že obletí celý svět."
"To doufám taky, chlapče. Možná jsou naše jediná naděje."
Po vynikajícím obědě, kdy nás místní opět nacpali jídlem až k prasknutí a novinkami z okolí až k hluchotě, jsme se opět vydali na cestu.
Podle posledních hlášení se Rusové nepokusily Arudy znovu dobít a tak tu posledních padesát hodin byl klid. Rusové se soustředili na získání pozic na úrovni cesty z Larche do La Trinite čímž se Arudy dostalo do jejich obklíčení a bylo jasné, že na jeho zničení si udělají čas až dobijí životně důležité letiště.
Na druhé straně Američané se více než dobře zabezpečili v Saint Louis, snad poučeni filaskem u Houdanu. Druhou možnou přístupovou cestu k letišti od Lolisse zaminovali a hlídali odstřelovači. Jediná možná, ale také jistě hlídaná cesta k nim byla obloukem skrz lesy severně od Larche.
Vojta nás neomylně vedl k nejvyšší hoře na sever od Arudy.
"Ty jsi se snad zbláznil, ne?" Tentokrát jsem se neozval jako první já, ale Rangers měli taky bříška pěkně kulatá a nechtělo se jim tahat se do kopce. Musel jsem se v duchu smát, nemají tu náčelníka tak chtějí šábes. Všichni lidi jsou stejní.
Průvodce vytáhl mapu a začal po ní kreslit prstem.
"Jsme severně od Arudy a jak vidíte jiná cesta na sever než přes hory neexistuje. Protože tuhle cestu na východě teď docela hustě používají Rusové zásobující svoje jednotky v Larche a tuhle cestu na západě zase pro zásobování La Trinite. Pokud se nám vůbec podaří dostat se přes hřeben tady k té cestě vedoucí na západ k Larche aniž by nás někdo spatřil bude to perfektní. Ještě lepší bude když se nám podaří se přes tu cestu v serpentinách dostat aniž by nás někdo nepřejel. A vůbec nejlepší bude, když se dostaneme do lesa severovýchodně od Larche a přes něj až k téhle další západo-východní cestě co vede obloukem do Saint Louis. Při troše štěstí na ní nebudou hlídky a pak už jsme za vodou."
Věděl jsem, že tu trochu štěstí mít stoprocentně nebudeme, ale nechtěl jsem mu brát iluze a tak jsem kývl. Rangers to vyjádřili mnohem přesvědčivěji, zkontrolovali si zbraně.
Šlapali jsme bezútěšnou krajinou a já se úplně bytostně těšil na okamžik až sundám boty a okolí vyhlásí chemický poplach. Doslova jsem cítil, jak se mi dělají puchýře na puchýřích. Naštěstí mě z mého bolestinství vytrhl Vojta oznámením, že jestli se neschovám v křoví ustřelí mi někdo z Larche palici.
Měli jsme sotva kilometr a půl od městečka a mohli tak pozorovat cvrkot. Rusové to s útokem mysleli opravdu docela vážně. Kolem projížděli desítky vozidel, jak UAZů, URALů, tak i tanků několika typů.
"Co je to támhle za tank, ten jsem tu ještě neviděl." Ukazoval jsem na zatím mi neznámou siluetu.
"Fjůůů." Odpískl si jeden z Rangerů. "To je Beryoza, T 80. Naprostá špička ve své třídě, automatické nabíjení, termokamera, aktivní obrana, možnost laserového zaměřovače, vícepalivová turbína."
"Co to znamená?"
"Že to jede pomalu i na vodu, do toho můžeš nalít i zkapalněný hadr a ta bestie tě šedesátkou za hodinu v terénu převálcuje jako nic."
Obdivně jsem si prohlížel oblak prachu ve kterém se celá rota těchto smrtonosných strojů skryla.
"Dá se to vůbec zničit?"
"Jo, všechno se dá zničit, jen je to trošku těžší. Nic, co kdy člověk vytvořil není nezničitelné. On do toho nějakej šikula s LAWem napere a bude po srandě, nebo do toho bací z Apače odpálený Hellfire a ti kluci vevnitř si už kozáčka nezatancují."
Jako na důkaz těchto slov se nad městem přehnala skupina Apačů a rozpoutala takové malé peklíčko. Jedna Šilka umně schovaná mezi domy nestihla nízko letící cíle zaměřit a z okolních budov odletovali cihly na hlavu nebohých vojáků. Vrtulníky se hned za městem zase otočili a vysypali na něj celou sadu neřízených střel a zmizeli v mračnu dýmu a kouře. Rusové, ohromeni nenadálým útokem, je nestačili ani poškodit.
"Takhle se to má dělat, pitomci!" Křičel na vzdálené Ruské vojáky Vojta, Američané se pochechtávali.
"Nechte toho a radši sledujte cvrkot." Napomenul jsem je a ukázal na dým, záblesky a poté i hluk výbuchů za lesem na cestě z La Trinite do Saint Louis. "Co to je?"
Všichni začali štelovat dalekohledy na to velkou vzdálenost, ale stále přítomný mírný opar znemožňoval přesně určit příčinu.
"Vypadá to na miny." Nakonec to ohodnotil velitel Rangers. "Docela mě mrzí, že nejsme blíž, byl by to docela hezký pohled."
"Tak tam pojď." Navrhnul jsem mu a on jen protočil panenky.
"Ti právě švihlo, ne? Kvůli tomu abych viděl, jak se tanku párá břicho nepoběžím dva kiláky uprostřed nepřátelského území. Navíc jestli sis toho nevšiml, támhle je taky cesta."
Teprve teď jsem si všiml spojnice mezi oběma Rusy okupovanými městy, polil mě studený pot. Za chvíli ho budu moct těžit a vyvážet.
"Z tebe nikdy dobrý bálečník nebude, jsi moc plašan." Ohodnotil mě Ranger a já rudnul jak Ho-Či-Min na návštěvě v Kremlu.
Zatím za lesem vesele plápolaly a vybuchovali další tanky, Američané si předpolí zaminovali více než hustě, bylo jasné, že tam tudy frontální útok vést Rusové nemohou.
Z Larche do Saint Louis to není víc než kilometr a nyní to byla zóna nikoho. Rusové se to pokusili změnit a do první vlny poslali pěšáky. Poučili se z stále ještě trvajícího debaklu na pravém křídle a několik čet maníků se teď plazilo po zemi a snažilo se najít miny. Nad jejich hlavami létali doslova tuny munice pálené z desítek hlavní všech typů tanků ve městě.
Saint Louis ale mlčelo. Pohyb, který tam byl ještě před náletem Apačů již poté ustal a zdálo se, jako by ve městě nebylo živé duše. Na vzdálenost skoro tři kilometry bylo vidět, jak těžká tanková munice proráží stěny domů, boří a ničí je. Rudý opar z cihel za chvíli takřka milosrdně zakryl zkázu ještě před několika hodinami hezkého města.
"Proč neopětují střelbu?" Divili jsme se my nevojáci.
"Těžko říct." Diskutovali i vojáci. "Možná má plukovník v rukou nějaký trumf."
Měl.
Ruské jednotky, když se přesvědčili, že miny na ně nečekají, se v plné síle vrhli vpřed. Ale to nebyl zas až tak moc dobrý nápad, pěchota neodminovala všechno a pár z tanků si na miny najelo. Byly z toho opravdu dobré záběry, desítky tun těžká hmota tanku se jakoby zpomaleně nadzvedla na ohnivém polštáři, který si našel cestu jednotlivými poklopy ještě výše a dokonce i věž získala ohnivý náhrdelník. K zemi dopadla jen troska pokrytá vlastními sazemi a na uhel spálenou barvou. Následná exploze munice jen osud smrtonosného stroje zpečetila.
Pěchota zaskočená tím, že je tanky již nekryjí zakolísala a v tu chvíli začali její řady řídnout. S pětisekundovým zpožděním k nám doléhala střelba z kulometů a také ostrý zvuk odstřelovaček. Chvíli nám trvalo než jsme pochopili odkud to přichází. Kulomety se přemístili severně do lesíka a část také to lesa na jihu odkud to bylo k cestě ještě blíže. Snipeři byli tak nějak rozptýleni po prostoru a vsadil bych se, že bych mohl projít kolem nich a nevšiml bych si jich.
Tanky se ještě pokusili zachránit situaci, ale nedařilo se, bylo těžké zaměřit perfektně krytého kulometčíka, tím spíš, že co chvíli některý z nich explodoval.
"To nejsou miny." Odtušil jeden z Rangers. "To jsou dálkově odpalované nálože!"
"Jak jsi na tohle přišel?"
"Mozkem. Nedávno jsem byl na cvičení a tam jsme zaminovávali prostor. Když pak na minu najel tank, tedy atrapa, bouchlo mu to přímo pod kolem až se otočil na korbu, tyhle výbuchy jsou pod tankem. Mohly by to být magnetické miny, ale když se podíváš, tak támhle ten tank couval ve vlastních stopách a stejně to schytal. Takže to logicky musí být dálkově odpalované nálože."
Všichni znalecky pokývali hlavami a tak jsem se přidal i když o bombách vím jen to, že bouchají.
Bitva stále probíhala, ale byla to zvláštní bitva. Rusové svůj útok naprosto prohráli, ale Američané nepřešli do útoku, dokonce se zdálo, že se z lesů kolem cesty stáhli.
"Co se děje? Proč naši neútočí?"
"Nevím asi mají něco v záloze." Odtušil velitel Rangers.
Dalších pár minut se opravdu nic nedělo, poslední Rusové se stahovali za občasného výstřelu některého ze sniperů, tanky vesele plápolali a na úrovni obranné i útočné čáry byl nepředstavitelný klid. Nebyl ovšem dlouho. Rusové opět převzali iniciativu a hluboko ve vnitřní zóně se opět začínala řadit vojska k útoku.
Tentokrát zůstala těžká technika na začátku zóny nikoho a spustila opravdovou kanonádu, rychlopalná děla z BMP i těžké kusy z tanků rozrývala prostor před Americkými pozicemi a nedovolovala obráncům zabránit masivnímu útoku pěchoty. Ta běžela vpřed v několika řadách a každých pár metrů se jeden voják z první řady zastavil naházel před běžící spolubojovníky dýmovnice aby je skryl v dýmu a pokračoval v následující řadě. Tahle taktika se ukázala jako mnohem progresivnější a Rusové se dostali až k městu.
Jenže tam už je nemohly vlastní těžké zbraně. A toho využil protivník, který těžké zbraně měl. Na Rusy se během sotva několika okamžiků sesypalo celé město. Výbušniny a dělostřelecká palba doslova zasypala celou skvadru a zdecimovala ji. Rusové ale neustupovali. Zůstali v troskách kryti za čímkoliv větším než zrníčko písku a hrdinně se bránili obrovskému náporu Americké pěchoty. Nepřežil nikdo.
Celý manévr netrval déle než půl hodiny a z Ruské armády zbyla jen troska. I přes dobrou strategii se jim nepodařilo provést průnik a Američané své pozice udrželi. Potvrdilo se pravidlo, že každý plán vydrží do prvního kontaktu s nepřítelem.
"Proč naši neútočí?"
"Neříkal jsi to už před chvilkou?"
"Jo, protože mi nikdo neodpověděl." Odsekl voják a byl zpražen pohledem svého nadřízeného.
"Vidíš, že bych měl na výložkách plukovnickou hvězdu?"
"Ne."
"Ne co?"
"Pane, bohužel ne, pane!"
"Takže to znamená že vím naprostý hovno o tom, co se teď bude dít támhle ve městě. Vím ale co se bude dít tady, smrdíme tu už dost dlouho a protože tohle divadlo už končí jdeme na další štaci."
"Doporučoval bych změnu plánu." Špitl Vojta."Po téhle cestě už není šance. Podívejte."
Zamířili jsme dalekohledy na sever k serpentinám a sledovali jak se na nich vyhýbá celá kolona URALů se znaky červeného kříže koloně bojové techniky.
"Posily." Konstatoval. "Budeme muset na západ."
"Ale tam jsou taky Rusové."
"Tam byly Rusové, pokud sis všiml, jejich těžká technika."
"Ano, už vím, ty máš na mysli ty trosky těžké techniky, které to schytali hůř jak tady ti chudáci? No tak z těch rozhodně musíme mít strach." Ušklíbl se velitel. "Nechejte toho hádání, prostě se tam podíváme a hotovo."
"Jezdec sedm Králi, slyšíte mě?" Zatímco jsme vedli diskusi poslední z Rangers, který stále sledoval situaci dalekohledem poprvé použil vysílačku.
"Ano Jezdče, Král tě slyší."
"Králi, mám tu pro tebe úlovek, pokud máš ještě Apače, tak pro ně mám pěkné sousto na souřadnicích Echo Charlie třicet dva."
"Co tam máš Jezdče?"
"Kolonu tanků a kolonu zásobování. Zasekly se o vracející se sanitní vozy. Když si pospíšíte, tak je zastihnete naprosto nepřipravené."
"Rozumím a děkuji Jezdče. Zůstaňte na frekvenci pro koordinaci jednotky Tango."
"Roger."
"Jaký tanga? Kdo tu má tanga?" Vojta zareagoval jako první z diskutujících.
"Klid, maniaku, to jsou vrtulníky." Rozesmál se seržant, který obsluhoval vysílačku.
"Tango jedna pro Jezdce, tak kde to máme?" Ozval se hlas pilota.
"Ahoj Tango. Berte to přímo od západu, v esíčkách mezi stromy máte dost potravy pro kanóny."
"Rozumím. Držte si klobouky pojedeme z kopce." Klobouky jsem sice neměli, ale drželi jsme se co to dalo, protože sotva několik vteřin po posledních slovech se nad lesem severně od Larche objevili nejprve nezřetelné tečky a pak už více než zřetelné siluety bojových vrtulníků.
"Mám cíl!" Křikl do vysílačky jeden z pilotů a nebe se zaplnilo kouřovými stopami po sadě neřízených raket vypálených v rychlém sledu za sebou. Hromovým výbuchem je ještě podpořila řízená střela TOW do jednoho z tanků.
"Mizíme, je to tu dost horký." Protáhl "vyšší" z Rangers (nějak jsem si ty kluky nemohl zapamatovat).
"Počkej ještě, udělám dalších pár foteček." Škemral jsem založený v teleobjektivu.
"Vydrž, chci vidět jak jim ty kobry napráskají." Pro změnu škemral Vojta.
"Ne, mizíme! Ten útok nám dá čas dojít až dolů do lesa." Ranger už nás tahal za rukávy. "A navíc, to nejsou kobry, ale Apače."
Nakonec jsme se vydali dolů, jen Vojta při každém výbuchu poskočil radostí s výkřiky typu "Dobře ti tak, parchante!" "Chcípni a nesmrď!" "Jen jim dejte, kluci!" a podobně. Cesta to byla trnitá, a to doslovně. Většina křoví na tomhle ostrově měla trny a většina z nich byla ke mě přitahována více než neodolatelně. Vojtovo jásání tak přerušovalo moje sakrování. Ještě že tu nikdo neuměl švédsky, asi by se hodně o mém národu naučili.
Přestali jsme se vracet po vlastních stopách ve chvíli, kdy útok helikoptér skončil a rozhostilo se odpolední ticho. Ještě jsme z kopce zkontrolovali jak vypadá les před námi a vydali se dál vstříc svému osudu.


Longsword
připravil: Leon
přidat komentář do diskusního fóra