Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Povídka z Everonu

Část #3


Autor: JohnyElite
Publikováno: 21. července 2003

 

část #1

část #2

Paul

Sundal si gumové sterilní rukavice a odhodil je do koše nebo spíše pytle v kovové konstrukci. Vytáhl z kapsy papírový kapesník a zahradil jím řeku potu, která ho lechtala na čele, spáncích a za ušima. Přestože zde v polní nemocnici nebylo žádné vedro, jeho metabolizmus produkoval litry potu při sebemenším pohybu. Jako lékař věděl, že je to způsobeno jeho nadměrnou hmotností a bylo mu to úplně jedno. Sáhl do kapsy bílého pláště visícího na věšáku a vytáhl načatou krabičku cigaret. Vylovil jednu trochu pomuchlanou , zapálil jí a slastně vtáhl kouř hluboko do plic. Karcinogeny  vesele zaplesaly a jemu to bylo úplně jedno. Věděl samozřejmě, že jeho zdraví tím trpí, ale za dvaadvacet let aktivní služby v armádě viděl umírat tolik zdravých mladých lidí, že ho to nechávalo zcela klidným. Sedl si na malou kulatou jednonohou otáčecí stoličku. Jeho široké půlky zadnice ji objaly ze všech stran a ukryly její vršek mezi sebe, takže to vypadalo, jako by byl naražen na kovové tyči. Byl na to zvyklý a bylo mu to jedno. Mněl za sebou dvouhodinovou šichtu nad  nohou, která vypadala, jakoby by jí někdo hodně dlouho masíroval železnou tyčí. Místo kostí hromada střepů a místo masa kaše.

                Ozvalo se zaklepání. Dveře se otevřely a dovnitř vešel nevysoký štíhlý muž. „Nazdar Paule.“ Pozdravil Gordon.

„Ahoj Steve.“ Odpověděl doktor. „Sedni si.“ Nohou mu přistrčil židli „Přišel jsi se podívat na toho kluka?“

„Jo, jo. Jak to s ním vypadá?“ Sedl si a M16 si položil na kolena.

„Mno, ta noha je dost špatná. Jinak to zvládá dobře. Je sice zmrzlej jak černoch u svý eskymácký babičky a ztratil dost krve, ale z toho se vylíže.“

„Co má s nohou?“

„Dvakrát to dostal do holení kosti a jednou do kotníku. Ten je kulkou rozsekanej na cucky. Na Billovi bych ho možná dal dohromady železama a šroubama, ale tady…“ řekl smutně a jeho tělo zase o něco více pohltilo stoličku.“Zkusím tu nohu stabilizovat než ho tam dostaneme, ale nevím, nevím.“ Zakroutil hlavou.

„Můžu s ním mluvit?“

„Jasně, ale on s tebou ne. Je v limbu. Ta noha ho musí bolet jako čert. Dal jsem mu nějaký uspávadlo. Přijď zítra. Po obědě by mohl být snad chvilku komunikativní. Jo a co dělá tvůj kámoš Adams?“ Zeptal se s lišáckým výrazem v obličeji. Co jeho přehazovačka? Ještě mu neulítla? Che, on je pravdu debil.“ Od srdce se zasmál.

„Málem poslal na jistou smrt další kluky. Doteď jsem byl u něj a snažil se mu to rozmluvit. Nepovedlo se mi to. Snad ho návrat Strechy přesvědčí, že je ta akce zbytečná.“ Zamyšleně si přejel pravou rukou hladce oholenou bradu. „Budu muset za ním jít znovu. Jinak jdeme v devět do jámy lvové.“

„Jdete? Ty taky? To tě pustí? Kdo mu tu bude organizovat obranu a vůbec chod základny?“ Údiv nadzvedl husté obočí i s jeho těžkým tělem a ulehčil tak nepatrně sténající stoličce.

„On to ještě neví, ale v případě, že akci nezruší, tak potom proběhne pod mým přímým velením.“ Tvář mu při těch slovech zkameněla a oči dostaly ocelový nádech. Paul Duke ten výraz znal. Věděl, že v tuto chvíli má před sebou téměř dokonalý stroj na smrt. Mockrát viděl tento stroj v chodu. To bylo poměrně dávno. Odhadoval to na takových pětačtyřicet až padesát kilo. Rád používal tuto jednotku času, protože přibíral na váze téměř přímo úměrně s časem. Tenkrát sloužil v jeho četě jako zdravotník. Nejen že Gordon ovládá perfektně techniku boje z blízka, to by nebylo v těchto jednotkách nic výjimečného, ale on uměl velet svým mužům tak, že ve většině případů tyto techniky nepotřebovali.

„No jak myslíš.“ Pokrčil rameny a natahoval se pro další cigaretu.

„Vykašli se na to hulení, Paule.“ Napomenul ho Gordon. „Zabije tě to.“

„Ty cigára to nestihnou, pokud se mnou švihnou ty tvý blbý kecy. Tak to prosím tě nechej na těch cigárách, jo?“

„Ty jsi nepoučitelný.“ Gordon se začal smát. Natáhl se k Dukeovi, naznačil úder pěstí a zlehka ho ťukl do ramene. „Hele kámo, tak já jdu zpátky za tím naším velením. Doufám, že ho přivedu k rozumu. Drž palce.“ Gordon se zvedl ze židle a hodil si pušku přes rameno.

                Doktor pokuřoval v klidu svou cigaretu a jeho myšlenky se rozběhly zpět spolu se vzpomínkami na poslední akci s Gordonem …

 

Byla to jedna z akcí, kdy vám seberou všechny doklady, nabalej spoustu munice, nakopou do vrtulníku, a vysypou v noci v džungli. Ta je na sto procent mokrá, slizká a nebezpečná. Jejich úkol bylo vyčistit haciendu jedno pána, který měl podezřele moc rád makový koláče. Jak jinak si vysvětlit jeho plantáže, osázené makovými palicemi. Miloval ten mák natolik, že nečekal ani až mák dozraje.

Z vrtulníku se spustilo všech dvanáct mužů po lanech kolem osmnácti nula nula. Po výsadku se bleskově zformovali a zajistili okolí. Byli teď deset kilometrů od cíle. Mnoho lidí si myslí, že přepadové akce je nejlepší začínat nad ránem, kdy většina lidí spí a stráže jsou ospalé po probdělé noci. Vždy to ale neplatí. Zvlášť pokud potřebujete po akci rychle zmizet. Když přepad zahájíte navečer, máte na ústup pod krytem tmy celou noc, ráno však jen pár hodin. Ranní rozbřesk má na svědomí víc lidských životů, než by si kdo pomyslel. Překonání těch deseti kilometrů v hustém porostu jim zabralo tři hodiny. Pár minut po jedenadvacáté hodině se ocitli asi jeden kilometr od haciendy. Na džungli padla tma. Nasadili si noční vidění. Podle rozvědky mělo být na haciendě tak pět až šest strážců, tři služebné, kuchař, zahradník, šofér a pan domácí se svou ženou a čtrnáctiletým synem. Pro osm žoldáků by to mněla být snadná kořist. Všichni, až na Jerryho Snipese, přezdívaného Jerry Sniper, mněli samopaly HK s tlumičem. Jerry, jak taky jinak, byl vyzbrojen puškou M21 s optickým zaměřovačem. Jeho úkol spočíval v krytí přepadové skupiny z dálky. Taky už se od skupiny oddělil a šel na vytipované místo, vhodné pro jeho dlouhou ruku smrti. Ostatní splynuli s džunglí jako večer s nocí. Akorát Gordon se vydal kupředu na průzkum. Tuto činnost si jako jeden z mála velitelů zajišťoval sám. Přestože věnovali přípravě akce celých deset dní tvrdého nácviku, cítili mírné napětí z očekávání. Na základně jim Gordon nechal postavit podle snímků z družice modelové prostory budov. V nich nacvičovali jednotlivé fáze útoku. Když pozdě večer končili s praktickým nácvikem, vtloukal jim Gordon do hlavy mapu okolí a dostupné plány celého komplexu. Po deseti dnech usilovné přípravy znali oblast jakoby se tam narodili. V dvacet jedna třicet Jerry hlásí:

„Áčko stojí za hovno. Jdu okouknou béčko.“

„Ok, Jerry. Ale hejbni kostrou.“ popohnal ho Gordon.

Kdyby ani tato pozice nevyhovovala, bylo vytipováno ještě místo „C“. To bylo poslední. Kdyby se ani toto Jerrymu nelíbilo, mněl by smůlu. Na hledání by prostě víc času neměl. Jedno si bude muset vybrat. Ve dvacet jedna padesát odstřelovač hlásí do vysílačky:

„Vše ok. Dřepím na stromě na „béčku“ a mám tu barabiznu na vočích. Nejradši bych jim zhasnul ty světla. Kurvěj mi obraz. Hele Duku, hejbni zadkem a udělej něco s tím generátorem. Přece je nenecháš dívat na televizi, zatím co mě tady vlhne prdel.“

„Vyjadřuj se stručněji, Jerry!“ Obořil se na něj  velitel. „Neblokuj kanál těma svýma sračkama!“

„Ok, veliteli, ruzumím.“

Duke se v duchu usmál. Jerry byl známý televizní maniak. Koukal na bednu v jednom kuse. A když nedávali nic podle jeho gusta, sáhl po kazetě nebo DVD. Duke zkontroloval výbušniny, kterými musí zničit elektrický generátor. Jakmile bude všude tma, mají s nočním viděním oproti nepříteli, který ním nedisponuje, obrovskou výhodu. Nejtěžší ale bude ten generátor najít. Pokud se mu to nepodaří včas, můžou to nějaký jeho kámoši ošklivě odskákat. Na tento úkol byl určen spolu s Michajlovem a velitelem. Ti mu budou krýt záda. Michal Michajlov ležel vedle něho a ukusoval malinkaté kousíčky z ovesné sušenky. Byl to jeho způsob, jak zahnat pokusy nervozity o ovládnutí jeho smyslů. Michajlov měl otce Rusa a matku Portoričanku. To se často ukazovalo  jako ďábelská kombinace genů. Po svém dvoumetrovém otci zdědil postavu obra s bicepsy o objemu stehen průměrného muže, a po matce nezdolný temperament, nekonečnou výřečnost a schopnost naštvat se pro každou blbost. Když se vzteká malý Portorikánec, může to být leckdy k smíchu, ale vytočený Michajlov k smíchu rozhodně nebyl.

                Gordon se pomalu plížil džunglí. Jeho tvář pokrytá maskovací barvou splývala s okolním porostem téměř dokonale. Měl sice nasazený noktovizor, ale daleko více se spoléhal na svůj sluch. Často je v džungli nepřítel dříve slyšet, než vidět a proto se snažil pohybovat co nejtišeji. Na okraji mýtiny obklopující obvodový zděný plot sídla se zastavil a přikrčil se pod hustou vegetaci. Od plotu připomínající spíše hradby středověkých evropských hradů, které znal ze svých oblíbených knížek, ho dělilo zhruba dvacet metrů. Hacienda byla zasazená do džungle jako bílá perla v tmavě zeleném sametu. Její čistě bílé zdi a rozzářená okna hrdě svítila do černé noci.

Gordon si upravil mikrofon a zavelel:

„Alfa jedna, postupujte vpřed na H 27. Alfa dva vpřed na I 29, Alfa tři vpřed na J 31.“

 Muži se dali do pohybu. Tiše, mrštně a rychle. Pohybovali se džunglí jako stíny.

„Sovo, už jsi ve hnízdu?“ Zeptal se Gordon.

„Jo jo. Už si tu sedím a čumím jak vrána.“ Odvětil Jerry.

To snad není pravda, usmál se v duchu Gordon. On nemůže říct prostě ok nebo tak něco. Po jeho pravici se náhle vynořila obrovská postava Michajlova a za ní i Duke. Teď byla úderná jednotka Alfa jedna kompletní.. Cíl: diesel agregát el. energie. Po tvrdém nácviku dosáhli podle počítačových i reálných simulací šance na úspěch osmdesát pět procent. Nezvykle vysoké číslo. Šance na přežití členů týmu byla jedna ku dvěma. Tedy jinak řečeno, slušnou šanci na přežití má jen jeden. To také byly jediné ztráty, které se jim ani v přípravě nedařilo eliminovat. Jen jednou se jim při nácviku podařilo, že zůstali na „živu“ z týmu Alfa jedna dva muži.

„Alfa jedna je kompletní a na místě, Alfa dva, Alfa tři, hlaste se.“

„Alfa dvě je na místě.“

Na Gordona náhle padl známý pocit. Pocit očekávaného velkého průseru. „Alfa tři, hlaste se.“ Zopakoval do mikrofonu vysílačky připevněném na sluchátku na uchu.Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho. Michajlov s Dukem jako na povel odjistili téměř současně své HK a vtiskli se ještě hlouběji do navlhlé hlíny.

 

„Pane doktore, máte tu to svý kafe.“ Zahlaholila s neskrývaným opovržením sestra zvenku do pootevřeného okénka a přetrhla tím proud doktorových vzpomínek. Paul Duke se pomalu zvedl ze stoličky a jeho kolena vrzavě zaprotestovala proti náhlé námaze. Nevím, co má proti pořádnýmu kafi s lógrem. Všichni pijou to rozpustný, jak on s oblibou říká, bakelitový kafe. Fuj! Takovej hnus. Znechuceně se zašklebil.

„Už běžím!“ Zavrčel a rozvážným krokem s rukou lovící další cigaretu zamířil do vedlejšího modulu polní nemocnice, který sloužil jako denní místnost personálu.

 

End of part three

JohnyElite
připravil: Ruprt
přidat komentář do diskusního fóra