Autor: JohnyElite
Publikováno: 22. července 2003 |
část #1
část #3
Dva
Tužce se zlomila špička a sklouzla po hraně
stolu. Generál Adams stočil svůj pohled od zavěšené mapy na viníka.
„Promiňte, pane“ řekl podplukovník Gordon. „Aby ses neposral“, pomyslel
si. Nemněl toho arogantního idiota rád. Co rád. Přímo ho nesnášel. Už aby
ho vykopli někam na ministerstvo. Určitě tam má nějakého známého nebo
příbuzného, prostě strejčka. Někdo nad ním držel ochranou ruku. Jinak by
nebylo možné, aby vydržel takovou dobu s takovými průsery u armády.
Poslouchal ho na půl ucha. Stejně zase plácal nesmysly. Jako například
s těmi Cobrami. Byl to jeho nápad poslat tam všech pět, co mněli na
základně. Říkali mu, že je to zbytečné riziko. Poslat veškerou leteckou
sílu na pochybnou misi je přece neskonalá blbost. Stejná blbost jako to
s údernou skupinou. Těla jedenadvaceti kluků teď nejspíš někde leží
prostřílená a zmrzlá na sněhu. A jenom kvůli tomuto hajzlovi. Vůbec je to
zkurvenej ostrov. Proč ho sakra těm Rusákům nenechají? Vždyť je tu hovno.
Nafta tu není, plyn tu není, nikl, měď,zlato ani jiné strategické
suroviny, pokud ví, tak taky ne. Co tu hledají? A těch pár civilů? Stejně
je už většina z nich mrtvejch. Podle jeho materiálů tu žilo něco kolem
dvou tisíc obyvatel. Z toho patnáct set je tuhejch. Když k tomu přičte
svých osmnáct set mrtvých a dva a půl tisíce chcíplejch Rusů… Slušnej
počet za dva měsíce, co jsou tady. Je to ostrov mrtvol. Pomalu zvedl
pohled od stolu a jel s ním po stojící postavě generála až k jeho očím.
Jeho štíhlé, až vyzáblé tělo s úzkými rameny a vypouklým bříškem, které
jako by mu nepatřilo, připomínalo žehlící prkno s připlácnutým škopkem.
Lysinu na vrcholu hlavy se marně snažil překrýt vlasy vyrůstajícími zponad
levého ucha. Jejich složitá cesta směřovala zprvu vzhůru na holou pokožku,
aby po dosažení vrcholu spadla dolu k opačnému uchu. Ty vlasy musely mít
tak půl metru, napadlo ho. Zvlášť bizardně vypadaly, pokud se pod jimi
tvořený poklop dostal závan větru. V tom okamžiku se radostně napřímily,
aniž by porušili svůj tvar polévkové naběračky a počaly se divoce pokoušet
o nadzvednutí svého věznitele nad zem.
„Podplukovníku!“ zvolal
Adams. „Sledujete mně nebo jste myšlenkami na tom svém baseballu? Existuje
pro vás vůbec taky něco jiného? Třeba armáda Spojených států? Třeba já,
generál Adams? Váš velitel?“ „Já vás sleduji.“ Zalhal Gordon. Plánuje tu
bez mrknutí oka smrt dalších kluků. Bože, to je debil. „Domnívám se pane,
že záchranná akce pro četu Blue Rock je v této podobě zbytečným rizikem
pro dalších čtyřicet vojáků.“ „Opravdu?“ pronesl ironicky Adams. „A
napíšete jejich rodinám, že jejich synové se nevrátili z mise jenom
protože jsme je tam nechali?“
„Ty vole, kdo to napíše těm dalším, který chceš
poslat za nima?“ řekl si v duchu. „Četa Blue Rock se nehlásí už od
včerejšího rána. Nereaguje na žádné radiové výzvy. Nevíme ani přesně kde
jsou.“ opověděl nahlas. Kdybys neodepsal ty Cobry, mohli se po nich
poohlídnout. Bože to je kretén.
„To přeci neznamená, že jsou všichni mrtví. Musíme je
přeci z těch jejich trablů vytáhnout!“ Vyzývavě se zadíval přímo do
Gordonových očí.
„A kde je budeme hledat? Naposledy se hlásili z kóty
1821 před více jak sedmadvaceti hodinami, kdy žádali o vzdušnou podporu.
Tu jsme samozřejmě poskytnou nemohli. Neměli jsme čím, jak víte.“ Rýpl si.
„Pokud by se jim podařilo útok odrazit, určitě by na tom kopci nezůstali a
nečekali na ruské helikoptéry a tanky. Určitě by se pokusili ukrýt před
nimi do lesa a odpoutat od protivníka. O´Neal je zkušený a schopný
velitel.“
„No a teď zcela jistě čekají na naší pomoc. A protože
nevíme přesně kde jsou, vyšleme četu Black Rock a White Rock, aby je
dostali domů. Proto jsem připravil tento plán, podle kterého je určitě
najdou.“
„Pane, podle tohoto plánu by obě čety museli ujít
sedmdesát kilometrů v oblasti hustě obsazené nepřítelem. A to ještě ve
spirále. Šance, že je najdou, pokud zůstane Blue na místě, je tak mizivá,
jako že ze mě bude miss Arizona. A oni ani na místě nezůstanou. Říkám vám,
že O´Neal je zkušený velitel. Nebude čekat na to, až ho pěkně v klidu
obklíčí. Pokud tedy ještě žije.“
„Právě proto, že je oblast obsazena nepřítelem,
posíláme tam čtyřicet nejlépe vycvičených vojáků co zde máme.“
„Zatím je ještě máme.“ ironie zapěla.
„Prosím!? Co si to dovolujete? Dám vás do hlášení!“
odpověděl jí vztek.
„Pane, pošlete tam pro ně celou rotu spolu s alespoň
třemi čtyřmi Abramsy. Radši čtyři tanky. Budou dělat v té oblasti brajgl
tak dlouho, jak jen to půjde. Ten bude slyšet široko daleko a O´Neal,
pokud je živ, se za ním určitě přižene. Napadne ho, že si tam nestřílí
někdo jen tak pro legraci.. Spojí se s nimi a poté ustoupí všichni zpět.
Takhle posíláte muže do mlýnku na maso. Jak je podpoříte, pokud to budou
potřebovat? Ruský tanky, pokud na ně narazí, je rozsekají na sračky.“
„Tak dost. Já se neptám na váš názor. Já vám uděluji
rozkazy. Víte!? Jediné co chci slyšet je: Ano Pane! Rozumíte!? Já jsem tu
velitel. Né vy. Ale já! A vy jste můj podřízený a budete poslouchat. Už
mám toho vašeho drzého chování tak akorát. Co když o ty Abramsy přijdu?
Nemám vrtulníky a když nebudu mít ani dost tanků, co postavím proti
nepřátelské obrněné technice?“
„Pane, na jihu máme moře, na severu hory přes které
technika neprojede, z východu jsme přišli my a na západě, odkud by mohli
Rusové přijít, máme minové pole a protitankový zátarasy. A naše
protitankový děla mají u Rusů taky slušnou reputaci. Ruský tanky k nám jen
tak neprojdou. A pozítří tu máme deset vrtulníků. Do pěti dnů dorazí
konečně letadlová loď Bill Clinton. A bude po problémech. Nehledě k tomu,
že ty Abramse jen tak nedostanou. Možná by je mohly zlobit Hindy. Pošlete
s nimi i dvě M2. A dvě M113 s protiletadlovou nástavbou.Ty by je mohly
popřípadě udržet na uzdě.“
„Člověče, vy jste se zbláznil. To by byla úplná
ofenzíva. Na to nemáme rozkazy. Máme držet pozice než dorazí Bill
Clinton.“
„To má tedy O´Neal smůlu.“ Ironie se opět drala ke
slovu.
„Konec. Končím diskusi. Jděte a připravte obě čety ke
splnění rozkazu. Vyrazí ve dvacet jedna nula nula.“
„Rozkaz pane.“ řekl otráveně. Ach jo, to je za trest.
Co jsem proved? Asi něco příšerného. Vstal od stolu a zamířil ke dveřím.
„A doufám, že mise bude tentokrát úspěšná.“ Pronesl
generál k podplukovníkovým zádům. „Jinak by jsem z toho musel vyvodit
důsledky.“ Jed kapal z jeho úst na podlahu s hlasitým pleskáním.
Gordon se před dveřmi otočil.„Budeme se držet přesně
vašeho plánu.“ Oplatil mu stejnou mincí.
Vyšel ven z jediné zachovalé stavby
ve vesnici. Původně to byl pěkný jednopatrový obytný domek. Generál Adams
nechal spodní místnosti předělat na jakýsi provizorní štáb a horní dvě
ložnice s koupelnami a splachovacími záchody si zabral pro sebe. Vodovod
tu sice už nefungoval, vodárna sloužila jako pozorovatelna a podle toho
taky při bojích o ves dopadla, ale kanalizace ano. Adams si nechával vodu
nanosit do patra a každý druhý den ji i ohřát na koupel. A to mu tedy
záviděl. A protože i ostatní spali ve stanech, chodili na latríny a myli
se v polních umývárnách, což v mrazu, i když ne tak hrozném, nebylo vůbec
nic příjemného, záviděli mu svorně všichni. Celé současné obyvatelstvo
vesnice.
Netušil, jaká shoda náhod
způsobila, že se domek nezměnil v hromadu suti jako jeho druzi. Bůh ví,
kde skončili jeho obyvatelé. Možná v době invaze vůbec nebyli na ostrově.
Možná se jim podařilo včas utéct do lesů, což se však vzhledem
k nedostatku potravy a tepla mohlo stát velmi rychle vítězstvím Pyrrhovým.
Možná jsou někde mezi zmasakrovanými těly ve společném hrobu, který pro ně
pracně ve zmrzlé půdě vyhrabaly ženijní stroje. Poodešel asi padesát
metrů, zastavil se a otočil zpět k domku. Před průčelím stála olysalá
jabloň, napůl rozlomená. Polovina koruny, visící od rozšklebené rány
v kmeni, svým vrchem zarytým do sněhu pod ní, se mírně pohupovala díky
poryvům větru. Jakoby symbol celého světa. Napůl zdravý, a snad i silný, a
na půl sražený k zemi, umírající, ve smrtelných křečích táhnoucí tu
zdravou půlku s sebou do zkázy.
Kráčel pomalým krokem
směrem ke svému stanu. Hlavu skloněnou, ruce hluboko v kapsách. Jeho M16
plandala na řemenu, držící se ramene z posledních sil s vypětím hodným
klíštěte. Prachsprostě se loudal. Kdyby ho někdo pozoroval, myslel by si,
že za chůze spí. Trosky smrtelně raněných domů smutně trčely k nebi.
Zpoza nich probleskovalo zelené plátno vojenských stanů, postavených na
fotbalovém hřišti. Nechtělo se mu tlumočit rozsudek jisté smrti svým
mužům. Prožil toho s nimi příliš mnoho, dobrého i zlého. Budoval tuto rotu
s jejími čtyřmi četami celých deset let. Za tu dobu prošly jeho velením
tisíce mužů. Zůstávali jen ti nejlepší. Jak po fyzické, tak ale i po
morální stránce. Věděl, že žádná armáda na světě nemá takové vojáky. Tak
vycvičené, tak odhodlané a tak statečné. A jak to vypadá, brzo je nebude
mít ani US Army.
„Plukovníku! Plukovníku
Gordone, našli Strechu! Je sice úplně hotovej, ale žije. Doktor říkal, že
se z toho vylíže. Akorát nohu má asi v hajzlu. Budou mu ji asi muset
uříznout. Ale žije!“ Řval na něho vojín Bendowski a běžel směrem k němu.
Protichemická maska mu pleskala do rytmu běhu, jako aplaus sportovního
publika.
„Vojáku! Upravte se!“ zařval na něj.
„ Ano, Pane!“ odpověděl Bendowski a zkrotil plátěný
tlumok háčky. Věděl, že to není zbytečná buzerace. To pleskání ho může při
bojové akci stát život. Zvláště v noci, kdy je vše víc slyšet než vidět. A
v bojové akci může být příští vteřinu.
„Kdo ho našel?“
„Druhé družstvo četaře Browna. Byli na průzkumu u
kóty 1562. Našli ho tam napůl zmrzlého v Ruském jeepu.“
„UAZu.“ opravil ho Gordon. „Je na ošetřovně?“ zeptal
se už mírně.
„Ano, Pane. Doktor říkal, že hned jak bude v dosahu
transportního vrtulníku Billa Clintna, pošle ho na loď na operaci. Kdyby
tady byla přistávací dráha, kde by…“
„Ale tu mají pod kontrolou Rusové.“přerušil ho
plukovník. Snad tam nedostanou svá SU dřív, než dorazí Bill, napadlo ho.
Byli by jak nazí v trní. Sice tu mají jednu baterii protiletadlových střel
Patriot, ale o jejich účinnosti se nechtěl nechat přesvědčovat. Naštěstí
mají Rusové stejné obtíže s přísunem posil jako my. Spíš než problémy
technické, to byly protesty veřejnosti, výsostné vody různých rádoby
důležitých států, letové hladiny atd. Prostě to byla taková válka neválka.
„A co ostatní?“
„Ostatní jsou prý všichni mrtví, Pane“ odpověděl
Bendowski. Tvrdost jeho hlasu marně přebíjela slzavé pohnutí.
„Vraťte se na stanoviště vojáku. A vůbec, jakto že
jste ho opustil? Máte přeci hlídku na pozorovatelně v sektoru C18, ne?“
„Ne, Pane! Je už šestnáct patnáct. Byl jsem vystřídán
dle denního rozkazu přesně v šestnáct nula nula.“
„To už je tolik hodin?“ zeptal se udiveně. To jsem
byl u Adamse dvě a půl hodiny.
„Dobře vojáku, dejte si odchod a dávejte si pozor na
tu výstroj“ propustil ho plukovník.
Bendowski předpisově zasalutoval a poslušně odklusal
ke stanům mužstva.
Hmm, tak Strecha se dokázal vrátit.
Desátník Strecha byl třetím raketometčíkem v četě Blue Rock. Smutná zpráva
o smrti dvaceti vojáků a zmrzačení dalšího, v této chvíli zřejmě
zachránila životy dalších čtyřiceti. Je to smutné, ale tak už se to někdy
stává… Otočil a vykročil směrem k ošetřovně.
End of part two
JohnyElite
připravil: Ruprt |
přidat
komentář do diskusního fóra |
|