Autor: JohnyElite
Publikováno: 21. července 2003 |
část #1
část #2
Paul
Sundal si gumové sterilní rukavice a odhodil je do
koše nebo spíše pytle v kovové konstrukci. Vytáhl z kapsy papírový
kapesník a zahradil jím řeku potu, která ho lechtala na čele, spáncích a
za ušima. Přestože zde v polní nemocnici nebylo žádné vedro, jeho
metabolizmus produkoval litry potu při sebemenším pohybu. Jako lékař
věděl, že je to způsobeno jeho nadměrnou hmotností a bylo mu to úplně
jedno. Sáhl do kapsy bílého pláště visícího na věšáku a vytáhl načatou
krabičku cigaret. Vylovil jednu trochu pomuchlanou , zapálil jí a slastně
vtáhl kouř hluboko do plic. Karcinogeny vesele zaplesaly a jemu to bylo
úplně jedno. Věděl samozřejmě, že jeho zdraví tím trpí, ale za dvaadvacet
let aktivní služby v armádě viděl umírat tolik zdravých mladých lidí, že
ho to nechávalo zcela klidným. Sedl si na malou kulatou jednonohou otáčecí
stoličku. Jeho široké půlky zadnice ji objaly ze všech stran a ukryly její
vršek mezi sebe, takže to vypadalo, jako by byl naražen na kovové tyči.
Byl na to zvyklý a bylo mu to jedno. Mněl za sebou dvouhodinovou šichtu
nad nohou, která vypadala, jakoby by jí někdo hodně dlouho masíroval
železnou tyčí. Místo kostí hromada střepů a místo masa kaše.
Ozvalo se zaklepání. Dveře se
otevřely a dovnitř vešel nevysoký štíhlý muž. „Nazdar Paule.“ Pozdravil
Gordon.
„Ahoj Steve.“ Odpověděl doktor. „Sedni si.“ Nohou mu
přistrčil židli „Přišel jsi se podívat na toho kluka?“
„Jo, jo. Jak to s ním vypadá?“ Sedl si a M16 si
položil na kolena.
„Mno, ta noha je dost špatná. Jinak to zvládá dobře.
Je sice zmrzlej jak černoch u svý eskymácký babičky a ztratil dost krve,
ale z toho se vylíže.“
„Co má s nohou?“
„Dvakrát to dostal do holení kosti a jednou do
kotníku. Ten je kulkou rozsekanej na cucky. Na Billovi bych ho možná dal
dohromady železama a šroubama, ale tady…“ řekl smutně a jeho tělo zase o
něco více pohltilo stoličku.“Zkusím tu nohu stabilizovat než ho tam
dostaneme, ale nevím, nevím.“ Zakroutil hlavou.
„Můžu s ním mluvit?“
„Jasně, ale on s tebou ne. Je v limbu. Ta noha ho
musí bolet jako čert. Dal jsem mu nějaký uspávadlo. Přijď zítra. Po obědě
by mohl být snad chvilku komunikativní. Jo a co dělá tvůj kámoš Adams?“
Zeptal se s lišáckým výrazem v obličeji. Co jeho přehazovačka? Ještě mu
neulítla? Che, on je pravdu debil.“ Od srdce se zasmál.
„Málem poslal na jistou smrt další kluky. Doteď jsem
byl u něj a snažil se mu to rozmluvit. Nepovedlo se mi to. Snad ho návrat
Strechy přesvědčí, že je ta akce zbytečná.“ Zamyšleně si přejel pravou
rukou hladce oholenou bradu. „Budu muset za ním jít znovu. Jinak jdeme
v devět do jámy lvové.“
„Jdete? Ty taky? To tě pustí? Kdo mu tu bude
organizovat obranu a vůbec chod základny?“ Údiv nadzvedl husté obočí i s
jeho těžkým tělem a ulehčil tak nepatrně sténající stoličce.
„On to ještě neví, ale v případě, že akci nezruší,
tak potom proběhne pod mým přímým velením.“ Tvář mu při těch slovech
zkameněla a oči dostaly ocelový nádech. Paul Duke ten výraz znal. Věděl,
že v tuto chvíli má před sebou téměř dokonalý stroj na smrt. Mockrát viděl
tento stroj v chodu. To bylo poměrně dávno. Odhadoval to na takových
pětačtyřicet až padesát kilo. Rád používal tuto jednotku času, protože
přibíral na váze téměř přímo úměrně s časem. Tenkrát sloužil v jeho četě
jako zdravotník. Nejen že Gordon ovládá perfektně techniku boje z blízka,
to by nebylo v těchto jednotkách nic výjimečného, ale on uměl velet svým
mužům tak, že ve většině případů tyto techniky nepotřebovali.
„No jak myslíš.“ Pokrčil rameny a natahoval se pro
další cigaretu.
„Vykašli se na to hulení, Paule.“ Napomenul ho Gordon.
„Zabije tě to.“
„Ty cigára to nestihnou, pokud se mnou švihnou ty tvý
blbý kecy. Tak to prosím tě nechej na těch cigárách, jo?“
„Ty jsi nepoučitelný.“ Gordon se začal smát. Natáhl
se k Dukeovi, naznačil úder pěstí a zlehka ho ťukl do ramene. „Hele kámo,
tak já jdu zpátky za tím naším velením. Doufám, že ho přivedu k rozumu.
Drž palce.“ Gordon se zvedl ze židle a hodil si pušku přes rameno.
Doktor pokuřoval v klidu svou
cigaretu a jeho myšlenky se rozběhly zpět spolu se vzpomínkami na poslední
akci s Gordonem …
Byla to jedna z akcí, kdy
vám seberou všechny doklady, nabalej spoustu munice, nakopou do vrtulníku,
a vysypou v noci v džungli. Ta je na sto procent mokrá, slizká a
nebezpečná. Jejich úkol bylo vyčistit haciendu jedno pána, který měl
podezřele moc rád makový koláče. Jak jinak si vysvětlit jeho plantáže,
osázené makovými palicemi. Miloval ten mák natolik, že nečekal ani až mák
dozraje.
Z vrtulníku se spustilo
všech dvanáct mužů po lanech kolem osmnácti nula nula. Po výsadku se
bleskově zformovali a zajistili okolí. Byli teď deset kilometrů od cíle.
Mnoho lidí si myslí, že přepadové akce je nejlepší začínat nad ránem, kdy
většina lidí spí a stráže jsou ospalé po probdělé noci. Vždy to ale
neplatí. Zvlášť pokud potřebujete po akci rychle zmizet. Když přepad
zahájíte navečer, máte na ústup pod krytem tmy celou noc, ráno však jen
pár hodin. Ranní rozbřesk má na svědomí víc lidských životů, než by si kdo
pomyslel. Překonání těch deseti kilometrů v hustém porostu jim zabralo tři
hodiny. Pár minut po jedenadvacáté hodině se ocitli asi jeden kilometr od
haciendy. Na džungli padla tma. Nasadili si noční vidění. Podle rozvědky
mělo být na haciendě tak pět až šest strážců, tři služebné, kuchař,
zahradník, šofér a pan domácí se svou ženou a čtrnáctiletým synem. Pro osm
žoldáků by to mněla být snadná kořist. Všichni, až na Jerryho Snipese,
přezdívaného Jerry Sniper, mněli samopaly HK s tlumičem. Jerry, jak taky
jinak, byl vyzbrojen puškou M21 s optickým zaměřovačem. Jeho úkol spočíval
v krytí přepadové skupiny z dálky. Taky už se od skupiny oddělil a šel na
vytipované místo, vhodné pro jeho dlouhou ruku smrti. Ostatní splynuli
s džunglí jako večer s nocí. Akorát Gordon se vydal kupředu na průzkum.
Tuto činnost si jako jeden z mála velitelů zajišťoval sám. Přestože
věnovali přípravě akce celých deset dní tvrdého nácviku, cítili mírné
napětí z očekávání. Na základně jim Gordon nechal postavit podle snímků
z družice modelové prostory budov. V nich nacvičovali jednotlivé fáze
útoku. Když pozdě večer končili s praktickým nácvikem, vtloukal jim Gordon
do hlavy mapu okolí a dostupné plány celého komplexu. Po deseti dnech
usilovné přípravy znali oblast jakoby se tam narodili. V dvacet jedna
třicet Jerry hlásí:
„Áčko stojí za hovno. Jdu okouknou béčko.“
„Ok, Jerry. Ale hejbni kostrou.“ popohnal ho Gordon.
Kdyby ani tato pozice nevyhovovala, bylo vytipováno
ještě místo „C“. To bylo poslední. Kdyby se ani toto Jerrymu nelíbilo,
mněl by smůlu. Na hledání by prostě víc času neměl. Jedno si bude muset
vybrat. Ve dvacet jedna padesát odstřelovač hlásí do vysílačky:
„Vše ok. Dřepím na stromě na „béčku“ a mám tu
barabiznu na vočích. Nejradši bych jim zhasnul ty světla. Kurvěj mi obraz.
Hele Duku, hejbni zadkem a udělej něco s tím generátorem. Přece je
nenecháš dívat na televizi, zatím co mě tady vlhne prdel.“
„Vyjadřuj se stručněji, Jerry!“ Obořil se na něj
velitel. „Neblokuj kanál těma svýma sračkama!“
„Ok, veliteli, ruzumím.“
Duke se v duchu usmál. Jerry byl známý televizní
maniak. Koukal na bednu v jednom kuse. A když nedávali nic podle jeho
gusta, sáhl po kazetě nebo DVD. Duke zkontroloval výbušniny, kterými musí
zničit elektrický generátor. Jakmile bude všude tma, mají s nočním viděním
oproti nepříteli, který ním nedisponuje, obrovskou výhodu. Nejtěžší ale
bude ten generátor najít. Pokud se mu to nepodaří včas, můžou to nějaký
jeho kámoši ošklivě odskákat. Na tento úkol byl určen spolu s Michajlovem
a velitelem. Ti mu budou krýt záda. Michal Michajlov ležel vedle něho a
ukusoval malinkaté kousíčky z ovesné sušenky. Byl to jeho způsob, jak
zahnat pokusy nervozity o ovládnutí jeho smyslů. Michajlov měl otce Rusa a
matku Portoričanku. To se často ukazovalo jako ďábelská kombinace genů.
Po svém dvoumetrovém otci zdědil postavu obra s bicepsy o objemu stehen
průměrného muže, a po matce nezdolný temperament, nekonečnou výřečnost a
schopnost naštvat se pro každou blbost. Když se vzteká malý Portorikánec,
může to být leckdy k smíchu, ale vytočený Michajlov k smíchu rozhodně
nebyl.
Gordon se pomalu plížil džunglí. Jeho
tvář pokrytá maskovací barvou splývala s okolním porostem téměř dokonale.
Měl sice nasazený noktovizor, ale daleko více se spoléhal na svůj sluch.
Často je v džungli nepřítel dříve slyšet, než vidět a proto se snažil
pohybovat co nejtišeji. Na okraji mýtiny obklopující obvodový zděný plot
sídla se zastavil a přikrčil se pod hustou vegetaci. Od plotu
připomínající spíše hradby středověkých evropských hradů, které znal ze
svých oblíbených knížek, ho dělilo zhruba dvacet metrů. Hacienda byla
zasazená do džungle jako bílá perla v tmavě zeleném sametu. Její čistě
bílé zdi a rozzářená okna hrdě svítila do černé noci.
Gordon si upravil mikrofon
a zavelel:
„Alfa jedna, postupujte vpřed na H 27. Alfa dva vpřed
na I 29, Alfa tři vpřed na J 31.“
Muži se dali do pohybu. Tiše, mrštně a rychle.
Pohybovali se džunglí jako stíny.
„Sovo, už jsi ve hnízdu?“ Zeptal se Gordon.
„Jo jo. Už si tu sedím a čumím jak vrána.“ Odvětil
Jerry.
To snad není pravda, usmál se v duchu Gordon. On
nemůže říct prostě ok nebo tak něco. Po jeho pravici se náhle vynořila
obrovská postava Michajlova a za ní i Duke. Teď byla úderná jednotka Alfa
jedna kompletní.. Cíl: diesel agregát el. energie. Po tvrdém nácviku
dosáhli podle počítačových i reálných simulací šance na úspěch osmdesát
pět procent. Nezvykle vysoké číslo. Šance na přežití členů týmu byla jedna
ku dvěma. Tedy jinak řečeno, slušnou šanci na přežití má jen jeden. To
také byly jediné ztráty, které se jim ani v přípravě nedařilo eliminovat.
Jen jednou se jim při nácviku podařilo, že zůstali na „živu“ z týmu Alfa
jedna dva muži.
„Alfa jedna je kompletní a na místě, Alfa dva, Alfa
tři, hlaste se.“
„Alfa dvě je na místě.“
Na Gordona náhle padl známý pocit. Pocit očekávaného
velkého průseru. „Alfa tři, hlaste se.“ Zopakoval do mikrofonu vysílačky
připevněném na sluchátku na uchu.Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Michajlov s Dukem jako na povel odjistili téměř současně své HK a vtiskli
se ještě hlouběji do navlhlé hlíny.
„Pane doktore, máte tu to svý kafe.“ Zahlaholila
s neskrývaným opovržením sestra zvenku do pootevřeného okénka a přetrhla
tím proud doktorových vzpomínek. Paul Duke se pomalu zvedl ze stoličky a
jeho kolena vrzavě zaprotestovala proti náhlé námaze. Nevím, co má proti
pořádnýmu kafi s lógrem. Všichni pijou to rozpustný, jak on s oblibou
říká, bakelitový kafe. Fuj! Takovej hnus. Znechuceně se zašklebil.
„Už běžím!“ Zavrčel a rozvážným krokem s rukou lovící
další cigaretu zamířil do vedlejšího modulu polní nemocnice, který sloužil
jako denní místnost personálu.
End of part three
JohnyElite
připravil: Ruprt |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|