Autor: JohnyElite
Publikováno: 9. července 2003 |
část #2
část #3
Sám
V leže pomalu rozhrnul
větve nízkého křoví, které jediné mu poskytovalo jakousi ochranu na širé
pláni. Úzkostlivě si přitáhl svou M16 blíže k tělu. Bazuka na jeho zádech
nepatrně zarachotila, jako by na protest chladnému větru vanoucímu od
nedalekých hor. Její zvuk ho vylekal. Jeho nervy byly napjaté už příliš
dlouho a adrenalin vytlačoval poslední zbytky krve ze žil. Zase to
zaslechl. Naříkavé skřípění kovových pásů. Sakra. Snad po sté už přikládá
dalekohled k očím a pátrá otlačenýma očima v lesíku, který leží nedaleko
před ním. Skřípání ztichlo. To ticho je snad ještě horší. Co se děje? Proč
se zastavil? Nezaměřuje ho? Myšlenky pádí z pod helmy rychlostí vystřelené
kulky. Zuřivě si vtlačil dalekohled ještě hlouběji do očních důlků, jakoby
mu to mohlo pomoci odhalit nepřítele. Nepřítele? Co když to není nepřítel?
Vždyť ho neviděl. Třeba je to náš M2A2 a ne ruský BVP. Obě naříkají
podobně. Třeba tu mrzne ty tři hodiny na sněhu zbytečně. Třeba už mohl
dávno sedět uvnitř M2A2 v relativním teple a relativním bezpečí. S vypětím
všech sil v sobě potlačil touhu postavit se na ztuhlé nohy a rozběhnout se
k lesu. Ne ne. Ještě jsem příliš mladý na smrt, pomyslel si. A tohle by
mohla být moc rychlá cesta pod americkou vlajku. I když Bůh ví, jestli by
jeho tělo vůbec někdy našli a v bedně pod tu vlajku strčili. Spíš by na
tomhle proklatým ostrově jeho kosti zůstaly navěky, pěkně ohlodaný místní
faunou. A jemu se nechce krmit vlky a jejich kámoše. Ale co teď? Ohlédl se
zpátky. Měl za sebou takových tři sta metrů zasněžené pláně. Na jejím
konci se tyčil borovicový les, jehož laskavé objetí před více jak dvěmi
nebo vlastně už třemi hodinami opustil. Stočil svůj pohled zpět směrem
kupředu. Tím směrem byl les a jeho náruč asi o polovinu blíž. Ale ten
zatracený skřípot. Povyhrnul si rukáv na ruce a jeho hodinky švýcarské
výroby se zatřpytily spolu se sněhem. „Časy. Davaj Časy!“ vzpomněl si na
větu známou v jeho bývalé vlasti. No, určitě by z nich měl každý Rus
radost. Netoužil však po tom Rusy obšťastňovat. Chtěl jich co nejvíc
zabít. Tím spíš po dnešním ránu.
Ticho trvalo už skoro půl
hodiny. Shrnul rukáv a zastrčil dalekohled za budu uniformy. Riskne to.
Třeba už tam nikdo a nic není. Přece tady nezůstane napospas té hnusně
vlezlé zimě. Pomalu přitahoval nohy pod sebe a zvedal se do kleku. Ještě
jednou se rozhlédl a poručil nohám, aby začaly napodobovat běh. Moc jim to
nešlo, ale odpustil jim to. Les se pomalu blížil. Zdálo se mu, že se blíží
čím dá tím pomaleji. Chvílemi jako by zůstal stál na místě. Studený vzduch
mu svíral jeho protestující plíce. Konečně se jeho ruce dotkly prvních
větví . Nohy automaticky klesly do kleku, hlava se přikrčila mezi ramena a
oči začaly pátrat po okolí. Krčil se pod stromem na kraji lesíku,
táhnoucímu se od severu k jihu a krotil splašený dech. Zdá se, že je všude
klid. Nabral rukou trochu sněhu a otřel si jím zpocený obličej. Napínal
uši, zda neuslyší to proklatý vrzání. Přiložil znovu dalekohled k očím a
pozorně studoval sněhovou pokrývku, hledaje stopy pásů. Že by támhle?
Opravdu, jsou tam. Sledoval hluboké rovnoběžné jizvy táhnoucí se k jihu.
Na jejich konci se plazilo BVP. Pomalu a na tu dálku bezhlučně. Jeho věž
se otáčela střídavě na obě strany. Jeho tělo promrzlé dlouhým ležením na
sněhu zaplavila vlna teplého uspokojení z toho, že to utrpení nebylo
nadarmo. Pro tuto chvíli mu zachránilo život. Možná by se mohl pokusit tu
železnou obludu zastavit svou bazukou, ale představa, že by se na tu dálku
netrefil a vzápětí by mohl mít na krku nejen ji, ale i její kamarády od
pěchoty, mu tuto myšlenku rychle vymetla z hlavy. „Žij!“ řekl mu v duchu.
Vytáhl mapu a kompas. Měl
sice dojem, že už na ní zná každičkou čárku, ale nemínil udělat v této
zimě a na tomto území ovládaném nepřítelem, ani krok zbytečně. Ujistil se
o své pozici a směru dalšího pochodu. Jak z něj pomalu opadalo napětí,
začínal se znovu hlásit o svá práva žaludek. Lokl si vody z polní lahve a
doufal, že ho na chvíli ošidí. Začal opatrně postupovat přes les směrem
k východu. Nerad by vběhl do náručí nebo na mušku nějakému Rusovi.
Přestože les nebyl velký, tvořili ho statné stromy, které dovnitř
nepustili ani sebemenší závan toho protivného větru venku. Ticho vážilo
nejmíň tunu a válelo se všude kolem. Potlačil v sobě touhu jen tak
vykřiknout, jako to dělal, když se ještě jako kluk procházel s matkou a
sbíral houby po kopcích malé zemičky uprostřed podivného světa jménem
Evropa. Ta ho vždy hubovala, aby neplašil zvěř a strašila ho hajným. Bylo
to jako toho dne, kdy šli s mamkou a oním cizím pánem zase na procházku,
ale s tím rozdílem, že tentokrát nesli místo prázdných košíků na houby
narvané batohy. Tehdy ticho tížilo stejně jako dnes.
Zvolna se blížil k druhému
konci. Stromy řídly a sem tam skrz ně probleskovala volná rovná pláň za
nimi. Vyplašená veverka odhopsala k nejbližšímu kmeni a bleskurychle
zmizela v koruně. Tohle bych teď potřeboval umět, pomyslil si. Náhle na
zlomek vteřiny strnul a pak se vrhnul k zemi. K lesu se blížila skupinka
čtyř postav. Namířil na ně svůj dalekohled. Do hajzlu. Rusové. Tři vojáci
a jeden kulometčík. Hlídka neochvějně směřovala k němu. Zřejmě se chystali
pročesat les a okolí. Co teď? Čekat a doufat, že ho nenajdou? A když ho
najdou? Vzdát se? Zajatci u Rusů nemají příliš dlouhý život, jak se mohl
přesvědčit dnes ráno. Odhadoval to tak na dvě tři vteřiny. Alespoň ta
skupinka tří jeho spolubojovníků, jejíž kapitulaci pozoroval ráno ,
přežila v zajetí právě tolik. Začít utíkat zpět? A co to BVP? Mohlo se
vrátit a mohlo by ho tam rozsekat kulometem na kusy, nebo rozmačkat pásy
na kousky. A kam by až utíkal? Přímo do srdce území kontrolovaného těmi
rudými hovady? Bude se muset prostřílet. Nebude to jednoduché. Šance tak
čtyři ku jedné, že tu zhebne. Když bleskově jednoho sejme, jeho šance
vzroste tak na tři ku jedné, ale přesto by na sebe nevsadil ani zlámanej
půldolar. Blbejch deset kiláků mu chybí do nejbližší vesnice kontrolované
armádou Spojených států a on tu natáhne brka. Koneckonců se to povedlo i
celé jeho jednotce, tak proč on by mněl být výjimkou? Proč by zrovna jeho
máma mněla být šťastnější než mámy ostatních dvaceti kluků z jeho čety.
Třeba je dají do společného hrobu a budou zase pohromadě. Zase si budou
vyprávět sto let starý vtipy, pít pivo, okukovat holky, žrát prach na
cvičácích, brzo ráno vstávat a cvičit polonazí v mrazu, nadávat na žrádlo,
co se nedá pozřít, dělit se o cigára, půjčovat si Playboy a vůbec dělat
věci, co takový normální žoldák dělává. Pak si však uvědomil, že Rusové
nepohřbívají ani své mrtvé vojáky, natož nepřátele. Maximálně je nahází
na náklaďák a vyklopí o kus dál, aby jim tlející těla nezapáchala při
obědě. I když teď v zimě možná nedělají ani to… To rozhodlo. Zabije je.
Musí! Pokud chce žít.
Vleže pomalu sundal bazuku
ze zad. Odjistil a připravil k výstřelu. Pozvolna se zvedl do pokleku.
Zkontroloval, zda je za ním volno pro plyny, které vyrazí opačným směrem
než hlavice. A sakra. Větve stromu stojícího za ním se nebezpečně plácali
kolem konce tmavě zelené roury. Možná by se nic nestalo, ale nechtělo se
mu riskovat popálení ohnivým jazykem odraženým větvemi na jeho záda nebo
hlavu. Musí kousek dopředu. Pomalu se sunul v pokleku vpřed. Tak, to bude
dobré. Má i lepší výhled na svůj cíl. Rusové kráčejí bok po boku a živě
diskutují. Zatím živě, pomyslel si s ironickým úsměvem na rtech. Zajímalo
by mně, kde nabrali tolik optimismu, že tu chodí jak na kolonádě. No
rozhodně ho mají tolik, že už ho moc dlouho neunesou. Přiložil oko
k optickému zaměřovači a vybral si kulometčíka. V tom jeden Rus vykřikl a
ukázal směrem k němu. Kulometčík sebou okamžitě mrsknul ve snaze vtlačit
své tělo co nejhlouběji do sněhu, leč k zemi nedopadl. Hlavice vystřelená
z bazuky ho zasáhla právě v okamžiku předklonu, nabrala ho, poponesla o
dva metry a vzápětí rozmetala po okolím sněhu. Zbylé tři vojáky rozhodila
tlaková vlna výbuchu jako tyčky mikáda. Sousedi kulometčíka měli zřejmě
špatně vyvinuté kloubní spojení, protože jednomu odletěla pravá ruka i s
jeho AK47 a druhému levá ruka zůstala viset evidentně jen na kusech látky
uniformy. Třetí, krajní voják vypadal bohužel celkem zachovale. Byl trochu
otřesen, ale už se chystal k pokračování v započaté konverzaci
prostřednictvím svého samopalu. Američan zahodil bazuku a zalehl za
nejbližší strom. Takový strom, to se někdy hodí, blesklo mu hlavou. Pokud
to přežiji, žádný nikdy v životě neporazím. Rusův samopal dvakrát štěkl a
vzápětí začal štěkat jak vzteklý pes. Američan ucítil několikeré škubnutí
a vzápětí pálivou bolest v levé noze. Odpověděl svou útočnou puškou.
Vyexpedovanou dávku tří kulek pečlivě uložil do Rusova těla. Kalašnikov
zmlkl. Rychle přenesl svou pozornost na zbylá těla. Nejevila nejmenší
známku snahy o pohyb. Musí je zkontrolovat. Aby se mu pak neproháněli za
zády mrtvoly a nevyvíjeli snahu ho zařadit do svých řad. Chtěl se
postavit, ale levá noha se odmítla podílet na zvedání jeho trupu. Poklesl
zpět do pokleku. Bolest v noze se probudila k novému životu. Začala hopsat
hned nad kolenem, hned pod kolenem. Jeho krev začala měnit barvu sněhu.
Látka pod i nad kolenem byla roztržená a její barva v těchto místech taky
neodpovídala předpisovému maskovacímu vzoru uniformy americké armády.
Proč jsem tu nohu tak vystrkoval, zanadával si. Ujít deset kiláků, to bych
asi zvládl, ale uplazit je… Vyndal z kapsy obvaz a desinfekční prášek.
Prášek nasypal přes díry v uniformě do míst, kde tušil poranění. Rty se
zkřivili bolestí. Jau, kurva! Sykl. Trefil, se. Obvazem ovázal rány, aby
zastavil krvácení. Vcelku se mu to podařilo i navzdory nešikovným prstům
na zmrzlých rukách. Prázdnou bazuku nechal ležet na zemi, sebral M16,
která mu vypadla při předchozím nevydařeném pokusu o vzpřímení jeho
devadesáti kilového těla, zkontroloval dalekohledem okolí a jal se plazit
směrem k mrtvým, jak alespoň doufal, tělům Ruských vojáků.
Vránám, kroužícím mu nad
hlavou, připadal jako obrovský slimák, jenž místo slizké stopy za sebou ve
sněhu zanechává rýhu. Bůhví odkud se dozvěděly o plně prostřeném stolu.
Nerad by jim posloužil jako návdavek k již nachystaným Rusům. Jedna
nedočkavá hodovnice slétla dolů a přistála přímo na hlavě kulometčíka.
Opatrně se rozhlédla svýma černýma korálkovýma očima a hltavě vrazila svůj
zobák do otevřeného oka. Její spolustolovnice se nevydržely jen tak
koukat, jak jim jejich družka krade největší pochoutky a následovaly
jejího příkladu. S hlasitým krákáním a plácáním svých křídel přistávaly
jedna za druhou na bezbranných tělech. Hmm. Tak kontrolu životních funkcí
Rusů bude moct vypustit. Pochybuji, že by byl někdo s vránami až takový
velký kamarád, že by jim dával zobat svoje vlastní maso, pomyslil si.
Mírně upravil směr svého přesunu, aby se vyhnul krvavým skvrnám na sněhu.
Vrány vztekle zakřičely a neochotně se zvedly zpět do vzduchu poté, co se
k nim přiblížil na jejich vkus moc blízko. Ve svém lání nepřestaly ani
když už byly v bezpečí své výšky.
Do vraního křiku se náhle
vložil další zvuk. Jo, nemýlí se. Vrtulník. A on je tu jak nahý. Co teď?
To vypadá na pěkně hluboký a hustý sračky. Jak z nich ven? S tou podělanou
nohou je tu jak přikován ke kůlu, a kde kdo si tu může do něj kopnout nebo
ještě lépe střelit. Na zlomek vteřiny propadl rezignaci. Třeba opravdu
existuje jakýsi ráj. Já bych si ho určitě zasloužil. Po tomhle pekle.
Určitě! A co takhle dělat mrtvého brouka? Nebo tedy vlastně vojáka? Zkusí
to. Co nejrychleji se začal plazit k nejbližší mrtvole. Podle epolet
poznal v mrtvole důstojníka. Hluk vrtulníku sílil. Určitě to bude Hind. O
poslední Cobry přišli přece minulý týden po tom, co průzkum odvedl
mizernou práci. Ostatně nebylo to poprvé a vzhledem k jeho současné
situaci, ani naposledy. Lemplové. Nahlásili, že na jih od ruské základny
je soustředěno několik tanků T72. Protivzdušná obrana slabá. Che. Pět jich
letělo vyprášit kožich těm ruským tankům, ale narazily na tři Shillky,
podporované několika vojáky s AA raketami. Oni na ně čekaly a rozstřílely
je na hadry během minuty. Nové Cobry mají dorazit až během příštího týdne.
Teď, když byl těsně u
mrtvoly ruského vojáka, mohl si zblízka prohlédnout, jak moc hladové vrány
byly. Obličej nebo respektive část lebky, kde by obličej měl být,
připomínala otevřenou masovou konzervu. Jen s obtížemi se mu podařilo
zastavit obsah svého žaludku na jeho cestě na denní světlo. Zatnul zuby a
přitulil se k mrtvole. Stihl to právě včas. Vrtulník právě přelétal nad
jeho hlavou. Letěl dost vysoko a rychle. Snad nebude tak zvědavý, aby
zpomaloval a zkoumal, co že to leží na sněhu. Zřejmě mněl jiné závažné
poslání a tak aniž by zakroužil nebo snížil rychlost, mizel rychle nad
obzorem. Sotva zmizel, vrány se znovu sešikovali k hostině. Tentokrát se
vrhli na těla přímo a bez okolků. Asi se bály toho, že se ten obrovský
konkurent, co tak hrozně řve, vrátí a zkrátí jejich porci masa. Jedna
z nich si ho spletla s mrtvolou vedle a přistála mu na rameni. Zuřivě se
po ní ohnal. Ještě ne! Ještě máš čas, ty mrcho! Já jsem ještě nezhebnul.
Mrtvoly ožrané od vran
nechal už daleko za sebou. Plazil se s malými přestávkami už hodinu a půl.
Většinu cesty byl kryt jehličnany pocukrovanými sněhem. Během poslední
stovky metrů zůstávala stopa ve sněhu, táhnoucí se za ním, čím dá tím víc
nasáklá krví.. Obvazy na noze se povolily a putovaly po noze střídavě ze
shora dolu. Dolu sami, nahoru s jeho pomocí. S každou kapkou ztracené krve
slábnul. Mozek mu z hlavy na protest vyskočil někde cestou. Akorát jeho
ruce, které mu už ani jako jeho nepřipadaly, střídavě předbíhaly jedna
druhou. Pravá noha se jim bez valného efektu snažila přispět. Levá se
táhla jak kus hadru za celým tím průvodem. Příšeří vyzývalo znavené oči ke
spánku. I srdce jakoby pumpovalo krev jen s nevolí. Snad se těší, až bude
moct spočinout. Náhle někdo rozsvítil. Ale ne, to se jen přiblížil ke
konci lesního porostu a slunce, jenž nedokázalo vyhnat z pod stromů šero,
ukazovalo všem, kdo je pánem mimo jejich klenbu. Přivřel oslněné oči.
Ostré paprsky, které podobny zlatým šípům pronikaly okrajem lesa, doslova
nakopli jeho mozek zpět do lebky a vrátili mu schopnost uvažování. Nemalou
měrou k tomu přispěla i postava stojící u auta na silnici vinoucí se podél
stromů. Vší svou zbylou silou se vtiskl do sněhu. Sundal ze zad zbraň a
přiložil ji k líci. Je tam sám? Kde by se tu vzal osamělý Rus s UAZem?
Opatrně se nadzvedl na rukou a rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že jsou tu
opravdu sami dva. Přitulil si pažbu k líci a pevně ji zapřel do ramene.
Jeho oko se spolu s hledím, muškou a hlavou nic netušícího, spokojeně
kouřícího vojáka, usadily na jedné přímce. Zatajil dech a zlehka začal
tisknout spoušť. Ratata. Hlava v zpola ukrytá v přilbě sebou cukla a
změnila se v jahodový protlak v misce. Tělo na zlomek sekundy ztuhlo
v překvapení, načež se sesunulo k zemi. Jako by to byla jen prázdná
uniforma, pomyslel si Američan. Čekal, zda bude následovat nějaká reakce.
Odezvou mu bylo jen ticho, občas porušené protesty stromů vůči mírnému,
leč neodbytnému větru.
Dovlekl se k mrtvole.
Prošacoval ji, ale to co hledal, nenašel. Snad budou v autě. Otevřel dveře
řidiče, chytil se volantu a ponořil horní polovinu těla do kabiny vozu.
Zajásal. Jo. Jsou tam. Zasunuté v zapalování. Jen nastartovat. Šance na
jeho záchranu v jeho očích rapidně stouply. Mrtvý zřejmě patřil k hlídce,
kterou vrány roznášejí v podobě trusu po širokém okolí. Však oni si tě
taky najdou, prohodil se škodolibým úšklebkem. Obtížně se nasoukal na
sedadlo, rukama urovnal bezvládnou nohu. Ještě že UAZ má ruční plyn. Jinak
by se rozjížděl těžko. Sešlápl pravou nohou spojku a vyřadil rychlost.
Připadal si jako debil, když křížil pravou nohou nohu levou, aby dosáhl
na spojku, ale jinak to nešlo. Nastartoval. UAZ radostně zachrchlal. Jak
vytahoval páčku ručního plynu, motor nabíral čím dál tím vyšší obrátky.
Když už se mu zdálo, že motorem působený hluk musí být slyšet až na druhé
straně Zeměkoule, sešlápl opět spojku. Teď se mu to povedlo o něco
snadněji. Získávám praxi, pochválil se. Zařadil jedničku a pomalu pouštěl
spojku. Náhle mu noha sklouzla, motor zabral, UAZ skočil kupředu, pak
ještě jednou a odmlčel se. „Hergot, mrcha jedna ruská!“ zaklel. Napodruhé
se rozjel vcelku bez problémů. Upravil otáčky motoru , zařadil dvojku. Na
trojku si netroufl. Po silnici může jet asi tak tři kilometry, pak z ní
bude muset sjet a vyhnout se vesnicím obsazeným Rusy. Znovu se však
ozvala jeho noha. Přeci jen poloha v leže jí vyhovovala víc, než ta pod
sedačkou auta. Bude to muset vydržet.
UAZ se na jedničku plazil
podél lesa. Jeho řidič se potýkal s nesnesitelnou bolestí. Zakusovala se
hlouběji a hlouběji, jako by se bála, že její kořist unikne.Každý hrbolek,
každá jamka jí dodávala novou sílu. Navíc se jí dařilo vhánět mu do očí
slzy, které okolní svět halily do skleněné mlhy, přes kterou pořádně
neviděl na cestu. A tak se UAZ znovu a znovu propadal a nadskakoval. Už by
tam mněl být. Už dávno. Asi zabloudil. Auto se pohybovalo jen díky ručnímu
plynu. Napůl ležel na volantu, hlavu jen par centimetrů od čelního skla.
Najednou se v něm cosi zlomilo a bolest radostně vybuchla. Tak jo, to je
konec. Už nemůže. Přeje si jen klid. Přeje si zbavit se té zrůdné bestie
jménem utrpení. Tělo se svezlo ke straně a svou vahou otočilo volantem
k lesu. Auto vrazilo čumákem do stromu a párkrát poskočilo, než se motor
zadusil svými vlastními plyny. Nastalé ticho přerušilo jen nesmělé
zakrákání a plesknutí křídel.
End of part one
JohnyElite
připravil: Ruprt |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|