Operation Flashpoint
 Menu

 ČSLA Addon 

 Screenshot 
Další obrázky dne


 Odkazy 






Klub vojenské historie - Československo
 

Povídka z Everonu

Část #1


Autor: JohnyElite
Publikováno: 9. července 2003

 

část #2

část #3

Sám

V leže pomalu rozhrnul větve nízkého křoví, které jediné mu poskytovalo jakousi ochranu na širé pláni. Úzkostlivě si přitáhl svou M16 blíže k tělu.  Bazuka na jeho zádech nepatrně zarachotila, jako by na protest chladnému větru vanoucímu od nedalekých hor. Její zvuk ho vylekal. Jeho nervy byly napjaté už příliš dlouho a adrenalin vytlačoval poslední zbytky krve ze žil. Zase to zaslechl. Naříkavé skřípění kovových pásů. Sakra. Snad po sté už  přikládá dalekohled k očím a pátrá otlačenýma očima v lesíku, který leží nedaleko před ním. Skřípání ztichlo. To ticho je snad ještě horší. Co se děje? Proč se zastavil? Nezaměřuje ho? Myšlenky pádí z pod helmy rychlostí vystřelené kulky. Zuřivě si vtlačil dalekohled ještě hlouběji do očních důlků, jakoby mu to mohlo pomoci odhalit nepřítele. Nepřítele? Co když to není nepřítel? Vždyť ho neviděl. Třeba je to náš M2A2 a ne ruský BVP. Obě naříkají podobně. Třeba tu mrzne ty tři hodiny na sněhu zbytečně. Třeba už mohl dávno sedět uvnitř M2A2 v relativním teple a relativním bezpečí. S vypětím všech sil v sobě potlačil touhu postavit se na ztuhlé nohy a rozběhnout se k lesu. Ne ne. Ještě jsem příliš mladý na smrt, pomyslel si. A tohle by mohla být moc rychlá cesta pod americkou vlajku. I když Bůh ví, jestli by jeho tělo vůbec někdy našli a v bedně pod tu vlajku strčili. Spíš by na tomhle proklatým ostrově jeho kosti zůstaly navěky, pěkně ohlodaný místní faunou. A jemu se nechce krmit vlky a jejich kámoše. Ale co teď? Ohlédl se zpátky. Měl za sebou takových tři sta metrů zasněžené pláně. Na jejím konci se tyčil borovicový les, jehož laskavé objetí před více jak dvěmi nebo vlastně už třemi hodinami opustil. Stočil  svůj pohled zpět směrem kupředu. Tím směrem byl les a jeho náruč asi o polovinu blíž. Ale ten zatracený skřípot. Povyhrnul si rukáv na ruce a jeho hodinky švýcarské výroby  se zatřpytily spolu se sněhem. „Časy. Davaj Časy!“ vzpomněl si na větu známou v jeho bývalé vlasti. No, určitě by z nich měl každý Rus radost. Netoužil však po tom Rusy obšťastňovat. Chtěl jich co nejvíc zabít. Tím spíš po dnešním ránu.

Ticho trvalo už skoro půl hodiny. Shrnul rukáv a zastrčil dalekohled za budu uniformy. Riskne to. Třeba už tam nikdo a nic není. Přece tady nezůstane napospas té hnusně vlezlé zimě. Pomalu přitahoval nohy pod sebe a zvedal se do kleku. Ještě jednou se rozhlédl a poručil nohám, aby začaly napodobovat běh. Moc jim to nešlo, ale odpustil jim to. Les se pomalu blížil. Zdálo se mu, že se blíží čím dá tím pomaleji. Chvílemi jako by zůstal stál na místě. Studený vzduch mu svíral jeho protestující plíce. Konečně se jeho ruce dotkly prvních větví . Nohy automaticky klesly do kleku, hlava se přikrčila mezi ramena a oči začaly pátrat po okolí. Krčil se pod stromem na kraji lesíku, táhnoucímu se od severu k jihu a krotil splašený dech. Zdá se, že je všude klid. Nabral rukou trochu sněhu a otřel si jím zpocený obličej. Napínal uši, zda neuslyší to proklatý vrzání. Přiložil znovu dalekohled k očím a pozorně studoval sněhovou pokrývku, hledaje stopy pásů. Že by támhle? Opravdu, jsou tam. Sledoval hluboké rovnoběžné jizvy táhnoucí se k jihu. Na jejich konci se plazilo BVP. Pomalu a na tu dálku bezhlučně. Jeho věž se otáčela střídavě na obě strany. Jeho tělo promrzlé dlouhým ležením na sněhu zaplavila vlna teplého uspokojení z toho, že to utrpení nebylo nadarmo. Pro tuto chvíli mu zachránilo život. Možná by se mohl pokusit tu železnou obludu zastavit svou bazukou, ale představa, že by se na tu dálku netrefil a vzápětí by mohl mít na krku nejen ji, ale i její kamarády od pěchoty, mu tuto myšlenku rychle vymetla z hlavy. „Žij!“ řekl mu v duchu.

Vytáhl mapu a kompas. Měl sice dojem, že už na ní zná každičkou čárku, ale nemínil udělat v této zimě a na tomto území ovládaném nepřítelem, ani krok zbytečně. Ujistil se o své pozici a směru dalšího pochodu. Jak z něj pomalu opadalo napětí, začínal se znovu hlásit o svá práva žaludek. Lokl si vody z polní lahve a doufal, že ho na chvíli ošidí. Začal opatrně postupovat přes les směrem  k východu. Nerad by vběhl do náručí nebo na mušku nějakému Rusovi.  Přestože les nebyl velký, tvořili ho statné stromy, které dovnitř nepustili ani sebemenší závan toho protivného větru venku. Ticho vážilo nejmíň tunu a válelo se všude kolem. Potlačil v sobě touhu jen tak vykřiknout, jako to dělal, když se ještě jako kluk procházel s matkou a sbíral houby po kopcích malé zemičky uprostřed podivného světa jménem Evropa. Ta ho vždy hubovala, aby neplašil zvěř a strašila ho hajným. Bylo to jako toho dne, kdy šli s mamkou a oním cizím pánem zase na procházku, ale s tím rozdílem, že tentokrát nesli místo prázdných košíků na houby narvané batohy. Tehdy ticho tížilo stejně jako dnes.

Zvolna se blížil k druhému konci. Stromy řídly a sem tam skrz ně probleskovala volná rovná pláň za nimi. Vyplašená veverka odhopsala k nejbližšímu kmeni a bleskurychle zmizela v koruně. Tohle bych teď potřeboval umět, pomyslil si.  Náhle na zlomek vteřiny strnul a pak se vrhnul k zemi. K lesu se blížila skupinka čtyř postav. Namířil na ně svůj dalekohled. Do hajzlu. Rusové. Tři vojáci a jeden kulometčík. Hlídka neochvějně směřovala k němu. Zřejmě se chystali pročesat les a okolí. Co teď? Čekat a doufat, že ho nenajdou? A když ho najdou? Vzdát se? Zajatci u Rusů nemají příliš dlouhý život, jak se mohl přesvědčit dnes ráno. Odhadoval to tak na dvě tři vteřiny. Alespoň  ta skupinka tří jeho spolubojovníků, jejíž kapitulaci pozoroval ráno , přežila v zajetí právě tolik. Začít utíkat zpět? A co to BVP? Mohlo se vrátit a mohlo by ho tam rozsekat kulometem na kusy, nebo rozmačkat pásy na kousky.  A kam by až utíkal? Přímo do srdce území kontrolovaného těmi rudými hovady? Bude se muset prostřílet. Nebude to jednoduché. Šance tak čtyři ku jedné, že tu zhebne. Když bleskově jednoho sejme, jeho šance vzroste tak na tři ku jedné, ale přesto by na sebe nevsadil ani zlámanej půldolar. Blbejch deset kiláků mu chybí do nejbližší vesnice kontrolované armádou Spojených států a on tu natáhne brka. Koneckonců se to povedlo i celé jeho jednotce, tak proč on by mněl být výjimkou? Proč by zrovna jeho máma mněla být šťastnější než mámy ostatních dvaceti kluků z jeho čety. Třeba je dají do společného hrobu a budou zase pohromadě. Zase si budou vyprávět sto let starý vtipy,  pít pivo, okukovat holky, žrát prach na cvičácích, brzo ráno vstávat a cvičit polonazí v mrazu, nadávat na žrádlo, co se nedá pozřít, dělit se o cigára, půjčovat si Playboy a vůbec dělat věci, co takový normální žoldák dělává. Pak si však uvědomil, že Rusové nepohřbívají ani své mrtvé vojáky, natož nepřátele.  Maximálně je nahází na náklaďák a vyklopí o kus dál, aby jim tlející těla nezapáchala při obědě. I když teď v zimě možná nedělají ani to… To rozhodlo. Zabije je. Musí! Pokud chce žít. 

Vleže pomalu sundal bazuku ze zad. Odjistil a připravil k výstřelu. Pozvolna se zvedl do pokleku. Zkontroloval, zda je za ním volno pro plyny, které vyrazí opačným směrem než hlavice. A sakra. Větve stromu stojícího za ním se nebezpečně plácali kolem konce tmavě zelené roury. Možná by se nic nestalo, ale nechtělo se mu riskovat popálení ohnivým jazykem odraženým  větvemi na jeho záda nebo hlavu. Musí kousek dopředu. Pomalu se sunul v pokleku vpřed. Tak, to bude dobré. Má i lepší výhled na svůj cíl. Rusové kráčejí bok po boku a živě diskutují. Zatím živě, pomyslel si s ironickým úsměvem na rtech. Zajímalo by mně, kde nabrali tolik optimismu, že tu chodí jak na kolonádě. No rozhodně ho mají tolik, že už ho moc dlouho neunesou. Přiložil oko k optickému zaměřovači a vybral si kulometčíka. V tom jeden Rus vykřikl a ukázal směrem k němu. Kulometčík sebou okamžitě mrsknul ve snaze vtlačit své tělo co nejhlouběji do sněhu, leč k zemi nedopadl. Hlavice vystřelená z bazuky ho zasáhla právě v okamžiku předklonu, nabrala ho, poponesla o dva metry a vzápětí rozmetala po okolím sněhu. Zbylé tři vojáky rozhodila tlaková vlna výbuchu jako tyčky mikáda. Sousedi kulometčíka měli zřejmě špatně vyvinuté kloubní spojení, protože jednomu odletěla pravá ruka i s jeho AK47 a druhému levá ruka zůstala viset evidentně jen na kusech látky uniformy. Třetí, krajní voják vypadal bohužel celkem zachovale. Byl trochu otřesen, ale už se chystal k pokračování v započaté konverzaci prostřednictvím svého samopalu. Američan zahodil bazuku a zalehl za nejbližší strom. Takový strom, to se někdy hodí, blesklo mu hlavou. Pokud to přežiji, žádný nikdy v životě neporazím. Rusův samopal dvakrát štěkl a vzápětí začal štěkat jak vzteklý pes. Američan ucítil několikeré škubnutí a vzápětí pálivou bolest v levé noze. Odpověděl svou útočnou puškou. Vyexpedovanou dávku tří kulek pečlivě uložil do Rusova těla. Kalašnikov zmlkl. Rychle přenesl svou pozornost na zbylá těla. Nejevila nejmenší známku snahy o pohyb. Musí je zkontrolovat. Aby se mu pak neproháněli za zády mrtvoly a nevyvíjeli snahu ho zařadit do svých řad. Chtěl se postavit, ale levá noha se odmítla podílet na zvedání jeho trupu. Poklesl zpět do pokleku. Bolest v noze se probudila k novému životu. Začala hopsat hned nad kolenem, hned pod kolenem. Jeho krev začala měnit barvu sněhu. Látka pod  i nad kolenem byla roztržená a její barva v těchto místech taky neodpovídala předpisovému maskovacímu vzoru uniformy americké armády.  Proč jsem tu nohu tak vystrkoval, zanadával si. Ujít deset kiláků, to bych asi zvládl, ale uplazit je… Vyndal z kapsy obvaz a desinfekční prášek. Prášek nasypal přes díry v uniformě do míst, kde tušil poranění. Rty se zkřivili bolestí. Jau, kurva! Sykl. Trefil, se. Obvazem ovázal rány, aby zastavil krvácení.  Vcelku se mu to podařilo i navzdory nešikovným prstům na zmrzlých rukách. Prázdnou bazuku nechal ležet na zemi, sebral M16, která mu vypadla při předchozím nevydařeném pokusu o vzpřímení jeho devadesáti kilového těla, zkontroloval dalekohledem okolí a jal se plazit směrem k mrtvým, jak alespoň doufal,  tělům Ruských vojáků.

Vránám, kroužícím mu nad hlavou, připadal jako obrovský slimák, jenž místo slizké stopy za sebou ve sněhu zanechává rýhu. Bůhví odkud se dozvěděly o plně prostřeném stolu. Nerad by jim posloužil jako návdavek k již nachystaným Rusům. Jedna nedočkavá hodovnice slétla dolů a přistála přímo na hlavě kulometčíka. Opatrně se rozhlédla svýma černýma korálkovýma očima a hltavě vrazila svůj zobák do otevřeného oka. Její spolustolovnice se nevydržely jen tak koukat, jak jim jejich družka krade největší pochoutky a následovaly jejího příkladu. S hlasitým krákáním a plácáním svých křídel přistávaly jedna za druhou na bezbranných tělech. Hmm. Tak kontrolu životních funkcí Rusů bude moct vypustit. Pochybuji, že by byl někdo s vránami až takový velký kamarád, že by jim dával zobat svoje vlastní maso, pomyslil si. Mírně upravil směr svého přesunu, aby se vyhnul krvavým skvrnám na sněhu. Vrány vztekle zakřičely a neochotně se zvedly zpět do vzduchu poté, co se k nim přiblížil na jejich vkus moc blízko. Ve svém lání nepřestaly ani když už byly v bezpečí své výšky.

Do vraního křiku se náhle vložil další zvuk. Jo, nemýlí se. Vrtulník. A on je tu jak nahý.  Co teď? To vypadá na pěkně hluboký a hustý sračky. Jak z nich ven? S tou podělanou nohou je tu jak přikován ke kůlu, a kde kdo si tu může do něj kopnout nebo ještě lépe střelit. Na zlomek vteřiny propadl rezignaci. Třeba opravdu existuje jakýsi ráj. Já bych si ho určitě zasloužil. Po tomhle pekle. Určitě! A co takhle dělat mrtvého brouka? Nebo tedy vlastně vojáka? Zkusí to. Co nejrychleji se začal plazit k nejbližší mrtvole. Podle epolet poznal v mrtvole důstojníka. Hluk vrtulníku sílil. Určitě to bude Hind. O poslední Cobry přišli přece minulý týden po tom, co průzkum odvedl mizernou práci. Ostatně nebylo to poprvé a vzhledem k jeho současné situaci, ani naposledy. Lemplové. Nahlásili, že na jih od ruské základny je soustředěno několik tanků T72. Protivzdušná obrana slabá. Che. Pět jich letělo vyprášit kožich těm ruským tankům, ale narazily na tři Shillky, podporované několika vojáky s AA raketami. Oni na ně čekaly a rozstřílely je na hadry během minuty. Nové Cobry mají dorazit až během příštího týdne.

Teď, když byl těsně u mrtvoly ruského vojáka, mohl si zblízka prohlédnout, jak moc hladové vrány byly. Obličej nebo respektive část lebky, kde by obličej měl být, připomínala otevřenou masovou konzervu. Jen s obtížemi se mu podařilo zastavit obsah svého žaludku na jeho cestě na denní světlo. Zatnul zuby a přitulil se k mrtvole. Stihl to právě včas. Vrtulník právě přelétal nad jeho hlavou. Letěl dost vysoko a rychle. Snad nebude tak zvědavý, aby zpomaloval a zkoumal, co že to leží na sněhu. Zřejmě mněl jiné závažné poslání a tak aniž by zakroužil nebo snížil rychlost, mizel rychle nad obzorem. Sotva zmizel, vrány se znovu sešikovali k hostině. Tentokrát se vrhli na těla přímo a bez okolků. Asi se bály toho, že se ten obrovský konkurent, co tak hrozně řve, vrátí a zkrátí jejich porci masa. Jedna z nich si ho spletla s mrtvolou vedle a přistála mu na rameni. Zuřivě se po ní ohnal. Ještě ne! Ještě máš čas, ty mrcho! Já jsem ještě nezhebnul.

Mrtvoly ožrané od vran nechal už daleko za sebou. Plazil se s malými přestávkami už hodinu a půl. Většinu cesty byl kryt jehličnany pocukrovanými sněhem. Během poslední stovky metrů zůstávala stopa ve sněhu, táhnoucí se za ním, čím dá tím víc nasáklá krví.. Obvazy na noze se povolily a putovaly po noze střídavě ze shora dolu. Dolu sami, nahoru s jeho pomocí. S každou kapkou ztracené krve slábnul. Mozek mu z hlavy na protest vyskočil někde cestou. Akorát jeho ruce, které mu už ani jako jeho nepřipadaly, střídavě předbíhaly jedna druhou. Pravá noha se jim bez valného efektu snažila přispět. Levá se táhla jak kus hadru za celým tím průvodem. Příšeří vyzývalo znavené oči ke spánku. I srdce jakoby pumpovalo krev jen s nevolí. Snad se těší, až bude moct spočinout. Náhle někdo rozsvítil. Ale ne, to se jen přiblížil ke konci lesního porostu a slunce, jenž nedokázalo vyhnat z pod stromů šero, ukazovalo všem, kdo je pánem mimo jejich klenbu. Přivřel oslněné oči. Ostré paprsky, které podobny zlatým šípům pronikaly okrajem lesa, doslova nakopli jeho mozek zpět do lebky a vrátili mu schopnost uvažování. Nemalou měrou k tomu přispěla i postava stojící u auta na silnici vinoucí se podél stromů. Vší svou zbylou silou se vtiskl do sněhu. Sundal ze zad zbraň a přiložil ji k líci. Je tam sám? Kde by se tu vzal osamělý Rus s UAZem? Opatrně se nadzvedl na rukou a rozhlédl se kolem. Vypadalo to, že jsou tu opravdu sami dva. Přitulil si pažbu k líci a pevně ji zapřel do ramene. Jeho oko se spolu s hledím, muškou a  hlavou nic netušícího, spokojeně kouřícího vojáka, usadily na jedné přímce. Zatajil dech a zlehka začal tisknout spoušť. Ratata. Hlava v zpola ukrytá v přilbě sebou cukla a  změnila se v jahodový protlak v misce. Tělo na zlomek sekundy ztuhlo v překvapení, načež se sesunulo k zemi. Jako by to byla jen prázdná uniforma, pomyslel si Američan. Čekal, zda bude následovat nějaká reakce. Odezvou mu bylo jen ticho, občas porušené protesty stromů vůči mírnému, leč neodbytnému větru.

Dovlekl se k mrtvole. Prošacoval ji, ale to co hledal, nenašel. Snad budou v autě. Otevřel dveře řidiče, chytil  se volantu a ponořil horní polovinu těla do kabiny vozu. Zajásal. Jo. Jsou tam. Zasunuté v zapalování. Jen nastartovat. Šance na jeho záchranu v jeho očích rapidně stouply. Mrtvý zřejmě patřil k hlídce, kterou vrány  roznášejí v podobě trusu po širokém okolí. Však oni si tě taky najdou, prohodil se škodolibým úšklebkem. Obtížně se nasoukal na sedadlo, rukama urovnal bezvládnou nohu. Ještě že UAZ má ruční plyn. Jinak by se rozjížděl těžko. Sešlápl pravou nohou spojku a vyřadil rychlost.  Připadal si jako debil, když křížil pravou nohou  nohu levou, aby dosáhl na spojku, ale jinak to nešlo. Nastartoval. UAZ radostně zachrchlal. Jak vytahoval páčku ručního  plynu, motor nabíral čím dál tím vyšší obrátky. Když už se mu zdálo, že motorem působený hluk musí být slyšet až na druhé straně Zeměkoule, sešlápl opět spojku. Teď se mu to povedlo o něco snadněji. Získávám praxi, pochválil se. Zařadil jedničku a pomalu pouštěl spojku. Náhle mu noha sklouzla, motor zabral, UAZ skočil kupředu, pak ještě jednou a odmlčel se. „Hergot, mrcha jedna ruská!“ zaklel. Napodruhé se rozjel vcelku bez problémů. Upravil otáčky motoru ,  zařadil dvojku. Na trojku si netroufl. Po silnici může jet asi tak tři kilometry, pak z ní bude muset sjet a vyhnout se  vesnicím obsazeným  Rusy. Znovu se však ozvala jeho noha. Přeci jen poloha v leže jí vyhovovala víc, než ta pod sedačkou auta. Bude to muset vydržet.

UAZ se na jedničku plazil podél lesa. Jeho řidič se potýkal s nesnesitelnou bolestí. Zakusovala se hlouběji a hlouběji, jako by se bála, že její kořist unikne.Každý hrbolek, každá jamka jí dodávala novou sílu. Navíc se jí dařilo vhánět mu do očí slzy, které okolní svět halily do skleněné mlhy, přes kterou pořádně neviděl na cestu. A tak se UAZ znovu a znovu propadal a nadskakoval. Už by tam mněl být. Už dávno. Asi zabloudil. Auto se pohybovalo jen díky ručnímu plynu. Napůl ležel na volantu, hlavu jen par centimetrů od čelního skla. Najednou se v něm cosi zlomilo a bolest radostně vybuchla. Tak jo, to je konec. Už nemůže. Přeje si  jen klid. Přeje si zbavit se té zrůdné bestie jménem utrpení. Tělo se svezlo ke straně a svou vahou otočilo volantem k lesu. Auto vrazilo čumákem do stromu a párkrát poskočilo, než se motor zadusil svými vlastními plyny.  Nastalé ticho přerušilo jen nesmělé zakrákání a plesknutí křídel.

 

End of part one

JohnyElite
připravil: Ruprt
přidat komentář do diskusního fóra